Uličníci by se divili, proč na zeď malují zrovna kosočtverce, říká heraldik Kubík

Povídat si o znacích a erbech není nuda. To si ve Velkém Meziříčí při sezení s heraldikem Zdeňkem Kubíkem uvědomím už po pár vteřinách, jen co se debata na zámku ​rodiny Podstatzkých-Lichtensteinů zničehonic stočí k hanbatému symbolu kosočtverce. Ano, přesně k tomu, co výtržníci tak rádi čmárají na zeď.

Protože věřte, nevěřte – i tohle má co dělat s heraldikou.

S respektovaným odborníkem toho samozřejmě probíráme mnohem víc, od hádek dávných Přemyslovců se přes samurajské prapory dostaneme třeba až k dresu hokejové reprezentace, na němž je místo státního znaku neidentifikovatelný obrázek.

„Obrovský omyl současných grafiků je, že vytváří loga zjednodušováním až zkarikováním heraldické symboliky. Přitom jen vykuchají středověký princip, založený na neprůstřelných, mezinárodně platných pravidlech. Spousta jejich děl je ve skutečnosti pouze parodií na znak,“ zlobí se. „Pochopitelně existují i výjimky – coby grafické logo třeba oceňuji nápad na střelky k našemu předsednictví v Radě EU.“

Čím se vám zalíbilo?
Má myšlenku – střelky ukazují směr, barvy jsou složeny z jednotlivých členských vlajek, pracuje se s textem. To je podstata pravého logotypu, neboť termín logo je z řeckého „logos“, česky „slovo“ neboli „příběh“. Musel jsem se smát kritikům, kteří poukazovali, že střelky této větrné růžice tvarem připomínají neslušný obrázek kosočtverce. Tihle lidé si zjevně neuvědomují, že kosočtverec je coby neslušný symbol znám v podstatě pouze u nás. A navíc – důležitý je i původ tohoto symbolu. Asi by je překvapil.

Mě taky. Odkud pochází?
Vzešel zřejmě z tzv. dámské heraldiky. Z tvaru ženského šlechtického štítu, který má kořeny na britském a francouzském dvoře. Jen se podívejte, jak se v Británii připravovaly znaky pro svatbu vévodkyně Kate, případně ještě předtím mladé Diany. Vznikly podle pravidel, jaká na ostrovech platila po staletí: Znaky manželek, vdov, svobodných a dnes již i rozvedených žen byly a jsou v tzv. routovém, tedy diamantovém štítu. Jeho tvar nepřipomínal válečný jezdecký štít; naznačovalo se jím, že žena nebojuje a nenosí zbroj.

Jak se z toho tedy v Česku stal vulgární symbol?
Zřejmě tak, že se kdysi obrázek francouzské renesanční dámy s vyobrazeným routovým štítem ocitnul v manuskriptu, který se dostal do českých rukou. Našim předkům takový kosočtverec podvědomě evokoval symbol ženské plodnosti, pro svou potřebu si už jen následně přidali i onu realistickou čárku uprostřed. Takové provedení máme doloženo již v 16. století na stěnách hradu Pernštejna.

Takže symbol kosočtverce v západní Evropě nevnímají jako něco neslušného?
Ne, jedná se o naše specifikum. Zatímco zdejší šťoural má při pohledu na kosočtverce v logotypu českého předsednictví košilaté narážky, italského nebo španělského „milovníka“ by to ani nenapadlo. Hezky to dokresluje heslo nejvyššího britského královského rytířského řádu, kterému se říká Podvazkový. Ve staré francouzštině zní: „Hanba tomu, kdo by zle o tom smýšlel.“ Podvazek jakožto řemínek spodního oblečení dam totiž nebyl v tomto kontextu ničím nemravným, zvláště když se z vůle krále stal čestným řádovým symbolem; pro dvorskou šlechtu naopak představoval nejprestižnější symbol. Nejvyšší metu, na níž lze dosáhnout. Na tom je krásně vidět, že předsudek a špatná interpretace je v říši symbolů mnohdy horší než mlčení nebo nevědomost. Usvědčujících případů bychom našli mnoho.

