Výročí výbuchu v Dole Barbora: Až za půl roku jsme vytáhli 30. oběť, vzpomíná záchranář

Důlní plyn metan vybuchl téměř 700 metrů pod povrchem, konkrétně ve 40. sloji pojmenované po patronovi horníků, svatém Prokopovi. Ani nebeský ochránce havířů však tehdy nedokázal zabránit explozi, která po sobě zanechala 30 mrtvých. A také vdovy a desítky polosirotků. „Pamatuji si, že minimálně jedna z manželek obětí byla v době neštěstí těhotná, přivedla pak na svět pohrobka,“ vzpomíná Pošta, v době tragédie ředitel Hlavní báňské záchranné stanice v Ostravě (HBZS). A tudíž i hlavní velitel celého zásahu.

Je to věčný boj s přírodou

Tragédie z 18. října 1990 se do dějin ostravsko-karvinského revíru zapsala jako dosud největší od pádu komunismu v listopadu 1989. Prozatím. „V okamžiku, kdy vlezete do klece a sfáráte, vstupujete do ne úplně rovného boje s přírodou, vlastně ji znásilňujete, a příroda se brání,“ přemítá Pošta. „Každý horník i záchranář musí počítat s tím, že jde do rizika a že další nešťastné události je možné vyloučit jedině zastavením těžby. Nikdo si nové důlní havárie nepřeje, ale stejně se vždycky nějaká stane,“ doplňuje. A na Karvinsku se uhlí těží dosud.

Metan je těžko zkrotitelný důlní drak, jehož jedovatý dech zabíjí havíře po staletí. Stačí jiskřička a z tlamy se vyvalí smrtící plameny, které sežehnou vše živé. Takto metan zaútočil i poměrně nedávno, když 20. prosince 2018 explodoval na Dole ČSM a poslal na smrt 13 havířů. Tenhle drak si přitom dokáže v útrobách šachet najít i nečekané skrýše, v nichž ovšem nechce být rušen. Bohužel, 18. října 1990 byl metan probuzen 700 metrů pod zemským povrchem na Dole Barbora v Karviné (tehdy se šachta jmenovala Důl 1. máj).

Zákeřný dech draka

„Příčinou havárie byl výbuch metanovzdušné směsi ve stařinných prostorách bývalé výchozí prorážky ukončeného porubu iniciovaný buď ohniskem skrytého záparu, nebo mechanickou jiskrou,“ popsala příčiny výbuchu na Dole Babora vyšetřovací komise Báňského úřadu v Ostravě.

Tehdejší šéf HBZS Václav Pošta přidává podrobnosti: „V místě tragédie byl takzvaný zápar ve stropě a propadnutím stropu v důsledku hornické činnosti se otevřela metanová kapsa, která se vyvalila na pracoviště. A pak k výbuchu stačilo jen málo. Plyn způsobil tlakovou vlnu, která rozvířila uhelný prach, a následně to někde zajiskřilo, stačily k tomu třeba padající kameny, které o sebe škrtly.“

Pošta vzpomíná, že „drak“ si tehdy vzal i tři záchranáře ze závodní stanice: „A jejich jména jsou dnes uvedena na pamětní desce v Hornickém muzeu v Ostravě.“ Jde o pomník všem záchranářům, kteří byli usmrceni ve službě, jehož vznik inicioval právě Pošta. Na Dole Barbora našli 18. října 1990 smrt bánští záchranáři Ivo Staněk, Petr Santarius a Josef Novák. Všichni měli v té době nezletilé děti.

Devět zazděných havířů

Řadoví havíři z Barbory se pamětní desky dočkají až 30 let po neštěstí. V areálu šachty bude odhalena, až přejde druhá vlna pandemie. „Trochu mě mrzí, že o té desce nic nevím, že mi nikdo nedal vědět,“ povzdechne si v předvečer výročí tragédie exředitel HBZS, jenž i v penzi zůstává v oboru a je poradcem předsedy Českého báňského úřadu. Tady jsou alespoň jména některých havířů z onoho smutného seznamu: Igor Bako, 30 let, 2 děti. Eugen Berki, 34 let, 3 děti. René Hrdlica, 19 let, svobodný. Jožka Szamaranský, 40 let, 4 děti. Nándro Šohajda, 22 let, svobodný. Josef Novotný, 30 let, 4 děti. Libor Černota, 26 let, 2 děti...

Stačily k tomu třeba padající kameny, které o sebe škrtly

Bezprostředně po výbuchu se na okraji zdevastovaného prostoru podařilo najít pouze tři zraněné, z nichž jeden zemřel po převozu do nemocnice. Do pátku 19. října 1990 pak záchranáři vyprostili už jen 20 bezvládných těl, do dalších částí sloje pak nedokázali proniknout. A i když věděli, že v podzemí zůstává ještě devět horníků, museli postavením hrází zabránit šíření výbuchu i požárů do dalších částí dolu.

