Zpověď Čecha bojujícího na Ukrajině: Na hranicích slzy v očích, hned po příjezdu raketový útok

Od 24. února, kdy začala ruská invaze, se k ukrajinským ozbrojeným silám připojily desítky Čechů. Jak vypadá příjezd do válkou zmítané země? Jaké jsou podmínky výcviku? A jak opravdu vydají tvrdé boje na frontové linii? Redakce CNN Prima NEWS získala zpověď muže, který si všemi těmito procesy prošel a aktivně zasáhl do války. Totožnost českého dobrovolníka redakce zná, po vzájemné dohodě ale nebude zveřejňovat jeho pravé jméno. Říkejme mu třeba Ondřej. Tady jsou jeho autentické zážitky z války.

Jsem muž kolem 40 let, před pandemií koronaviru jsem pracoval v segmentu cestovního ruchu a měl jsem se slušně. Jak počátkem letošního roku pandemie pozvolna ustupovala, a tím pádem končila různá omezení, i mně začaly naskakovat rezervace na mé služby na nadcházející sezónu, na což jsem se po dvouletém profesním vakuu pochopitelně velmi těšil. To bylo před 24. únorem. Opravdu jsem se těšil, moje práce mne totiž velice baví. A pak se TO stalo. Od prvních momentů, co začaly ruské rakety dopadat na ukrajinské území a zabíjet civilisty, jsem věděl, že tam prostě musím jet a něco dělat. Pomáhat víc než jen posíláním peněz či humanitární pomoci, i když i to je samozřejmě navýsost chvályhodné. Jsou věci, které prostě cítíte a víte. A tohle byla v mém případě jedna z nich.

Denně bombardován zprávami a informacemi o dalších zabitých dětech a znásilněných ženách jsem uspořádal své záležitosti („vypnul“ firmu, ukončil pronájem a předal byt, pořídil nezbytné vybavení...) a kolem poloviny března nasedl na vlak směrem na Ukrajinu. Hodně lidí se mě ptá, jestli jsem měl strach. Ano (logicky) a veliký. Umřeme jednou všichni, ale ještě před tím můžeme dát našim životům smysl — a v případě nejhorším i naší smrtí. Jakkoliv se mi umřít opravdu nechtělo, mám život rád. A boj proti někomu, kdo vraždí nevinné civilisty, mi smysluplný přijde. Tolik tedy k mé motivaci.

Půlden v Przemyslu – cestou na Ukrajinu

Už když se vlak blížil k de facto hraničnímu polskému městu Przemysl, bylo možné vidět známky nedaleké války. Jednotky polské armády dislokované v okolí města, a tím pádem i hranic s Ukrajinou, byly z vlaku dobře viditelné. Připomínám, že jsem cestu absolvoval nedlouho po ruském raketovém útoku na ukrajinskou vojenskou základnu v Javorivu, který leží přibližně 20 km od hranic s Polskem, a tedy s Evropskou Unií a NATO. Ve válce jsem se však určitým způsobem ocitl bezprostředně po vystoupení z vlaku na nádraží Przemysl-Glowny. Na tomto nádraží a v jeho okolí totiž tehdy vyrostlo doslova uprchlické městečko se spoustou zařízení a dobrovolníků — byli tam lidé ze spousty zemí, různé charitativní organizace. A všichni nabízeli nezištnou pomoc maminkám s dětmi prchajícími před hrůzami války. Jídlo, lékařská péče, SIM karty, hygienické prostředky, hračky pro děti — to vše bylo zdarma k dispozici.

ANALÝZA: Blíží se konec války? Ukrajinci mohou vytáhnout na Krym, Rusům zbývá jediná možnost

Rusové na Ukrajině opustili oblastní město Cherson a jejich naděje na zvrat ve válce jsou prakticky pryč. Kroky Moskvy můžou nyní podle všeho maximálně prodlužovat konflikt, ve kterém Ukrajinci definitivně převzali iniciativu a už několikátým týdnem ženou ruské síly čím dál více na východ. Ačkoliv díky stažení části svých sil z Chersonu Rusové mohou pomýšlet na drobné územní zisky na Donbasu, zdá se, že jejich bojeschopnost je tatam. Budou pokračovat v ústupu?

