Monarchista: Úroveň prezidentských kandidátů je bídná. Nastal čas pro českého krále

Rakouskému císaři Františku Josefovi I. se v českých zemích sto let nepostavila žádná nová socha, bronzovou bustu mu odhalili až roku 2016 ve vesničce Pohleď u Světlé nad Sázavou. Zdejší starosta Jindřich Holub své monarchistické založení nezapře, vedle drobného pomníku se nedávno zasloužil i o vytvoření repliky Svatováclavské koruny pro Karla Habsburského, vnuka posledního rakousko-uherského císaře Karla I.

Na ně všechny dojde řeč.

Jen co se s Holubem začneme bavit o tom, proč by si Češi zasloužili krále místo prezidenta.

„Republika s prezidentem nemá pevný bod, je jak korále bez nitě. Jakmile je máte na niti, mohou občas změnit tvar, ale drží pohromadě. Jenže my jako republika tuhle nit nemáme. Sem tam se nám to při prezidentské volbě rozsype, postupně se to pracně zase posbírá, pár korálů se mezitím zakutálí,“ říká předseda Spolku pro obnovu Českého království. „V monarchii oproti tomu korály drží při sobě. Proto mi tu král chybí. Nejvíc si to uvědomuji právě teď, při začátku prezidentské kampaně.“

Proč právě teď?
Nového prezidenta si volíme každou chvíli. Já už si ale dneska nedovedu představit, kdo by to měl být. Muži 17. listopadu došli, tak koho si má člověk vybrat? Nějakého miliardáře? Generála? Blondýnu? Z jakého důvodu? To je přece bída. Lidi by se měli zamyslet, že máme i jiné varianty. Nejen Pepíka, Bohouše, boháče. I docela jinou hlavu státu. Důstojnější. Symbol trvalé hodnoty.

Krále.
Jistě! Máme dobrou šanci k návratu něčeho, co dává smysl. Krále chápu jako koření. A koření dáváme do pokrmu proto, aby dostal správnou chuť. Prezident je – ať už se tváří jakkoliv – oproti tomu jedním z nás. Je to jako kdybyste chtěl bramborový salát ochutit bramborou. To je přece nesmysl, ne? Bramborový salát ochutíme majonézou, solí, něčím, co tomu dá šmrnc. A to je přesně případ krále. Víte, nejsem žádný nesoudný fanatik, ani přehnaný nostalgik. Jen se mi zdá, že v naší společnosti chybí svorník. A prezident jím podle mého nikdy nebude. Ať už je jím kdokoliv…

Nemůže být snad i dobrý prezident?
Samozřejmě může. Pořád ale bude někým, kdo byl zvolen z lidu. Naši úctu k němu to podvědomě vždy poznamená. A když už máme Hrad a korunovační klenoty, proč neoživit i královskou tradici? Aby bylo jasno: Nejde mi o obnovení Rakouska-Uherska, ale o návrat ke království v hranicích zemí Koruny české. Přijde mi, že jako národ na své tradice bohužel velmi často zapomínáme, obracíme se místo toho k pochybným hodnotám, k náhražkám. Odnaučili jsme se mít úctu. A to jak k něčemu, tak k druhým. Bez ní jsme přitom obyčejní hulváti. My Češi jsme si navykli všechno shazovat, nevážíme si ani sami sebe. Měli bychom být uměření. Mít víru v sebe, zase ale ne pýchu. Monarchie by s tímhle podle mého časem pohnula, českou společnost by zkultivovala.

Přiznávám, že to mi od vás přijde až jako příliš optimistické očekávání.
Vezměte to takhle: Králové se většinou chovají zodpovědněji, dělají rozhodnutí s ohledem na několik generací dopředu. Vědí, že po nich převezmou vládu jejich potomci, nechtějí jim nechat království v rozkladu. Na tohle se prezidenti vzešlí z ničeho obvykle neohlížejí, je střídá kdosi cizí, nezřídka rovnou politický odpůrce. Dlouhodobý horizont je nezajímá, existuje u nich větší riziko, že jim funkce stoupne do hlavy, podlehnou tlaku. Zatímco prezidenta moc dost možná změní, král je k vládnutí odmala vychováván; spíš tedy obstojí.

