Jaké je být dnes zámeckým pánem? Potomek Palackého tvrdí, že to stojí majlant i nervy

Proč to tak trvá? Proč to tak strašně dlouho trvá? Václav Macháček-Rieger si tuhle otázku kladl po revoluci neskutečných patnáct let, než se konečně povedlo dotáhnout restituci zámku Maleč, který jeho rodině kdysi znárodnili komunisté.

Mohl by vyprávět o tom, jak mu stát nepochopitelně odmítal vydat kus dědictví. Jak si spoustu z toho musel potupně dokupovat. Jak se i to na vyšších místech rok milostivě schvalovalo, protože v téhle zemi to tak prostě chodí.

Ne, o ničem z toho Václav nepovídá. Nemusí. Stačí, když nekonečné martyrium popíše jednou kratší, vypovídající historkou.

„Vůbec jsme nechápali, proč nám to celé tak zdržují třeba zrovna na pozemkovém úřadě. A já pak zjistil, že pozemky nám tam vydává stejný člověk, který je kdysi mé rodině zabavoval,“ popisuje s hořkým úsměvem.

Ano, bylo to strašné. Fraška.

„Přišel jsem o nervy. Ale vykašlat jsem se na to nemohl. Ještě by z té stavby někdo udělal hanbinec. A hlavně – cítil jsem to jako povinnost ke svým předkům. K Františku Palackému a Františku Ladislavu Riegrovi.

Od Berryho ke Dvořákovi

Půl kilometru odsud se zvedají Železné hory, k řece Doubravě šplouchá Blatnický potok. Jsme v malebném, byť svérázném kraji – nepříliš úrodném, kde se sníh vždycky drží o něco déle, kde je pokaždé trochu studeněji a vlhčeji. Do okrova laděný pozdně renesanční zámek se mezi domky vesnice zjevuje zničehonic, jak trylek prvního jarního ptáčete z místního anglického parku.

Už je to skoro 160 let, co v místech prastaré kupecké stezky učaroval i jednomu z největších českých politiků 19. století. Riegrovi. Miláčkovi a vůdci národa, baronu původem ze semilského mlýna, držiteli více než 1 500 čestných občanství, muži uhrančivého pohledu i charakteru.

Jak jen je sláva pomíjivá, dnes už si na něj vzpomene málokdo…

A přece to byla persona, kterou uctívali v Paříži i Moskvě, již ve Vatikánu přijal papež. Rieger byl dlouholetým předsedou českých poslanců Zemského sněmu a poslancem Říšské rady. Na jedné straně se zásadně zasloužil o stavbu Národního divadla, na druhé mu ve Vídni coby brilantnímu řečníkovi tleskali i němečtí oponenti; tradovalo se, že jeho němčina byla lepší než u rodilých mluvčích.

Jakmile v roce 1862 koupil od hraběcího rodu Auerspergů malečský zámek, začaly za ním na Vysočinu jezdit hodně zajímavé návštěvy. Posledních čtrnáct let života zde strávil jeho tchán Palacký, který u stolku s výhledem do zeleně dopisoval své monumentální Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Nebo hudební skladatel Antonín Dvořák, jemuž libreta dvou slavných oper napsala politikova dcera Marie, a on na oplátku u klavíru v knihovně dopřával ctěným hostitelům ochutnávky ze svých nových kusů.

Právě Dvořákova hudba zní místnostmi v prvním zámeckém patře i teď, když mě jimi provází Riegrův prapravnuk Václav. Býval to kytarista úspěšných popových a country kapel, vzhlížel k rock'n'rollovému divochovi Chucku Berrymu. Po sedmdesátce už mu ovšem rachotící nářezy trhají uši, radši si fajnšmekrovsky pošmákne na klasice.

„Málo se to ví, ale skvělým klavíristou byl jak Dvořák, tak i Palacký,“ navazuje na tohle téma, jakmile vstupujeme do historikovy pracovny.

Fascinuje mě, jak je zachovalá. Nenápadně osahávám pracovní stůl Otce národa, okukuju autentický blok s jeho poznámkami, před skříní dokonce visí i Palackého košile, spodky a ponožky s monogramem FP.

„Všechno je to původní,“ ukazuje kolem sebe Macháček-Rieger. „Jméno Palacký bylo i pro bolševika významné. Zneužili ho, i z husitů udělali komunisty, alespoň jeho památku však respektovali. Na rozdíl od Riegra, jehož odepsali jako buržoazní element, velkostatkáře, kapitalistu. Zdejší Riegrova pracovna byla rozprášená, horkotěžko jsme ji dávali dohromady. Ostatně stejně jako všechno ostatní na zámku. Z mobiliáře se dochovalo s bídou 40 procent, strašně moc se toho ztratilo, rozkradlo, zdemolovalo. Když jsme sem přišli, našli jsme spoušť.“

Za chvíli mi ukazuje album s fotkami, které jeho slova potvrzují. Ty obrázky jsou staré jen pár let, rozkošný zámek byste na nich ovšem možná ani nepoznali.

