Dobová rytina ukazuje švédské dobývání Prahy během třicetileté války. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Válka je na Ukrajině krutá nejen k lidem, ale i k uměleckým pokladům. Když Rusové vyrabovali muzea se vzácnými exponáty v Mariupolu, Melitopolu či Chersonu, bezděčně napodobili barbarství, na které jsme kdysi doplatili i my Češi. Na sklonku třicetileté války jsme před čtyřmi stoletími přišli o spoustu skvostů, které si odvezli švédští dobyvatelé. I o těchto dávných loupežích píše ve své nové knize publicista a hudebník Josef Pepson Snětivý. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS tvrdí, že šlo o smrtonosné drancování.
Jaké nakradené cennosti si tenkrát Švédové odvezli z Prahy?
Vpád švédského generála Königsmarka na Malou Stranu a Hradčany v roce 1648 byl pro skvosty na zmíněném území doslova smrtonosný. Z rozkazu Kristiny Švédské (v literatuře se neustále opakuje „královny“, což ale není zcela přesné, protože korunována byla až o dvě léta později) byl obsazen Hrad, a to s jasným cílem: uloupit rudolfínské sbírky. U toho však nezůstalo.
Josef Pepson Snětivý (51)
Spisovatel a hudebník.
Majitel a jednatel Nakladatelství ČAS.
Autor řady knih, například Krajinou prvních Přemyslovců, Tajemství pražských klášterů – Královská kanonie premonstrátů na Strahově, dále Krajinou Albrechta z Valdštejna, Krajinou Karla IV. (aneb S Otcem vlasti Prahou, Čechami a Moravou), Utajené hrady a zámky I.-III., Místa zrychleného tepu, Skrytá krása Čech, Tajemství pražských klášterů – Hrad a Hradčany.
Knihy často píše spolu s Otomarem Dvořákem.
Na co dalšího se Švédové vrhli?
Kristina chtěla i knihovnu – a dostala ji. Přišli jsme mj. o světoznámou Ďáblovu bibli. A rovněž o možná ne tolik proslulý, leč o nic méně hodnotný Codex Argenteus neboli Stříbrnou Bibli. Tento ruční přepis ze 6. století zahrnuje gótský překlad Bible biskupa Wulfily, jenž je ještě o dvě staletí starší. Drancování postihlo i Strahovský klášter a malostranské paláce. Nejznámějším švédským úlovkem mimo Hrad je asi soubor soch Adriaena de Vries ze zahrady Valdštejnského paláce.
O uměleckých sbírkách Rudolfa II. se mluví dodnes. O co přesně šlo?
Předně: Švédové nebyli první, kdo je úspěšně plenil. Dá se předpokládat, že mnohé artefakty zmizely už za Rudolfova života; na vině byly (asi i záměrné) nedostatky týkající se jejich systematického uložení a evidence.
Ještě mnohem závažnější ochuzení nastalo po císařově smrti, kdy se o svůj díl hlásili dědici v čele s Matyášem. Později je vystřídali vzbouření stavové, kteří potřebovali financovat svůj odboj a zavázat si spojence. Ze sbírek systematicky odebíral i vídeňský dvůr Ferdinanda II., něco opustilo Prahu během saské okupace na přelomu let 1631 a 1632. I po všech těchto újmách však musely rudolfínské sbírky představovat rozsáhlý a impozantní soubor.
Rudolf II. Zdroj: Getty Images
Co v nich bylo?
Vojákům Kristiny Švédské údajně padlo do rukou 500 obrazů, 70 bronzových soch, 370 vědeckých přístrojů. Zaměříme-li se třeba jen na obrazy coby nejpočetnější skupinu, ze slavných děl zůstalo v Praze jediné: Dürerova Růžencová slavnost, později v držbě Strahovského kláštera.
Už jste zmínil slavnou Ďáblovu bibli. O co jsme přišli jejím odcizením?
Její výjimečnost nespočívá pouze ve faktu, že jde o největší rukopisnou knihu světa. Podtrhuje ji i skutečnost, že navzdory jejímu rozsahu nebyla nikde nalezena žádná zmínka či vodítko k určení toho, kdy, proč a kým byla napsána. Víme snad jen to, že vznikla ve skriptoriu Podlažického kláštera a že záznamy v ní končí rokem 1229.