Copak nebyli i špatní králové?
Jistě, ani u králů nevíme, zda jejich potomek bude dobrý nebo špatný. Ale pořád je utváří nějaká dědičná informace. Já vůbec vidím mezi rodinou a monarchií pádnou paralelu. Jen si představte, jaké by to asi bylo, pokud byste měl jako dítě pětkrát za život měnit rodiče. Nic moc, že? A my takhle zhruba pětkrát za život změníme svého prezidenta. Jasně, taky s tím jde žít. Ale přijde mi to zbytečné. Král je schopen vykonávat funkci až do konce života. Přičemž znovu zdůrazňuji, že v mých očích je jeho náplní práce skutečně jen zastávat jakýsi symbol. Dneska už jsou monarchie konstituční nebo parlamentní, panovník toho prakticky příliš neovlivní. Ani britská královna přece nerozhodla o brexitu.

Jenže my jsme bez monarchy už sto let. Nebylo by to už teď trochu uměle naroubované?
Připouštím, že to takhle někdo může brát. Jenže poslední česká královna Zita zemřela v roce 1989, a to zase není tak dávno. A pak – pokud jsme už zmínili to přirovnání k rodině, tak se přece taky občas stane, že se pár rozvede a za nějakou dobu se dá znovu dohromady. Jistě – zkraje by přechod k monarchii znamenal pro Česko výdaje navíc, ne každý by mu hned věřil, ideově by to však z mého pohledu dávalo smysl. Z dlouhodobého hlediska rozhodně.

Kolik adeptů na českého krále by se našlo?
Teoreticky víc. Z mého pohledu je ale naprosto logickou volbou 61letý někdejší poslanec Evropského parlamentu Karel Habsbursko-Lotrinský. Je vnukem Karla I., posledního českého krále. A rodová kontinuita je pro mě zásadní věc. Pokud si místo toho budeme chtít krále volit, pak je to ve skutečnosti úplně stejné, jako když si vybíráme prezidenta. To už klidně zvolme doživotně králem Zemana, udělejme z něj Miloše I. Vyjde to na stejno. Král by měl něco symbolizovat, což by Karel rozhodně splňoval. Měl by za sebou 1200 let tradice, vždyť je ve čtyřiatřicáté generaci přímým potomkem knížete Bořivoje a Ludmily. Byl by pilířem, s ním by naše země byla opravdu pevná. Hlavně v kritických chvílích. Hodně bychom to potřebovali. Copak je Zeman během války na Ukrajině vidět? Vůbec! Jednou Putina odsoudil, a to až ve chvíli, kdy nemohl jinak. Třeba s britskou královnou se to nedá srovnávat, ta se nebála vystupovat ani v časech covidu.

Vy jste se s Karlem Habsburským osobně setkal. Jaký je?
Ano, byli jsme v kontaktu díky naší iniciativě s replikou Svatováclavské koruny. Za poslední měsíc jsem se s ním setkal asi třikrát, potkali jsme se v Praze; trochu paradoxně na Náměstí Republiky. Měl k nám takový otcovský přístup, nedíval se na nás povýšeně. Zdá se mi, že by byl důstojným panovníkem. Dokonce si nechal narůst i licousy, podobné těm, které měl František Josef. Překážkou by mohlo být, že neumí česky. V jejich rodině se ale dědí talent na jazyky, takže by se to dalo rychle dohnat.

Chtělo by se mu do toho být českým králem?
Četl jsem s ním několik rozhovorů, povídal v nich: „Babička mého tátu učila, že máme k národům někdejší monarchie určitou zodpovědnost. A to samé učím i já své děti. O funkci v žádném případě neusiluji. Pokud bych byl přesto někdy vážně osloven, jsem připraven to dělat. Jen by to muselo mít z pohledu lidí smysl. V roce 1918 nás přece nechtěli.“ Všímáte si toho rozdílu? Karel o moc neusiluje, prezidenti ano. Všichni.