A mezi námi, lepší jídlo, než jsem tam od polských dobrovolníků dostal, jsem již dlouho nejedl. Přiznám se, že takový příval pozitivní energie a čisté lidské solidarity pro mě znamenal v podstatě kulturní šok. Člověk je zvyklý, že v tržním hospodářství v zásadě bojují všichni proti všem, každý se snaží starat se především o sebe a zde bylo najednou vše naopak. Vzhledem k tomu, že neodhaluji svou identitu, mohu být upřímný: Měl jsem oči plné slz dojetí. Doslova. Na vlak do Lvova se čekalo půl dne, takže jsem využil příležitosti a pohovořil s řadou dobrovolníků, dobrovolnic i s uprchlíky. Umím rusky, ještě jsem to stihl ve škole, takže komunikační bariéra byla minimální a zahraniční dobrovolníci zase vesměs umí anglicky.

Popisování těchto srdceryvných příběhů by vydalo na samostatnou knihu, další slzy do očí vhánělo to, jak nám všichni moc děkovali a plakali dojetím, že se cizinci, kterým může být celá Ukrajina dost ukradená, vydávají dobrovolně na pomoc. Výraz v očích těchto Ukrajinců a Ukrajinek nelze slovy popsat. Dojem na ně dělalo, z jakých různých zemí pocházíme, to se pak mnohokrát ještě opakovalo na samotné Ukrajině. Přes Przemysl totiž na Ukrajinu směřují spousty vojenských dobrovolníků, i já jsem tam potkal Američany, Brity, Kanaďany i další a dále jsme pak cestovali společně. Ten půlden v Przemyslu každopádně představoval velkou emoční vzpruhu, slzy v očích jsem viděl i u ostřílených amerických „mariňáků“.

Půldenní čekání na vlak do Lvova tím pádem uteklo jako voda, náš vlak přijel, my nastoupili a vyrazili směrem do jen pár kilometrů vzdálené válčící země. A nebudu lhát, že jsem necítil strach...

Příjezd na Ukrajinu

Lvov je pulzující metropolí západní Ukrajiny (bývalé Haliče) a vždy představoval bránu do Ukrajiny — nachází se přibližně 80 km od hranic s Polskem. Takže naše skupinka zahraničních vojenských dobrovolníků dorazila vlakem do Lvova, vyšli jsme ven z nádražní budovy a vtom najednou... „TRIVOHA, TRIVOHA!“ tedy POPLACH!, rozječely se sirény a lidé se houfně běželi schovat do protibombového krytu umístěného pod nádražním komplexem. Paráda, říkám si: Jsem na Ukrajině sotva pár desítek minut a to nám to moc pěkně začíná. No, malá dušička ve mně byla — ne, že ne.

Raketový útok jsme naštěstí přečkali ve zdraví a jali se shánět ubytování a kontakty na místní vojenský komisariát. Vzhledem k tomu, že jsme do Lvova dorazili pozdě večer a úřady včetně vojenských otevírají až ráno, rozhodli jsme se strávit naši první noc na Ukrajině v hostelu nacházejícím se poblíž hlavního vlakového nádraží.

Zrovna, když jsme se tam ukládali ke spánku, ozvala se mohutná exploze a vypadla elektřina. Vykoukli jsme z okna a proud nešel ani v okolí, kam až jsme dohlédli. Začíná to vážně pozitivně, říkáme si: „Inu, válka...“

Později jsme se dozvěděli, že jedna z raket zasáhla palivový sklad v těsné blízkosti vlakového nádraží, řádově pár set metrů od nás. Jsme na Ukrajině sotva pár hodin a už tu máme válku z bezprostřední zkušenosti. Po nějaké době byl elektrický proud obnoven, my usnuli a druhý den jsme šli na vojenský komisariát přihlásit se do Ozbrojených sil Ukrajiny. Před budovou čekala dlouhatánská fronta mužů různého věku. Jak jsme zjistili, jednalo se o ukrajinské dobrovolníky, kteří chtěli a přicházeli bojovat za svou zemi a její svobodu a nezávislost.

Jakožto cizince si nás převzal voják mající na starost právě zahraniční dobrovolníky, ubytoval nás a sdělil, že se v jiném městě ve střední Ukrajině formuje prapor zahraničních vojáků a že nám časem poskytne bližší informace. Měli jsme tedy nějakou dobu na to, abychom si prohlédli Lvov, promluvili si s místními a celkově nasáli atmosféru války, byť zatím ne z tak bezprostřední blízkosti, jaká nás měla čekat...

Jaké jsou podmínky na vojenské základně během války? A jak probíhá tvrdý výcvik? To se dozvíte v další části zpovědi Ondřeje.

Tagy: