SPECIÁLNÍ VYSÍLÁNÍ, Ondřej Vrkoč, Martin Hub - 10.4. v 10:27
Od začátku osudné plavby slavného Titaniku uplynulo přesně 110 let. Badatel Ondřej Vrkoč ve speciálním vysílání CNN Prima NEWS uvedl, že ikonické tragédii se dalo zabránit. Stačilo vlastně málo a 1500 lidí by v chladných vodách Atlantiku nepřišlo o život.
Titanic ho před lety doslova uchvátil, má o něm hodně nastudováno, dokonce se podílí na stavbě repliky téhle slavné lodi. Když badatel Ondřej Vrkoč vypráví o děsivé noci ze 14. na 15. dubna 1912, jako kdybyste měli jednu z největších dopravních katastrof všech dob přímo před sebou.
Ve speciálním vysílání CNN Prima NEWS k výročí začátku plavby přesto přiznává, že potopený záoceánský parník si některá svá tajemství přece jen ponechal pro sebe.
„Stále v mnoha ohledech není jasné, co všechno se tam tehdy mohlo stát,“ říká Vrkoč.
Zmiňuje například roli často opomíjeného požáru. Při vyplouvání z loděnice v Belfastu začalo u kotelny hořet uhlí. V místech poblíž ohně byla postavená vodotěsná přepážka.
„Hořel dlouho, dokonce ještě tři dny na Atlantiku, kdy už byla loď plná cestujících,“ popisuje Vrkoč. „Až po jeho uhašení dal kapitán Smith povel plnou parou vpřed. Problém je, že jakmile do lodi začala téct voda, právě tahle přepážka ji měla udržet. Voda skrz ni protékala, kotelníci ji odčerpávali. To díky jejich dřině vydržel Titanic víc než hodinu, kterou původně zmiňoval konstruktér lodi Thomas Andrews kapitánu Smithovi. Ve chvíli, kdy ohněm značně poškozená přepážka zkolabovala, šla pak celá tragédie ráz na ráz.“
Jednou z nejčastějších otázek kolem Titaniku je, zda se jeho zkáze dalo zabránit. Vrkoč míní, že pravděpodobně ano. A nejen snížením rychlosti, jak se obvykle traduje.
Problémem bylo podle badatele i to, že radisté na palubě se nepočítali mezi členy posádky, zaměstnávala je společnost Marconi. Jejich primárním úkolem bylo tedy vydělávat peníze, konkrétně posílat depeše bohatých cestujících na pevninu.
„Ten večer, kdy Titanic narazil do ledovce, měl radista za sebou dvanáctihodinovou směnu. Byl unavený,“ vysvětluje Vrkoč. „Vysílačku pro kontakt s kanadskou pevninou měl zesílenou naplno, aby slyšel lehké ťukání morseovky. Jenže nedaleko kotvila loď Californian, jejíž radista posílal Titaniku zprávu o pozici ledovce. Právě protože bylo druhé plavidlo tak blízko, radistovi Titaniku zpráva doslova zabušila do ucha. Strašně ho to rozčílilo. Poslal kolegu do háje s tím, že jeho prací je dělat byznys, tak ať neotravuje a vypne si vysílačku. Zprávu o ledovci si sice zapsal, ale papír s ní zastrčil do kapsy a zapomněl na ni. Na můstek se to nedostalo, proto tam pak ledovec zaregistrovali až na poslední chvíli.“
Radista z Californianu kolegu z věhlasnější lodi poslechnul, skutečně si vysílačku vypnul. A i to pak napáchalo obrovskou škodu. Pokud by totiž mezi oběma plavidly fungoval kontakt, mohlo být z ledové vody zachráněno mnohem víc pasažérů.
„Zatímco Titanic šel ke dnu, vysílačka na Californianu nic nehlásila. Radista na zakotvené lodi spal,“ popisuje Vrkoč. „Třeba kotelník Californianu si přitom šel v noci zakouřit na palubu a v dálce viděl vystřelování signálních světlic. Pár let před tím se však bohužel měnily zákony, takže lodi v nebezpečí neměly vystřelovat světlice červené, nýbrž bílé. Což nějaký kotelník z Californianu nemohl vědět, považoval to tedy za součást show z lodi plné milionářů.“
Chyb vedoucích ke katastrofě bylo plno. Třeba důstojník Murdoch v klíčové chvíli zavelel zpětný chod motoru, takže kormidlo, které bylo umístěno za lodními šrouby, ztratilo fyzickou vůli s lodí něco udělat.
„Vztlak vody šel zkrátka na druhou stranu,“ říká Vrkoč. „Po mnoha letech se prováděly různé testy. A vyšlo z nich, že kdyby tenkrát prostě jen vypnuli motory, Titanic by se ledovci pravděpodobně vyhnul.“
