Těžkooděnci bušili pendreky i do důchodců, líčí pamětník Palachova týdne z ledna 1989
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Petr Pazdera Payne. Vzpomínky přímého účastníka Palachova týdne pro CNN Prima NEWS.
Václavák v lednu 1989: Krev a boty na dlažbě.
Demonstrace proti režimu: pět dní, pět shromáždění a čtyři brutální policejní zásahy.
Hrozilo něčí upálení? Vypustila informaci o dalším pokračovateli Jana Palacha Státní bezpečnost?
Sotva dozpívali československou hymnu, kordony těžkooděnců s obušky v ruce zaútočily na lidi, kteří ji zpívali. Tak na Palachův týden (15. až 19. ledna 1989) na pražském Václavském náměstí vzpomíná spisovatel a kazatel Petr Pazdera Payne. „Ozbrojenci vyrazili hned, jak jsme dozpívali slovenskou část hymny, v níž symbolicky zaznělo ‚hromy divo bijú‘. Měl jsem ale štěstí a neschytal od policajtů ani ránu,“ vzpomíná Payne, jenž v lednu před 34 lety dorazil na všech pět demonstrací proti režimu. A přemítá i nad téměř zapomenutou událostí, jak tehdy komunisté a StB využili podnes nevysvětlenou informaci či dezinformaci, že v lednu 1989 vzplane nová studentská pochodeň po vzoru Jana Palacha.
Demonstrace naplánovaná v lednu 1989 na pražské Václavské náměstí měla primárně připomínat památku před 20 lety upáleného studenta Jana Palacha. Proměnila se však v sérii pěti odvážných shromáždění, a to od neděle 15. ledna do čtvrtka 19. ledna 1989. Do té doby největší československé protesty proti Husákově normalizaci se tak staly zásadní předehrou pro listopadovou sametovou revoluci.
Čtěte také
Krev a boty na dlažbě Václaváku
Na poslední z tehdejších pěti demonstrací, která se na Václavském náměstí v Praze odehrála ve čtvrtek 19. ledna, přišlo až 5 000 občanů. To už „smrdělo“ revolucí a režim zasáhl s nečekanou brutalitou, takže obušky nemilosrdně kosily k zemi i penzisty. A na dlažbě památného Václaváku se objevila krev i boty násilně odvlečených demonstrantů.
„Když dnes sleduji filmové záběry, které dokumentují tehdejší brutální násilí proti demonstrantům, tak se sám sebe ptám, jak jsem na ty protesty mohl vůbec opakovaně chodit,“ přemítá po letech 65letý Petr Pazdera Payne, účastník všech pěti protirežimních shromáždění. „Ale odpovídám si, že tehdy jsem spolu se zástupy dalších moc dobře věděl, proč tam chodím znova a znova,“ říká v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
Demonstrace během lednového Palachova týdne v roce 1989 postupně sílily. Pátý den protestů se státní moc uchýlila k dalšímu surovému zákroku a protest opět rozehnala. Zdroj: ČTK/Michal Doležal
Proti Kremlu v roce 1989 i 2026
Přál si jediné, aby komunismus konečně padl. A přály si to i tisíce dalších občanů. „Na Václavák přicházely doslova zástupy odvážných, takže společně jsme se tolik nebáli. Vybavují se mi obrazy hrdinů, kteří občas sami vyrazili proti kordonu těžkooděnců,“ vypráví o událostech starých 37 let. V lednu 1989 studoval poslední ročník Komenského evangelické bohoslovecké fakulty v Praze a v květnu téhož roku založil s Bárou Štěpánovou a Lubošem Rychvalským disidentskou recesistickou Společnost za veselejší současnost.
Když vzpomíná na leden 1989, není to žádná hluboká historie. Tehdejší události totiž mají přímou souvislost s aktuálním děním. Student Jan Palach v lednu 1969 protestoval proti sovětské vojenské okupaci Československa. I v lednu 1989 se demonstrovalo proti sovětské armádě, která stále udržovala u moci tupé československé komunistické lídry na čele s generálním tajemníkem Ústředního výboru KSČ Miloušem Jakešem. A v lednu 2026 demokratický svět opět protestuje proti Kremlu, který už téměř čtyři roky vojensky likviduje nezávislý ukrajinský stát a vyhrožuje válkou zbytku Evropy.
