Amerika, jak ji neznáte: Floridský fantom, rituální šikana, megakostely i záludné FICO

Florida Man

Na Facebooku nebo na Twitteru jste se s tímhle chlapíkem tisíce a jedné příhody třeba už potkali. Web zpravodajské stanice Fox 35 Orlando dokonce termínu Florida Man věnoval vlastní přehledný souhrn. Jednou je tam tato záhadná postava identifikována jako lupič, který si na benzince zapomněl platební kartu. Jindy jako jedinec, který ubil kladivem mývala svého spolubydlícího. Případně jako někdo, kdo při útoku krokodýla málem přišel o ruku.

Florida Man je zkrátka člověk, kterého obklopuje iracionalita, absurdnost, často i nekonečná smůla a z toho pramenící posměch.

Kde se vzala jeho sláva? A co to má celé společného s Floridou?

Začít je potřeba u zákona o právu na přístup k informacím a vládním dokumentům, který se v USA stát od státu liší. Florida má v tomto smyslu velmi vstřícnou legislativu. Novináři se tak daleko víc než třeba ve Virginii nebo v New Jersey dostanou k psaní článků o neobvyklých a podivných příbězích, jejichž titulky následně začínají „Muž z Floridy…“, takže to dělá dojem, že jde o další případ, který má na svědomí jeden a tentýž Florida Man.

Florida si za to může tak trochu sama, v mnoha ohledech je totiž skutečně unikátní.

Tamní Národní park Everglades pokrývají tropické mokřady, v nichž žijí různá exotická zvířata. V širokém okolí třeba není zas tak výjimečné, že v bazénu na zahradě najdete aligátora. Chování místních nepochybně ovlivňuje též neustálé horko – přímou souvislost mezi nárůstem okolní teploty a mírou agresivity daného jedince nedávno potvrdili ostatně i vědci z Iowy. A dávno před nimi o tom věděl už Shakespeare, když psal: „V těchto horkých dnech se mísí šílená krev...“

ČTĚTE TAKÉ: Všichni proti Trumpovi. Kdo chce reprezentovat republikány ve volbě prezidenta?

Florida koneckonců tradičně láká návštěvníky i na poněkud ztřeštěné atrakce – od nočních klubů v Miami po megaplex Walt Disney World. O zábavu ve „slunečním státě“ tedy nikdy nebyla nouze. Dnes to platí tím spíš, když se o ni starají i domorodci typu bývalého prezidenta Donalda Trumpa a guvernéra Rona DeSantise.

Při porovnávání jednotlivých případů, které jsou spojovány s Florida Manem, nicméně zjistíte znepokojivou pravdu. Vysmívaný fenomén často ztělesňuje opravdové problémy jihu USA.

Americké ministerstvo pro bydlení a rozvoj měst ne náhodou uvedlo, že právě Florida má třetí nejvyšší počet bezdomovců v zemi. Časopis Forbes ji zase zařadil na páté místo v žebříčku nejhorších států, co se týká psychiatrické péče. A Centrum pro kontrolu a prevenci onemocnění varovalo, že Florida drží jeden z nejvyšších počtů úmrtí v přepočtu na obyvatele v souvislosti s předávkováním drogami – jen v roce 2020 zde zemřelo více než 7 231 lidí.

Komické titulky tedy často zastírají pravdivý příběh. Floriďané žijí ve státě, který odmítá poskytovat péči a pomoc těm nejzranitelnějším. Plyne z toho smutný závěr: Florida Man je příkladem toho, kam až to může zajít, když se nemyslí na obyčejné lidi.

Řecký život

Neuvěřitelné množství alkoholu, obrovská koloniální sídla, podivné tajné rituály. Vítejte v „řeckém životě“ USA.

Nenechte se zmást názvem, s opravdovým Řeckem nemá nic společného. Ve Spojených státech je „řecký život“ synonymem pro životní fázi vysokoškolských mejdanů. Ale nejen jich. Po celé zemi se totiž studenti „přijímají“, „nabízejí“ a jsou „zasvěcováni“ do bratrstev a sesterstev, která se věnují jak dobročinnosti, tak právě i večírkům.

První takové bratrstvo, Kappa Alpha Society, bylo založeno v roce 1825. Dnes je v něm podle odhadů 750 tisíc aktivních členů a devět milionů absolventů, kteří tvoří téměř tři procenta americké populace. „Řecký život“ je tedy americká instituce s obrovskou mocí.