Řekněte ale po Česku jméno Habsburk. Málokdo bude reagovat pozitivně.
To je fakt. Taky se to ovšem mění. Když jsem se začetl do dceřina dějepisu, už se v něm o Habsburcích nepíše ošklivě. A proč by taky mělo, k české historii neoddělitelně patří – už babičkou Karla IV. a současně manželkou Václava II. byla Guta Habsburská. Nejsou to tedy žádní cizáci. Sami tvrdí, že nedokáží říct, zda jsou Rakušani, Češi, Maďaři nebo něco jiného. Podle svých slov jsou tak promíchaní, že národovectví vůbec nevnímají. Konkrétně Karel několikrát zopakoval, že se považuje za Evropana. Monarchie v jeho očích není žádný zašlý, starý model. Jde podle něj o zřízení, které má i ve 21. století své místo.

Vážně není ve věku internetu přežitá?
Pakliže je přežitá, pak stejně můžeme zrušit i rodiny. Ať si tedy každý dělá, co chce, zahoďme veškerou úctu a zodpovědnost... Ne, podle mého není přežitá. Češi si tenhle názor v sobě bohužel nesou z komunistických škol – monarchie je zlo, Habsburk ďábel. A vlastně se to u nás pěstovalo už dřív: Když Karel I. před sto lety zemřel, české noviny napsaly, že odešel nějaký pan Habsburk. O tom, že šlo o posledního českého krále, ani zmínka. To je moc smutné. Přečtěte si přitom Budování státu od Ferdinanda Peroutky, tam se to píše jasně.

Co přesně máte na mysli?
S koncem první světové války bylo plno lidí pro československou monarchii, v té době pochopitelně bez Habsburků. Hodně z nich si dokonce přálo ruského cara, například poslanec říšské rady a českého zemského sněmu Karel Kramář. Budoucí první ministerský předseda ČSR už v roce 1914 vytvořil návrh ústavy Slovanské říše, kterou mělo tvořit carské Rusko společně s Polskem, českými zeměmi, Bulharskem, Srbskem a Černou Horou. To se ukázalo neprůchodné. Dopadlo to jinak, v euforii z končící války se nikdo nikoho na nic neptal. Prostě se řeklo, že budeme republika s prezidentem Masarykem, kterého přitom nikdo nezvolil. Zpětně viděno to bylo celkem nedemokratické. Myslím, že se lidem měla ponechat možnost volit, zda chtějí ponechat monarchii, nebo přejít k republice. Upřímně – asi by to pro monarchii stejně nedopadlo dobře, Češi právě z ní udělali viníka světové války.

Zpětně si asi můžeme gratulovat především k tomu, že neklapla varianta s ruským carem.
Proto říkám, že Habsburkové byli tím nejlepším, co nás mohlo potkat. A nejen kvůli carovi; mohli jsme taky skončit pod německými Hohenzollerny, to by též nebyla žádná výhra. My na to bohužel neslyšíme. V Česku se pořád říká, že Habsburk je podobné zlo jako Hitler. Přitom Hitler chtěl Karlova tatínka Ottu zabít… Víte, přistupme chvíli na to, že skutečně existuje něco jako boží vůle. A porovnejme, kolik potomků má Karel I., kolik třeba pan Masaryk. U Karla jde o víc než 150 lidí, zato pan Masaryk má jednu pravnučku žijící kdesi v Americe, nejevící o Česko přílišný zájem. Co myslíte, říká nám tím boží vůle něco?

Upřímně – na to moc nevěřím.
Dobrá, mně ale přijde divné, že by náš život plynul bez jakéhosi vyššího smyslu. Že jsme tady jen proto, abychom se narodili, vyrostli, odpracovali si své, postavili barák, koupili si mercedes, umřeli. To by přece nemělo význam. Habsburkové oproti tomu vždycky cítili, že něco mezi nebem a zemí existuje. Byli odjakživa silně věřící. Věřili i v to, že jejich postavení a odpovědnost se odvíjí od Boha. Všimněte si, že o svůj majetek, který jim československý stát sebral, nijak neusilují. Přitom tu tehdy přišli nejen o královský, ale i svůj osobní majetek. Dneska se bohužel nikdo nemá ani k tomu, aby řekl alespoň: „Promiňte. My už vám sice nic nevrátíme, ale pochopte, že za tehdejší situace jsme to takhle museli udělat.“ Ne. Nic. Vyrovnali jsme se s církví, se sedláky, s továrníky, se živnostníky. Ale že potomkovi lidí, kteří tento stát drželi od 9. století, nejsme schopni říct ani sorry? Byla by celkem slušnost dát Habsburkům najevo, že je minimálně pokládáme za významnou součást své historie.