O řezání demonstrantů pendreky
„Řezali je pendreky, zatýkali a odvlékali do antonů a policejních autobusů,“ vypráví Payne o demonstrantech, kteří šli individuálně vstříc policejním kordonům. Když se však těžkooděnci rozhodli rozehnat celé shromáždění, mlátili už obušky úplně všechny účastníky. Náctileté i sedmdesátníky. „Vybavuji si, jak proti nám ozbrojenci vyrazili hned, když jsme dozpívali československou hymnu, v níž symbolicky zazněla i slova ‚hromy divo bijú‘. A jakmile jsme dozpívali poslední slova – ‚zastavme ich bratia, veď sa ony stratia, Slováci ožijú‘ – na povel hned vyběhli proti nám.“
Byla to vlastně náhoda, že všichni demonstranti surové policejní násilí vůbec přežili: „Svědectví účastníků protestů nepotřebují komentáře ani po letech. Osobně musím přiznat, že jsem měl tehdy velké štěstí, že jsem za těch pět dní neschytal ani jednu ránu.“
Palachův týden v Praze, 15. až 19. ledna 1989. Záblesk svobody i brutální potlačení protestů na Václavském náměstí. Pamětníci vzpomínají, jak těžkooděnci bušili pendreky také staré ženy a muže, často i nad 70 let. Na tehdejší události vzpomíná pro CNN Prima NEWS přímý účastník demonstrací Petr Pazdera Payne. Snímek pochází z exilového tisku Acta. Ročník 3, číslo 9-12, Scheinfeld (Německo) 1989. Zdroj: Archiv Petra Pazdery Payna
Staré ženy s potlučenými hlavami
Z dobových svědectví:
„Vyzbrojeni obušky bili bez rozmyslu každého, kdo se jim dostal pod ruku, bili s chutí a krutě. Jejich tváře i jejich dech jasně svědčily o vlivu alkoholu! Jak se něco takového mohlo stát? Jak to, že jim byl podán alkohol? Měla tím být povzbuzena jejich bojechtivost? Otupeny mravní zábrany?“
„Ve Vodičkově ulici projížděla pomalu ambulance v místech, kde byly dvě staré paní s potlučenými hlavami.“
„Já sám jsem nejdřív zdvihal ze země jednoho muže, bylo mu hodně přes sedmdesát, a s dalšími lidmi jsme policisty umluvili, aby ho pustili. Za chvilku jsem však viděl, jak ho ten samý policista, takový brunátný dvoumetrový kolohnát, zas táhne k autobusu.“
Svědectví o policejní brutalitě v lednu 1989
Každou chvíli se odněkud vynoří skupina lidí prchajících před obušky. Panuje naprostý zmatek. Pokoušíme se projít na křižovatku před obchodní dům Máj. Je plná. Skanduje se a zpívá. Tramvaje zastavují. Vodní děla a policajti s obušky už začínají účinkovat. „Gestapo!“ křičí lidé a utíkají. Tiskneme se za sloupy před Domem dětské knihy a čekáme, kdy nás zkropí dělo.
Lidé leželi na zemi už zkraje Jindřišské. Jedné starší ženě, klopýtající vpravo u zábradlí, srazil policista pendrekem brož. Sebral jsem ji pod jeho nohama a vrátil postižené, ale ona byla tak otřesena, že o ztrátě ani nevěděla. Vlevo přes ulici, asi dvacet metrů od rohu Václavského náměstí, ležel někdo zbitý, a lidé kolem křičeli, aby přijela sanitka. Snažil jsem se tam prodrat, ale houštinou lidí a bušících pendreků to nešlo. Plno padajících, klopýtajících a postrkovaných lidí ztrácelo boty. Zvlášť otřesně působilo, že policisté zcela systematicky otloukali staré lidi. Ženy kolem sedmdesátky klesaly pod ranami borců, kteří mohli být jejich vnuky.
Vracím se zpět k Václaváku. Vypadá to, že policie vyhlásila válku všemu živému, co se hýbe ve vnitřním městě. Potkávám starší manžele, oba s ošklivě rozbitými hlavami. Držím se při zdi a postupuji pomalu. Zastavujeme sanitku, která je odváží. Amplion na Jungmannově náměstí vykřikuje něco o rozejití. Jenže není kam. Metro na Můstku i stanice Muzeum jsou uzavřeny. Tramvaje z Karláku pořád nejezdí. Lidé bloudí jako ovce. Diskutuji s několika normálními policajty. Nadávají víc než já na neschopnost a agresivitu pořádkových jednotek. Milicionáři stojí jako zařezaní a na otázky neodpovídají už ani agresí. Středem Prahy právě prošla válka.