Až nadpozemsky působí rozsah a struktura textů. Jako by se autor pokoušel shrnout veškeré jemu známé vědění do jediné knihy! Kromě toho zaráží jednota díla. Každého jistě napadne, že něco tak monumentálního vznikalo díky spolupráci více členů skriptoria. Jenže… Až na dvě výjimky o několika stranách je vše zřejmě psáno jednou rukou. A tato ruka jako by nestárla, jako by na ni neměly vliv změny nálad či počasí, onemocnění... Zřejmě díky tomu se o knize vypráví zajímavá legenda.
Jaká?
Že ji sepsal podlažický mnich, který v roce 1212 cestoval s Přemyslem Otakarem I. do Basileje, kde Fridrich II. předal českému králi Zlatou bulu sicilskou. Řeholník se prý v Basileji seznámil s mágem Michaelem Scottem, jenž ho zasvětil do satanistických rituálů. Když se to po jeho návratu dozvěděl opat, měl být provinilý mnich zazděn zaživa. Aby se tomu vyhnul, slíbil, že za jedinou noc napíše největší knihu, jež bude shrnovat veškeré vědomosti světa.
Codex gigas, Ďáblova bible. Zdroj: profimedia.cz
Což by bez pomoci pekelných sil nemohl zvládnout.
Právě. Proto prý o půlnoci zaprodal duši ďáblu. Satan se pustil do díla a nevynechal ani biblické pasáže, ačkoli mu to muselo působit neskutečná muka. A tak – snad jako malou úlitbu – směl vynechat jen zaklínadla pro vymítání ďábla, tj. sebe sama, ačkoli exorcismus nebyl benediktinům cizí a zaklínadel je jinak v knize dost. Čím mnich zaplatil? Jen tím, že ďábel směl mít v knize „podobiznu“, nebo i vlastní duší? To už nevíme. Neméně zajímavé je pro mě zjištění, že navzdory všemu, co Ďáblovu bibli obestíralo, nebyla nikdy předmětem inkvizice.
Je pravda, že ve Švédsku málem shořela?
Ano, v roce 1697 vypukl v zámku Tre Kronor požár. Padl mu za oběť nejen král Karel XI., ale také přes 17 tisíc tištěných knih a více než tisícovka rukopisů. Codex Gigas byl na poslední chvíli vyhozen z okna, což mělo za následek poškození vazby.
Už jste zmínil, že kromě Pražského hradu byl vyrabován i Strahovský klášter. Co zmizelo odtamtud?
Finský pluk švédské armády v bazilice ukradl mnohá preciosa (předměty z drahých kovů, sloužící k liturgii a kultu), například stříbrnou sochu svatého Norberta. Kromě toho odhadem polovinu či možná ještě více svazků z klášterní knihovny. Celkem Strahov opustilo 19 velkých beden v ceně 20 tisíc zlatých!
Opat Kryšpín Fuk z Hradiště uprchl do Schläglu, zmizeli i někteří další řeholníci. Zbylé bratry drželi žoldnéři po dva týdny v jejich jizbách o hladu, aby jim vyzradili úkryt pokladu doksanských řeholnic. Ten byl na Strahově uložen pod záštitou hraběte Šlika. Pokladu v hodnotě půl milionu zlatých se bohužel opravdu zmocnili – a šlo zřejmě o druhou největší kořist, hned po klenotech nakradených na Hradě. Navíc poškodili zdivo, protože v touze po nalezení pokladu kopali hlava nehlava.
Strahovský klášter Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Nepletu se, že právě z časů rabování ve strahovském klášteře pochází legenda o hraběti Lažanském?
Nepletete.
Mám nejasné tušení, že mi přišla děsivá.
Není pro slabé povahy. Podle pověsti byl ve strahovské bazilice Nanebevzetí Panny Marie pohřben hrabě Lažanský. Protože cítil vinu za to, že na Bílé hoře zabil člověka, určil za místo svého posledního odpočinku místo nepříliš důstojné: chodbu do sakristie, kudy se denně chodí, takže jeho hrob bude stále pošlapáván.
