Známý umělec roky schovával Palachovu medaili, po které šli estébáci. Teď si ji můžete koupit

Na rubu se komíhá motiv plamenů s všeříkajícím letopočtem 1969, na líci pluje po vlnách marnosti uhrančivá báseň o strachu ze života a smrti.

ČTĚTE TAKÉ: Sochař Zoubek popsal snímání Palachovy posmrtné masky

Právě vydaná medaile od společnosti České dukáty vydá za tucet dějepisných knih. Vypráví o události, která byla výkřikem k národu, zvolna upadajícímu do letargického bezčasí. O hrůze, kterou se lidská mysl zdráhá pochopit.

O oběti Jana Palacha, od níž uplynulo 55 let.

Výtvor legendárního umělce Jiřího Harcuby ožil více než půl století po svém vzniku ze sádrového odlitku i díky někdejšímu furiantství sklářského výtvarníka Aleše Vašíčka. Tehdy Harcubova studenta, dnes celosvětově respektovaného fachmana.

Vždyť stačilo málo a tohle dílo by dnes nebylo.

V Československu okupovaném sovětskými vojsky vlastně všechno hrálo vyloženě proti tomu, aby jej ještě někdo někdy spatřil.

Pane Vašíčku, jaký je příběh Palachovy medaile?
Celé to začalo těsně po Palachově smrti. Harcuba byl nejen vynikající pedagog, ale i bytostný umělec, který cítil povinnost se k Palachově činu vyjádřit. Není pochyb o tom, že ho to hodně zasáhlo. Pustil se do své osobní zpovědi k té události a jejím souvislostem. Tuhle medaili si od něj nikdo neobjednal, vzešlo to čistě z jeho vlastní iniciativy. Cítil, že k tomu musí zaujmout postoj.

Co přesně na ní znázornil?
Dělal ji hodně narychlo. Přestože byl jinak znám jako tvůrce znamenitých portrétů, v tomto případě to pojal jinak. Snad i proto, že v té době podle mého možná ani pořádně nevěděl, jak Palach vůbec vypadal. Takže na plaketu umístil místo tváře vlastní pocity. Vlastně ji můžeme chápat jako svého druhu báseň. Na jedné straně máte jednoznačnou stylizaci ohně, tolik spjatého s Palachovým koncem. Na druhé je úryvek poezie, o níž jsem se až teď dozvěděl, že pochází od Jana Zajíce, který se po Palachově vzoru také upálil.

Jak jste do příběhu Palachovy medaile vstoupil vy?
Začít musíme momentem, kdy Harcubovi na Umělecko-průmyslové škole někdy v roce 1969 volá do ateliéru vrátný pan Borek, že za ním nahoru běží nějací pánové. A že to budou podle něj asi estébáci. Pan Borek byl prima chlap, i my mladí jsme ho brali, že patří do naší bubliny. Harcuba se lekl, sádrový odlitek s modelem Palachovy plakety rychle hodil do stoupy, která vedla až někam do sklepa. Estébáci měli smůlu, Palachovu medaili nenašli. I když, smůlu… Harcubu nakonec odsoudili za jinou medaili, tu k 50. výročí založení Československa, u níž si dovolil odkazovat na srpnovou okupaci. Pět měsíců kvůli tomu strávil ve vězení pro těžké zločince v Plzni-Borech. Byť si na to později nikdy ani slovem nepostěžoval, komunisté mu tím hrozně uškodili.

Ale zpátky k vašemu vstupu do příběhu, prosím.
Chodil jsem tehdy do druhého ročníku. Byl jsem v ateliéru profesora Stanislava Libenského, kde Harcuba působil jako asistent. Chodil k nám denně na konzultace jako asistent. A my? My tenkrát byli mladí lumpové. Kolegovi to po té estébácké návštěvě u Harcuby nedalo, nahecoval mě, že bychom mohli ve stoupě pod ateliérem najít něco zajímavého. Taky že ano. Byť z Palachova odlitku zbyly tři střepy, daly se slepit. A protože se mi to docela líbilo, vzal jsem si to k sobě. Harcubovo dílo jsem schoval, zůstalo u mě nakonec až do roku 2013, tedy i dlouho po revoluci. Když UMPRUM před jedenácti lety chystala k Harcubovi výstavu, kurátorovi jsem navrhnul, že by pro ně Palachova placka mohla být zajímavá.

11 fotografií

Palachův pohřeb byl posledním svobodným vzedmutím emocí, vzpomíná pamětník

Rozhovor

Příběh Jana Palacha, studenta, který se 16. ledna 1969 na protest proti srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy a ústupkům okupantům upálil, slyšel snad každý z nás. 25. ledna se konal Palachův pohřeb, který se stal manifestací proti měnícím se poměrům. Na poslední cestě studenta doprovodilo na 200 tisíc lidí. Mezi nimi byl i tehdejší posluchač prvního ročníku gymnázia Jiří Janovský.