Zdroj: Acta. Čtvrtletník Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury. Ročník 3, číslo 9-12, Scheinfeld (Německo) 1989.
Palachiáda a Jan Palach
Protestům v centru Prahy v lednu 1989 daly dějiny název Palachův týden či Palachiáda. A jak už bylo řečeno, původně mělo jít o pietní akt za Jana Palacha, který svolaly opoziční struktury. Teprve 20letý student Jan Palach se 16. ledna 1969 na pražském Václavském náměstí demonstrativně polil hořlavinou a zapálil. Na protest proti sovětské invazi a loajalitě politiků a velké části československé veřejnosti s okupačním režimem. Těžkým popáleninám podlehl 19. ledna a pohřben byl 25. ledna 1969.
Přesně za dalších 20 let pieta za Jana Palacha zahájila revoluční rok 1989 a drastické zásahy proti pokojným demonstrantům odsuzoval celý svět. Částečně i ten socialistický, neboť přestavba čili perestrojka hlásaná sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem byla v komunistických zemích realizována odlišně. Zatímco v Československu vládli kovaní soudruzi, kteří se přestavbu snažili srovnávat s takzvaným Vítězným únorem 1948, v Maďarsku nebo Polsku se poměry rychle uvolňovaly.
Čtěte také
Když si mlátičky daly pauzu
Ve středu 18. ledna 1989 násilné zásahy v Československu rázně odsoudilo například vedení pololegálních maďarských nezávislých odborů, přičemž žádalo propuštění všech zadržených. Zákroky kritizoval i západoněmecký ministr zahraničí a mnozí jiní evropští politici, zatímco zástupci protestujících tento den krátce jednali na předsednictvu československé vlády. To vše zřejmě způsobilo, že 18. ledna komunistické bezpečnostní síly proti demonstrantům na Václavském náměstí nezasáhly.
„Tento jeden den se mi z celého Palachova týdne vybavuje nejvíce. Svatý Václav konečně nebyl střežen policejními kordony a my jsme pod sochou mohli svobodně řečnit. Svůj proslov si moc nepamatuji, ale třeba filozof Milan Machovec promlouval o nenásilí a indickém vůdci Gándhím,“ vypráví svědek Payne a ukazuje snímek, který jeho slova potvrzuje. „Tohle jsem já, ten druhý zleva. A tady nad papírem zrovna řeční kamarád Tomáš Tvaroch. Na zemi hoří svíčky, tohle byly vzácné okamžiky svobody,“ barvitě popisuje černobílou fotku z 18. ledna 1989.
Následující den, ve čtvrtek 19. ledna 1989, však policejní těžkooděnci společně s milicionáři rozháněli davy demonstrantů s několikanásobnou silou, než jakou měli na počátku týdne. Opět tekla krev a surově se zatýkalo. V pátek 20. ledna už proto demonstranti nenašli odvahu se na Václavské náměstí znovu vrátit. Následná pauza nicméně nebyla příliš dlouhá a již v listopadu 1989 se komunismus zhroutil jako domeček z karet.
Palachův týden v Praze, 15. až 19. ledna 1989. Záblesk svobody i brutální potlačení protestů na Václavském náměstí. Pamětníci vzpomínají, jak těžkooděnci bušili pendreky také staré ženy a muže, často i nad 70 let. Na tehdejší události vzpomíná pro CNN Prima NEWS přímý účastník demonstrací Petr Pazdera Payne, na fotografii druhý zleva. Snímek pochází z exilového tisku Acta. Ročník 3, číslo 9-12, Scheinfeld (Německo) 1989. Zdroj: Archiv Petra Pazdery Payna
Anonym a další živá pochodeň
Na jednu informaci či spíše dezinformaci, kterou v lednu 1989 řešil režim generálního tajemníka KSČ Milouše Jakeše, premiéra Ladislava Adamce a prezidenta Gustáva Husáka, se ale dávno zapomnělo. Po Palachově vzoru se měl v lednu 1989 proměnit v živou pochodeň další student či dokonce studenti. Alespoň to tvrdila Československá televize či Rudé právo.
„Po dvaceti letech se pokoušely stejné síly, dokonce často reprezentované týmiž jmény, o novou provokaci,“ uvedlo mimo jiné Rudé právo a dodalo: „Jsou lidé, a především z řad tzv. disidentů, kteří dokonce vyhrožují opakováním hazardérských činů z doby před dvaceti lety,“ uvedl deník ústředního výboru KSČ.
