Obrovská radost Filipa Langera poté, co Česku vystřelil bronz na nedávném mistrovství světa. Zdroj: Profimedia.cz
Český florbal má směle nakročeno k tomu, aby brzy uvedl do neplatnosti veřejně známou šablonu: Švédsko s Finskem se na mistrovství světa „vždy“ porvou o zlato, tuzemská reprezentace zkusí oloupit o bronz Švýcary. Potenciál v současném národním týmu dřímá obrovský a jeho nejviditelnějším představitelem je Filip Langer. „Pokud nabouráme tuto předvídatelnost, bude podle mě jasným důsledkem, že se u nás k florbalu dostane více diváků,“ říká 20letý útočník švédského Kalmarsundu v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
„To je jasný, naši skončí zase čtvrtí, vyhrajou Švédi.“ V internetových diskuzích se to před každým mistrovství světa hemží různými škarohlídy. Florbal v tuzemsku trpí na předvídatelnost, která je jedním z důvodů, proč si k němu u televizí nenašlo cestu více lidí.
Momentálně to však vypadá, že národní tým by mohl mít páky na to, aby potenciálně sport vnutil i těm, kteří ho doposud odmítali. Hlavně kvůli tomu, že junioři dvakrát za sebou ovládli MS.
A na nedávném dospělém šampionátu ve Finsku trápili v semifinále Češi domácí výběr. Vedli 2:0 a měli zaděláno na první finále po 17 letech, ale nakonec padli gólem 49 sekund před koncem. Každopádně i bronz – první od roku 2014 – byl velmi ceněným úspěchem. Zvláště po velkolepém comebacku, který český mančaft proti Švýcarům předvedl. Euforie vypukla a medaile se houpala na krku díky gólu Filipa Langera v prodloužení.
Vrátila se k vám florbalka, kterou jste po svém rozhodujícím gólu v zápase o bronz euforicky zahodil a zdálo se, že skončila až na tribuně?
Z videa zpoza branky to vypadalo, že byla moje, ale patřila spoluhráči Ondřeji Němečkovi! (úsměv) Já ji pouze hodil za sebe, zůstala na hřišti a vedoucí týmu mi ji přinesl. Nikam daleko neodletěla a naštěstí se našla.
A Ondřejovi Němečkovi se vrátila?
Prý to hodil do třetí řady a byl tam nějaký mladý klučina, který si ji vzal. Tak mu to aspoň udělalo radost.
Byla to pro vás osobně největší radost spojená s florbalem? Nebo převažuje ta po zisku zlata na mistrovství světa juniorů?
Asi to byla vůbec největší euforie. Tím, že dáte rozhodující gól a je konec, je to něco výjimečného. Když padla rozhodující branka na juniorech, bylo v polovině zápasu. Musíte být zase ihned soustředěný, nevíte, že tento gól to rozsekne. Emoce tam byly potlačené. Na šampionátu ve Finsku byla euforie opravdu nepopsatelná. Když cítíte, jak v jeden okamžik z týmu všechno spadne, je to úžasné. Ale těžko přiblížitelné.
Měli jste možnost nějak pořádněji oslavit bronz? Co vám covidová pravidla ve Finsku umožnila?
Museli jsme zůstat na hotelu. Celou dobu jsme stejně jako všichni byli v bublině, takže jsme mimo zápasy a tréninky nemohli nikam vyrazit. Nicméně jsme měli krásný hotel se saunou u jezera, takže byla možnost si to užít. A já jsem byl i rád, že čas trávíme čistě jen spolu a můžeme probrat proces úspěchu. Že jsme se nějak nerozprchli.
Dobrou partu byste zařadil mezi zcela zásadní klíče k úspěchu ve Finsku?