Většina „řeckých“ organizací funguje na národní úrovni, přičemž školy mají vlastní pobočky. Na větších státních školách disponují „řecké“ pobočky často vlastním bydlením. Bratrstva a sesterstva jsou známá tím, že jsou páteří nočního života svých kampusů. Každé má své vlastní filantropické zaměření, spolky podporují organizace, jakou je třeba Dětská výzkumná nemocnice svatého Judy či Make a Wish Foundation. Avšak přestože se věnují více aktivitám, ze všeho nejvíc jsou společenskou organizací.

Chcete se přidat k sesterstvu? Pak se musíte přihlásit k náboru, do „rushe“. Pro sesterstva je přijímání náročnou, týdenní záležitostí, při které se snažíte udělat první dojem. Vstoupit do sesterstva své matky nebo do jednoho z nejrespektovanějších spolků v zemi je celoživotním snem mnoha dívek. V loňském roce se do náboru na Alabamské univerzitě přihlásilo 2 588 slečen. Vzhledem k tomu, že každý oddíl přijímá nový ročník čítající přibližně 100 dívek, máte méně než pětiprocentní šanci, že se do daného spolku dostanete. Slzy jsou proto na denním pořádku. Nejlepší způsob, jak si zajistit místo, je narodit se jako „legacy“, tedy jako potomek nebo sourozenec členky.

Pomoci také může, když pocházíte ze zámožné rodiny. Už jen proto, že přihlášení k „rushi“ vyžaduje nevratný poplatek 375 dolarů. Ale zdaleka nejen proto: třeba na univerzitě v Alabamě máte tu čest zaplatit až 4 978 dolarů na poplatcích pro nového člena a jeho iniciaci. Pokud se ve druhém ročníku rozhodnete bydlet v reprezentativním sídle spolku, náklady se vyšplhají až na 8 572 dolarů.

Tyto částky jdou přitom nad rámec vašeho běžného školného, které činí 11 tisíc dolarů pro studenty z daného státu USA, 32 400 dolarů pro ty odjinud.

Účast ve spolku se může prodražit, a také se prodražuje. Washington and Lee, soukromá umělecká vysoká škola s nejvyšší účastí na „řeckém“ životě v USA (73 procent), například uvádí, že průměrné náklady na bydlení ženy v sesterstvu činí 17 538 dolarů.

Téměř 39 procent studentů na Washington and Lee platí plnou cenu školného. Pokud tedy jste mladá žena, která se rozhodla pro bydlení ve spolku a platíte plnou cenu, činí vaše roční náklady více než 83 598 dolarů. Nepočítáme-li inflaci a předpokládáme-li, že ukončíte studium v řádném termínu, zaplatí za vás rodina v sesterstvu Washington & Lee přes 334 392 dolarů. V Česku na nic srovnatelného nenarazíte. Zdejší student může počítat s tím, že se mu vysokoškolské vzdělání na Univerzitě Karlově dostane gratis.

Bratrstva jsou na tom podobně. Nábor do nich je méně okázalý, většina spolků pořádá neformální přijímací akce. Přijímání nových členů probíhá při vaření langust a kouření doutníků, je s ním ovšem spojen slavnostní slib a zkušební lhůta.

Být nováčkem nemusí být vždycky příjemné, ve většině bratrstev k tomu totiž patří i šikana. Zažívá ji údajně až 55 procent vysokoškolských studentů. Dochází dokonce i k rituální šikaně, brutálnímu fyzickému týrání nových členů. „Bažanti“ jsou vystaveni drsnému bití, mazáci je nutí k nadměrné konzumaci alkoholu a k sexuálnímu mučení. Tihle zelenáči to podstupují dobrovolně, aby svým trýznitelům dokázali, že jsou bratrstva hodni.

Co je pozoruhodné: Ačkoliv 44 států USA postavilo šikanu mimo zákon, mnoho Američanů ji považuje za přijatelný chlapecký obřad.

Nepřekvapí, že to na amerických vysokých školách mnohokrát končí tragicky. Podle experta Hanka Nuwera se tam od konce druhé světové války obešly bez úmrtí při šikaně pouze tři roky. V některých letech došlo k dokonce k více případům, vůbec nejtragičtějším byl rok 2019 s devíti známými oběťmi.

Přestože se nejvíce úmrtí v bratrstvech týká mladších ročníků, nebezpečí se nevyhýbá ani těm starším. Jak uvádí článek v časopise Atlantic z roku 2014, překvapivě často dochází třeba k pádům opilých studentů z oken bratrských domů. Alkohol je v tomto ohledu obecně zdaleka největším zabijákem.