Jako?
Jako například znak dnes tolik zkoušené Ukrajiny.

Jak to?
Z odborného pohledu se za čistě heraldický znak ani označit nedá. Striktně vzato představuje starobylé, předheraldické znamení Rurikovců z Kyjevské Rusi, nejasného ikonografického výkladu, vložené do heraldického štítu. Onen motiv tzv. trojzubce známe z raně středověkých mincí kyjevských knížat, Ukrajinci ho začali vnímat jako symbol suverenity a vlastního ukotvení v evropských strukturách až během svého národního obrození. O jeho skutečném původu nic nevíme. Snad vychází ze severských run, snad šlo o originální vlastnické znamení. To druhé se vůbec nedá vyloučit – různé grafické značky a čáry pro označování dobytka a koní byly typické pro turkotatarské a mongolské kmeny, které k dějinám Ukrajiny neodmyslitelně patří. Mimochodem – víte, od čeho je odvozeno slovo „čarovat“?

Ne.
Právě od vytváření „magických čar“ nebo jakýchkoliv písmen. Pradávný obyčejný člověk vůbec neznal písmo, těmto „čarám“ nerozuměl. Byly pro něj tajemné, mocné. Zkrátka něco, s čím se dá něco či někoho ovládat, „čarovat“. Berme to jako důkaz, že archetypy symbolů jsou staré jako lidstvo samo. Piktogramům rozum​í každý, bez ohledu na rodnou řeč. Na rozdíl od onoho „čarování“. To už byla z lidového pohledu věc nepřístupná, pro prostého člověka neuchopitelná. Není tedy divu, že si leccos z toho „tajemného“ upravil podle sebe. Víte třeba, jak vznikl výraz „hokus pokus“?

Znovu netuším.
Znáte to jako zaklínadlo z pohádek, přitom jde o zlidovělou průpovídku z latinsky vedené římskokatolické liturgie, kdy kněz před přijímáním vysloví „Hoc est corpus meum“, čili „Toto je mé Tělo“. Řekněte si to rychle nahlas a poznáte, jak snadno si to prostý člověk mohl zkomolit na „hokus pokus“. Kněz právě tehdy, při proměňování hostie v Tělo Kristovo, ​s věřícími prožívá hlavní tajemství celé bohoslužby, která je pro člověka neznalého latiny a čtení složena z nadpozemsky mocných slov. Tímhle způsobem vzniká z čehosi smysluplného obyčejná lidová povídačka. V dávných časech, ale i dnes.

I dnes?
Jistě, v mnoha případech. Kolik lidí se třeba bude smát, jak humorně zní jméno města Postoloprty? Málokdo si uvědomí, že jde o odvozeninu od tamního benediktinského kláštera zvaného latinsky Brána apoštolů – Porta Apostolorum. Na podobné ignorantství jsme ve 21. století velcí pašáci. Současná společnost už nerozumí mnoha symbolům a prvkům, které byly pro naše předky jednoznačné. Dřívější lidé citlivě chápali krajinu, byli si vědomi širších a hlubších souvislostí. My už tolik ne. Konkrétně heraldika je jakožto křesťanská nauka poslední záchvěv něčeho, co nás kdysi tolik formovalo. Mám teď na mysli raně středověkou Evropu.