Ať už jsem byl u jakéhokoliv týmového úspěchu, vždycky to bylo tím, že tým byl skvěle utužený. Že jsme si uvnitř týmu dokázali říct všechno, někdy až moc upřímně, že to mohlo vyznívat zle. Vždycky jsme to brali tak, že když se něco neřekne, bude to špatně. Jeden hráč neví, že druhého něco irituje, když se to nedozví. A tím jsme si prošli teď na šampionátu před čtvrtfinále. Vznikla daleko větší důvěra. Bylo cítit z celé party – ať už v šatně, na poradě – že se nebojí říct svůj názor. A i při ping pongu nebo kartách to bylo daleko uvolněnější. Je to hlavní klíč k úspěchu.
Když cítíte, jak v jeden okamžik z týmu všechno spadne, je to úžasné. Ale těžko přiblížitelné.
Oproti jiným sportům máme časový deficit
Co podle vás znamená tato medaile – první po sedmi letech – pro český florbal ve spojení s dvěma zlaty z posledních dvou juniorských šampionátů? Míříte na úplně nejvyšší příčku?
Jo, určitě míříme. A co ta medaile znamená… Myslím si, že to poukazuje na věc, o které jsem mluvil. Že je nutné, aby si tým prošel určitou dynamikou. Příprava a vzájemná důvěra se totiž otiskne do toho, jak se tým následně prezentuje na hřišti. Ukázali jsme to my v kanadském Halifaxu, když jsme získali zlato na juniorském šampionátu. Pak to ukázali kluci v Brně, kteří zlato obhájili. A teď my v Helsinkách. Těžko takto ven vytáhnout, čím si každý tým projde, v čem spočívá ta dynamika. Výzva je v každém jednotlivém případě jiná. Každopádně vždycky je důležité být vůči všem zcela upřímný. Je to dovednost.
Část české veřejnosti, která florbal příliš neuznává, opakovaně tvrdí, že ho nesleduje, protože je ohromně předvídatelný. Že o zlatou placku si to rozdá Švédsko s Finskem a na vás se Švýcary vždy zbyde souboj o bronz. Láká vás dosáhnout zlata i proto, abyste překvapili tyto lidi, třeba je získali na vaši stranu a probudili v nich k florbalu jiný vztah?
Pokud nabouráme tuto předvídatelnost, bude podle mě jasným důsledkem, že se k florbalu dostane více diváků. Věřím, že se tak stane. Musím říct, že mezi námi kluky se pohled veřejnosti opravdu vůbec neřeší. Je nám to upřímně jedno. Ale když se povede dostat do finále a pozvednout trofej, určitě to bude mít dopad na celou veřejnost. Podobně jako tomu bylo nedávno v případě basketbalistů, kteří zazářili na mistrovství světa a pak se nečekaně dostali na olympiádu. Když jsem byl malý a v házené byla generace Filipa Jíchy, také byl tento sport oblíbený, národ se tak trochu stal házenkářským. To samé platí pro biatlon. Asi to máme tak nějak v sobě, že fandíme, když se daří. (úsměv)
Dá se pro zvýšení obliby florbalu v Česku udělat ještě něco jiného než jen získat nejhezčí medaili? Z hlediska počtu registrovaných hráčů a rekreačních florbalistů určitě situace špatná není, ale divácký zájem už je něco jiného…
Myslím si, že je to o nějaké trpělivosti. Pokavaď sport bude dál růst, dorostou mu postupně také fanoušci – ti, kteří s florbalem začali třeba už v hodně útlém věku. Na toto období si ještě musíme počkat. Máme oproti jiným sportům časový deficit, proto není fanouškovská základna větší. Další věc je to, že my jako hráči bychom se měli více prezentovat na veřejnosti, abychom nalákali mladé, více jim přiblížili náš sportovní život. Myslím si, že není moc odlišný od těch, které mají profesionální fotbalisté, hokejisté a tak dále. Chceme ukázat, že to není jen sport čtyř zemí a je opravdu potřeba makat. Ostatní státy se postupně dotahují, nicméně jim teď trochu ublížila koronavirová pandemie.