Není to ale tak, že si za náš despekt přece jen mohou trochu sami? Český národ kupříkladu zavlekli do války, po které mu nic nebylo.
A co měl podle vás František Josef I. dělat, když v Sarajevu zabili následníka trůnu? Pokud by zareagoval smířlivěji, druhá strana by ho označila za slabocha. Jemu osobně se přitom do války nechtělo. Byl tam bohužel náčelník generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorf, který na něj tlačil, že válka začít prostě musí. Císaři bylo 84 let, už neměl moc sil. Skončilo to přesně podle slov Járy Cimrmana: „Co měl dědek dělat…“ Jakmile říšský sněm rozhodnul o nutnosti odvety, František Josef respektoval ústavu a podepsal to. Takže – ano, z historického pohledu je do jisté míry pochopitelné, že leccos Habsburkům vyčítáme. Jen bychom si mohli přiznat, že velmi rádi měříme dvojím metrem. Zatímco někomu historické hříchy odpustíme, Habsburkům ne. A to vůbec! Vlastně se chováme, jako kdyby k nám nikdy nepatřili. Uřízli jsme si větev a předstíráme, že patřila k jinému stromu.

O jejich Rakousku-Uhersku se ale v Česku mluví jako o žaláři národů. Copak to tak nebylo?
Já bych tomu tak neříkal. Předně chci opět ubezpečit, že nejsem zastáncem obnovy Rakouska-Uherska. Zároveň by mi ale zpětně nevadilo, pokud by se tehdy nerozpadlo a fungovalo by dál. Co se dá dělat, bylo to tak nastavené, že by pravděpodobně zřejmě stejně nevydrželo. Pohromadě jej držela osobnost císaře Františka Josefa, po jeho smrti se situace zkrátka změnila. Přesto Rakousko-Uhersko beru jako soustátí, které tady dodneška chybí. Stále se hádáme, zda jsme Západ, nebo Východ. A Karel Habsburský přesně podle rodového nahlížení tvrdí: „Nejsme ani Západ, ani Východ. Jsme střední Evropa.“ V roce 1918 jsme bohužel tenhle model nechali plavat. A dobře víme, jak to všechno dopadlo.

Jak by se odvíjelo 20. století, pokud by se Rakousko-Uhersko nerozpadlo?
To se hrozně špatně odhaduje. Ale je dost možné, že by nedošlo ke druhé světové válce. Že bychom neuvízli na desítky let v područí komunismu. Anebo by to bylo jinak a komunismus by to tady stejně vyhrál. Třeba bychom svého krále zabili tak, jak Rusové zabili cara. Možná by došlo pouze k přejmenování, aby starý název Rakousko-Uhersko nikoho nedráždil. Mohli bychom se stát třeba Podunajskou monarchií. Předlitavsku se koneckonců do roku 1915 oficiálně říkalo Království a země na říšské radě zastoupené. Podle mého bylo chybou, že jsme se stali samostatnou republikou. Spíš jsme jako český národ měli usilovat, abychom měli v rámci monarchie srovnatelnou pozici s Uhry. Pro všechny by bylo ve výsledku přínosné, pokud bychom velký projekt rakousko-uherské říše zachovali, jen bychom jej upravili pro potřebu modernější doby.

Sám jste před chvílí řekl, že by se říše podle vás stejně asi rozpadla.
Asi ano... Leda že by tam byl nějaký svorník, který by to držel pohromadě.

Mohl jím být poslední rakouský císař Karel I., který na trůn usedl v roce 1916 po smrti svého prastrýce Františka Josefa I.?
Sám se tím svorníkem cítil. A nás Čechy měl rád. Důkazem je to, že si koupil zámek v Brandýsu nad Labem. Plánoval určitou podobu federalizace. Ano, je třeba brát v potaz, že to řekl 16. října 1918, jakmile už bylo mocnářství na lopatkách. Přesto si myslím, že se ho pan Masaryk trochu bál. TGM potřeboval válku co nejdelší, dokud se císařství úplně nerozsype. Karel naopak moc toužil po míru. Byl velmi silně věřící, hodně dával na boží vnuknutí. Myslím, že by byl moderním monarchou, mezi Čechy by zdomácněl. Jsem si jistý, že by ho měli rádi stejně jako pana Masaryka.

