Rozhovor s americkým velvyslancem Bijanem Sabetem
Má za sebou první rok v Česku, který označuje za úžasný. Americký velvyslanec Bijan Sabet v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popsal svoji diplomatickou misi i svůj postoj k válce na Ukrajině. Ta by podle něj mohla klidně skončit hned, kdyby si to přál ruský prezident Vladimir Putin. Vztahy s dalším velkým hráčem na mezinárodním poli – Čínou – jsou však otázkou zcela jinou.
Je to už téměř rok, co jste se stal americkým velvyslancem zde v České republice. Jak byste ten rok popsal?
Víte, jsem velmi vděčný za to, že tu můžu být. Tento rok byl mimo mé nejdivočejší představy. Bylo mým snem sloužit své zemi v České republice a když se ohlédnu zpět za rokem 2023, tak jsem hrdý na úspěchy, které se Spojeným státům a České republice společně podařily. A těší mě, že vztahy mezi našimi dvěma zeměmi nebyly nikdy silnější.
ČTĚTE TAKÉ: Přibylo vrásek a šílených přeřeků. Jak se Biden a Trump změnili od posledních voleb
Svoji misi jste přitom začal úsměvně. Už žádný trdelník? (Sabet si krátce po příjezdu fotil trdelník, za což schytal kritiku, neboť nejde o tradiční českou pochoutku; pozn. red.)
(smích) Ano. Myslím, že to byl zde asi můj třetí den, když jsem si ve Starém Městě koupil trdelník. Ale už jsem se za tu dobu v mnoha věcech poučil a myslím, že to byla má první a poslední koupě trdelníku. Ale možná letos budu mít trochu odvahy. (úsměv)
Když je velvyslanec jmenován, jistě se musí na novou pozici připravit. Co jste se o české historii, kultuře či mentalitě lidí naučil vy?
Měl jsem řadu konzultací, vzdělával jsem se, hodně jsem četl a před mým příjezdem jsem hovořil také s pěti předešlými americkými ambasadory. Všichni během pobytu získali úžasné zkušenosti. Četl jsem báječnou knihu o rezidenci amerických velvyslanců od bývalého ambasadora Normana Eisena (americký velvyslanec v ČR v letech 2011–2014; pozn. red.). Napsal působivou publikaci nazvanou „Poslední palác“ pojednávající o minulosti této rezidence a rodině Petschekových, která ji vystavěla. Opravdu jsem se poctivě připravil. Ale musím dodat, že jakákoliv příprava se nedá srovnat s tím tu skutečně být, pracovat s českými kolegy a partnery, nebo se setkávat s lidmi po celé zemi. Už jsem navštívil deset krajů, kde jsem se setkával se studenty, zástupci z podnikatelské sféry, občanských uskupení a lidí z městských oblastí. To je pro mě ta nejlepší nauka.
Mnozí jiní velvyslanci zde v České republice za sebou mají rozsáhlé diplomatické zkušenosti. Vy jste spíše podnikatel, byznysmen. Není to pro vás handicap?
To je dobrá otázka. Náš systém ve Spojených státech je unikátní, přibližně třetina našich ambasadorů přichází z privátního sektoru. Jsem hrdý na to, že prezident (Joe) Biden ve mě vložil svoji důvěru, abych zde USA reprezentoval. U většiny zemí v Evropě jde o prezidentskou nominaci, kterou posléze potvrdí americký Senát, což byl i případ můj a mých pěti předchůdců v České republice. Mnozí naši velvyslanci mají právnické zázemí. V mém případě přináším zkušenosti z privátního, podnikatelského a technologického sektoru. Kromě toho mám za sebou hodně práce v neziskovém sektoru. Myslím, že to krásně reflektuje, že vztah našich dvou zemí jde napříč vládní politiky skrz ekonomické vazby a další typy spolupráce. A navíc mám benefit v podobě spolupráce se skvělými kolegy na americké ambasádě, kteří jsou výjimeční v tom, co dělají. Tvoříme skvělý tým.
Co se vám v Česku zatím nejvíce líbilo?