Sáhnul po ní?
Okamžitě. A teď, po dalších 11 letech, se z odlitku díky společnosti České dukáty opravdu stala medaile, kterou si může kdokoliv koupit.

Musíte mít radost.
Velikou! Víte, Jirka Harcuba mezi námi už bohužel není, já na něj ale pořád moc rád vzpomínám. Upřímně – Palachova plaketa byla v kontextu jeho práce jen takový detail, měl toho za sebou strašně moc. V peněženkách celé republiky třeba kolují pětikoruny, jejichž podobu navrhnul. Moc jsme si ho vážili. I proto, jaký to byl charakter, což se naplno projevilo i v případě téhle medaile.

Obtiskne se do umělcova díla, když jde o člověka s charakterem?
Bezpochyby. Pozná se to tím, že posunuje svou kreativitu neustále dál. Že nic dřívějšího nevykrádá. Že – v neposlední řadě – nevykrádá ani sám sebe. Všechno, co Harcuba stvořil, bylo pravdivé. Za minulého režimu toho od komunistů schytal opravdu hodně, naštěstí se ale dočkal satisfakce. Po sametové revoluci byl jmenován profesorem, stal se dokonce i rektorem.

Stejně je zajímavé, že se zdánlivě všemocný režim tolik bál i umělců, jakým byl třeba on.
Bál se každého, u koho jen vycítil špetku vzdoru či nechuti. Pak už jen záleželo, jak byl kdo důležitý. A Harcuba byl přece vysokoškolským pedagogem, což z něj důležitého člověka dělalo. Já si tu dobu pořád dobře pamatuji. Komunisty samozřejmě děsilo především možné „selhání“ mezi lidmi, které můj kamarád Svatopluk Karásek nazýval první kulturou. Tedy mezi představiteli té nejoblíbenější, povrchní pop-music, nejkonzumnějších oblastí společenského života. Těch, kteří byli nejvíc vidět.

Jak to bylo s utajeným Palachovým pomníkem? Komunisté ho zavrhli, aniž by znali význam

Historie

Hned vedle budovy parlamentu ČSSR měl už roku 1969 stát skrytý pomník Jana Palacha. Všem komunistickým poslancům na očích. Troufalý kousek naplánovali architekt stavby Karel Prager a sochař Miloslav Chlupáč. Normalizační cenzoři ale projekt zastavili. Po revoluci se kolegové k plánům na Palachův pomník vrátili, nakonec ho ale realizoval až sochař Antonín Kašpar v roce 2020. Historička architektury Radomíra Sedláková se s Pragerem znala, napsala o něm knihu a vysvětluje, jak to s pomníkem bylo od jeho počátků.

U nich to mohlo dopadnout dvojím způsobem. Buď se režimu znelíbili, asi jako Marta Kubišová. Takové po roce 1968 poslali do háje. Anebo byli s mocí srovnaní, jako například Helena Vondráčková. A podobně to nefungovalo jen mezi zpěváky, ale i v našem oboru. Pro mnohé výtvarníky bylo po srpnu 68 strašně těžké dělat takové věci, jaké dělat chtěli, a ne ty, jaké se od nich očekávaly. Škoda, že se na to už nemůžete zeptat Libenského, legendy skleněné plastiky. Co ten musel za komunistů podstupovat, aby mu laskavě povolili tvořit…

Bylo to za normalizace těžké i pro vás?
Upřímně? My jsme to tak nějak proplachtili. Rozhodně jsem nebyl žádný disident. Jistě, hltali jsme Ludvíka Vaculíka, fandili jsme Chartě 77, měli jsme ucho na Svobodné Evropě. Ale za žádného vzbouřence jsem se nikdy nepovažoval. Ani kvůli přechovávání Palachovy medaile. Přestože konkrétně Palachův čin jsem prožíval hodně intenzivně. Aby ne, bylo mi něco přes dvacet, otřáslo to se mnou.