A pak je tu rasismus.

Většina původních „řeckých“ spolků zakazovala vstup studentům jiné než bílé pleti, mnohé z nich zůstávají převážně bílé. „Řecký“ život na Alabamské univerzitě byl až do roku 2013 segregovaný. „Řecký“ život je nyní integrovaný, na první pohled to však nepoznáte. Třeba na Alabamské univerzitě tvoří Afroameričané 11 procent kampusu, v tamním sesterstvu APA však představují méně než procento. Snahy o integraci „řeckého“ života narážejí na chování jeho členů. Jistě lze pochopit, proč student tmavé pleti váhá vstoupit do organizace proslulé svými plantážnickými večírky a skandováním rasových urážek.

Jak už bylo naznačeno, bratrstva mají problémy i se sexuálním násilím. Muži z bratrstev třikrát častěji přiznávají, že někoho sexuálně napadli. U žen ze sesterstev je o 74 procent vyšší pravděpodobnost, že před ukončením studia zažijí sexuální násilí. Spolek Sigma Alpha Epsilon si ostatně vysloužil nechvalně známou přezdívku Sexual Assault Expected, tedy „Očekávané sexuální napadení“.

Co v bratrstvu zvyšuje pravděpodobnost, že se jeho muži dopustí násilného trestného činu? Problém zhoršují misogynie a nadměrné pití alkoholu. Možná nejsmutnější je, že vedení univerzit tyto problémy nezřídka odmítá řešit, aby si samo krylo záda.

Navzdory tomu všemu je „řecký“ život stále v kurzu. Proč? Třeba proto, že s sebou nese spoustu zábavy, jelikož umožňuje přístup na všelijaké exkluzivní večírky. A mnoho žen pokládá vysokou školu spíš za šanci užít si spoustu legrace než se mořit u nekonečného šprtání.

Ještě atraktivnější na „řeckém“ životě je ovšem fakt, že představuje příslib velké kariéry. Prošly si jím sice jen dvě procenta americké populace, časopis Atlantic přesto s odvoláním na Alana DeSantise a Centrum pro studium vysokoškolských bratrstev uvádí, že muži z bratrstev tvořili v období od roku 1910 hned 85 procent soudců Nejvyššího soudu USA, od roku 1900 také 63 procent všech členů prezidentského kabinetu. Historicky jimi bylo 76 procent amerických senátorů, 85 procent manažerů zmíněných v prestižním žebříčku Fortune 500 a 71 procent mužů ze seznamu Who's Who in America.

Řecký život se všemi svými radovánkami a zvrácenostmi přežívá již téměř dvě století. V srpnu se studenti zúčastní náboru a stanou se součástí další generace amerických „Řeků a Řekyň“. Při pohledu do historie se dá očekávat, že mnohé z nich to bude bolet. Ale také se roztočí spousta večírků – tak proč by měl někdo tuhle party zastavovat?

Megacírkev

K Česku patří obrovské katedrály ze 14. století, k USA zase megacírkve a megakostely postavené v nákupních centrech během nultých let století jednadvacátého. I tuto neděli tak jako každou další přijede více než šest milionů Američanů k megakostelům s obrovskými parkovišti, aby si mezi tisíci souvěrci vyslechli Boží slovo. V americkém náboženském prostředí se sice daří všemožným druhům církví, žádná jiná však není pro mou zemi tak typická, jako právě takzvaná megacírkev.

Náboženství hraje v USA velkou roli, v každém menším městě obvykle působí spousta kongregací. Rozdíl mezi „velkou církví“ a „megacírkví“ spočívá v počtech – bohoslužby té druhé navštěvuje podle definice Hartfordského institutu pro výzkum přes dva tisíce věřících týdně. Podle tohoto měřítka je v Americe vice než 1 750 protestantských megacírkví.

Některé megacírkve oslovují opravdu velké množství lidí. Nejpůsobivější je to v křesťanském megakostele Lakewood Church, který má více než 16 800 míst. Každou neděli hostí během různých bohoslužeb více než 45 tisíc členů. Svatyně v Lakewoodu dříve sloužila jako sportovní aréna. Pastora Joela Osteena snímají desítky kamer, záběry přenáší obrovský jumbotron pod střechou budovy. Boží slovo se k vám bez problémů dostane, ať sedíte v první, nebo poslední řadě.

Hartfordský institut upozorňuje, že megacírkve nespojuje jen velikost, ale také jejich teologické zaměření a styl. Jejich pastoři jsou společenští starší muži, kteří odpovídají tradici amerického konzervativního evangelismu. V jistém smyslu jsou duchovními nástupci osobností, jakou byl třeba slavný televizní evangelista Billy Graham, který před kamerami kázal pro velice početné publikum.

