Syndromem vyhoření trpí podle psychiatrů každý pátý Čech. (Ilustrační foto) Zdroj: iStock
Padáte únavou, ale nedokážete spát. Nebo byste naopak spali pořád. Při sebemenším problému v zaměstnání vás přemáhá vztek a běžné pracovní úkoly jsou nepřekonatelné překážky. Zkrátka a dobře dostali jste se do stavu, kdy je všechno špatně. Jenže se neumíte zastavit a i přes absolutní nechuť a nedostatek sil potřebujete své povinnosti zvládnout. To vše může ukazovat na stav, který na sobě málokdo dokáže včas rozpoznat – syndrom vyhoření. Jak se strašákovi moderní doby vyhnout?
Na začátku je nadšení a vůle zvládnout všechny nastolené výzvy. Skončit to ale může i tak, že člověk lidově řečeno „padá na ústa“. Zažil to podle psychiatrů každý pátý Čech, například třiačtyřicetiletý Martin z Prahy. „Jednou ráno jsem se vzbudil a už jsem prostě nevstal z postele. Jednoduše jsem to nedokázal. Pracoval jsem jako šofér a křižoval jsem celou republiku tam a zase zpátky, přenášel jsem těžký náklad, abych uživil rodinu. Byl jsem unavený čím dál víc, ale pořád jsem se přepínal, protože jsem si říkal, že si nemůžu dovolit přestat pracovat. Až to prostě moje tělo vyřešilo samo,“ vzpomíná na těžkou zkušenost. „Z postele jsem nevstal několik týdnů,“ doplňuje.
Syndrom si přitom člověk „pěstuje“ delší dobu. „Nakonec vás stres udolá. Pomalu a mnohdy nepozorovaně. Přejdete do rezignace a děláte jen to nejnutnější. Máte pocit, že to stejně nemá smysl – a tenhle pocit postupně prorůstá i do ostatních oblastí života. Jste vyčerpaní, podráždění, zklamaní, nesoustředění. Nechcete vidět lidi, nic vás nebaví a špatně spíte. Často začínají přicházet nemoci,“ popisuje plíživý nástup web Jobs.cz.
Práci je třeba vyvažovat odpočinkem
Jen málokdo se v takové situaci dokáže přimět k odložení všech povinností a k řádnému odpočinku. A tak se čím dál víc přetížených pracovníků ocitá v bludném kruhu – únava, stres a často i zoufalství a přitom nikdy nekončící povinnosti, které vykonávají z posledních zbytků sil. A tak pořád dokola, dokud nevyhoří a neskončí v posteli, ze které se jednoho rána už prostě nezvednou.
Podobné případy ve své ordinaci řeší i praktický lékař Rodion Schwarz. „Bohužel smutnou skutečností je, že mnohdy má ‚burnout syndrom‘ tendenci se vracet. V mé praxi eviduji pacientku, která i přes dlouhodobou pracovní neschopnost, volný režim, lázně atd. se již léta léčí. Zcela bezúspěšně,“ varuje před dlouhodobými následky.
Syndrom vyhoření bezpochyby souvisí také s hranicemi, které si člověk sám nastaví. Jednoduše je potřeba si vyčlenit dobu určenou na práci a tu je zapotřebí vyvažovat odpočinkem. Ať už je to spánek, čas strávený s rodinou, sportem nebo dalšími koníčky. A tady se vrátíme k příběhu Martina z Prahy. Od dob, kdy se sám vzpamatovával ze syndromu vyhoření, uplynulo již několik let.
Aktuálně pracuje jako manažer a kromě vlastních povinností denně řeší i problémy desítek zaměstnanců. A cítí, že jeho odhodlání a síla postupně slábnou, ačkoli touha uskutečnit své vize stále trvá. „Únava a vyčerpání jsou logickým následkem pracovního nasazení. Ale v posledních měsících cítím, že se blížím k únosné hranici. Navíc si špatnou náladu nosím i domů. A tak už přemýšlím, jak se znovu nedostat na dno. Buď spolu se šéfem najdeme způsob, jak vytyčené cíle realizovat snazší cestou, nebo budu muset změnit práci. Určitě ale začnu dovolenou,“ říká poučen z minulosti.
Důležité je umět říct „ne“
Doba, za kterou se člověk z této nenápadné nemoci zotaví, je různá. „Tak jako každý z nás je unikátní, stejně tak i délka jednotlivé terapie je různě dlouhá. V řádu jsou to měsíce až léta,“ přibližuje lékař.
„Součástí léčby by měla být fototerapie (světelná terapie), psychoterapie a medikace. V naší praxi se osvědčila také kombinace tradiční čínské medicíny, především fytoterapie a akupunktury, s infuzní terapií obsahující vysoké dávky vitamínu C a jiných vitamínů a minerálů. Na noc, především u psychických obtíží, se osvědčily konopné kapky s kompletním obsahem kanabinoidů,“ dodává konkrétně Schwarz.
A jak se „burnoutu“ vyhnout? Web Podnikatel.cz přináší pár tipů:
- Hlídat únosnou míru pracovní zátěže.
- Pilování schopnosti říkat „ne“.
- Dobrá motivace.
- Dobré pracovní podmínky i prostředí.
- Upřímnost místo lží.
A právě poslední bod se často podceňuje. Zaměstnanci obvykle nejsou schopni nebo nechtějí říct pravdu, protože se obávají, že tím u šéfa ztratí těžce vydřené body. Právě přiznání, že je něco nad naše síly, nebo upřímné odmítnutí s následným vysvětlením, co k němu vedlo, může ale znatelně zmírnit stres a člověka před vyhořením chrání. Se schopností říkat „ne“ se pak pojí také zmiňované hranice, kolik práce si necháme naložit.
