Rozhovor se starostou Buči
Celý svět sleduje otřesné následky ruského počínání v Buči – města v Kyjevské oblasti, které bylo měsíc okupováno. Zvěrstvům ruských okupantů musely osobně čelit stovky lidí. Mezi ně se řadí starosta Anatolij Fedoruk, jenž se před vojáky skrýval. Co vše zažil a čeho byl svědkem, se svěřil v otevřeném rozhovoru pro web Ukrajinska pravda.
Měsíc o starostovi zhruba 50tisícového města nebylo ani vidu, ani slechu. Jak se v rozhovoru pro web Ukrajinska pravda svěřil, musel se ukrývat.
Válka na Ukrajině
„První den války byli lidé i město v šoku z toho, co viděli na vlastní oči. Sledovali jsme, jak ruská letadla a vrtulníky ničí letiště Antonov mezi Hostomelem a Bučí,“ uvedl. Teritoriální obrana se začala vytvářet ještě před válkou. Do města však ozbrojené síly nezamířily. Armáda starostovi oznámila, že se kvůli obraně ukrajinské metropole z Buči zřejmě stane šedá zóna.
„Jako historik jsem pochopil její důsledky, ale nešířil jsem je, abych nevyvolal paniku. Vzhledem k událostem na východě naší země jsem zcela pochopil, co znamená,“ pokračoval. Do 3. března ruské jednotky obsadily téměř všechny vesnice, které pod Buču spadají. Do samotného města se ale do té doby nevydaly. To se však brzy změnilo.
Jsou tam „orkové“
„3. března se odehrála první bitva. Vraceli jsme se do města, kontrolní stanoviště bylo zničené. Jeden z obránců nám skočil na kapotu a řekl: ‚Nejezděte, jsou tam orkové,‘“ vypráví Fedoruk s odkazem na skřety – jak Ukrajinci Rusy označují. Ruské jednotky byly ve městě a starosta se pět dní snažil dostat do jeho centra. Jak zdůraznil, nikdo ze zbylých občanů – kterých bylo asi 3 500 – neměl zbraně.
Ve městě se od 8. března konaly takzvané „záčistky“ – ruští vojáci chodili do všech domů, hledali „nacisty“ a zbraně. „Rozdělili se do čtyř skupin, ve kterých postupovali. Chtěli zamezit tomu, aby na ně někdo zaútočil,“ pokračoval. Podle deníku The New York Times se jen o den později měli ve městě začít konat zvěrstva, jejichž důsledek nyní odsuzují lidé na celém světě.
„Můj osobní závěr je, že s tím začali poté, co si uvědomili, že nemohou dobýt Kyjev. Následně se ve městě každou noc střílelo z kulometů a pušek,“ podotkl. Za dobu okupace se Fedoruk ukrýval na nejrůznějších místech, odkud bezmocně sledoval, jak vojáci nakládali s civilisty, kteří se pokoušeli z města utéct.
Místo kříže SPZ
„Byl jsem svědkem vraždy tří rodin, které chtěly odjet v autě. V jednom Rusové zastřelili těhotnou ženu. Její muž je úpěnlivě prosil, aby ji nechali žít, že čeká dítě. Zabili ji přímo v autě, které tam dosud stojí. Muž následně použil registrační značku místo kříže. Neustále myslím na to, že musím zjistit, zda v masovém hrobě nebyl i on. Údajně ho také nakonec zastřelili,“ podotkl. Co ale bylo podle starosty nejhorší?
„Pocit, kdy vše slyšíte, vidíte, ale sedíte bezradní a bezmocní,“ svěřil se. Sám mohl čelit horšímu osudu, kdyby nezasáhla náhoda a jeho pohotová reakce. Manželku, tchyni a dceru přesvědčil, aby se z města evakuovaly, sám se rozhodl zůstat. Chtěl si však z domu odnést několik základních věcí. Když se však vracel do domu, ucítil v zádech zbraň.
„Voják se mě zeptal, kdo jsem. Odpověděl jsem, že bydlím v sousedství a hlídám domy před rabováním. Samozřejmě jsem neřekl, že jsem starosta, už se po mně vyptávali u občanů. Tvrdil jsem, že pracuji pro komunální služby. Důstojník vytáhl dva seznamy se jmény. Zeptal se, zda v tomto domě bydlím. Odvětil jsem: ‚Kéž by‘,“ vyprávěl.
Z vysílačky se stala záchrana
Následně se ho Rus zeptal, kde je starosta. „Před dvěma dny s rodinou odjel, prohlásil jsem. Moji fotku neměli, na své portréty si doma nepotrpím, mám tam jen fotografie rodiny, sebe ne. Chtěli po mě pas, ale odvětil jsem, že kdo z civilistů u sebe nosí pas,“ pokračoval. Následně navrhl, že klidně půjdou k „němu domů“ a pas předloží. Po cestě však ruského vojáka přes vysílačku odvolali jinam.
„Řekl, že se stejně starám o domy a oni ve městě budou ještě dlouho. Pas jsem měl ukázat příště, až se uvidíme. To jsem mu samozřejmě slíbil a rychle odešel,“ uzavřel příhodu, která ve výsledku mohla skončit úplně jinak.
