Po zranění jsem přičichl k hazardu. Pomohl mi pobyt v Bohnicích, přiznává fotbalista

Poté, co se médii prohnaly zprávy o psychickém rozpadu tenistky Naomi Ósakaové, se mezi veřejností začalo více mluvit o duševním zdraví sportovců. Ačkoliv mnozí nahromaděný stres a nepředstavitelný tlak chápou, jiní je považují za běžnou součást kariéry profesionálního sportovce.

Jenže na psychiku hráčů nedoléhá jen nasazení nebo vyčerpání. Své o tom ví například fotbalista Tomáš Fabián, který se kvůli zranění musel svého profesionálního fotbalového snu vzdát. „Ve 32 letech jsem už měl za sebou dvě operace kyčle, potom navázala kolena. Říkal jsem si, že mé tělo moc dlouho nevydrží. Bojoval jsem v sobě s tím, co budu potom dělat, jak se budu dál ve fotbale rozvíjet,“ uvedl ve vysílání na CNN Prima NEWS Fabián.

Zranění často spouštějí psychická onemocnění

Podle svých slov o sobě sportovci během zranění začnou mít pochybnosti. „Projeví se to tím, že se uzavřete do sebe. Já jsem začal vyhledávat adrenalin jinde, ne na hřišti. Přičichnul jsem k hazardním hrám a spadl do toho. Musel jsem vyhledat odbornou pomoc. Zranění a strach z toho, co bude potom, jsou velkou součástí depresí,“ pokračoval fotbalista.

To potvrdila i adiktoložka a sportovní psycholožka Adéla Kosařová, která pracuje v projektu České asociace fotbalových hráčů Čistá hlava. „Zranění je jedna z nejčastějších příčin toho, proč u sportovců začínají nějaká psychická onemocnění. Tím, že je u nich navíc velký tlak na výkon, je to ještě víc hází dolů a hledají si ventil někde jinde. Tomášův příběh je jeden z typických,“ vysvětlila Kosařová.

Často se podle ní jedná právě o hazard nebo nadužívání alkoholu. V těch smutnějších případech však deprese může skončit i sebevraždou. „Měl jsem období, kdy jsem gambling příliš neprožíval. Ve 27 nebo 28 letech jsem si ale jeden den řekl, že už je to moc. Takový aha efekt. Někdo si to uvědomí, někdo bohužel spáchá sebevraždu,“ namítl Fabián.

Fabián: V Bohnicích jsem si vyčistil hlavu

Fotbalista začal docházet k terapeutovi, se kterým je v kontaktu dodnes. „Šel jsem na měsíc i do Bohnic. To byl moment, kdy jsem si chtěl vyčistit hlavu, a pomohlo mi to,“ dodal fotbalista. Podle Kosařové je psychika mnohdy křehčí u týmových sportů. Například ve fotbale totiž mohou celý zápas sedět na lavičce hráči, které trenér nepovolá. „Ten tlak je obrovský,“ zdůraznila adiktoložka.

Podle ní je proto klíčová prevence, a to ideálně od dětských let. „Snažíme se sportovcům ukázat, že je normální říct si o pomoc. Ideální by bylo, kdybychom začínali už u dětí. V klubech totiž tráví i víc času než ve školách nebo v rodinách. Klub by jim měl říkat, že je normální říct si o pomoc,“ mínila Kosařová.

„Problém vidím spíš v tom, že v Česku se úplně nepřijalo říct si o pomoc jako třeba v jiných západních zemích. V NHL má každý tým své psychology, mentální kouče a hráči vědí, že jsou v bezpečném prostřední. Tady není norma, že když mám něco s hlavou je to stejné, jako když mám něco s kolenem,“ upozornila adiktoložka.