Z tísně zastřelil rodiče a bratra. Kdyby se táta otočil, nezmáčkl bych to, tvrdí Širůček

Poklidnou atmosféru malé obce Tučapy narušilo v listopadu 2004 nejdříve zmizení dvou členů jedné domácnosti. Jelikož se jedna z místních žen nedostavila do práce, rozhodli se zaměstnavatelé obrátit na policii. Spolu s ní byl také pohřešovaný její manžel. Strážci zákona začali ihned vyšetřovat, co se s pohřešovanými stalo. Mimo jiné zavolali jejich synovi, tehdy 25letému Miloslavu Širůčkovi, aby se ho zeptali, zda o svých rodičích něco ví. Spontánně jim opáčil, že se dostaví na služebnu a vše jim vysvětlí.

Všechny díly projektu Bez lítosti můžete již nyní sledovat na prima+.

Zaskočeným policistům na služebně v Českých Budějovicích tehdy vylíčil nejen děsivý příběh o zamordování obyvatel rodinného domu, ale přišel i s hrozivým přiznáním – své rodiče zavraždil on sám. Za oběť jeho řádění padl také o rok mladší bratr. Na údajné místo činu se tak ihned vypravili kriminalisté.

„Na dvoře byl nějaký vůz, kolem pobíhal pes a stála tam autodílna. V předsíni domu byly na podlaze patrné šmouhy, takže jsme zajistili biologické stopy. Při bližším ohledání bylo patrné, že na této zemi došlo k smýkání s tělem či jeho vláčení,“ vzpomíná na prvotní vstup do rodinného obydlí vyšetřovatel Roman Hospodářský, jenž pracuje na Krajském ředitelství policie Jihočeského kraje.

Postkomunistické tygrované deky a v nich mrtvá těla

Následně kriminalisté zamířili do obývacího pokoje, kde našli na jednom z parapetů větší množství nápojů. Při zajištění stop v ložnici spatřili prvního zavražděného. „Pod postelí tam bylo nalezeno tělo otce Širůčka, které bylo zabaleno do tygrované deky a převázáno provazem. Poté jsme zaregistrovali dvě postele s odklápěcím úložným prostorem, v jednom z nich se nacházelo tělo jeho matky, taktéž zabaleno do deky a omotáno,“ popsal postupné odkrývání masakru.

„Šlo o ty postkomunistické tygrované deky. To jsou rozhodně zvláštní momenty, když si uvědomíte, že takové věci jste měli dříve doma, a najednou v nich vidíte zabalená těla zavražděných rodičů,“ doplnil vyšetřovatel svůj vlastní dojem.

Ve sklepních prostorech našli kriminalisté také zabitého Širůčkova bratra. Svého mladšího sourozence se rozhodl zaházet uhlím. „Buď byl špatně zahrabaný, nebo brikety odhrabal pes, jelikož zavražděný měl částečně ohlodanou ruku, prsty na ruce a koleno,“ vybavuje si Hospodářský. „Jednu nebo dvě noci spal s mrtvolami své rodiny v jednom domě. To je pro vás nevysvětlitelné. Říkáte si, zda něco takového dovede normální člověk,“ sdělil své pocity těsně po zajištění celého místa činu.

Na příchod Širůčka na služebnu a přiznání si vzpomíná i vrchní komisařka Renata Miková z jihočeského ředitelství. „Přišel sám po telefonátu kolegů. Tehdy na mě působil jako zoufalý člověk, na kterém bylo vidět, že něco provedl, ale současně se z toho chce vyzpovídat. Bylo patrné, že si dobře uvědomuje ztrátu své rodiny, kterou navíc o život připravil on sám,“ řekla v pořadu Bez lítosti. „Byl skleslý, nešťastný, ale přitom se jednalo o vraha. Popsal, jak a k čemu došlo, a nejspíš se mu svým způsobem i ulevilo, že o celé věci mohl někomu říct,“ doplnila ohledně dojmů po přiznání, které vzbuzoval.

Širůček policistům sdělil, že se mělo jednat o zkratovité chování. „Po zatčení jsem řekl, že to byla záležitost toho dne, kdy jsem se pohádal s tátou, a že jsem začal střílet okolo sebe,“ vybavuje si ve zpovědi sám doživotně odsouzený. Pravý důvod jeho běsnění byl však mnohem složitější. „Když na mě začali tlačit s motivem činu, neřekl jsem to, nechtěl jsem ventilovat, co za tím bylo. Napadlo mě to ze sebe všechno dostat, ale pak jsem si řekl, že mi stejně nikdo neuvěří,“ svěřil se na kameru. I když se o jeho vině nepochybovalo, vyšetřovatelům nebylo stále jasné, co ho vedlo k takovému hrůznému rozhodnutí.