Paradoxně se ukázalo, že to může být výhodné. Žoldnéři totiž loupili hlavně v honosných hrobkách. Jedné zvlášť temné noci však došlo i na tuto. S nečistými úmysly do ní vstoupil otrlý voják – sám, protože se nechtěl s nikým dělit… a to neměl dělat. Nejprve se kámen, který předtím odvalil a podepřel sochorem, nečekaně svalil do původního umístění; sice pukl, ale hrobku opět uzavřel. A než se vetřelec stačil vzpamatovat, probuzený nebožtík hrabě Lažanský ho kostnatými pařáty uškrtil.
Jsou se švédským drancováním v Praze spjaty ještě další podobné legendy?
Ano, jedna taková se dokonce vztahuje přímo ke Strahovu. Jeden z dobyvatelů se odsud s chutí vydával loupit dolů na Malou Stranu. Jenže malostranští si na něj hezky potmě počíhali, využili momentu překvapení, strhli ho z koně na zem a uťali mu hlavu. Jeho ostatky pak zakopali na hřbitově pod Jánským vrškem v Oboře. Bezhlavý jezdec od té doby za nocí vsedá na koně, pod paží třímá hlavu, přes rameno mu visí prázdný vak – a hledá kořist, o kterou v osudné šarvátce přišel.
Jinak je prý zcela neškodný… Tedy až na jediné extempore s opilcem, který mu prý radil, ať si hlavu dá do vaku, že to tak bude mít pohodlnější. Ochmelka vyvázl ještě dobře. Dostal od vojáka ránu, až se složil na dláždění, ale ráno se zase probral. A pochybuji, že zanechal pití.
Obálka nové knihy Josefa P. Snětivého, v níž píše i o švédském drancování. Zdroj: Archiv Josefa Snětivého
Od legend k tvrdé realitě: Je podle vás možné, že by Švédové něco z dávného lupu vrátili?
Něco málo se zpět už dostalo. Jde například o 133 listin, které koncem 17. století draze vykoupil vyslanec u švédského krále Antonín Jan hrabě Nostic. Později se švédská „ochota“ omezila na souhlas s opisováním dokumentů na místě, případně (a jen ve výjimečných případech) se zápůjčkou; to je i případ Ďáblovy bible v roce 2007. S žádostí o vrácení alespoň části rudolfínských sbírek neuspěl počátkem devadesátých let minulého století ani prezident Václav Havel.
V knize Krajinou Albrechta z Valdštejna aneb Na cestách s vévodou frýdlantským uvádíme s kolegou Otomarem Dvořákem ojedinělý počin týkající se Valdštejnské zahrady. Krášlí ji kopie soch Adriaena de Vries, které dal koncem 19. století pořídit Arnošt František hrabě z Valdštejna. Ten si ve Švédsku vymohl vrácení jediného originálu: sochy Venuše od Benedikta Wurzelbauera. To byla zřejmě jediná věc, kterou kdy Švédové vydali. Dnes její kopie stojí na bronzové fontáně před salou terrenou, originál je v Národní galerii.
Třeba ke Stříbrné bibli jsem četl „rozkošný“ argument na webu historynet.com: „Švédové už dnes knihu vlastní šestkrát déle, než ji vlastnil kdokoli v Praze, takže není divu, že necítí povinnost ji vracet.“ Jak vám zní takové zdůvodnění?
Raději bez komentáře. Uloupenými knihami se Švédové dodnes bezostyšně chlubí v bibliotékách ve Stockholmu a Uppsale. Činili tak i ve finském městě Turku, dokud tamější knihovnu nepostihl začátkem 19. století požár, jemuž padly za oběť i strahovské svazky. K dovršení smůly se tak stalo ještě předtím, než někdo z našich odborníků mohl provést alespoň jejich evidenci.
Spisovatel Josef Pepson Snětivý Zdroj: Matyáš Bernard Snětivý
Jak těžce se vyrabovaná místa sbírala ze švédského loupení?