Právě tehdy se heraldika zrodila?
Ano. Jistě – již v antickém Římě zobrazovali symboliku orla coby nejvyššího boha Jupitera. O heraldiku jako takovou se však nejednalo. Nebyly v tom ani systém, ani dědičnost. ​I české slovo erb přece pochází z německého Erbe, označujícího dědice nebo dědictví či potomky. Třeba všemožné volné symboly, které známe ze štítů vikingů anebo našich nejstarších přemyslovských knížat, se v tomto ohledu příliš neliší od válečnických barev, které na sebe nanášeli indiáni. Bezesporu to pro ně všechny představovalo určité vnímání identity, se skutečným systémem heraldických pravidel a zásad se to však nedá srovnávat. Jediný záchvěv podobné starší tradice známe z antických Athén, kde vlivné rodiny používaly dědičná štítová znamení typu hlavy medúzy apod. Ve světě lze paralelu najít pouze v Japonsku, kde používali systém tzv. monů.

Jak vypadaly?
Podobaly se erbu, jehož základní heraldickou podstatou je vždy štít a stylizované figury v něm. Byly většinově kruhové. Kupříkladu císařská rodina používá motiv zlatého květu chryzantémy, jindy jde o ​různé kombinace rostlinných listů a dalších grafických motivů, podle nichž se dají poznat jednotlivé rody šógunů a samurajů. Japonci neměli na rozdíl od Evropanů těžkou jízdu, takže mony – své „erby“ – nepoužívali na válečných štítech, nýbrž na bambusových žerdích opatřených dlouhými prapory. Na ně malovali odshora dolů soustavy kruhových monů, díky nim byl bojovník v bitevní vřavě snadno identifikovatelný. Tento 1500 let starý symbolický systém tu byl dřív než evropská heraldika.

Ta se vzala kde?
Její principy vznikly v průběhu 12. století, po první křížové výpravě roku 1095, kdy se nadšení křesťanští rytíři vydávali ze západní Evropy do Palestiny, aby osvobodili Svatou zemi od nadvlády muslimů. Domů se vraceli nejen s poznáním tehdy mnohem vyšší maloasijské kultury Byzance, ale i s vědomím toho, co je lev. A jakmile byla o 50 let později vyhlášena druhá křížová výprava, tak potomci někdejších většinově normanských bojovníků hrdě táhli do Svaté země nejen s obligátním znamením křesťanského kříže, ale ​třeba právě s obecnou figurou lva či několika lvů ​na štítech. Symbolicky se tím hlásili k odkazu svých otců a dědů. Již během první poloviny 12. století se začaly používat i ​identifikační znaky tzv. heroldské.

Jak si je mám představit?
Byly čistě geometrické, plocha štítu se členila pomocí ustálených řezů a kontrastních tinktur (kovů a barev). Jednou z nejstarších heraldických pečetí je například jezdec na koni s šachovaným štítem čili grafickým motivem šachovnice. I moravská orlice nese tento archetypální grafický i umělecký motiv, který lze vysledovat už na byzantských vyšívaných korouhvích, na deskových hrách z Persie, které křižáky fascinovaly. Dalším starým heroldským motivem je štít tvořený krokvemi, tedy lomenými pruhy připomínajícími střešní trámy. Lev přišel až ​krátce poté.

I díky Bibli?
Bezesporu. Vždyť kmen Juda, z něhož pocházel král David, je s tímto zvířetem spojován. A sám Ježíš Kristus coby „král králů“ je v ikonografii zobrazován též jako lev. Ale inspirací bylo víc: Podobně je tomu se symbolikou sfingy, ​spojující hlavu člověka a tělo lva v mytologii starých Egypťanů. Něco takového nacházíme i v tradicí starých Peršanů, kteří zobrazovali gryfy, tedy okřídlené lvy​, spojující těla i nejlepší vlastnosti lvů a orlů, vládců země i nebe. Nepřekvapuje proto, že právě tato dvě „královská“ zvířata jsou coby obecné figury nejčastější erbovní figurou evropských dynastií a rodů. V raně středověké Evropě se to všechno postupně pouze přetavilo do podoby oficiální nauky s ustáleným projevem i odborným názvoslovím. Stalo se dědičným, posvátným symbolem suveréna či jeho země, za který se samozřejmě i umírá.