Filip Langer v reprezentačním dresu Zdroj: Profimedia.cz
Filip Langer v reprezentačním dresu Zdroj: Profimedia.cz
Jel jsem za florbalem, naučil jsem se život
Ve Švédsku jste se objevil už před čtyřmi lety, kdy jste zamířil do Pixba Wallenstam. Byl to pro vás osobně velký rozdíl, když jste se do Skandinávie loni vrátil a z Tatranu Střešovice přestoupil do Kalmarsundu?
Určitě. Při prvním angažmá nebylo mým primárním cílem hrát elitní soutěž Svenska Superligan. Šel jsem tam s tím, že budu nastupovat v juniorech a k tomu ve třetí nejvyšší lize. To, že jsem si v SSL zahrál několik zápasů včetně play-off, byl bonus, se kterým jsem nepočítal. Do Kalmarsundu jsem přišel s úplně jinou rolí, měl jsem být článek týmu, který bude na hřišti, když se budou dít důležité věci – přesilovky, oslabení nebo prodloužení. K tomu jsem vždycky směřoval a vážím si toho. Jsem rád, že se moje práce odráží v minutáži.
Pokavaď sport bude dál růst, dorostou mu postupně také fanoušci – ti, kteří s florbalem začali třeba už v hodně brzkém věku. Na toto období si ještě musíme počkat. Máme oproti jiným sportům časový deficit, proto není fanouškovská základna větší.
Jak těžké bylo se v roce 2018 popasovat s velkou životní lekcí, když jste odcházel v 16 letech do neznáma?
Vždycky jsem říkal, že jsem šel do Švédska za florbalem, ale učil jsem se hlavně v životě mimo halu. Naučil jsem se spoustu věcí, také jsem si uvědomil, jak moc je pro mě důležitá rodina a její podpora i kamarádi. Některé chvíle samozřejmě nebyly lehké, ale zároveň jsem si nestěžoval. Hlavně zpětně to beru tak, že to byla obrovská životní zkušenost, kdy jsem se o sebe musel začít kompletně starat a začal řešit důležité věci. To mi dalo víc než florbal.
Bylo to uvědomění si důležitosti rodiny a kamarádů spolu možná s určitým steskem důvodem, proč jste se po půl roce vrátil do Čech? Nebo jste už dopředu věděl, že půjdete zpět domů takto brzy?
Úplně to nebylo tak, že by mi chyběli, ale spíš jsem si uvědomil, že bych jim měl věnovat víc času. Ale ten můj návrat byl předem naplánovaný. I kvůli škole. Chtěl jsem dostudovat, navíc jsem dostal potom v Tatranu víc než dobrou pozici. Nebyl tam žádný plán, že bych zůstával.
Švédi ví, že jsou ve florbale nejlepší. A dávají to najevo
V čem je SSL liga – výkladní skříň florbalu – nejtěžší na adaptaci pro hráče, který přijde z Česka?
Největší rozdíl spočívá v tom, jak je to s průměrnou kvalitou hráčů. Mezi švédskou a českou ligou je opravdu obrovský. Individuálně jsou na tom florbalisté ve Švédsku daleko lépe, a to hlavně z hlediska výbušnosti i kondičky. A také dovednosti – rychlost přihrávek, rychlost zpracování, rychlost rozhodování. Od toho se pak odráží, že je celá liga rychlejší, tvrdší, daleko častěji se trestají chyby. A konkrétně v této sezoně není žádný zápas takový, abyste do něj šli s tím, že víte, že vyhrajete. Každé utkání musíte být připravení na to, že to bude totální boj o každý metr na hřišti. Není možnost, abyste se postupně připravovali na play-off a nějaké zápasy v základní části proti horším soupeřům obětovali. Protože tady slabší soupeři nejsou.
A jak jste si zvykal a zvykáte na Švédsko jako zemi?