Copak obyčejní Češi nenahlíželi na mocnářství jako na prohnilé, jak se dnes traduje?
Myslím, že obyčejní lidi to takhle nebrali. To si namlouváme až dnes. Když jel kolem vesnice císař pán, byli všichni nadšení. Stejně nadšení, jako když jel za pár let kolem Masaryk. Nedivme se, pojem „republika“ byl pro spoustu z mimopražských Čechů neznámý, proto prvnímu prezidentovi prokazovali stejnou úctu jako císaři. V Masarykovi navíc viděli noblesní osobu, která se uměla chovat, fungovalo to na ně. My si to možná dneska už nemyslíme, oni si ale před tím vážili i Františka Josefa. Velice! Jejich vztah k němu hodně poznamenalo, že byli z velké části věřící. A on byl císařem z Boží vůle. Představoval prostředníka mezi námi a Pánem Bohem.

Copak mu nevyčítali, že se nenechal korunovat českým králem?
To se pořád opakuje. Jenže on už byl svým způsobem konstitučním monarchou, nemohl tedy jen tak o své vůli přijet do Prahy a nechat se korunovat. Úplně se mi nezamlouvá, co jsme se o něm učili v dějepise. Nemohl nás mít nerad, proti české vůli nedělal ve skutečnosti vůbec nic. Pro nás v Pohledi je to trochu osobní, vypráví se tu o 21. říjnu 1912, kdy kolem vesnice projížděl vlakem. Kousek od kolejí byla nastoupena celá fabrika, tak přibrzdil a pokynul. Kdepak, řeči o tom, že nás Čechy neměl rád, považuju za nesmyslné výplody.

Ujaly se. S nadsázkou: Jára Cimrman dosáhnul svého.
Víte, císařovna Zita se jednou, dávno po smrti Karla I., setkala s jistými mystičkami. A ty ji ubezpečovaly: „Až nastane správný čas, monarchie se obnoví.“ Takže vidíte, je to ve vyšším plánu… Já bych nerad, aby mě lidi měli za blázna. Nečekám, že by případné znovuobnovení monarchie přineslo zázračné výhody, že by se okamžitě fantasticky zvedla česká ekonomika. Nesmysl. Jen mě mrzí, že my Češi zapomínáme na tradice, na něž můžeme být hrdí. Že na nich nestavíme. Dám příklad: Sice teď všichni protestujeme proti ruské agresi na Ukrajině, u Karlova mostu se ale dál v suvenýrech prodávají papachy a matrjošky. Není to divné?

Zrovna tohle divné rozhodně je.
Můžeme se na to podívat s trochou nadsázky, jako na módu. Dobře, měli jsme tady republiku, vůbec ji nechci hanit, už se nám ale obnosila. Jako měníme účes, změňme i zřízení. V monarchii nám nikdo nebude odpírat práva, nebude už ani všemocná šlechta, ani robota. Prostě jen budeme mít krále. Nevíme, koho zvolit v prezidentských volbách? Je nám zle z toho, jak se mezi sebou hádají? Tak zkrátka řekneme panu Habsburkovi… Přijde Karel, propojí naši minulost se současností, konečně budeme mít na Hradě ušlechtilý, trvalý symbol. A po něm, někdy v budoucnosti, může přijít na řadu jeho prvorozený syn Ferdinand Zvonimir.

P5, time to move up tomorrow in the 6H of Spa 💪🏼
—@RealteamRacing @followWRT @AVL_List @BulletSportsMgt pic.twitter.com/YohN47T5ft

— Ferdinand Habsburg (@Fhabsburg62) May 6, 2022

Toho znám, to je automobilový závodník.
Ano, jezdí formule. Víte, co by bylo úplně nejlepší? Pokud by si tenhle Ferdinand Zvonimir našel nějakou českou holku. Úplně nejlíp mladou Gottovou. Páni, král a Gott v jedné rodině, to by nám záviděla i Alžběta II.!