A to i u nás, taky přece máme po staletí ve znaku lva.
Český lev je na tom stejně jako všichni lvi v evropské heraldice a jinde ve světě – představuje symbol síly, královské moci a vlády. Ptáme-li se, proč a od kdy k nám patří, můžeme na to nahlížet dvěma způsoby. Buď si pomůžeme striktně historickými doklady, především mincemi a hlavně panovnickými pečetěmi, případně vzácně dochovanými památkami, jakými jsou fresky v dolnorakouském Gozzoburgu, kde můžeme vidět nejstarší dnes známé barevné provedení nikdy nezměněných a dodnes zákonně platných znaků Čech a Moravy. Anebo jen naprosto laicky čerpáme z erbovních heraldických legend, které však mají asi stejnou důvěryhodnost, jako když si v rodině vyprávíte povídačku o prapradědečkovi, který prý pocházel z Francie, aniž byste to měli doloženo matričně.

Kde se tyhle erbovní legendy vzaly?
Počátek mají na přelomu 13. a 14. století. Tehdy se v etablovaných šlechtických rodinách již jen tradovalo, že ten a ten prapředek přijal znak za to, že se zúčastnil ​jistého válečného tažení nebo obléhání Milána roku 1158. Každý šlechtický erb se najednou potřeboval vysvětlit, většinou s pomocí legendy. Že mají pánové ze Šelmberka v erbu kance? To bude „jistě“ sahat až do časů kněžny Libuše a siláka Bivoje, který zkrotil kance, vzal si Kazi a tím se mocensky vyšvihl mezi šlechtu, jak píše už kronikář Kosmas! Takhle se to nabalovalo ​a dodnes se o tom fabuluje.

Stejně jsme se naučili českého lva ve znaku vysvětlovat legendou o Bruncvíkovi?
Ano, bohužel. Bruncvík přitom už svým jménem odkazuje na německý Braunschweig, skrze nějž se dostáváme k mocné panovnické dynastii Welfů. Nepřekvapí vás, že jejich rodovým znakem byl též lev. Ani to, že s Welfy byli v mocenském kontaktu naši Přemyslovci, kteří lva převzali mimo jiné právě přes tyhle rodové vazby v Říši. Nebohý, zcela smyšlený Bruncvík v tom tedy nehrál žádnou roli. Jenže ani lev to u nás neměl jednoduché – na nejstarších heraldických vyobrazeních českých panovníků se totiž neobjevuje on, nýbrž symbolika plamenné orlice. Najdeme ji na stříbrných denárech českého přemyslovského vévody Bedřicha po roce 1172, heraldicky pak na štítě ​jezdecké pečeti Přemysla Otakara I. z roku 1192.

Kde k ní Přemyslovci přišli?
Převzali ji bezpochyby od císaře. Jistě – rodovými erby Welfů i Štaufů, z nichž především pocházeli tehdejší císaři, byli lvi. Jenže i oni z titulu říšského panovníka používali důsledně symboliku orla, vycházející z tradice Římské říše. Obdobně tak Přemyslovci užívali na přelomu 12. a 13. století znamení lva, panující hlava rodu však měla černou orlici obklopenou červenými plameny ve stříbrném štítě.

Proč ty plameny?
Naše orlice je měla zřejmě především proto, aby se odlišovala od ostatních znaků s touto figurou. Jedná se o unikát evropské heraldiky, činí z přemyslovské orlice tzv. nadpřirozenou figuru. Někteří to podle pověstí a kronikáře Dalimila interpretují tak, že čeští panovníci měli při putování na říšský sněm právo zapalovat oheň a tím značit cestu. Jiní to mají za symbol sv. Václava a jeho mučednické krve. Skutečný význam se asi již nikdy nedozvíme. Po vymření Přemyslovců udělil král Jan Lucemburský tento uprázdněný znak tridentským biskupům. Dnes jde o symbol města Trento i celé italské autonomní provincie. Když se na něj zadíváte, Italové jej skutečně malují jakoby s krvavými kapkami.