Švédsko toho nabízí opravdu hodně, skvělá příroda, pěkná města. Kalmar je zhruba 40tisícové město, bydlím tu s přítelkyní v pěkném bytě, takže všechno ideální. Švédi jsou vstřícní lidé – celkově oproti Čechům otevřenější, i když si k nim musíte najít cestu. Jsou celkem hrdý národ. Třeba vědí, že jsou nejlepší ve florbale a dávají to hodně najevo. (úsměv). Musel jsem si pozici celkem vybudovat, ale zároveň mi dali prostor, abych se adaptoval.
Každé utkání musíte být připravení na to, že to bude totální boj o každý metr na hřišti. Není možnost, abyste se postupně připravovali na play-off a nějaké zápasy v základní části proti horším soupeřům obětovali. Protože tady slabší soupeři nejsou.
Co adaptace na švédštinu?
Primárně mluvím anglicky, ale rozumím už tak 90 procentům toho, co se říká v šatně. Jazyku florbalu. Troufnu si říct, že nenáročnou konverzaci – small talk – zvládnu bez problémů i mimo kabinu. Ale ještě to není tak, že bych dokázal mluvit úplně o všem. Pro příští sezonu mám cíl, že bych chtěl fungovat už jen ve švédštině.
Ani ve Švédsku vás florbal neuživí, říká nejlepší hráčka světa, Češka Krupnová
Zatímco na mistrovstvích světa sbírá s českou reprezentací „otravná“ čtvrtá místa, před Vánoci to florbalovým velmocím – Švédsku, Finsku a Švýcarsku – pomyslně natřela. Eliška Krupnová byla časopisem Innebandymagazinet titulována nejlepší hráčkou světa za rok 2020. Stalo se vůbec poprvé, že by tuto anketu vyhrál někdo mimo zmíněnou trojici zemí. „Já bych si přála, aby to byla motivace pro ostatní, aby jim to dodalo kuráž,“ vzkazuje krajankám 27letá útočnice v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
To je celkem rychlý postup, ne?
Tak se švédštinou jsem se dostal do kontaktu už při příchodu do Pixba. Když jsem se vrátil do Čech, pokračoval jsem jako samouk, protože mým cílem bylo dostat se znovu do Švédska. Měl jsem tedy nějaké základy, na chvíli jsem ztratil motivaci, nicméně pak jsem pár týdnů trénoval se švédským klubem Storveta a vrátil se k tomu. No a teď mám švédštinu kolem sebe pořád.
Dlouhé – i jedenáctihodinové – štreky na venkovní zápasy jsou jednou z mála negativních věcí na jinak skvělém švédském angažmá?
Musím říct, že je to nepříjemné. Pořád si na to zvykám a zvláště zezačátku to opravdu nebylo dobré. Jsem zvyklý se dopoledne rozehřát, zacvičit si, což v autobuse na třeba sedmihodinové cestě s jednou pětiminutovou přestávkou nejde. I tak se snažím něco udělat, ale samozřejmě to není ono. Po příjezdu je týmová porada a zbyde vám hodina do zápasu. Venkovní utkání mi zatím úplně nechutnají. Podle mě bychom během delší cesty mohli zavést delší pauzy a třeba nějaké fotbálky. To by nám – nejenom mě –, co jsme na to zvyklí, pomohlo.
Jak to máte se školou, potenciálně se zaměstnáním? Potřebujete ho momentálně k tomu, abyste se uživil?
Dálkově studuji Vysokou školu technickou a ekonomickou v Českých Budějovicích. Zároveň se vzdělávám na finančním trhu. V lednu budu mít zkoušky, které se týkají pojišťovnictví, udělal jsem už investice i penzijní pojištění. Je to oblast, která mě baví. Dokážu přežít pouze na florbale – znamená to, že nemusím dávat čas do zaměstnání, které by mě úplně nenaplňovalo. Jsem rád, že tady mám možnost dělat, co mě baví, u toho se vzdělávat.
Permanentní spokojená nespokojenost
Vypadá to, že nuda momentálně nehrozí, že?
