reklama

Transsibiřská magistrála: mejdan s lovci medvědů, bajkalské čáry i stopy legionářů

Jízda kolem Bajkalu patří k nejkouzelnějším pasážím putování z Vladivostoku do Moskvy.
Zdroj: Lukáš Hron

Přesně před 130 lety byl položen základní kámen ke stavbě transsibiřské magistrály. Nejdelší železniční trať světa byla od té doby symbolem ruské pýchy i mnohého válečného utrpení. Překonává osm časových pásem, její vagony vydrží letní pařáky i mráz −60 °C. Při cestě z Vladivostoku do Moskvy jde hlava kolem nejen z bezpočtu litrů vypité vodky, ale i ze spousty historek od družných spolucestujících.

reklama

S Alexandrem a jeho paní do sebe v restauračním voze házíme jeden stakan za druhým. Ještě před časem by mě tohle tempo zabilo, jenže já už nějakou dobu sedím ve vagonu transsibiřské magistrály. A to znamená prvotřídní trénink.

„Podívej na tuhle samolepku,“ ukazuje mi bodře můj nový kumpán. „Přesně vyjadřuje, jak se stavím k životu: Rabota? Nikagdá!“

K tématu

Alex se tomu směje jako loupežník z Mrazíka, já ale stejně poznal, že blafuje: S partnerkou se právě vrací z tříměsíční šichty na ropné plošině, takže nějakou tu fušku obstarat přece jen musí.

A vím toho o něm víc, snad úplně všechno.

Od bolavých lásek přes trápení s bytem a stýskání po sovětských jistotách až k vetchému zdraví jeho churavé maminky; to všechno jsem během chvilky vylovil ze dna prázdných panáků, které stojí v řadě před námi.

Lovil bych i dál, Alexovy příběhy však utne hysterický křik průvodčí, která právě přiběhla.

„Tak tady jste!“ vybafne na mé přátele celá udýchaná. „Proboha, vždyť jste přejeli!“

/ fotografií

Alexovi zamrzne načatá historka v ústech, letmo vrhne pohled z okna na čím dál rychleji míhající se tajgu. Kopne do sebe rozpitou sklenku. Asi už taky chápe, co se právě přihodilo.

Příště tenhle vlak zastaví až za deset hodin.

Už nejste naši bratři

Ne, není v lidských silách popsat celý příběh jízdy z Vladivostoku do Moskvy. Vždycky bude něco chybět a vždycky to bude podstatné. Nastoupit do vagonů nejdelší železniční tratě světa znamená stát se houbou pohlcující nepřeberné spousty vjemů, pachů, lihovin, osudů, zážitků a kilometrů.

To poslední je na milníku uprostřed vladivostockého nádraží vyčísleno cifrou 9 288. Dají se zhltnout naráz, expres Rossija je spořádá za šest dnů. Ale proč trhat rychlostní rekordy, když je daleko moudřejší co chvíli z vlaku vystoupit?

Třeba v zaprášené burjatské perle Ulan-Ude, plné buddhistických chrámů. U tajemného Bajkalu, v kraji nádherných výhledů a magie. V Krasnojarsku, u něhož se k nebi vypínají vysoké skalní věže. V hrdé pevnosti Nižného Novgorodu, který byl za SSSR kvůli armádě uzavřen pro cizince. V Kazani, kde stojí mešita Kul Šarif připomínající marcipánový dort. I leckde jinde.

/ fotografií

Vůbec je rozumné umět se zastavit.

Přinejmenším u mnohého z těch obyčejných sibiřských chasníků, kteří jsou v lůžkových vagonech neoddělených jakoukoli příčkou vděční, pokud se nad ně host ze zahraničí nepovyšuje, když se dokonce snaží komunikovat v jejich mateřštině.

Ale i u všeho, co má velkolepá transsibiřská magistrála za sebou.