Jeho dnešní následovníci pouze vyměnili kázání o pekle za promluvy k daleko přívětivějším tématům, k velmi oceňovaným u největších megacírkví patří třeba řeči Four Truths to Win at Life, Filled to the Fullness a The Promise is Coming. Pro nováčky neznějí podobná poselství tak hrozivě, jako když je kázání plné líčení zkázy a pekelného ohně.

K běžným návštěvám megakostelů patří hodně propracovaná kázání, profesionální nasvícení, vystoupení křesťanských pěveckých sborů, nadšený dav věřících. Tvrdé dřevěné lavice a dusné kaple jsou minulostí.

O svátcích se to celé posouvá ještě na jinou úroveň. Při tradiční hře o zrození Ježíše Krista se rodiče dojímají u sledování svých potomků, jak ve všemožných kostýmech před početným publikem zvěstují, že „Pán přišel“. V megakostelech mají podobná představení punc oceňovaných show z Broadwaye, v nichž nezřídka vystupují i živá zvířata a atmosféra se dotváří vypouštěním umělé mlhy. Nebo na scénu nastoupí celý taneční soubor jako v případě vánočního představení oklahomské megacírkve Life.Church v roce 2021.

Megakostely jsou katedrály svého druhu, jde o stavby určené k oslavě Boha a k působení na laiky. Mají daleko ke stylu prostých kaplí prvních puritánských církví, stojí často miliony dolarů. Vždyť církev Cross Church of Northwest Arkansas nedávno odkoupila místní sportovní arénu za 16 milionů dolarů. A ještě vlivnější Lakewood Church utratila dokonce více než 100 milionů dolarů za pronájem, rekonstrukci a nakonec i koupi arény v Houstonu.

Vzhledem k tomu, že většina církví bývá v USA osvobozena od daní, je obtížné určit, za co utrácejí své příjmy. Z nemnoha veřejně dostupných informací vyplývá, že průměrný rozpočet megacírkve činí 6,5 milionu dolarů ročně. Je zřejmé, že jeho velkou část ukrojí údržba budov, největší náklady však představují zaměstnanci. Ti řadoví pochopitelně nebudou žádnými milionáři, totéž však s jistotou nelze říct o pastorech. Oblíbený instagramový účet Preachersnsneakers si třeba s oblibou utahuje z extrémně drahých tenisek, hodinek, sak a dalších výstředností nejbohatších amerických duchovních.

V Česku je téměř nemožné si představit náboženské hnutí, které by bylo srovnatelné s americkou megacírkví. Některé katolické farnosti by asi mohly o svátcích přitáhnout podobný počet lidí. Již zmíněná svatyně Lakewood je přesto více než sedmkrát větší než katedrála svatého Víta. Protestanté navíc tvoří méně než procento české populace, což je v ostrém kontrastu s USA, kde představují téměř polovinu obyvatelstva.

Pokud by snad Češi zatoužili po trošce toho megacírkevního zážitku, mohou zajet vlakem do Berlína, kde si v roce 2013 otevřela pobočku megacírkev nazvaná Saddleback. Počet jejích berlínských oveček je zhruba o polovinu nižší než u průměrné americké megacírkve, čítá zhruba tisíc členů. Přesto je mnohonásobně hojnější než většina protestantských sborů v Česku. Třeba se to Saddleback v Praze brzy pokusí napravit.

Dluhy na kartě

Slavný reklamní slogan bankovní holdingové společnosti Capitol One zněl: Co máš ve své peněžence? Našli byste tam exkluzivní černou kartu Centurion od American Express, kterou lze získat pouze na pozvání a s níž je spojena nejen nonstop concierge služba, ale i roční poplatek pět tisíc dolarů? Nebo spíše Garfield Visa with Rewards od Commerce Bank, s obrázkem všemi milovaného líného kocoura a možností dostat zpátky pár drobných při nákupu lasagní?

Jistě, nejpravděpodobněji to bude běžná kreditka, případně karta aerolinek s věrnostním programem pro sbírání nalétaných mil. Anebo také nic; i to je možné.

Podle Světové banky má od roku 2021 alespoň jednu kreditní kartu 29 procent dospělých Čechů a 66 procent Američanů (v ČR drtivě převažují karty debetní, pozn. red.). Vzhledem k tomu, že kreditní karty byly v USA poprvé dostupné už během 60. let, mají Američané velký náskok.