Jeden z předáků disentu Václav Havel dokonce už 9. ledna 1989 obdržel anonymní dopis o chystané protestní sebevraždě ve stylu Jana Palacha. V telefonickém rozhovoru pro mnichovské studio rádia Svobodná Evropa pak Havel nejistě prohlásil: „Důkazy o tom, že ten dopis je mystifikace či provokace, nebo naopak že je autentický a že ho psal opravdu někdo, kdo to chce učinit, samozřejmě nemáme.“
Čtěte také
Pro co ty, hochu, se chceš obětovat?
Rudé právo mezitím rozjelo mediální kampaň, která měla dehonestovat disent, jenž si údajně přeje smrt dalšího studenta v plamenech. A například manželé J. a K. Kučerovi z Jilemnice na to coby zástupci veřejnosti zareagovali: „Velmi nás rozrušila zpráva ve středečních Televizních novinách a následně v Rudém právu 12. ledna, že někdo po dvaceti letech chce vyprovokovat nový případ Jana Palacha. Což je možné hazardovat s lidským životem?“
Václav Dubec z městyse Suchdol nad Odrou rovnou zaútočil na imaginárního studenta, který se chtěl upálit: „Pro co ty, hochu, se chceš obětovat? A vlastně za co chceš položit svůj mladý život? Co vlastně chceš a za co chceš zemřít? Snad ne za to, že hrstka dobrodruhů tě žene do tohoto činu?“
Palachův týden v Praze, 15. až 19. ledna 1989. Záblesk svobody i brutální potlačení protestů na Václavském náměstí. Pamětníci vzpomínají, jak těžkooděnci bušili pendreky také staré ženy a muže, často i nad 70 let. Na tehdejší události vzpomíná pro CNN Prima NEWS přímý účastník demonstrací Petr Pazdera Payne. Snímek pochází z exilového tisku Acta. Ročník 3, číslo 9-12, Scheinfeld (Německo) 1989. Zdroj: Archiv Petra Pazdery Payna
Podvrh StB, nebo reálný dopis?
A protože opozice netušila, zda anonymní dopis pochází z dílny StB, nebo je autorem reálný student, který Palachův čin opravdu hodlá zopakovat, musela jednat s rozmyslem. Tehdy 63letý zakázaný filozof Milan Machovec proto poslal do Rudého práva i vlastní stanovisko, které komunistický deník překvapivě otiskl. A dokonce bez komentáře. „Pokud je tedy pravdivé, že je cosi takového připravováno, prosím mladé lidi, jejichž budoucnosti patří celé mé srdce, aby upustili od podobného kroku,“ vzkázal Machovec prostřednictvím ústředního tiskového orgánu KSČ.
„Na ten Machovcův dopis už jsem zapomněl, ale dost možná jsem si ho tenkrát ani nepovšiml,“ podivuje se 37 let poté spisovatel a evangelický kazatel Payne. „Zaregistroval jsem tehdy jen zprávu, že se snad někdo chystá upálit,“ říká. Sám ovšem patřil ke studentské obci a mezi vrstevníky nezaznamenal, že by někdo – byť jen v náznaku – šířil myšlenku, že je Palachův čin nutno zopakovat.
Payne nad anonymním listem mávl rukou, protože se v lednu 1989 spíše přikláněl k názoru, že jde o estébácký podvrh. „Obdobně, jako když se před výročím sovětské okupace v srpnu 1989 šířily po Praze zaručené zvěsti o ostřelovačích,“ vzpomíná. Dezinformace tvrdila, že na demonstranty, kteří 21. srpna 1989 přijdou protestovat na Václavské náměstí, budou na okolních domech čekat policejní ostřelovači s ostrými náboji. „Vyloučit se to nedalo, proto tehdy Václav Havel doporučil, aby se 21. srpna hromadné protesty raději nekonaly,“ říká pamětník. Lidé měli nesouhlas s 20 let trvajícím „dočasným pobytem sovětské armády“ vyjádřit jen protestní minutou ticha v pravé poledne.
Zda šlo v lednu 1989 o podvod zinscenovaný Státní bezpečností, nebo v univerzitním prostředí někdo opravdu přemítal, že netečnou českou společnost probudí demonstrativním sebeupálením, to nevíme dodnes.
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