Na pracovní úrovni jsme jako Spojené státy vděčné, že máme takového spojence, jakým je Česká republika. Jsme podobně smýšlející, tvrdě společně pracujeme na naší bezpečnosti, naší prosperitě a dalších společných hodnotách. Značně to usměrňuje naši aktivitu a práci. Jsem rád, že se nám za poslední rok mnoho podařilo. Pomáháme spolu bránit Ukrajinu, podepsali jsme velmi důležitou smlouvu o obranné spolupráci, která naše dvě země učiní silnějšími a bezpečnějšími, což učiní silnějším i NATO. Dojednali jsme akvizici amerických stíhaček F-35, které budou po následující dekády páteří českých vzdušných sil. Spolupracujeme i v dalších oblastech jako třeba kybernetická bezpečnost či posílení ekonomických vazeb. Na bilaterální úrovni mě těší, čeho všeho jsme za jediný rok dosáhli a jsem optimistický, že letos toho docílíme ještě více.
A k osobní úrovni – jednoduše to v České republice zbožňuji. Být takto v Praze je úžasné. Mé děti nás ze Spojených států v létě přiletěly navštívit, chvíli tady pracovaly a studovaly. Teď už jsou zpátky, ale vrátí se sem zpět v březnu. Jsou zde se mnou manželka i náš pes, navštívili nás i další členové rodiny a já je tu provádím, jako bych zde žil odjakživa. Už teď cítím, jak se to tu stává mým druhým domovem.
A co je naopak vaše nejhorší zkušenost s Českem?
Víte, jsem tu teprve rok, takže takovou zkušenost ještě nemám. Neustále se tu učím nové věci o kultuře či ostatních regionech. Letos jsem na Vánoce měl svého prvního smaženého kapra. Každou chvíli zde v České republice zažívám nové věci, což je báječné.
Jsou zde se mnou manželka i náš pes, navštívili nás i další členové rodiny a já je tu provádím, jako bych zde žil odjakživa. Už teď cítím, jak se to tu stává mým druhým domovem.
Takže kapr byl kulturní šok?
(úsměv) Kulturní šok ne, ale je to pro mě nová zkušenost, kterou jsem si užil.
Co mají podle vás USA s Českem společného?
Toho by bylo tolik! Bouchne mě to do očí kdykoliv, když se tu setkám s mladými lidmi, s vysokoškolskými studenty. Ať už v Praze nebo Brně, Ostravě, Plzni; vždycky je to podobné. Stejně jako jejich vrstevníci v Americe se hodně zajímají o ekonomické otázky, o ekologii, o klima. Každá země se samozřejmě vyznačuje různými specifičnostmi. Já se však více a více přesvědčuji, že konkrétně USA a Česko toho mají společného opravdu spoustu.
Když jsme si projížděli vaše profily na sociálních sítích, nelze si nevšimnout, že jste vášnivým fotografem. Je to o vás také známo. Jaké snímky spjaté s Českou republikou fotíte nejraději?
Fotím už dlouhou dobu a zbožňuji fotit na staré analogové fotoaparáty na film. Když fotím tady v Česku, připadá mi to, jako bych měl svůj vlastní stroj času. K těm snímkům se můžu v budoucnu kdykoliv vrátit. Začal jsem tady s focením krajiny, ať už to bylo na venkově na Vysočině či na Moravě, i tady v Praze. Ale teď jsem sebral trochu odvahy a začal jsem fotit portréty lidí, které potkám v parku, nebo jiné Čechy, se kterými se setkám. Nedávno jsem měl to potěšení se seznámit s významným českým fotografem Josefem Koudelkou. Vyfotil jsem ho na portrét, to samé s Davidem Černým (proslulý český sochař; pozn. red.). Doufám, že v tom budu pokračovat.
Takže vlastně propagujete Česko v zahraničí...
Často slýchám od Američanů, že Českou republiku milují a svými fotkami jim připomínám spoustu věcí, které na této zemi milují a touží se sem vrátit. Ale zároveň se ozývají i Američané, kteří zde nikdy nebyli. Když vidí mé tweety a fotografie, tak chtějí přijet se svými kolegy či rodinami. Připadá mi, že zkrátka dělám svoji práci.