Ani lev to u nás neměl jednoduché – na nejstarších heraldických vyobrazeních českých panovníků se totiž neobjevuje on, nýbrž symbolika plamenné orlice.

Jak došlo k tomu, že u nás lev vystřídal orlici?
Zatímco v Praze vládnoucí král Přemysl Otakar I. využíval orlici coby typickou říšskou svrchovaně panovnickou symboliku, jeho bratr, moravský markrabě Vladislav Jindřich, pečetil lvem. Až do poloviny 13. století, kdy na pražský trůn nastoupí Přemysl Otakar II., pak sledujeme mezi těmito dvěma heraldickými zvířaty určité zápolení. Právě mladý Přemysl Otakar II. vedl mocenskou vzpouru proti svému otci Václavu I., používajícímu orlici. Ke smíru došlo až časem – Přemysl ​Otakar II. tehdy zůstal moravským markrabětem a stal se navíc tzv. mladším králem. Na jeho pečetích z té doby zřetelně vidíme vždy dvouocasého lva. Jakmile pak Václav I. zemřel, vládu přebral Přemysl Otakar II.​, jako tehdy jediný žijící Přemyslovec. Otcovu a dědovu plamennou orlici nepřejímá, ponechává si své znamení, se kterým se proslavil třeba při pruské křížové výpravě. ​Lev „původem“ z Moravy se stává ​definitivním českým královským znakem. ​

Proč má dva ocasy?
Poprvé se s tím spolehlivě setkáváme na pečetích Přemysla Otakara II. a města Brna z roku 1247. Mohl je mít už dřív, o tom se však nedochovaly spolehlivé důkazy. Třeba byly jen rozlišovacím prvkem od lva Welfů, Štaufů, bavorských Wittelsbachů a dalších. Nebo šlo o nadpřirozené znamení, podobně jako plameny u svatováclavské orlice. Případně za tím lze spekulativně hledat hlubší kontext. Někdo tvrdí, že dva ocasy symbolizují dvě země – Čechy a Moravu. Jiný, že jde o spojení dvou lvů – Přemysl Otakar tím prý měl dát najevo, že po vymřelých rakouských Babenbercích dědí i jejich původní rodový erb. Nic z toho se nedá prokázat. S dvouocasým lvem každopádně nejsme úplně raritní. Limburští vévodové, tedy příbuzní Lucemburků, jej v téže době používali rovněž.

Samotná kresba lva má v heraldice přísná pravidla, že?
Jistě! Musí být heraldický​, akcentující své charakteristické určující prvky – postoj (zda je zvíře ve skoku, kráčející), zbroj (má patrné drápy, zuby, jazyk), případně i symbol toho, zda je korunovaný nebo dvouocasý. Nemůže být tak plytký, jak to vidíme třeba v logu českého Senátu.

Co je na něm špatně?
V daném kontextu úplně všechno. To je zvířátko ze ZOO, ne ​český lev z heraldického znaku! V logotypu Poslanecké sněmovny mají alespoň dvouocasého českého lva vyrůstajícího z národní lipové trikolóry. Jenže u Senátu si vystačí se dvěma zvířátky se zvednutou tlapkou, podpírající písmeno S. Co to je? Cirkus? Osobně to považuji za pohromu​, úplnou zbytečnost, vyhozené peníze. Podívejte se na webovky ​vrcholných německých nebo slovenských institucí, tam zachovávají jednotu; vždy státní znak a trikolóra. Domácí i cizinec vždy vidí, že je na internetových stránkách úřadu dotyčného svrchovaného státu. V Česku to funguje jinak – každý úřad má vlastní logo, většinou vůbec nevycházející ​ani z barev státní trikolóry, ani figur znaku. Jako by šlo o soukromé instituce.

