Zpověď evakuovaného Afghánce: V Kábulu mi zůstal bratr s dětmi, už tři dny nevyšli ven

V Afghánistánu je obvyklé, že jeden člověk zajišťuje finančně celou rodinu. Jak velká je ta vaše?
Rodinu mám velkou, ale ta část, která na mě byla finančně závislá, je moje manželka, moje matka, můj mladší bratr s manželkou a třemi dětmi. Bratrovi je sice třicet let, ale studuje univerzitu. Takže dohromady je nás osm, bydleli jsme v jednom pokoji, v jednom domě, zkrátka pod jednou střechou. Vše jsme platili z mého platu.

Zbytek vaší rodiny s vámi odjel do Česka? Nebo museli zůstat v Afghánistánu?
Pět z nich muselo zůstat v Kábulu. Jde o rodinu mého bratra. Máme o ně strach. Pořád doufám, že nějak vyřešíme, jak jim pomoct. Zatím ale není jisté ani to, co bude s námi. Doufám, že někdy je sem budeme také moci přivézt, bylo by to nejlepší řešení. Snad sami najdou způsob, jak se přizpůsobit.

Kdy přesně jste byl evakuován?
Na letišti v Kábulu jsme byli od pátku, evakuováni jsme oficiálně byli v sobotu ve dvě hodiny ráno. Kolem poledne mělo naše letadlo odletět, ale Talibán nedaleko letiště zaútočil. Proto mělo naše letadlo několik hodin zpoždění.

Takže jste se do Česka dostal českým letadlem, je to tak?
Ano, českým letadlem, s českou armádou… Nevím, jak jim všem poděkovat za to všechno. Vím, že naše evakuace byla velmi složitá.

Kdo všechno s vámi tedy do Česka odletěl?
Já, má manželka, moje matka. Evakuováni jsme byli tři.

Jste s bratrem, který musel zůstat v Kábulu, v kontaktu?
Ano. Ale už skoro tři dny nevyšli z domu. Neví, co bude.

Přemýšlel jste nad tím, že byste v Afghánistánu zůstal? Nebo byste byl ve smrtelném nebezpečí?
S vládou Talibánu by to pro mě samozřejmě bylo nebezpečné. Tálibán nikdy nedodrží své sliby, jak už jste všichni viděli. Jsme svědky toho, že i poté, co vstoupili do Kábulu, bojovníci prohledávají domy a hledají lidi čtyř kategorií. První jsou lidé z vlády, druhou jsou lidé pracující pro vládu, jako je ochranka nebo spolupracovníci bezpečnostních odborů, třetí jsou lidé z ambasád, jejich spolupracovníci, a tou poslední jsou lidé z mezinárodních neziskových organizací, dodavatelé a tak dále.

Byla nějaká šance, že byste v Kábulu vy osobně zůstal? Chtěl jste? Nebo to byla jednoduchá volba?
Byli jsme na to po pravdě připraveni několik měsíců, že pokud Tálibán přijde do Kábulu, budeme muset odejít. Protože, víte, mnohokrát jsme v médích viděli, jak dopadli překladatelé, lidé, kteří spolupracovali s mezinárodními organizacemi. Jak jim Tálibán vyhrožoval. Slyšeli jsme a viděli, jak by je Tálibán rád zabil. Když takové zprávy vidíte, jak můžete přemýšlet nad svou budoucností v Afghánistánu?

Byl to šok, slibovali, že Kábul nepadne

Bylo pro Afghánce překvapení, jakou rychlostí Tálibán zemí postupoval? Tím terorem, který to znovu doprovázel?
Pokud to mám říct upřímně, není to o překvapení. Překvapeni jsme nebyli, byli jsme šokováni. Čelili jsme nečekanému. Vůbec nikdy, za žádných okolností, nikdo neočekával, že Tálibán by mohl vstoupit do Kábulu. Z toho jsme byli v šoku, nevěděli jsme, co se děje. Co se stalo. Stalo se to všechno velmi náhle.

Poté, co Tálibán obsadil hlavní města několika provincií, očekávali jste pořád, že Kábul bude ochráněn? Možná i afghánskou armádou?
Před týdnem nebo dvěma jsme slyšeli z médií slib afghánské vlády a mezinárodních organizací. Probíhala mírová jednání v Dauhá (jednání mezi Tálibánem a afghánskou vládou zprostředkované USA – pozn. red.). Byli jsme ujišťováni, že Tálibán nevstoupí do Kábulu, protože tam bude přítomno mezinárodní společenství, budou tam afghánské speciální jednotky, které budou město bránit. Samotná afghánská vláda nám slíbila – svým lidem – že nás ochrání, že nenechá Tálibán proniknout do Kábulu. Tomu jsme věřili, a proto jsme byli tak šokováni, když Tálibán do města vstoupil.

Mají tedy Afghánci pocit, že je zklamalo mezinárodní společenství?
Ne, to ne. To jste mě špatně pochopila. Myslím tím, že i pro mezinárodní společenství to byl šok. Všichni, včetně mezinárodních organizací, byli šokováni, jak rychle Tálibán zesílil a že se dostal do Kábulu. Přičítám to politickým problémům mezi lídry Afghánistánu. Ale všichni z toho byli v šoku, já, naše vláda, mezinárodní organizace – všichni. Kdyby to totiž věděli, proč by nezačali s evakuacemi dříve? Nikdo to nevěděl.