Cesta z beznaděje

Protékající střecha, shnilé krovy napadené dřevomorkou, trámy trčící do vzduchu, probořené podlahy a stropy. Vlhkost sahající až do kleneb, zteřelé omítky. Rozvalené zdivo kolem zarostlého parku, zanedbaný rybník.

Zmar. Šeď. Sutiny. Beznaděj.

V budově bylo potřeba vykopat podlahy do osmdesáticentimetrové hloubky, zeminu vyvézt, všechno odvětrat. Zdi otlouct, vyspravit střechu i terasu, provést opatření proti vlhkosti, instalovat izolaci. Zkultivovat park i s půlhektarovou vodní plochou.

Co se dalo zachránit, opravilo se. Co ne, letělo do kontejneru.

Jako by to nemělo konce – jakmile se jeden problém vyřešil, objevily se dva další.

„Přitom co vím, tak jiné zámky na tom byly po vrácení původním majitelům ještě mnohem hůř,“ popisuje Macháček-Rieger. „Tady za komunistů naštěstí nebyla ani armáda, ani sklad hnojiv JZD. Sídlily tu MNV, školní dvojtřídky, ordinace zubaře a lékaře, kluby důchodců, pionýrů, svazáků, byly tady dokonce dva občanské byty. Sice to odnesl historický nábytek, alespoň se tu však neděly hrůzy, které jinde prováděli vojáci nebo zemědělci. Jen se zkrátka nikdo nestaral o to, že objekt chátrá. Předsedovi MNV vůbec nevadilo, že o dvě patra výš zatéká.“

Muž s delšími šedivými vlasy a laskavýma očima má sice částečné stavební vzdělání, přesto přiznává, že se při obnovování zašlé krásy často ocital v nesnázích. Po restituci se musel naučit s motorovou pilou, křovinořezem, traktorem, poradit si s elektrikou. Hodně se tu s manželkou Hanou navztekali. Jako když si nechali od kamarádů poradit a zažádali kvůli rekonstrukci zámku o dotace od ministerstva kultury.

„To byl začátek průšvihu,“ vypráví. „Dotace jsme díky splnění mnohých kritérií a vyplnění bezpočtu smluv dostali. Systém nám vnutil drahou firmu, byla kolem toho strašně složitá byrokracie. Jenže pak jsme zjistili, že tahle firma stojí za pendrek, jelikož nám poslala mančaft třetí kategorie. Flákali se, neuměli, podváděli. A já je kvůli té dotaci nemohl vyhodit. Dotace nás přišly draho, představovaly nakonec jen zlomeček celkových nákladů. Spousta věcí se musela po té firmě předělávat, jejich sanační omítky doteď praskají. Předkládali mi navíc lživé, dvojnásobné fakturace; asi si mysleli, že si to neumím spočítat. Hrozné. Dodnes z toho dostávám kopřivku.“

Zámecký pán v montérkách

V přízemní místnosti, která byla kdysi dávno vejminkem Riegrovy vlastenecké maminky, mi její praprapotomek se svou paní Hanou nalévají znamenité bílé víno. Kdekdo si zámecký život představuje právě tak – jako idylu, v níž je blaze jak pyšnému knížepánovi z pohádky o Rumcajsovi.

Tomu se ale Václav Macháček-Rieger může leda zasmát.

Být zámeckým pánem dnes neznamená nechat se obskakovat snaživým služebnictvem, užírat se nudou a všeobjímajícím přepychem.

Přinejmenším ne zde, v Malči.

Přestože má zámek už několik let nádherný nový kabát, Václav s manželkou kolem něj dál kmitají od rána do večera v montérkách – věčně něco opravují, starají se, k tomu sami provádí návštěvníky.

„Co chvíli něco přestane fungovat. Nebo najednou zjistíte, že těsně před začátkem sezony padá velký kus výmalby. V denním fermanu máte deset bodů, co nejvíc hoří. Jenže přijde vichr a shodí půlku stromu, takže musíte okamžitě přehodnotit priority a postarat se o řezání motorovou pilou, odvoz, naštípání dřeva. Hodně času zabere i údržba rybníka. Jakmile se oteplí voda, na hladině vyrazí zelený okřehek. Dělám kvůli tomu norné stěny, abych to měl pod kontrolou. Aby se mi netvořily řasy, sháním ječnou slámu. Za poslední dva roky jsem musel z rybníka tahat tři spadlé stromy, to taky není žádná legrace.“

Vedle toho všeho se tu ovšem věnuje ještě něčemu jinému. Když rekonstrukce Malče pokročila, začal uvažovat, jak se stavbou dál naloží. Udělat z ní penzion? Těžko. Luxusní domov důchodců? To by půdorysné dispozice nedovolily. Čím dál víc se chytal myšlenky, že právě zde je nejlepší místo pro expozici dvou mimořádných rodinných osobností.