„Mámě jsem zkazil život“

Miloslav Širůček prožil dětství v malé obci Chroustník, kde jeho otec pracoval v místní škole na pozici školníka. Vztah s ním doprovázely již od útlého věku konflikty – pro ránu prý nikdy nešel daleko. Podle Širůčka šlo o pravidelnou záležitost. „Měl jsem pocit, že bych to nebyl já, kdybych pořád nebyl bitý. Bral jsem to jako normální věc. Dostával jsem dokonce i omluvenky z tělocviku, aby při převlékání nebyly vidět modřiny,“ vzpomíná. Podle svých slov byl mezi spolužáky kvůli zaměstnání otce brán jako šašek a otloukánek. „Kvůli neustálým zákazům jsem se nacházel vždycky bokem. Abych nemohl vyjít na týden z baráku, stačilo málo, třeba horší známka než za tři,“ říká o výchově rodičů.

Ke střetu mezi synem a otcem však docházelo i kvůli závažnějším důvodům. „Rodiče se nikdy o minulosti nebavili, ale z různých náznaků a hádek bylo jasné, že jsem nebyl zrovna chtěné dítě, máma chtěla jít na vysokou školu. Párkrát mi bylo i vyčítáno, že kvůli mně nemohla dostudovat a že jsem jí zkazil život,“ zaznělo z jeho úst. Ani s bratrem Davidem, který byl v psychomotorickém vývoji značně opožděný, si příliš nerozuměl. Proto rád utíkal k četbě nejrůznějších knih, jež mu sloužily k úniku od reality.

O své matce hovoří jako o přívětivé a pracovité osobě. „Věděl jsem, že jí mohu věřit, že u ní mám ochranu a zastání, tedy až do těch posledních měsíců,“ uvedl. Otec byl v jeho očích zručný, zvláště jako automechanik, ale zároveň „velký nervák a vztekloun“. Poté, co rodina koupila dům v Tučapech, začal Širůček trávit čas s otcem při opravě aut. Když se však syn dopustil chyby, dostal výprask. Vlastní nápady prý také nepřicházely v úvahu.

Kvůli tomu, že Širůčkův otec v té době začal pracovat jako myslivec, se v domácnosti objevovalo množství střelných zbraní – některé pořízené se souhlasem orgánů, jiné načerno. Nešlo však o jediné porušení zákona. Postupem času se totiž hlavním finančním příjmem rodiny stala legalizace kradených aut. Řemeslo si osvojil i sám Širůček. „Od roku 1994 se mezi opravovanými auty objevovala i ta kradená. Pozvolna jsem v jednadvaceti přešel k samotným krádežím. Nepřišlo mi to nijak zvláštní. Když jsem ukradl první auto, asi jsem dvě noci nespal. Strach, že pro mě přijdou policisté, se mě při krádežích držel několik měsíců. Současně jsem se ale těšil. To vzrušení a adrenalin byly pro mě jako droga,“ svěřil se.

Rodinné štěstí záleželo na kradených autech

Během služby na psychiatrickém oddělení, kam nastoupil po maturitě jako sanitář, se seznámil s pacientkou Jitkou, svou budoucí přítelkyní. O svých krádežích jí však nikdy neřekl. Na podzim roku 2000 byla jeho dráha zloděje aut utnuta zatčením. Po propuštění z vazby si pro něj přijel otec. „Když mě vyzvedl u soudu, první, na co se mě zeptal, bylo, jestli jsem mluvil. Překvapilo mě to. Samozřejmě jsem neprozradil, že jsem ona auta vezl domů, mlčel jsem. Ale ta jeho reakce mě uzemnila,“ vybavuje si Širůček pobaveně.

Přítelkyně Jitka se s ním přesto nerozešla a v blízké době otěhotněla. Širůček však sám od sebe vážnou známost ukončil a začal chodit s Miluší. „Když mě Míra poprvé přivezl k nim domů, působilo to tam na mě studeně, neměli ani záclony. Pan Širůček byl takový bubák, nikdy se neusmál. A David? To byl spíš takový mazánek. Jelikož byl pomalejší, tak měl všechno,“ popisuje členy domácnosti v pořadu Bez lítosti.

