Třetí za Jágrem a Haškem. Zábrodský by oslavil stovku, hokejový šéf spoluhráčům i nafackoval

Bylo mu už pár pátků přes osmdesát, ale pořád si občas chodil pinknout tenis s vnučkami, pořád měl v očích bystrost a šviháckou jiskru, pořád to byl sekáč, před kterým jste se měli na pozoru, pořád v rozhovorech odměřil do svých slov přesně jen to, co chtěl; ani o slabiku víc.

Pořád to byl šéf.

Přesně jak se o něm psalo v hokejových encyklopediích.

Právě tehdy jsem Vladimíra Zábrodského potkal, když roku 2004 přijel na skok ze švédského exilu. Přede mnou se naráz zhmotnila osobnost takřka mýtická, o níž se toho mezi českými sportovci vždycky tolik šuškalo. A která i teď potvrdila, že se s ničím příliš nemaže.

„Dnešní hokej? Přijde mi, že současní hráči špatně střílejí. Každý střílí s mohutným nápřahem. Nikdo to nedovede z ruky. Hned,“ sekal věty nadrobno jak kuchař zeleninu.

Od někoho jiného by to třeba znělo jako zneuznaný povzdech zahořklého staříka.

Ne od Zábrodského.

Ne od machra, kterého vyhlásili třetím nejlepším českým hokejistou 20. století.

Ne od dvojnásobného mistra světa, kterého už ve 40. letech chtěli do NHL.

Který by právě teď oslavil rovných sto let.

Malér elegána s šálou

Český hokej před Naganem neměl pozoruhodnějšího hráče. Byl to opravdový unikát. Vynikal i při tenisu, desetkrát reprezentoval v Davis Cupu. S hokejkou v ruce patřil k úžasným ledovým mušketýrům, kteří roku 1947 pro zemi uprostřed Evropy poprvé vybojovali titul mistrů světa.

A za dva roky znovu.

Parta kolem šarmantního a velmi inteligentního čahouna Vovky, který zápasy hrával s elegantní šálou kolem krku, by toho zřejmě vyhrála ještě mnohem víc, pokud by ji komunistický režim nerozprášil ve skandálním politickém procesu, po němž hned jedenáct hokejistů nároďáku skončilo v lágrech.

Zábrodský se tenkrát kriminálu kupodivu vyhnul. A tak se v očích některých spoluhráčů stal podezřelým, že své kamarády totalitní moci zaprodal.

Nikdy se to nepotvrdilo, nikdy se však téhle nálepky ani úplně nezbavil.

„Byl to Pan hokejista, jako člověka ho ale vůbec neuznávám,“ tvrdil třeba Augustin Bubník, který o vině šestinásobného ligového mistra mluvil vůbec nejčastěji. „Už se ví, že byl důvěrníkem Státní bezpečnosti, která mu později také umožnila emigraci do Švédska. Den před plánovaným odletem na mistrovství světa 1950 byl podle svědka u ministra Slánského na vnitru. Údajně měl ohlásit, že se mužstvo připracuje k emigraci. Do té hospody, kde nás pak sebrali, potom nepřišel, protože jeho manželka byla v jiném stavu. Kvůli tomu ho prý také nezatkli. To jsou ale úplné blbiny, na takové věci komunisti vůbec nekoukali. Zábrodského rodina měla navíc úzké vztahy se sovětským velvyslancem Zorinem.“

Samotný Zábrodský na nařčení dlouho nereagoval.

Po revoluci je pak v několika rozhovorech jednoznačně odmítal.

„Doma v trezoru mám dokument právě s výpovědí pana Bubníka, kde řekl pomalu i to, co nevěděl,“ tvrdil Zábrodský.“ Nezlobím se na něj, mlátili ho, vyvíjeli na něj nátlak. Faktem však je, že Bubník má moc másla na hlavě. Proč bych právě já šel proti spoluhráčům? Vždyť jsme byli výborní, mohli jsme vyhrávat spoustu let! Musel bych být blázen...“

Lotr, ale hokejový génius

Tuhle záhadu asi už nikdo nikdy nerozluští, pravdou ale je, že vůdčí osobnost poválečné generace skutečně měla poněkud svéráznou povahu. Asketa, kterému nic neříkaly ani cigarety ani alkoholové dýchánky, se v národním týmu frajersky pouštěl do sporů s koučem Mikem Bucknou. Po kustodovi v kabině klidně mrsknul hrnek od kávy, popral se s týmovým parťákem Perglem. Spoluhráče Vecka přetáhnul hokejkou po zádech přímo při zápase. Dalšího, Kochtu, za mladické odmlouvání počastoval nenadálou fackou.

Na střídačce. Přede všemi.

„Byl to lotr, ale hokejový génius,“ popisoval pro deník Sport další legendární machr Jaroslav Drobný. A Zábrodského reprezentační spoluhráč Miloslav Charouzd dodával: „Strašně nerad prohrával. Obral nás na ledě i v kartách. Kam přišel, tam byl šéf.“

Ať už Zábrodský s režimem rozehrál faustovskou partičku, nebo ne, na puč z roku 1948 doplatil též. Vždyť o něj tehdy projevoval vážný zájem přeslavný klub Boston Bruins, neuvěřitelné půlstoletí před tím, než byla podobná evropská angažmá v NHL běžná. Jakmile se k moci dostala Gottwaldova sebranka, mohl syn československého legionáře na americké dobrodružství zapomenout.

I na ztepilého módemanského štramáka mluvícího několika jazyky ostatně nakonec došlo, když se v roce 1960 zapletl do podivné sázkařské aféry, kterou zpětně označoval za největší chybu svého života. Schytal za to sice jenom podmínku, z Prahy se však raději uklidil do Ostravy, kde se živil jako horník na Dole Hlubina.

Ještě se pak do hlavního města vrátil, zkoušel to s trénováním. Jakmile mu ovšem dcera přišla ze školy s tím, že její strýc je zrádce národa a táta k tomu taky nemá daleko, sbalil v pětašedesátém kufry a utekl s rodinou přes Jugoslávii do Skandinávie.

Ve Stockholmu si otevřel tenisovou školu, trénoval známá hokejová mužstva. Do vlasti se vracel až po pádu komunismu. Hlavně kvůli mariáši, jak v žertu zdůrazňoval. Při rozhovorech s novináři pak vždycky přišla řeč na to, jak výjimečným hráčem byl. Že národní výběr mohl olympiádu vyhrát už v roce 1948, v klíčovém zápase proti Kanadě k tomu stačil jediný gól. Nebo že nasázet během jediného mistrovství světa 29 gólů jako on v Praze 1947 nedokázal následně nikdo jiný; ani Gretzky, ani Ovečkin.

Vlastně ani Jágr, kterému už coby starý pán tolik fandil.

„Hraje trošku jako já, i když na rozdíl ode mě hodně bojuje v rozích. Já měl práci převážně před brankou,“ dokazoval stále svěží paměť.

Vladimír Zábrodský rád mluvil o tom, že má dlouhověkost v rodině, třeba jeho babička se dožila 105 let. On sám zemřel v 97 letech. Jako poslední ze slavné poválečné generace československých mistrů světa.