Prezident nás zaprodal

Když prezident Ghaní opustil zemi, s trochou nadsázky se dá říct, že se evakuoval včas, co to udělalo s normálními Afghánci? Když viděli svého vůdce utíkat?
Tou dobou jsem byl na letišti. A když jsem viděl jeho tvář, jak mizí ze země… Nevím, jak to mám říct, byli jsme… Ztratil naši důvěru. Zaprodal nás. Myslím, že on je ten, koho bychom měli vinit. Protože on sám udělal tohle rozhodnutí. Když sám prezident uteče… Země je bez vůdce. Samozřejmě, pokud se na vás zrovna útočí, tak ho musí někdo nahradit. A Tálibán byl připravený a zaútočil na Kábul.

Jak vidí Afghánci roli své armády? Protože NATO, včetně českých vojáků, spolupracovalo s afghánskou armádou 20 let. A teď to zvenčí vypadá, že ani vaši vojáci s Tálibánem nebojují.
Česká armáda byla jedna z těch, která naše vojáky cvičila skutečně velmi dobře. Několik cvičení jsem viděl a skutečně byli cvičeni profesionálně. Za to chci české armádě velmi poděkovat. Nejzásadnějším problémem bylo ale chybějící vedení afghánské armády. Nejsem bezpečnostní expert, ale jako normální člověk to vidím takhle. Pokud chybí vedení, neexistuje morálka.

Jak je to po 20 letech možné, že chybí vedení?
Nevím, podle mě je to problém politický. Byl tam chaos, chyběla jednota mezi vládními představiteli.

Co se týká vašich kolegů… Nemyslím jen ty z české ambasády, ale i další spolupracovníky Západu. Víte o někom, kdo musel v Afghánistánu zůstat, přestože chtěl pryč? O někom, kdo třeba na evakuaci stále čeká, nebo ho odmítli?
Podle médií jsou stále tisíce lidí na letišti. Některé ty příběhy končí tragicky. Osobně ale o nikom nevím. Nejsem s nimi teď v kontaktu. Ale o lidech, kteří spolupracovali s českou armádou, vím, že jsou evakuovaní. Je složité ověřit, kdo skutečně s ambasádami nebo mezinárodními organizacemi spolupracoval a kdo ne, mezi tím davem, který se tísní před letištěm.

Tálibán se nezměnil, přijdou další popravy

Co podle vás udělá v následujících týdnech Tálibán? Bude se mstít třeba na vládních úřednících, přestože tvrdí opak?
Ukázalo se to už v minulosti. Když dobyli některé z hlavních měst provincií, tak se nezměnili. To je můj názor. I když ohlásili, že všem, kdo s vládou spolupracoval, odpouští a že je nezabijí, tak až ti lidé vyjdou ze svých domů a vyrazí do práce, poznají je a oni… Budou v nebezpečí.

Takže myslíte, že budou probíhat další popravy?
Ano. Nezměnili se. Už to udělali v provinciích, které dobyli v poslední době.

Takže ty proklamace, že ženy se nemusí obávat jít do práce, chodit do školy. To je podle vás lež?
Lež, nebo ne... Musíte si poslechnout, co přesně říkají. Oni říkají, že každá žena může pracovat a každé dítě může chodit do školy, především dívky. Ale v souladu s právem šaría. Takže to bude omezeno a oni ho budou vymáhat. To znamená, že se musí zcela zahalovat, musí mít oddělené kanceláře, musí chodit do zvláštních tříd pro dívky…

A co ženy v politice? Některé jsou členky parlamentu, jiné jsou třeba starostkami měst a obcí… Co se s nimi stane?
Teď už jsem daleko z Afghánistánu, takže nevím. Ale z toho, co jsem zachytil, tak se většinou skrývají. Všichni teď čekají, co se stane příští týden. Teď neexistuje totiž žádná vláda. Afghánská už není a není ještě ani vláda Tálibánu. Nevíme, jestli vůbec třeba parlament bude existovat.

Co se týká vaší budoucnosti v Česku, jaké máte plány? Nyní jste v detenci, také v izolaci kvůli covidu. Co další dny a týdny?
Zaprvé chci poděkovat české vládě, hlavně ministerstvu zahraničí a panu prezidentovi, kteří rozhodli o naší evakuaci. Moc děkuji také panu velvyslanci Balounovi, který se vystavil nebezpečí a evakuoval nás a byl na té misi až do konce, a všem kolegům z ambasády včetně ochranky. Co se týká budoucnosti, čekáme na další rozhodnutí českých úřadů. Doufám ale, že se věci v Afghánistánu zlepší a země bude v budoucnu bezpečným útočištěm pro všechny Afghánce. Že tam budeme moci v klidu žít a pracovat. Přeji si, abychom se mohli vrátit. Pokud se podmínky nezměnily nebo zhoršily oproti současnému stavu, zůstaneme tady. A budeme vděční za veškerou pomoc, kterou nám Česko poskytlo. Určitě nás tady čeká dobrá budoucnost, těším se, že budeme členy velké české rodiny.