O tom, že její přítel krade auta, od začátku věděla, podle jejích slov jí to i částečně imponovalo. „Na akci chodil s kšiltovkou a rukavicemi. Když přišel k autu, otočil si kšilt dozadu a v onen moment se změnil v úplně někoho jiného. Bylo neskutečné, s jakým ledovým klidem dokázal během několika vteřin otevřít auto a odjet,“ vypráví.

Rodinný byznys kvetl až do léta roku 2001. Tehdy byl Širůček v Benešově přistižen během krádeže. Při soudním řízení byla přítomná i majitelka vozidla, s níž se dal na chodbě do řeči. „Říkala, že je samoživitelka a má dvě dcery na vysoké škole, a že pokud by se mi podařilo auto ukrást, tak by to byl pro ni konec. Teprve v tu chvíli jsem začal přemýšlet nad tím, co děláme. Alibisticky jsme se s tátou vymlouvali, že to lidem zaplatí pojišťovna. Na příjmu z kradených aut záviselo štěstí celé naší rodiny, když to tak řeknu,“ vypráví o době, kdy se objevily první problémy. Když šel přeprodej bez problému, byla atmosféra v domácnosti dobrá. Pokud ne, nastalo dusno a docházelo čím dál častěji k hádkám. Jeho otec si časem našel i známost.

„Mezi Širůčkovými vládla manželská válka. Míra hádky už nezvládal, každý spor špatně nesl. Bál se hlavně o svou mámu, která byla nemocná na srdce,“ vzpomíná tehdejší přítelkyně Miluše. Matka dokonce Širůčka požádala, zda by mohl údajné milence svého manžela odcizit auto, což ale nakonec neudělal. Výnosný byznys s krádežemi aut a jejich přeprodejem však pokračoval i nadále. Problémy s otcem se přesto kupily. Vytipovaná a následně ukradená vozidla odmítal, kvůli čemuž se syn dostal do vyostřených situací s kumpány. Ti mu dokonce vyhrožovali zabitím a vypálením pronajatých garáží, které sloužily k uschování odcizených vozů. I přes veškeré konflikty se však nedokázal od své rodiny odpoutat.

Přiznání ke krádežím jako zlomový bod

„Jedna bývalá přítelkyně to nazvala: ‚Rodiče ti vyšlapávají cestu a všechno za tebe zařídí‘. To byl ten důvod. Mě nikdo nikdy neučil samostatnosti, přišel jsem jen k hotové věci. Nejspíš jsem se bál samostatnosti. Proto mě to vždy táhlo zpátky, i když jsem věděl, že doma je všechno. Tam stačilo, aby mi možná někdo podal ruku a jenom mě od nich odtáhnul pryč,“ popisuje svou osobní i peněžní závislost na nejbližších.

Po jedné z krádeží, kdy Širůčka při převozu automobilu sledovali policisté, došlo k dopadení. „Na kriminálce za mnou přišel právník, kterého najali rodiče, a vyřídil mi od nich, co říkat a co nezmiňovat. Plynuly měsíce ve vazbě, kde mi bylo paradoxně dobře, protože tím všechno padlo, měl jsem svatý pokoj,“ zaznělo z jeho úst. V souvislosti se zatčením mělo docházet i ke slovním výpadům proti jeho tehdejší přítelkyni Miluši. Z toho důvodu se chtěl Širůček přiznat, aby se k ní dostal co nejdříve.

Když byl následně uvolněn z vazby na navštívenku a zamířil za Miluší, čekal na něj u přítelkyně otec. Ihned se ho začal vyptávat na to, co kriminalistům sdělil. Jinak tomu nebylo ani v případě matky. Podle Miluše, která byla tehdy scéně přítomna, na něj začala křičet a vyčítat mu jeho rozhodnutí se přiznat. „Říkali mi, ať odejdu od přítelkyně, byly hádky kvůli penězům, všechno se točilo kolem nich. Už jsem prostě odmítal krást auta, bál jsem se. Nenarůstala ve mně nenávist, ale zlost na všechny,“ vzpomíná Širůček.

Po trpkém rozchodu s Miluší se vrátil zpět k rodičům, kde opětovně zabředl do koloběhu krádeží. S přítelkyní se však i nadále scházel, takže na něj bylo tlačeno jak rodinou, tak z její strany. Širůček se propadal do čím dál beznadějnější situace. „Už nebylo ani kam jít, všude byly překážky. Kdyby mi někdo v ten den řekl, co provedu, tak bych se mu vysmál,“ nadhodil o osudném dni, kdy se rozhodl k zoufalému činu.

