Viry v ledu přežijí i stovky let, říká polární vědkyně Šabacká. Může jít o globální hrozbu?

Led v sobě skrývá mrtvá těla, artefakty, ale i viry, popsala v pořadu Interview na CNN Prima NEWS polární vědkyně Marie Šabacká. V extrémních podmínkách na Antarktidě či Arktidě tráví několik měsíců v roce a tamní prostředí zkoumá. Kromě nízkých teplot nebo fyzické náročnosti musí řešit také riziko útoků ledních medvědů.

„Najít viry v ledovcích není sci-fi, vědci objevili i takové, které jsou dva tisíce let staré. Ve chvíli, kdy je oživíte, mohou být infekční. Mohou je v sobě ukrývat třeba nerozložená mrtvá těla,“ popisuje polární vědkyně Marie Šabacká.

Podle ní například na Sibiři mohou roztát těla lidí, kteří zemřeli před řadou let, třeba i na španělskou chřipku. „V roce 2016 na Sibiři vytanula mrtvola, jež v sobě měla bakterii anthrax. Ta pak napadla další lidi a tehdy na onemocnění zemřel 16letý chlapec,“ upozorňuje Šabacká. Viry a bakterie z tohoto prostředí ale nevnímá jako globální hrozbu.

Šabacká se kvůli vědeckým výzkumům podrobuje rizikům v extrémních podmínkách. „Tuto práci dělám skoro dvacet let, extrém se mi posunul. Už sice netrénuji, ale musím se udržovat ve fyzické kondici,“ uvádí.

Pobyt v Antarktidě nebo Arktidě přirovnává k pobytu ve vysokých horách. Riziko také představují zvířata, která mohou být velice nebezpečná. „Ledního medvěda jsem potkala minimálně padesátkrát. Nebývalo to běžné, ale tím, že odtává led, se medvědi více stahují na pevninu,“ dodává polární vědkyně.

Potýkala se s medvědy

Kvůli zvířatům dodržuje s kolegy řadu bezpečnostních pravidel. „Ostré zbraně máme neustále u sebe, ty využijete, až když jste připraveni je zabít. Ty jsem zatím nepoužila, světlice s hlukem ale ano,“ líčí.

Do extrémních oblastí se vydává většinou v létě. „Obvykle jezdím tak na tři měsíce, někdy jsem odjela i na šest měsíců v kuse. V zimě nedělám výzkumy, protože je tam neustále tma,“ vysvětluje. Naopak v létě musí strpět, že i v noci je světlo. „Spíte v postelích a sdílíte kontejner s jinými lidmi, nemáte soukromí. Byla jsem i na místech, kde na lékařskou pomoc můžete čekat týdny,“ popsala nekomfortní podmínky, které jsou prý jejím denním chlebem.

Přesto ji výzkum v extrémních podmínkách neodrazuje. „V minus padesáti stupních se pracuje obtížně, přístroje už nemusí fungovat. Věda i my máme své limity,“ prozrazuje Šabacká, která zkoumala život i sto metrů pod povrchem.

„Byla to ale místa, kam jsme dokázali slanit a jsou propojená s okolním světem. Jsou však místa, která jsou oddělená, kde žije mikrobiální život. Bez světla, vysokého tepla i kyslíku. Je to to nejextrémnější prostředí na naší planetě, které si umíme představit,“ vysvětluje.

Právě tam by mohla odhalit život, který je podobný prostředí na jiné planetě. „Je to takový můj vědecký sen, abychom za dobu mého života odhalili život mimo naši planetu. Protože všude, kde byla voda, byl i život,“ dodává.