Jo, ale také je to důsledek toho, co jsem ve Švédsku zažil před třemi lety. Že nejde jen čekat na trénink. Teď na vysoké škole je to ve zkouškovém období trochu náročnější, jinak volnější. Věděl jsem, že kdybych jinak nic nedělal, nebylo by to pro mě dobře. Takže, jak jsem řekl, se zajímám o finance, ale také o zdraví. O stravu, regeneraci, optimalizaci zdravotního stylu. Ne kvůli florbalu, ale hlavně kvůli tomu, že mě to baví. Náplň dne mám, určitě se nenudím. (úsměv)
V Česku se čistě florbalem dá podle vás uživit?
V nějakých klubech ano, ale spíš je to přežití. Ale ono je to podobné i ve Švédsku. Uhradíte nezbytné výdaje. Proto se florbalisté snaží vzdělávat a do toho pracovat. Nicméně já to vnímám jako výhodu. Pokud k tomu člověk nepřistoupí pasivně, můžete se rozvíjet, objevovat nové oblasti. Na druhou stranu poté, co hráč skončí na vysoké škole, často ukončí i florbalovou kariéru. Prioritu totiž vidí v životě mimo sport, protože tak si snadněji vyděláte a zabezpečíte rodinu.
Zpět ke Kalmarsundu. Byl jedním z lákadel, proč jít zrovna do tohoto týmu, fakt, že v něm hraje Kim Nilsson, nejlepší florbalista světa za rok 2020?
Určitě to tomu neuškodilo. Byl jsem rád, že se můžu učit od toho nejlepšího. Že ho můžu neustále sledovat, koukat, jak se chová, jak vystupuje do médií. I aktuálně je to asi nejlepší člověk, od kterého můžete čerpat poznatky. Teď, když je zraněný, je vidět, že ho to štve. Hlavně kvůli tomu, že nemůže pomoct týmu. Na to jeho týmové zapálení se hezky kouká. Je to další věc, která mě utvrzuje v tom, že jsem se vydal po správné cestě.
Filip Langer v euforii po gólu v prodloužení zápasu o bronz na mistrovství světa. Zdroj: Profimedia.cz
Filip Langer v euforii po gólu v prodloužení zápasu o bronz na mistrovství světa. Zdroj: Profimedia.cz
Jste tedy momentálně maximálně spokojený? V kanadském bodování celé SSL vám v první plnohodnotné sezoně patří místo v první patnáctce, tým kráčí do play-off, do toho nedávný bronz ze světového šampionátu…
Žiju v permanentním stavu spokojené nespokojenosti. (úsměv) Přesně tak to pojmenoval mentální kouč Marian Jelínek ve své knize Vnitřní svět vítězů. Jsem spokojený s tím, co je, ale vím, že kdybych byl spokojený maximálně, neměl bych potřebu se zlepšovat. De facto vyhledávám situace, které jsou třeba i trochu problémové, protože vnímám, že to budou ty chvíle, které mě posunou. Ty vám pomáhají se na cestě přiblížit se k cíli. Určitě nejsem na konci, naopak se nacházím na začátku toho, co všechno chci zvládnout.
Jsem spokojený s tím, co je, ale vím, že kdybych byl spokojený maximálně, neměl bych potřebu se zlepšovat.
A ve florbale je to tedy co? Vyhrát titul mistra světa, získat trofej v SSL a třeba se stát nejlepším florbalistou planety?
Chtěl bych se stát nejlepší verzí sebe samotného. Ale nelze být dokonalý. Je to nekonečný proces, který nikdy nemůže být splněný na 100 procent. Každopádně toto nastavení mě žene dopředu. Hledám cíl v jednotlivých překážkách. Co se objektivního měření týče, chtěl bych získat titul na MS, vyhrát SSL. A třeba být i vyhlášený nejlepším florbalistou světa. Ale není to tak, že bych na tom lpěl. Nebude mi vadit, když se tato poslední věc nestane.