Nepříjemnému rozhodnutí „zazdít lidi“ téměř 700 metrů pod povrchem země musel požehnat právě Pošta: „Rozhodnutí o postavení hrází a napuštění dusíku do uzavřeného prostoru se mi nedělalo vůbec lehce, ředitelem hlavní báňské záchranné stanice jsem navíc byl sotva půl roku. Všem nám ale bylo jasné, že těch devět havířů nemohlo přežít, protože koncentrace oxidu uhelnatého v místě výbuchu nebyla slučitelná se životem. Záchranář nesmí podléhat emocím, které by ho mohly svést k chybným rozhodnutím.“

„Vyfárali“ až v únoru

K zazděným tělům se pak záchranáři prokopávali dalších šest měsíců. „Až v polovině února jsme se dostali k dalším osmi nezvěstným horníkům, toho devátého jsme pak našli a vyprostili až 26. dubna,“ vzpomíná Pošta. Posledním vyproštěným byl 35letý Josef Němec, zámečník příprav. Otec dvou dětí „vyfáral“ až v dubnu 1991.

Všem nám bylo jasné, že těch devět havířů nemohlo přežít

Není však pro záchranáře hledání ostatků až příliš velkým rizikem? „Nám jde o čest, je to naše poslední služba obětem. Když pozůstalí těla nedostanou, něco jakoby zůstane nedopovězeno, ta smrt není úplná. Pokud je to možné, snažíme se všechny oběti dostat na povrch,“ líčí exředitel HBZS. To byl třeba příklad 30letého havíře Michala Botky, otce dvou dětí. Z Dolu Barbora byl vyproštěn až v únoru 1991. „Někteří se udusili oxidem uhelnatým, jiní měli roztržené plíce, ostatní byli mechanicky poškozeni,“ vzpomíná záchranář.

Ne vždy se však oběti z řad horníků podaří dostat na světlo boží. Novináři z Ostravska psali v minulosti o celých „podzemních hřbitovech“, kterým se šachta stala i náhrobkem. „V minulosti v dolech opravdu zůstávala spousta obětí. A někdy je tam musíme nechat i dnes, když je technicky nemožné je dostat na povrch, třeba když spadne chodba dlouhá 300 metrů. Sám jsem měl kolegu záchranáře, který také navždy zůstává v šachtě,“ vypráví Pošta.

Vzpomínka vdovy Marty

Spisovatelka a publicistka Kamila Hladká v minulých třech letech pátrala v ostravsko-karvinském revíru po pozůstalých manželkách, o nichž napsala emotivní dokument Hornické vdovy. Našla i paní Martu, jejíž manžel Jožko zahynul 18. října 1990 v Dole Barbora. Měli spolu čtyři děti.

Pořád jsem opakovala, že vím, že Jožko žije, že ho určitě vytáhnou

„Když jsme přijeli k šachtě, už mi zatrnulo, chlapi se drželi a brečeli. Na vrátnici mě pustili a zavedli za ředitelem, kde seděla další manželka. Jejího muže už vytáhli, byla úplně hotová. To mi začalo být zle. Byl tam lékař, který mi hned píchnul injekci. Mezitím, co se mnou mluvil ředitel, přiletěl ministr z Prahy. Pořád jsem opakovala, že vím, že Jožko žije, že ho určitě vytáhnou,“ líčí paní Marta okamžiky bezprostředně po tragédii. Jejího manžela vytáhli bez známek života.

Pozůstalí po obětech 30 let staré tragédie na Dole Barbora jsou spolu v kontaktu i prostřednictvím diskusního fóra na internetu. „Dobrý den, jsem neteř Milana Pechy, který při neštěstí zahynul. Moc ráda bych se o něm něco dozvěděla, pokud ho teda někdo znal, můj táta o něm velmi často mluví. Je mi 20, takže jsem ho nikdy nepoznala,“ zajímala se třeba jedna z diskutujících o svého strýce. Netrvalo dlouho a ozval se jí strýcův kamarád, který v den tragédie naštěstí nefáral: „Milan Pecha nám dělal předáka, byl klidné povahy, pohodář, moc toho nenamluvil. Nepamatuji se, že by se někdy rozčiloval. Fakt dobře se s ním dělalo.“

Památka nejen kulturní

V předvečer 30. výročí tragédie se autor tohoto textu vypravil k Dolu Barbora, který v Karviné stále stojí. Černé uhlí se tady sice nedobývá již od roku 2002, těžní věž a přilehlé secesní budovy šachty z počátku 20. století však byly prohlášeny za kulturní památku, a tím byl areál uchráněn před demolicí. „Všechno je tu prázdné, hlídám celou šachtu úplně sám,“ hlásí ochranka na vrátnici – 55letý muž původem z Jihlavy, který o zdejší tragédii z roku 1990 nemá ani tušení.

Areál Dolu Barbora není jen kulturní památkou, ale také monumentálním památníkem 30 horníků, kterým šachta vzala život. A mezi něž patřil právě i Milan Pecha, jemuž bylo v den neštěstí, 18. října 1990, pouhých 32 let a měl doma čtyři děti. I jeho tělo bylo vyproštěno až čtyři měsíce po tragédii.