Rekonstrukce vitráží z Průmyslového paláce
Přes 100 tisíc barevných i čirých sklíček a nejméně dva roky práce. Pod rukama mistrů sklářů v Novém Boru na Liberecku ožívají vitráže z Průmyslového paláce na pražském Výstavišti, které poničil obrovský požár z roku 2008. Podívejte se, jak se historické vitráže zachraňují.
Dohromady by vitráže pokryly plochu dvou hokejových kluzišť. V dílně sklářů doslova každé z více než 100 tisíc sklíček musejí vzít mistři do ruky hned několikrát. Maximální opatrnost je pochopitelně na místě. Všechno začíná už v samotném Průmyslovém paláci při vyjmutí vitráží z rámů.
Rozebírání vitráží
„Než ji vyjmeme, a to se týká každého sklíčka, musíme ty výplně přelepit papírovou páskou. Jednotlivá sklíčka jsou vsazená do olověné osnovy, ta je ale už stará, zvětralá a ty vitráže se bortí. Kdybych ji vzal do ruky, tak se mi rozpadne v ruce,“ upozorňuje na křehkost vitráží Zdeněk Kudláček, hlavní mistr, v pořadu Prima Česko. A vzápětí pokračuje ve vysvětlování dalšího postupu práce: „Tady za mnou je systém značení, abychom věděli, která výplň kam patří, a zároveň tam jsou zanesené rozměry nosného rámu. Musíme tu vitráž vzít, rozebrat tu původní olověnou osnovu, ta se přetaví a zase se z ní taví nová. Jednotlivá sklíčka se odkládají do odmáčecích van.“
A to je jen jedna etapa v náročném procesu, kterým sklíčka musí projít. „V momentě, kdy je to umyté, tak některá z těch skel byla prasklá a zalepená silikonem nebo byla nešetrně vyměněná nepůvodním sklem. Takže my musíme každé to sklo, které bylo nevhodně nařezané nebo bylo nařezané z nevhodného materiálu nebo zcela chybělo, tak ho dořežeme novým sklem, které má vlastně stejnou strukturu a barevnost,“ vysvětluje dál Zdeněk Kudláček.
Záchrana původně dočasného umění
V dílně se ukazuje, že nádhera, kterou jsme obdivovali z dálky, má své pihy na kráse. Samotný Průmyslový palác byl původně jen dočasnou stavbou spíchnutou trochu horkou jehlou.
„Je to postavené jako nádraží, z ocelových profilů. Doba se chlubila tím, že ovládla ocel a mohla postavit takovou konstrukci, a ta byla rychlá, levná, demontovatelná jako Eiffelovka. Říká se, že to postavili za sedm měsíců, ten dům, a na některých výplních je to vidět. Samozřejmě v tomhle množství a v téhle ploše to muselo dělat ,x‘ dílen, ,x‘ rukou, každý ten rukopis tam byl znát. Někdo byl lepší, někdo horší řemeslník a my to dneska vidíme a musíme se s tím potýkat,“ říká hlavní mistr sklář.
Jeho práce, stejně jako ostatních sklářů, je velmi precizní, a tedy i náročná. Pracují s rozměry desetin milimetrů. „Skládá se úplně nová olověná osnova, ten profil je měkký a krásně obejme to sklo. V momentě, kdy se to spasuje do sebe, buší se to do sebe kladívkem, protože to musí přesně dosedat. Způsob, jak je to nařezané a sesazené, definuje do budoucna trvanlivost té vitráže.“
Část vitráží zničil oheň
Při požáru část paláce zcela lehla popelem včetně maleb na skle od jednoho z našich nejslavnějších malířů.
„V průčelí západní haly a v průčelí té východní haly jsou malované vitráže od Mikoláše Alše. Jsou to alegorie průmyslu a zemědělství a jedna z těch vitráží je nenávratně pryč. Ale my máme tu původní z východní strany, máme fotografie té zmizelé, máme návrhy Mikoláše Alše a vlastně budeme dělat kopii podle těchhle podkladů,“ prozrazuje Zdeněk Kudláček.
Tihle mistři svého řemesla už mají na svém kontě třeba obnovu vitráží v kupoli historické budovy Národního muzea. Jak se jim povede vrátit původní podobu dominantě pražského Výstaviště, to zjistíme za dva roky.
