Zdrogovaní Němci, vražda kvůli vlastnímu gólu nebo boží ruka. Příběhy fotbalových MS

Od roku 2014 střeží světové šampionáty takzvaná „goal-line technology“. Dohled nad tím, zda rozhodčí na hřišti rozhodují správně, rozšířil o čtyři roky později systém VAR. Nelze mít nic proti tomu, že je minimální prostor k omylům ze strany sudích. Nicméně například na šampionáty z let 1966 a 1986 se vášnivě vzpomíná dodnes právě proto, že arbitři museli spoléhat jen a pouze na svůj zrak. A ten je zradil.

Pak jsou tu v souvislosti s fotbalovými MS podivuhodné příběhy, se kterými už muži s píšťalkou neměli nic společného.

Boží ruka

Diego Maradona byl fantastický hráč. Podle mnohých vůbec nejlepší, který kdy běhal po fotbalových trávnících. Je proto celkem velkým paradoxem, že o nejpamátnější okamžik své kariéry se postaral nefotbalovým způsobem. Na šampionátu v Mexiku v roce 1986 se na vteřinu proměnil ve volejbalistu.

Na Estadio Azteca se 22. června hrálo čtvrtfinále mezi Argentinou a Anglií. Šest minut po začátku druhého poločasu se ocitl maličký Maradona ve vzdušném souboji s anglickým gólmanem Peterem Shiltonem. Kupodivu byla úspěšnější ofenzivní hvězda a míč skončil v bráně. Několik hráčů evropského týmu se okamžitě slétlo na rozhodčího Aliho bin Násira. Opakované záběry ukázaly proč. Maradona při výskoku plácl do míče rukou, nehrál hlavou.

Situaci měl na očích spíše asistent sudího Bogdan Dočev. Nezdála se mu košer, ale tehdy podle něj nebylo zvykem, aby „podřízený“ remcal do práce hlavnímu rozhodčímu. Navždy se stal tím mužem, který argentinskému šikulovi neodmával „boží ruku“. „Každopádně mi tím gólem Maradona zničil život,“ posteskl si jednou při vzpomínkách Dočev.

Zajímavé je, že hned o čtyři minuty později vstřelil Maradona svůj druhý nejslavnější gól kariéry. Úžasné sólo přes více než polovinu hřiště znamenalo nakonec vítěznou branku. Anglie snížila trefou Garyho Linekera chvíli před koncem na 1:2, ale na víc už se nezmohla. Argentina v dalších dnech zakončila mexickou misi usednutím na trůn.

Za čárou bylo jen 97 procent

Maradonův slavný podvod možná byl jen karmou za šampionát v roce 1966. Ačkoliv je Anglie považována za kolébku fotbalu, pomyslná vitrína její reprezentace poměrně zeje prázdnotou. Šlo by v ní nalézt zlaté medaile z olympijských her 1908 a 1912 a pak dlouho nic. Až právě před 56 lety se zadařilo. Pro „ostrovany“ na nejlepším možném místě – v jejich domovině. Ovládli skupinu s Uruguayí, Mexikem a Francií. Ve čtvrtfinále vyřadili Argentinu, pak poslali domů Portugalce.

A ve finále hraném v londýnském Wembley se jim do cesty postavil výběr Západního Německa. Byl to z hlediska vývoje strhující mač. Hosté napřed vedli, Angličané dokázali rychle vyrovnat a v 78. minutě zápas otočili. Naprostá většina z takřka 100 tisíc fanoušků na tribunách už se pomalu chystala slavit, jenže v 89. minutě udeřil obránce Wolfgang Weber.

Šlo se do prodloužení, ve kterém se zcela zásadní věc udála ve 101. minutě. O věčné diskuze se postaral Geoff Hurst. V pádu vypálil ránu, která se odrazila od břevna těsně za čáru. Aspoň si to po vzájemné debatě mysleli rozhodčí. Němci nesouhlasili a po několika dekádách nesouhlasil ani výsledek propacované počítačové simulace. Ta odhalila, že míč překročil čáru jen z 97 procent, nikoliv celým objemem, jak je třeba.

Těžko lze sudím něco vyčítat, každopádně národní tým přezdívaný „tři lvi“ evidentně získal vedení neférovým způsobem. Hurst vítězství stvrdil zkompletovaným hattrickem ve 120. minutě a Angličané si mohli převzít z rukou Alžběty II. vytouženou trofej pro mistry světa.

Od té doby nedokázali na velkém turnaji – MS a Euru – tento úspěch napodobit.

Zdrogovaní Němci

Že by Maďaři přijeli na světový fotbalový šampionát v pozici jasných favoritů? To se dnešní optikou jeví jako utopie. Třeba i proto, že na nadcházejícím turnaji v Kataru vůbec nebudou hrát. Ale na MS 1954 ve Švýcarsku přesně tohle platilo. Olympijští šampioni z roku 1952 spoléhající především na fenomenálního útočníka Ference Puskáse byli několik let neporažení. Ovšem nakonec dostali na krk „jen“ stříbrnou placku.