Základní kámen k jejímu vybudování položil přesně před 130 lety velkokníže Nikolaj. Budoucí car Mikuláš II. tehdy prý sám odvezl první kolečko se zeminou. Zhmotnily se tím daleko starší sny generálního guvernéra východní Sibiře N. N. Muravjova-Amurského a hraběte Sergeje Witteho, pozdějšího ministerského předsedy.

Stavba transsibiřské magistrály si vyžádala spoustu obětí, zpětně viděno je nesmírným technickým divem.
Stavba transsibiřské magistrály si vyžádala spoustu obětí, zpětně viděno je nesmírným technickým divem.
Zdroj: Profimedia.cz

Na železničním propojení evropské části země s Pacifikem se podílelo kolem 100 tisíc lidí, často šlo o vězně a vojáky. Celé to přišlo na miliardu rublů, roční rozpočet ruského impéria přitom třeba v roce 1900 činil 1,7 miliardy.

K tématu

Z pohledu cara šlo o nezbytnou investici – dnes se běžně soudí, že nebýt magistrály, říše by svá území na Dálném východě zřejmě neudržela. Otrocká dřina však stála hodně životů, nekonečné koleje si musely poradit s bažinami, krajinami věčného ledu, s jezery i skalami. Jen přes Bajkal se zkraje muselo na parníku, ale i tenhle problém se nakonec podařilo vyřešit. Za datum dokončení železné páteře Ruska se někdy uvádí až 18. říjen 1916, kdy byl dodělán dva a půl kilometru dlouhý most přes mocnou řeku Amur.

Jeho majestátnost nepochybně zapůsobila i na československé legionáře, jejichž anabáze k magistrále neodmyslitelně patří. S odstupem je až neuvěřitelné, co tu před stoletím dokázali. Vůbec není přehnané tvrdit, že patřili ke klíčovým figurám první světové války.

„Naši předci ve snaze zachránit sebe z bezvýchodné situace zachránili evropskou civilizaci,“ míní historik Jiří Fidler. „Pokud by Čechoslováci neobsadili magistrálu, obrovské množství německých navrátilců ze zajetí by bylo okamžitě nasazeno do bojů ve Francii. Francouzi tehdy přitom usazovali do zákopů i dobrovolnické invalidy s puškou a dvaceti náboji. Byli na konci s lidskými zdroji. Také díky našim hochům na magistrále vydrželi kritické okamžiky až do masového nasazení amerických jednotek. V daném okamžiku jsme byli strategickým prvkem, což se u našich vojáků ve 20. století již neopakovalo.“

Boje československých legionářů na transsibiřské magistrále sledoval svého času s uznáním celý svět.
Boje československých legionářů na transsibiřské magistrále sledoval svého času s uznáním celý svět.
Zdroj: Profimedia.cz

Na 50 tisíc statečných legionářů si člověk může zavzpomínat třeba v Krasnojarsku, kde mají pomník od sochaře Františka Bílka. Ve Vladivostoku, kde jich na pohřebišti odpočívá téměř dvě stě. V Jekatěrinburgu, kde bolševici údajně právě kvůli obavám z blížících se Čechů povraždili carskou rodinu. Nebo při projíždění řadou tunelů kolem Bajkalu, u něhož mládenci ze středu Evropy sváděli jedny z nejtěžších bojů.

Málokdo z běžných obyvatel Sibiře to dnes dokáže ocenit. Pro spoustu místních jsou legionáři zásluhou mnohaleté propagandy banda vrahů a banditů. Nic a nikdo jim to nevyvrátí.

Krasnojarský pomník legionářům od Františka Bílka
Krasnojarský pomník legionářům od Františka Bílka
Zdroj: Lukáš Hron

Jako řadu dalších věcí.