Stal jste se velvyslancem v těžkých časech, mimo jiné kvůli válce na Ukrajině, která od Prahy není příliš daleko. Ze slov některých amerických politiků i části veřejnosti se zdá, že ruská invaze už není pro Spojené státy prioritou. Je to mylný dojem?
To je velmi dobrá otázka. Prezident Biden byl ale konzistentně neochvějný celou dobu. Naše pozice k obraně Ukrajiny je pevně daná. Budeme po boku Ukrajiny stát tak dlouho, jak to bude potřeba. Tak to je, nezměnilo se to a nezmění. Prezidentův postoj je v tomto naprosto jasný. Jsem rád za podporu mezi lídry Kongresu napříč stranami, kteří se shodují, že je nutné se proti (Vladimiru) Putinovi a jeho činům postavit. Co Rusko udělalo v této zločinné válce je prostě špatné a nepřijatelné. Nemůžete změnit hranice státu silou, napadnutí sousední země prostě nelze přijmout. Tato pozice je jasná pro nás všechny. Blížíme se k dvouletému milníku od začátku války a Spojené státy pod vedením prezidenta Bidena od té doby Ukrajině přispěly vojenským či humanitárním materiálem v hodnotě 80 miliard dolarů. Musím rovněž ocenit vojenskou a humanitární podporu, kterou Ukrajině poskytla Česká republika, když navíc nabídla bezpečné útočiště pro půl milionu uprchlíků. To vše je mimořádně důležité a je jasné, že musíme i nadále dělat vše pro to, abychom pomohli Ukrajině bránit své obyvatelstvo a dohnat Rusko k zodpovědnosti. Na tom se nic nemění.
Budeme po boku Ukrajiny stát tak dlouho, jak to bude potřeba. Tak to je, nezměnilo se to a nezmění.
A byla by tahle pozice stejně konzistentní, kdyby Donald Trump vyhrál letošní prezidentské volby?
Nemyslím si, že je konstruktivní spekulovat o budoucích volbách. Prioritou je práce, kterou je třeba udělat právě teď. Na to se nyní soustředím, to bychom se měli soustředit všichni.
Agentura Reuters nedávno napsala, co měl Trump říct šéfce Evropské komise Ursule von der Leyenové: Že pokud se stane prezidentem a Evropa bude napadena, USA nepomohou. A že NATO je mrtvé, Amerika by z něj měla vystoupit. Máme to brát vážně?
Předně: já nevím, zda jsou tato slova skutečně autentická. Slyšel jsem o nich, ale potvrzené to nemám. Není to ale vlastně zas tak důležité. Co oproti tomu důležité je: NATO nikdy nebylo silnější. Nikdy nebylo svornější. Vidíme před sebou NATO, které Putin paradoxně dokázal ohromně spojit. Zvětšilo se, jeho součástí se staly další národy. Jednotlivé země do něj více investují. Aliance je bezesporu odhodlanější. Vstoupili jsme do roku, kdy nás čeká oslava 25 let od vstupu Česka do NATO. A rozhodně bude často zaznívat, jak důležité je pro naši kolektivní bezpečnost. Teď víc než kdy jindy.
Umíte si vy osobně představit Ukrajinu v NATO?
Rozhodně můžu říct, že na toto téma probíhají debaty. Mluví se o tom, jaké procesy by k takovému kroku měly vést. V tuto chvíli ale nejsem připraven se k nim blíže vyjadřovat. Jisté je, že se letos ve Washingtonu bude konat summit NATO. A tam k vámi zmíněné otázce zazní víc.
Jak mají Spojené státy v plánu pracovat s Ruskem a Čínou v nadcházejících letech? Protože teď se zdá, že tyto vztahy jsou mimořádně složité. Myslíte si například, že by se svět kvůli tomu mohl octnout v nové studené válce nebo, nedej Bože, v něčem horším?