To má však i jeden nemilý dopad: Dnes na kreditních kartách dohromady dluží téměř bilion dolarů.

Kreditní karty totiž pro mnohé jedince přes všechny své „odměny“ a „výhody“ představují i bezprostřední finanční riziko. Federální rezervní systém poznamenává, že větším dluhem zatížila uživatele až polovina používaných kreditních karet. Průměrná výše dluhu na kreditní kartě v Americe je 5 733 dolarů.

Problémem nejsou jen vysoké úrokové sazby a hromadící se dluhy. V Americe je všem dlužníkům přiřazeno kreditní hodnocení nazývané FICO. Jde o vyjádření spolehlivosti dlužníka, kterou stanovují banky kvůli standardizaci úvěrového procesu. Všichni věřitelé musejí přiznat svou úvěrovou historii, výslednou cifru tak mohou zásadně poškodit jakékoli pozdní platby, předchozí opuštění účtu nebo příliš vysoké půjčky.

Tohle úvěrové skóre se pohybuje mezi 300 až 850, přičemž platí: čím vyšší, tím lepší. Cokoli nad 780 je považováno za vynikající, s takovým hodnocením máte nárok na výhodné půjčky a skvělé úrokové sazby. Dlužníky se skóre pod 670 naopak trápí potíže se zajištěním dostupných úrokových sazeb. Mohou mít problém se získáním hypotéky na nový dům či sjednáním půjčky na auto a to je špatná zpráva pro třetinu Američanů, protože právě tak vysoký počet obyvatelstva má uvěrové hodnocení nižší než 670.

States with the highest credit card debt per user are CN, NY, and NJ, with an average of $9,205 https://t.co/vboyoHyKr7 pic.twitter.com/gOvmZYk0Gv

— Brad Thomas (@rbradthomas) July 24, 2023

Horší než mít špatné kreditní skóre je každopádně nemít vůbec žádné. A to se týká 45 milionů Američanů neboli 22 procent občanů USA.

Společnosti vydávající karty a poskytovatelé hypotečních úvěrů přitom nejsou jediní, kteří nahlížejí na kreditní skóre. Úvěrové kontroly provádějí i pronajímatelé bytů. Nájemníci se špatným hodnocením jsou buď odmítnuti, nebo nuceni najít si ručitele. Kontroly kreditu mohou provádět též firmy při posuzování uchazečů o nové zaměstnání. I zde může nízké hodnocení FICO znamenat automatické odmítnutí.

Problém je, že rodina se může do finančních nesnází dostat ze dne na den. Její člen třeba znenadání přijde o zaměstnání, jindy je při zdravotních potížích nutné vynaložit větší prostředky na léčbu, případně dojde ke snížení pravidelného příjmu kvůli rozvodu či jiné neblahé události. Pokud je člověk v podobné situaci nucen vzít si další půjčku nebo se mu zpozdí splátky, okamžitě se to projeví v hodnocení FICO. A i když se pak v reálu zase postaví na nohy, stejně trvá roky, než se mu skóre vrátí do přívětivé podoby. Spousta Američanů kvůli tomu přijde o možnost pořídit si lepší bydlení nebo práci.

To samozřejmě neznamená, že se všichni Američané topí v dluzích na kreditních kartách a že na druhé straně neexistují Češi, kteří též čelí nějakému vlastnímu finančnímu maléru. Pravda však je, že historicky mají na evropské poměry stále jednu z nejnižších úrovní dluhu vůči příjmům.

Je nesporné, že popularita kreditních karet roste i v Česku. Proto je dobré mít na paměti nejen jejich výhody, ale i rizika. Kdo má všechny potřebné informace, ten neprodělá. Americký dluh z kreditních karet lze chápat jako varovný příběh.

Beware: Consumers have amassed high credit card debt at 20% + interest rates, while personal savings rates are historically low pic.twitter.com/nowkdub6J6

— Bravos Research (@bravosresearch) July 23, 2023

Přestože vás při pracovním pohovoru nemusí strašit FICO, dluhy se i v Česku mohou nabalovat rychlostí sněhové koule. A i zde vás lehce připraví o vysněný byt či auto. Pokud si hodláte pořídit kreditní kartu, ujistěte se, že si před uzavřením smlouvy vyberete nejlepší možnou úrokovou sazbu. Raději si dvakrát zkontrolujte, že svůj zůstatek splatíte každý měsíc v plné výši. A až pak si s kartou v ruce v klidu počítejte nalétané míle.