Každý dělal, co mohl, pomáhal si vlastním úsilím – a také vírou. Což přirozeně platí zejména pro církevní instituce, Strahovský klášter nevyjímaje. Kromě obnovených bohoslužeb a horlivě vykonávaných povinností duchovních pastýřů bychom tu viděli čilý stavební ruch. Zmíněný opat Fuk z Hradiště začal stavět křídlo k uložení archivu – a o něco později se opat Vincenc Makarius Frank ujal přestavby poničené prelatury a výstavby obnoveného špitálu svaté Alžběty a svatého Norberta. Kromě toho zvelebil premonstrátský seminář Norbertinum a položil základy nové strahovské knihovny.
Návštěvnice výstavy obdivuje dochovanou část Stříbrné bible. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Právě ve Strahovském klášteře byly už od roku 1627 uloženy i velmi cenné ostatky svatého Norberta. Vlastně mě překvapuje, že Švédové neuloupili i je.
Ano, to je zcela zásadní počin Fukova předchůdce – opata Kašpara Questenberka. Ten podnikl v roce 1626 čtyři náročné cesty do už dávno protestantského Magdeburku, kde ostatky zakladatele premonstrátského řádu spočívaly od jeho smrti v roce 1134. Na Strahově jsou od 2. května 1727.
Předpokládám, že pro Švédy neměly valné ceny; nebyly v „domácím úkolu“, který jim zadala Kristina. Přitom zde spočinuly na velmi nápadném místě: v malém sacellu (tj. svatyňce) před hlavním oltářem. Jejich uložení bylo nepřehlédnutelné i díky tomu, že nad ně Questenberk nechal zavěsit obří dřevěnou korunu, ve vztahu ke svatyňce zcela disproporční.
Vy jste měl unikátní příležitost spatřit tyto ostatky hodně zblízka. Jaké to bylo?
Šťastnou shodou okolností jsem materiály pro svou novou knihu Tajemství pražských klášterů – Královská kanonie premonstrátů na Strahově začal shromažďovat koncem roku 2021, pro premonstráty jubilejního. Díky tomu jsem mohl svatého Norberta vidět nikoli přes skleněné víko jako účastníci vánočních liturgií toho roku, ale pouze přes závoj, jímž jsou ostatky zakryty. A napodruhé dokonce bez závoje, když byly dne 6. ledna 2022 ukládány zpět do sarkofágu.
Oba zážitky se mi navždy vryly do paměti a do srdce. Kromě pánů opata a převora, několika technických pracovníků a klášterního fotografa jsem byl jediný, kdo byl jejich ukládání přítomen, a navíc mi bylo dovoleno fotografovat, takže v mé knize vše do detailu uvidíte. Nesmírně si toho vážím.
Svatý Norbert. Na svůj věk vypadá celkem zachovale 😁 Nyní bude celý rok vystaven ve Strahovské bazilice a máme i nové zvony 🔔 Přijďte se někdy podívat! Návštěvu doporučuji spojit i s návštěvou pivovaru 🙂😉🍺🍀 pic.twitter.com/8itu3bfv8r
— Honzakob (@honzakob) December 6, 2020
Bylo švédské loupení tím nejhorším, co Strahovský klášter od svého vzniku v roce 1143 zažil?
Nikoli. „Ran egyptských“ – a leckdy i ničivějších – zažil vícero. Zmíním jen požár v roce 1258, o něco pozdější braniborská léta, husitské pustošení a jeho následky, kališnické drancování od roku 1486, opakované nájezdy nejen za třicetileté války, ale ještě hluboko do 18. století, josefínské reformy, nacistický útlak... A nakonec vyhnání řeholníků a „oficiální“ krádež kláštera v roce 1950. Jenže Královská kanonie premonstrátů na Strahově, onen bájný Pražský Sion, se pokaždé znovu nadechne k novému životu. A ten život zde v mnoha formách – zdaleka nejen té liturgické – kypí dodnes. I to je pro mě důkazem, o jak výjimečnou instituci a unikátní areál jde.
Uloupené věci se nám ze Švédska nevrátí, umělecké poklady se pár set kilometrů odsud kradou i nyní, po 400 letech. Nejdou na vás po tom všem pochybnosti, zda nějaké boží mlýny opravdu melou?
Možná jsem naivní, ale domnívám se, že melou. Špatné skutky nikomu klid a dlouhodobé štěstí nepřinesou. Ani před čtyřmi stoletími, ani teď.