Zmiňujete Rusko a Čínu, což jsou dvě zcela odlišné země, které mají rozdílné problémy. Ruská invaze na Ukrajinu může skončit zítra. Pokud se Putin rozhodne zastavit válku, válka bude u konce. Vztahy mezi Spojenými státy a Čínou jsou ale zcela jinou záležitostí. Prezident Biden se nedávno sešel se svým čínským protějškem Si Ťin-pchingem. Jasně to ukazuje, že jsme ochotni spolupracovat a hledáme možné cesty. S Čínou otevřeně zdůrazňujeme své obavy ohledně lidských práv, ať už jde o Ujgury či někoho jiného. Čína a Rusko zkrátka představují dva různé typy komunikace a témat.
Lze očekávat, že Rusko a Čína budou v nadcházejících letech vnímány především jako hrozby?
Dynamické vztahy s Čínou jsme již zmiňovali. Týká se to také České republiky, která má v rámci své obranné a bezpečnostní strategie, že na Čínu je nutné brát zřetel. Do budoucna si myslím, že bude řada problémů, které budeme muset řešit, ale zatím je stále vidět, že chceme s Čínou spolupracovat na věcech jako životní prostředí a další, třeba jako boj s drogami. Jiné záležitosti zatím třeba ani nevnímáme.
V minulosti jste působil ve správní radě Twitteru. Co říkáte na to, kam se posunul pod Elonem Muskem?
Ano, byl jsem součástí úplných začátků Twitteru. Patřil jsem k jeho prvním investorům, když měl v Silicon Valley a San Franciscu deset zaměstnanců. V raném období téhle sítě jsem skutečně patřil do správní rady. Ale to už je strašně dávno. Byl jsem jejím členem první čtyři roky existence společnosti, takže to je vážně nějaký ten pátek nazpět. Pořád věřím, že sociální sítě mohou být zásadně pozitivním činitelem. Že jsou schopné neskutečným způsobem přispívat k propojování společnosti. V místech, kde to jinak nejde, dokonce i zastupovat tradiční média. Je však nesporné, že s nimi můžeme spojovat i mnohá rizika. Mám na mysli hrozbu jejich zneužívání, dezinformací. Tato rizika si zaslouží nejvyšší pozornost. A já se obávám, že u některých platforem se proti rizikům tohoto typu nedělá dost.
ČTĚ TAKÉ: MAPA: Vysvětlení nevysvětlitelného. Jak fungují prezidentské primárky v USA 2024
Potřebujeme větší regulaci sociálních médií?
Nějaký druh regulace sociálních médií přece už v jednotlivých zemích existuje. Je nesporné, že se tomuto tématu věnuje čím dál větší pozornost. V Evropské unii se to týká třeba problému GDPR, v USA i mnoha dalších oblastí. Každá země se bude muset rozhodnout, co je z jejího pohledu vhodné. Osobně si ale myslím, že je i na samotných uživatelích, aby byli v tomto smyslu opatrnější, poučenější. Aby více přemýšleli o tom, k čemu se na sociálních sítích dostávají. Měli by si klást otázky: Je to skutečně pravda? Neměl bych si to někde ověřit? U nás na velvyslanectví věnujeme hodně času programům podporujícím mediální gramotnost. Celý tenhle problém považuji za obrovskou výzvu, a to celosvětovou. Nejen mladé lidi, ale zástupce všech generací by bylo vhodné přimět k tomu, aby k podobným platformám přistupovali rozumně. Aby dokázali rozlišit, co skutečné je a co není.
Ještě jste nám ale neodpověděl na otázku o Elonu Muskovi. Jak se vám líbí Twitter pod jeho vedením?
Na tuto otázku odpovídám docela často. Víte, když se kdysi Twitter rozjížděl, já se do něj zamiloval. Přišlo mi, že jde o unikátní produkt, který má velmi jednoduché uživatelské rozhraní, kombinující jedinečným způsobem funkčnost a zábavu. Že zkrátka představuje něco, co tu před tím nebylo. Předpoklad pro to u Twitteru vidíme dosud. Rozdíl je, že s podobným přístupem dnes už pracuje více produktů. Osobně se nejvíce obávám toho, o čem jsem již mluvil – problematiky zneužívání sociálních sítí, dezinformací. Opravdu doufám, že Elon Musk a jeho lidé berou tyto věci vážně. Ano – doufám.
Nebojíte se trochu obrovského vlivu, který v současné společnosti získávají nikým nevolení lidé typu Muska?