Němce porazili ve skupině jednoznačně 8:3. I tak se nakonec stalo, že se právě tyto dva mančafty setkaly v Bernu ve finále. Maďaři sice na soupeře nastoupili ve velkém stylu, brzy vedli 2:0. Jinými slovy se vše odehrávalo podle očekávaného scénáře. Pak nicméně tým, který byl pozadu, předvedl úchvatný comeback a stanovil konečné skóre na 3:2 ze svého pohledu.

Návrat a konečný triumf byl až tak obdivuhodný, že vzbuzoval otázky. Právě Puskás pár let po šampionátu v rozhovoru poznamenal, že nečekaným šampionům pomohly zakázané prostředky. Toto osočení nemohl nijak dokázat, jen upozorňoval na výjimečně dobrou kondičku soupeřů.

Až před 10 lety se ukázalo, že Puskás měl pravdu. Vědecká studie z lipské univerzity vedla k závěru, že fotbalisté Německa udeřili coby jasní outsideři pod vlivem pervitinu. Hráči prý měli za to, že injekce, kterou dostali před zápasem, obsahovala pouze vitamin C.

Escobar si dal vlastní gól. A byl zastřelen

Je to jenom sport, říká se často, když třeba právě ve fotbale přepadnou člověka emoce víc, než je zdrávo. Pro lidi v Kolumbii se ale jeden nešťastný okamžik na mistrovství světa v roce 1994 v USA stal důvodem pro vraždu.

Kolumbijci si před „mundialem“ mysleli vysoko. Jenže jejich ambice utrpěly, když v prvním zápase v základní skupině prohráli s Rumunskem. V následujícím duelu proti domácím Američanům potřebovali nutně vyhrát. Padli 1:2, a to i vinou vlastního gólu stopera Andrése Escobara.

Vítězství nad Švýcarskem už nic neřešilo, parta z Jižní Ameriky se s turnajem rozloučila po pouhých třech utkáních. Po návratu domů – 1. července – zamířil Escobar s přáteli do nočního klubu v hlavním městě Medellín. Když se kolem třetí hodiny ranní chystal vydat spát, byl na parkovišti před klubem obklíčen třemi muži. Dva z nich vytáhli zbraň, fotbalista schytal šest výstřelů, po převozu do nemocnice zemřel.

Jmenovec Pablo Escobar už sice nebyl několik měsíců na živu, to ale rozhodně neznamenalo, že by tím přestaly existovat drogové kartely. Narkobaroni po prohře s Rumunskem mužstvu vyhrožovaly a trefa Andrése Escobara do vlastní brány byla pro nespokojené mafiány poslední kapkou. Smolný okamžik ze hřiště se rozhodli nešťastníkovi vyčíst radikální cestou.

Dohoda o šesti gólech

Argentina hostila mistrovství světa jedinkrát – ještě před „primetimem“ Diega Maradony v roce 1978. Bylo to krátce po tom, co se moci v Argentině chopil voják z povolání Jorge Rafael Videla Redondo. A stal se diktátorem. Vojenská junta udělala významné změny, se kterými masy lidí nemohly souhlasit. Ti, co oponovali hlasitě, byli v rámci represí mučeni, vyhazováni zaživa z letadel nad mořem, případně zaléváni do betonu.

Drsný režim se chtěl před zraky celého světa prezentovat nejlepším možným stylem. Což v překladu znamenalo celkové vítězství na MS. V základní skupině s Itálií, Francií a Maďarskem Argentinci skončili druzí a zamířili do play-off. I když tehdy se nehrál klasický „pavoukový“ systém. Osm nejlepším reprezentací z první fáze se rozdělilo do dvou skupin, ze kterých vítěz putoval do finále.

Brazílie i domácí měli po dvou zápasech výhru a vzájemnou remízu 0:0. „Kanárci“ si pak poradili s Polskem 3:1 a Argentina potřebovala proti Peru vyhrát vyšším rozdílem, aby nepřepustila místo ve finále jihoamerickým sousedům. Urodil se debakl 6:0.

Přes 30 let nikdo vysoký výsledek neřešil. Ale v únoru 2012 bývalý peruánský senátor Genaro Ledesma odtajnil dohodu mezi peruánským prezidentem Franciscem Bermúdezem a Videlou Redondem, která garantovala Argentině vysoké vítězství. Na oplátku Videlův režim souhlasil s uvězněním 13 peruánských politických disidentů, kteří se hlasitě ozývali proti Bermúdezovi.

Ve finále proti Nizozemcům už hostitelé neměli nic usnadněné. S „Oranje“ si každopádně dokázali poradit. Argentina poprvé vyhrála mistrovství světa.