A já myslel, že ke kritice zpracování státních symbolů se dostaneme až v případě znaku ČSSR z let 1960–⁠1989.
Myslíte toho rádoby znaku?

Rádoby znaku?
Ano. V podstatě šlo o předchůdce všech těch současných státních log, která jen vykrádají a parodují znak. Místo klasického štítu u něj byla použita neheraldická pavéza, neboť tehdejší režim rád zneužíval husitství. Vybrali ji i proto, aby se nad lva zbaveného koruny „pěkně vešla“ komunistická hvězda. A jelikož ​slovenský dvouramenný, neboli křesťanský patriarší kříž na trojvrší byl naprosto nepřijatelný, vytvořila se místo něj silueta Kriváně s partyzánskou vatrou – tedy s absolutně neheraldickým prvkem.

Proč je to neheraldický prvek?
Heraldika nezná zobrazování konkrétních hor​ či realistických staveb a objektů. Vždy jen ​dvourozměrně stylizuje, neboť prostorová antická perspektiva byla ve středověké době vzniku heraldiky zapomenutá. Zkušený heraldik odkudkoliv musí být schopen znak poznat a zobrazit jen ze slovního terminologického popisu, aniž by musel vidět původní předlohu. Kriváň ​nebo kopec v Horní Dolní nikomu nic neřekne.

Dopouštíme se podobných heraldických hříchů často?
Oproti Slovákům jsme na tom určitě mnohem hůř. Oni si velice potrpí na symboly své státnosti, mají dokonce státního herolda, vrchní autoritu pro záležitosti tohoto typu. Když slovenský hokejový svaz zavedl pro pochopitelnou ochranu svých produktů celkem nápaditý logotyp, který mínil používat místo státního znaku na hrudi reprezentačních dresů, pro poslance a republikového herolda to bylo nepřijatelné. Okamžitě zasáhli. Výsledek je dobrý: Na slovenských dresech je nyní dominantní státní znak, ochranné logo svazu jej vhodně doprovází – u hokejistů na náramenících, u fotbalistů na pravé části hrudi. V Česku jsme si stejnou situaci bohužel nepohlídali.

Čeští hokejisté mají na hrudi místo státního znaku logo zvířete, kterému fanoušci přezdívají slepice.
Proti logu samotnému nic nemám, ani mi nepřísluší ho hodnotit. To celé však považuju za střelení se do vlastních nohou. Logotyp hokejového svazu je přitom určitě nápaditější, než s čím přišli fotbaloví bafuňáři. Ti jen vzali ​malý státní znak ČR, českého lva „zjednodušili“ zbavením zlatého zbarvení koruny a zbroje, no a aby se neřeklo, třetí barvu ze státní trikolóry a vlajky přidali jako jakýsi modrý proužek navíc. To není „redesignování“ malého státního znaku, to je z heraldického pohledu pitomost a naprostá zbytečnost. Fotbalisté šli zkrátka klasickou metodou: Zjednodušíme i to nejjednodušší, ostatní neřešíme. Pro mě je to učiněný amatérismus a ne vlastenectví.

Asi není náhoda, že se to fanouškům nezamlouvá.
Rozumím jim. Vždyť jakmile skočí na led slovenský hokejista s dvouramenným křížem na hrudi, pak to dělá ​působivý a hrdý dojem. Jako za rytířských časů a doby turnajů; ostatně co jiného je taky dnešní sportovní klání... Sportovec musí být vizuálně opravdovým reprezentantem své země. Český hokejista oproti tomu vypadá, že do zápasu vstupuje v barvách ligového klubu. Ne, takhle by to být nemělo. Zákon to bohužel nezakazuje, tak se hokejisté zařídili po svém. Ještě si čecháčkovsky nechají velký státní znak ČR na přilbě v nepatrném provedení, aby si snad udělali alibi, že ho tam přece někde v rámci dresu mají…