Máte pravdu, že podobné platformy získaly obrovskou sílu. Rozhodně má smysl se tím zabývat. Tím spíš, když se sociální sítě tak hojně využívají k šíření dezinformací. To ale není pouze otázka Twitteru, podobných sítí bychom mohli zmínit mnohem více. Rád bych tedy řekl velmi jasně: Ano, přesně toto je věc, na kterou bychom se všichni měli zaměřit.
Vaši předci pocházejí z Íránu a Koreje, což jsou právě teď geopoliticky velmi citlivá místa. Jak hodlají USA v blízké budoucnosti přistupovat třeba právě k Íránu?
Jsem velvyslancem v Česku, mou prací je napnout veškeré své síly k upevňování vztahů mezi mou a vaší vlastí. Nejsem tu tedy od toho, abych jakkoliv komentoval téma, které zmiňujete. Co mohu říct – jistě, na své kořeny jsem rozhodně hrdý. Oba mí rodiče se do USA přestěhovali v 60. letech. Americkými občany se stali tak rychle, jak to bylo možné. Moc toužili zažít americký sen. Trpělivě mi pak vysvětlovali důležitost demokracie, svobody. Jejich dvě vlasti si prošly odlišným vývojem, oba ale během života poznali, jak křehké a nejisté mohou výše zmíněné hodnoty být. Matka kupříkladu vyrůstala v Jižní Koreji a na vlastní oči viděla, jak rychle se poměry mohou změnit. Když jsem byl kluk, s bratrem jsme v kuchyni seděli u stolu a ona nám o tom vyprávěla. Vyrůstali jsme v tom, že bychom měli být Americe vděční, protože zachránila Jižní Koreu od komunismu. A otec? Z Íránu sice odešel ještě před tamní revolucí, na dálku ale sledoval, co se s jeho zemí děje. Dnes už sám sebe považuje za Američana. O obou vždycky platilo, že když mě viděli pracovat ve službách USA, cítili obrovskou hrdost. Stali se součástí amerického příběhu, stejně jako jsem jí i já sám.
Jsem velvyslancem v Česku, mou prací je napnout veškeré své síly k upevňování vztahů mezi mou a vaší vlastí.
Když jsme se předtím bavili o tématech, která pálí mladé, sám jste zmínil klimatické změny. Patří i podle vás k největším výzvám, k nimž se rychle musíme postavit čelem?
Existuje obrovské množství velkých výzev, a to i z globálního pohledu. Důležité je si uvědomit, že s mnohými z nich si dokážeme poradit jen tehdy, pokud na tom budeme pracovat společně. Ať už jde o klima, o otázky bezpečnosti, hladu, energií. Jsme svědky toho, že Rusko i z energií dokázalo udělat svého druhu zbraň. Stojíme tedy před příležitostí spojit energetickou a národní bezpečnost s řešením problematiky klimatických změn. Což představuje téma, které je aktuální jak v Česku, tak v USA. I proto bychom na něm měli pracovat dohromady.
Žijeme v éře, která je přinejmenším na Západě typická ještě něčím: politickou korektností, tzv. cancel culture. Bude i jejich zásluhou svět zítřka úplně jiný, než jakou je naše současnost?
Svět se mění odjakživa. I pro nás tedy platí, že v budoucnu bude jiný. Pokud se ale ptáte konkrétně na politickou korektnost, je to poněkud ošidné – u ní samozřejmě záleží na úhlu pohledu toho kterého člověka. Jeden to vidí tak, druhý onak. Řeknu vám ale čemu upřímně věřím: poslední dobou se snažíme být vnímavější k tomu, zda se k některým jedincům nepřistupuje necitlivě. Učíme se většímu respektu. Každému nám jde přece o totéž: aby se s námi zacházelo důstojně, abychom nebyli přehlíženi, měli jsme stejná práva jako ostatní. V celosvětovém měřítku je právě toto prioritou Bidenovy administrativy: rovnost, lidská práva, stejné příležitosti. Myslím, že na tomhle můžeme pracovat všichni. Tak, aby bylo mezi lidmi více respektu, více rovnosti, více důstojnosti.