Třeba Tolja z Irkutska, ten dobrácký bonviván, který mě i mé přátele nechal přespat u sebe doma, odmítá jakoukoli diskusi o Stalinovi. „To byl velký člověk! Tečka.“ Jeho postarší krajan, nabručený milovník Haškova Švejka, je při vystupování na nádraží Sluďjanka ještě osobnější: „Vy Češi jste bývali našimi bratry. Už nejste. Od amerického radaru ne. Zradili jste nás.“

Strach z tygra

Jistě, i takhle to může ve vlaku do nedohledna vypadat. Putovali jsme po transsibiřské magistrále dlouho před Vrběticemi, vlastně ještě před krymskou krizí. A už tehdy se cizinec mohl snadno dostat do potíží.

„Vy Germánci! Špioni! Fašisti!“ křičeli na nás za Vladivostokem pupkatí bagristé z města Čita jen proto, že jsme si první dojmy z expresu sdělovali v jiném než ruském jazyce.

Hlavně Alexij mi před obličejem mával pěstí, a nebyla to tenkrát úplná operetka – v nejnižší třídě transsibu zvané plackartna se nebylo kam schovat, kuráž šlachovitého Hordubala posílila obligátní lahev se samohonkou.

Takhle těsné to je v nejnižší třídě transsibiřské magistrály. Palandy jsou po celém vagoně hned u sebe, nejsou oddělené do jednotlivých kupé.
Takhle těsné to je v nejnižší třídě transsibiřské magistrály. Palandy jsou po celém vagoně hned u sebe, nejsou oddělené do jednotlivých kupé.
Zdroj: Lukáš Hron

Byl by to nerovný boj.

Jenže to skončilo jinak.

Dodnes nevím, jak je to možné.

Už za pár hodin jsme se totiž s Alexijem drželi kolem ramen, svou horkokrevnost mi se slzami v hnědých očích vysvětloval prostě: „Drug moj, nesnáším Germánce. Hitler mi zabil dědu.“

K tématu

V upoceném vlakovém dusnu jsme se rázem ocitli uprostřed několikadenního nonstop mejdanu, jehož obsazení se s každou další zastávkou mírně pozměňovalo, rozhodně však neubývalo. S několika málo možnými únikovými trasami – k samovaru na jedné straně vagonu, k toaletě na druhé. Před námi defilovaly houfy postaviček, které byly v mžiku svolné vypovědět neznámým cizincům celý svůj život.

V paměti mi jich zůstalo jen pár, nejvíc asi sibiřský lovec Sergej. Potetovaný bagoun, veterán z čečenské války a bývalý vězeň, s obličejem hranatým jak obraz Kazimira Maleviče. Hrubým hlasem mi vyprávěl, jak to chodí v tajze.

„Víš, kdo mi jako jediný dokáže nahnat strach? Rosomáci. U medvěda tušíš, co udělá. U rosomáka nikdy, je nevyzpytatelný. Zle ti ale udělá i tygr. Úplně ti oškube obličej, žere tě pomalu.“

Asi vypadám vyděšeně. Než se za zvuků drncajících pražců zabořím do peřiny, přijde mě i mé české přátele uklidnit: „Kdybyste měli jakékoli problémy, vzbuďte mě. Všechno to tu srovnám.“

U šamanské skály

Ale není to třeba. Vůbec. Navzdory historce s Alexijem je cestování transsibiřskou magistrálou bezpečnější než jízda z Prahy do Berouna. Celý vlak střeží skupina policistů, každý pasažér je při nástupu pečlivě legitimován.

Na trase přes 89 ruských měst a 16 velkých řek tak člověk utíká nanejvýš před tím, že už mu z neustálé družby třeští hlava.

K tématu

Když už mám po krk laškující šedesátnice Larissy s ústy plnými zlatých zubů, Fjodora donekonečna chválícího české Jawy, splínu boxera Dimy i vojáčků vracejících se ze služby na ponorkách, přisednu si o tři palandy dál k Viktorovi s kytarou, jenž svému obecenstvu pojídajícímu kolující špek hraje Vysockého. Brilantně, nevtíravě.