Rieger s Palackým upadají do zapomnění naprosto neprávem, mou motivací je to změnit. Považuji za hluboký omyl svého národa, že si nevážíme vlastní historie.

„Vedlo mě k tomu i to, že pražský památník Palackého a Riegra je v podstatě nepřístupný – musíte se tam dlouho dopředu objednávat, ne vždy se dočkáte. Tak jsem si to vzal za své,“ vysvětluje. „Taky jsem k tomu musel dozrát, nemyslete. Člověk však časem nutně dospěje k potřebě hledání vlastních kořenů. Tím spíš to platí u mě, pokud mám mezi předky postavy tak nedozírných kvalit. Rieger s Palackým upadají do zapomnění naprosto neprávem, mou motivací je to změnit. Považuji za hluboký omyl svého národa, že si nevážíme vlastní historie.“

Jak přemluvit Stalina

Ale třeba není zas tak zle. Než všechno ochromila pandemie, byl o nově otevřenou expozici Palackého a Riegra v Malči obstojný zájem. Lidí, pro něž je odkaz národního obrození víc než pouhá stránka dějepisu, se na Chotěbořsko vypravilo až překvapivě dost.

Procházeli stejně jako já opravenými komnatami kolem obrazu Riegrovy manželky Marie, které se pro zálibu v pomáhání nejpotřebnějším přezdívá česká Matka Tereza. Kolem Riegrových podobizen od Brožíka, Mánesa, Švabinského. Kolem fotek z jeho pohřbu, o němž se říkalo, že jde o největší funus, jaký Praha kdy viděla. Kolem Palackého citátu varujícího už v 19. století před komunismem. Kolem vystaveného dopisu od Jana Masaryka, jenž otcovým jménem děkuje Riegrově vnukovi Ladislavovi za povedený spis o Kantovi.

I druhý vnuk Bohuš řečený Boba budiž důkazem, že se vandr Václavovou rodinnou historií nemusí omezovat jen na dva nejslavnější zástupce. Boba býval prvorepublikovým diplomatem, kterého prý Edvard Beneš těsně před Mnichovem poslal přemluvit Stalina, aby Sověti přece jen Československu pomohli proti hitlerovskému Německu. Tradovaná legenda praví, že kremelský generalissimus Bohuše sice ani nepřijal, úplně nesmyslný že však ten Benešův nápad zase nebyl – jméno Rieger v Rusku před válkou pořád ještě zvonilo.

Zatímco tahle mise mladého Riegra tedy selhala, jiná se po letech ukázala jako zázračně užitečná. Boba totiž ve 40. letech pečlivě nafotil vybavení všech pokojů malečského zámku, zaevidoval veškerý inventář. To všechno kvůli blížící se Rudé armádě, o jejíchž nenechavých praktikách měl své představy.

Rusové pak zámku neublížili, následující totalita ano.

A Bobovy fotky se na přelomu tisíciletí náramně hodily Václavu Macháčkovi-Riegrovi, když malečskému klenotu vracel původní podobu. Posloužily mu jako vzor pro rozestavění nábytku, rozmístění obrazů, autentickou výmalbu. Pochopitelně i pro přesnou představu, co je nenávratně ztraceno.

Když těmi místnostmi teď prochází, cítí jak obrovskou zodpovědnost, tak hrdost.

„Už jen kvůli tomu Riegrovi,“ přiznává 74letý majitel zámku. „Vezměte si, v kolika oborech vynikal! A přitom nikdy neslevil ze svých morálních měřítek. Když se snažil o smír s Němci, někdo mu vytloukl okna. Mladočeši ho ve volbách úplně přejeli. Přesto se z toho nesložil, svým politickým odpůrcům dokonce fandil a radil. Šlo mu o úspěch celku, o národ. Takový přístup je na hony vzdálený nejen politice současné, ale i prvorepublikové, rovněž zatížené osobními a stranickými zájmy. Co se dá dělat. Pokud převažují gauneři, vychytrálkové a hrabivci, když zvítězí egoismus a ješitnost jako dneska, pak je to velká beznaděj. Chybí nám osvícení a charismatičtí lídři s kreditem. Musíme doufat, že podzimní volby nás zbaví alespoň toho nejhoršího. Tu hrůzu a ostudu na Hradě budeme muset ještě chvilku vydržet.“