„Všechno ze mě spadlo“

Před polednem se doživotně odsouzený vrátil z dílny do domu. V tu chvíli začala hádka mezi otcem a bratrem Davidem. „Ležela tam složenka, bratr si chtěl jít vyzvednout podporu. Táta mu na to říká: ‚To nemůžeš, lidi si budou myslet, že nemáme peníze, když si jdeš hned pro peníze‘. Začali se kvůli tomu rvát. Byl jsem v kuchyni, takže jsem to všechno z vedlejšího pokoje slyšel. Vzápětí si David rozšlápl brýle a chtěl to svést na tátu, takže se zfackovali ještě víc. To byl ten moment, kdy jsem se rozhodnul,“ říká ve své zpovědi.

Uchopil revolver na stole a vyrazil do pokoje, kde se blízcí hádali. „Kdyby tam ta zbraň nebyla, nestalo by se to. Už jsem ani nehledal jiné řešení, uvnitř jsem věděl, že všechno skončilo. Jen jsem čekal. Když táta odjel, mamka byla v práci, tak jsem zastřelil Davida. Sám nevím, proč byl zrovna on první. Nikdy mi nic neudělal,“ přemítá nad první vraždou. Následně počkal na otce a popravil i jeho. Jeho bezvládné tělo odtáhl do ložnice, mrtvolu bratra zaházel v kotelně uhlím.

Ihned poté se vypravil za Miluší s penězi, které jí slíbil. „Sešli jsme se v restauraci. Byl celý od uhlí. Ptala jsem se ho, co dělá, a on mi odpověděl, že skládají brikety s tátou. Dal mi ty peníze a odjel,“ vybavuje si. Při odjezdu se chtěl jít Širůček podle svých slov udat na policii, ale nenašel k tomu odvahu. „Když přijela mamka domů, nic neviděla. Zeptala se mě, kde je David, tak jsem jí odpověděl, že asi někde venku. Na stejnou otázku ohledně táty jsem jen řekl, že nevím. A jak šla do ložnice, tak jsem ji zastřelil. Nechtěl jsem už prostě nic. Pak už si jen pamatuju, jak jsem u ní klečel,“ popisuje poslední vraždu tlumeným hlasem.

„Cítil jsem i svobodu, poprvé v životě jsem vnímal, že ze mě všechno spadlo, že už není nic,“ říká o svých bezprostředních pocitech po zavraždění rodiny. Po dobu několika dní dokonce přebýval a spal v domě, kde se nacházela mrtvá těla jeho nejbližších. „Nechtěl jsem věřit tomu, že tam jsou, že jsou mrtví. Fungoval jsem proto stejně, jako kdyby byli naživu. Volali už známí, kde rodiče jsou. Jen jsem odpovídal, že netuším nebo že jsou po nehodě a v nemocnici v Benešově. Akorát jsem čekal, než se sejdu s Miluší,“ sdělil v pořadu Bez lítosti. Na schůzce s ní mu zazvonil telefon. „Poté jen řekl: ‚Oni už to vědí‘. A to byla jediná věta, kterou si pamatuju. Rozloučil se se mnou se slovy: ‚Miluju tě a budu tě milovat,‘“ uzavírá jeho tehdejší přítelkyně.

U soudu necítil už nic

Následně se na českobudějovické služebně ke všemu přiznal. „Během výslechu působil jako mladý, normální kluk, který se dostal do životní situace, s níž si nevěděl rady a vyřešil ji bohužel takovým špatným způsobem,“ vzpomíná na první hodiny po jeho přiznání vyšetřovatelka Miková. „Myslím, že udělal chybu v tom, že od té rodiny neodešel dřív a že byl finančně závislý na otci. Možná kdyby se osamostatnil, tak k té tragédii vůbec nemuselo dojít,“ dodává.

„Táta nebyl můj nepřítel, měl jsem ho rád. Ten strach jsem prostě měl. Vím, že kdyby se na mě otočil v momentě, kdy jsem na něj mířil, že bych to nezmáčknul. Nedokázal bych to,“ přemítá nad svým činem Širůček. „Nebylo tam nic, mně bylo jedno, co bude. Když mi řekli pak u soudu doživotí, bylo mi to fuk. Dodneška nevím, proč zrovna takové řešení,“ rekapituluje na závěr.

K doživotnímu vězení byl odsouzen v roce 2005. Za tři roky může požádat o podmínečné propuštění. Pokud by soud jeho žádosti vyhověl, chtěl by si najít přítelkyni a věnovat se opravě aut.