Když před tím přijeli Rusáci, dole v Krakovské jsme jim zapalovali tanky, měli jsme v sobě strašný vztek. Jako všichni. V první chvíli se proti okupaci vzedmul celý národ. Bohužel, dopadlo to blbě. Tak strašně jsme tenkrát fandili Dubčekově partě, ona se ale po odvlečení do Moskvy až na Kriegela kompletně posra*a. Takže ano, Palachova smrt mě obrovsky bolela. Přesto bych si dneska nedovolil vám tvrdit, že jsem jakkoliv aktivně bojoval proti režimu. Nebo si vymýšlet, že jsem disident sice nebyl, ale mohl jím být. Ne. Nebyl a nemohl. Ty, kteří to dokázali, jsem obdivoval. My jsme se ale snažili nějak proplout. Uživit se. Nevím, proč bych zpětně ze sebe měl dělat něco lepšího…

V kariéře jste toho každopádně dokázal dost, uznávají vás po celém světě. Jen je to na rozdíl od Harcuby především díky práci se sklem. Proč jste si ho vybral?
Nejvíc mu rozumím. Mám ho rád. Ten pocit, když je věc hotová, když putuje na výstavu, jakmile je o ni zájem, se dá jen těžko popsat. Připadám si jak jazzový muzikant, který dohraje sólo na trubku a obecenstvo mu aplauduje. Já se sice musím obejít bez aplausu, vnitřní pocit z povedené práce mi to ale naprosto vynahrazuje.

Jak těžké je přesvědčit sklo, aby začalo vyprávět nějaký příběh?
To je zajímavé, svého času o tom mluvil i Libenský. Prohlásil, že sklo je materiál, který je schopen nést jakoukoli myšlenku. A já s tím naprosto souhlasím. Přestože mi ta myšlenka někdy vytane na mysl teprve ve chvíli, kdy už je věc hotová.

Češka začala malovat až před padesátkou, přesto dobyla svět. Pomáhá jí pohled dítěte

Rozhovor

Slávka Krátká se kolem padesátky rozhodla, že svou profesi vymění za malování. Stačilo pár let a vystavuje ve Washingtonu, Miláně či Hongkongu. Její naivní obrazy se prodávají za velké peníze a visí v soukromých sbírkách v USA, Francii nebo Itálii. Barevné tanečky domů, stavení, dvorků a drobných postaviček píší melancholické příběhy, o nichž Krátká vypráví v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.

Umí sklo být materiálem nepoddajným, paličatým, který si prosadí, že výsledek bude po jeho a ne po vašem?
Tak je to vždycky. To zase říkal jeden kolega ze studia v Železném Brodě: „Sklo je prevít. Nikdy nevíš, co uděláš.“ Taky souhlasím. Někdy sklo prostě praskne. V materiálu dojde k pnutí a je to, stane se. Věc se rozlomí, je zničená, nedá se použít. Jindy se však přihodí, že věc se rozlomí a jeden z úlomků najednou vypadá dobře. Stačí ho jen malinko upravit. Můj brácha to vždycky komentoval průpovídkou: „Z průseru záměr.“

Jak často vám výtvor při práci praskne?
Co chvíli! Sklo je záludné. Je to stejná záludnost, jakou cítí horolezec, když šplhá na Mount Everest. Jen pokud máte štěstí, dostanete se až na vrchol… On to ale vážně není vždycky průšvih, mám k tomu docela hezkou historku od amerického skláře Harveyho Littletona, který byl v 70. a 80. letech nesmírně populární. Zažil jsem ho jednou ve Francii na sympóziu, kde bylo zvykem, že lidi sledují, jak dělá. Bylo to trochu jako na fotbale – když svou věc opláchnul a postavil na stůl, tleskalo se mu. Tenhle Littleton si teda brousil nějakou svou věc, už byl docela daleko. Povídá publiku: „Teď brousím plastiku, která bude stát 10 tisíc dolarů.“ A jen to dořekl, kus mu prasknul. Chvíli se na ty dvě části díval, a aniž by hnul brvou, opravil se: „Tak ne, dvacet tisíc...“ Někdy vám to tak vyjde. A někdy ne.

České sklo, to dříve býval pojem nejen díky průmyslové výrobě, ale též zásluhou zdejších výtvarníků. Pořád tahle značka něco znamená?
Bohužel – už tolik ne. Dříve to hodně souviselo s Libenským, který to tak rozsvítil, že se sběratelé ze všech koutů světa mohli po českých věcech utlouct. Postupem doby zájem uvadl, svět se to taky naučil. Třeba Číňani to dnes dělají líp, mají i lepší sklo. A nejen oni. Chci věřit, že pár Čechů, mezi které bych rád patřil, je snad stále na slušné úrovni. Opakuji: snad.

Pane Vašíčku, co je podle vás opravdová krása?
Snad to, když se povede udělat věc, která je nejblíž přírodě nebo lidskému vnímání. Někdo to dokáže častěji, někdo ne.

Vy to dokážete?
Vzácně.

A je podle vás krásná i Palachova medaile?
Je. Harcuba totiž fakt uměl. Jen se na ni podívejte. Ona sice tenkrát praskla, dokonce hned na tři kusy, ale praskla šikovně. Díky bohu za to.