V zasněné náladě se za oknem střídají bezbřehé březové háje a vesnice s nuznými dřevěnými chaloupkami, na jejichž střechách už dávno místo drozdů hnízdí satelity. V jejich stínu to rachotí co chvíli, na trati z Primorského kraje k moskevskému Kremlu se ročně přepraví 100 milionů tun nákladu, desetitisíce cestujících. Není to drahé, za štreku v nejnižší třídě zaplatíte s trochou štěstí i jen něco do čtyř tisíc korun.

Ale zase – fakt je dobré občas vystoupit, třeba se od magistrály i na chvilku vzdálit. Ochutnat na peroně uzenou rybu omula, připít si kvasem. Podívat se do univerzitního Tomsku, kde v barech pulzuje studentský život. Vandrovat do staroruských sídel Vladimir a Suzdal, s pohádkovým skanzenem a památkami sahajícími až do 12. století. A zcela jistě k Bajkalu, po jehož březích zvolna supí malebná Krugobajkalka, zdolávající romantických 84 kilometrů s 242 nosnými mosty a 39 tunely. Mašinfírovi stačí dát potají do kapsy 150 rublů a máte tohle kino z první řady, přímo z přední plošiny rozhrkané lokomotivy.

Ostrov Olchon. Místo šamanů a dřímající magie.
Ostrov Olchon. Místo šamanů a dřímající magie.
Zdroj: Profimedia.cz

Kdo s ní dojede až do konečné zastávky Port Bajkal, neměl by vynechat následnou lodní plavbu na ostrov Olchon. Lišejníková skaliska vystupující ze studených vln patří k vůbec nejmagičtějším oblastem Ruska, pod vzácnými cedry dodnes probíhají šamanské rituály a věří se na duchy.

K mramorové skále Šamance se kdysi nesměla přiblížit ani jedna žena, aby svou hříšností nepošpinila nedotknutelnost svatyně. To už je pryč, během běsnícího 20. století vůbec zmizelo hodně zdejších zvyků; upřímně – spousta bajkalské mystiky je už spíš přepentlenou turistickou veteší.

Vždycky ale záleží, jak se na to díváte.

Což vlastně platí jak o meditování na Olchonu, tak o samotné mnohadenní jízdě transsibem. Pro někoho zůstane železniční plahočení z jednoho konce světa na druhý symbolem ospalé, lepkavě rozvleklé nudy, pro jiného dobrodružstvím, na něž nezapomene do konce života.

K tématu

Tagy: vlak Bajkal Sibiř Rusko transsibiřská magistrála
reklama
reklama

Další hlavní zprávy

Partie

Nejsem béčko hnutí ANO. S Andrejem Babišem nemám nic společného, řekl Robert Šlachta

Nejsem béčko hnutí ANO. S Andrejem Babišem nemám nic společného, řekl Robert Šlachta

Předseda vlády Andrej Babiš se o Robertu Šlachtovi vyjadřuje pochvalně. Označil ho za pohledného muže s kontakty a jeho dosavadní kampaň připodobnil k té své z roku 2013. Šlachta však odmítá, že by se po volbách hrnul do vlády, natož s Babišovým hnutím ANO. „Jdeme sami za sebe, nebudeme se s nikým na ničem domlouvat dopředu,“ řekl Šlachta v nedělní Partii Terezie Tománkové na CNN Prima NEWS.

Zlaté dědictví Jany Novotné. Jak se u Krejčíkové zrodil obdiv k tenisové legendě
Žena, která krotí lumpy a fotbalové chuligány: Musíte si věřit, ale mít i pokoru
reklama
reklama
S Libuší Šafránkovou se rozloučí i veřejnost. Pohřeb se státními poctami rodina odmítla

Kultura

Domácí zpravodajství

Bulánci slaví. Na návrat kultovní české hry se sešlo přes šest milionů korun
Další články
reklama
reklama