Ne všichni váleční uprchlíci z Ukrajiny zamířili na západ, někteří skončili v Rusku – v zemi, která tu jejich ničí. Jak se jim zde žije? Ruskojazyčný investigativní portál The Insider několik běženců vyzpovídal. Z jejich vzpomínek na krutou zimu, odporné jídlo a otřesnou hygienu mrazí.
„Vždycky jsem přála Rusku, nemám ani ukrajinské kořeny,“ říká ukrajinská uprchlice, kterou portál The Insider jmenuje jako Mariju, přičemž má jít o falešné jméno kvůli anonymitě. Žena bydlela ve městě Mariupol, které několik týdnů na začátku války držel dnes už dobře známý ukrajinský prapor Azov. Když Rusové začali ostřelovat ocelárny Azovstal, které byly poslední baštou ukrajinských ve městě, cítila prý úlevu.
Chtěla se dostat do Ruska, Mariupol proto s manželem a svým dítětem opustila na konci března. Problémy na cestách prý neměla, protože ruským vojákům „bylo jasné, že podporují invazi“. Nakonec se dostala do dočasného uprchlického centra v ruském Rostově na Donu, ale to bylo plné. Ubytování proto našli až ve škole v nedalekém městě Salsk. „Byli jsme za ubytování vděční, ale bohužel nefungovalo topení. Tělocvična, kde jsme přespávali s dalšími uprchlíky, byla velká a v dubnu zde byla velká zima. Stěžovali jsme si a trvalo další tři dny, než nám zatopili,“ popisovala uprchlice.
Dalším problém mělo být jídlo, které dle ní bylo příšerné. „Čínské nudle a nějaké zvláštní rolky se zelím a syrovou rýží. I po měsíci a půl ve sklepení se to nedalo jíst,“ pokračovala Ukrajinka s odkazem na své strasti v Mariupolu. Později se dostali k ruským příbuzným, kteří je však nemohli finančně podporovat, o práci s manželem přitom kvůli svému původu nemohli narazit. Nakonec se dostali do uprchlického tábora v lesích poblíž Voroněže.
I zde nastaly problémy. „Postele byly staré a zchátralé, museli jsme sdílet sprchu i toalety. Nejhorší ale byla kvalita jídla a nelidské zacházení, kterého se nám dostalo. Zprvu nám dokonce na příděl dávali i chleba, dostávali jsme jen tenké krajíce, které byly skoro až průhledné. Až když jsme se pohádali s šéfem uprchlického tábora, zajistili nám větší dodávky chleba,“ vypráví uprchlice. Její dítě navíc pobyt nezvládalo kvůli alergii na okolní stromy.
Marija zmínila, že jedna z dalších uprchlic nestihla přijít včas na podávaní oběda, tak jí pracovník kantýny pro uprchlíky dal na talíř staré a nijak nepřipravné těstoviny. I za ty však byla nejspíš vděčná. Dodala, že i když jí pár kusů spadlo na zem, ihned se pro ně sehnula a dala si je zpět na talíř. „Každý, kdo zde pracoval, se tvářil, jako by nám dělal obrovskou službu. My jsme ale nejedli na jejich útratu, jídlo platil stát,“ popsala uprchlice pro portál The Insider.
Žena webu dále řekla, že se s manželem po čase vydala do dobytého Mariupolu, kde mezitím měla zemřít její tchyně. Jistotu však nemají. „Šli jsme do márnice, abychom ji identifikovali. Dali nám složku s fotkami asi tří tisíc mrtvých žen, které byly kolem jejího věku. Nedokázali jsme se na ně ale vydržet dívat. Manžel a já jsme zvládli sotva nějakých 300 až 450. Ale nenašli jsme ji,“ popsala Marija.
ČTĚTE TAKÉ: Válka zamrzla, trumfy ale drží Západ. Novinář CNN popsal, jak dostat Putina k jednacímu stolu
Nezvládli ani převést vlastnictví bytu v Mariupolu na jejího manžela, tudíž na Ukrajině nemají zajištěné bydlení. Marijina dospělá dcera se mezitím dostala do Polska, ztratila s ní ale kontakt. Zbytek rodiny se vrátil do Ruska a žije v jiném uprchlickém táboře. Manžel Mariji si měl najít práci jako mechanik a rodina se snaží získat bydlení. Zatím neúspěšně.
Za zmínku stojí, že podle Organizace Spojených národů (OSN) do Ruska kvůli válce uprchly téměř tři miliony Ukrajinců.
Život v klášteře jako peklo
Další příběh vypráví Ukrajinka pod pseudonymem Ksenija. Ta před válkou žila ve městě, které již léta měli kontrolovat proruští separatisté ze samozvané Doněcké lidové republiky. Do Ruska byla evakuována s matkou a dcerou, ale bez svého manžela a syna. Na ty se totiž vztahovala pravidla mobilizace doněckých separatistů.
Ksenija se dostala do kláštera, kde se starali o uprchlíky a kde se napřed zdálo být vše v pořádku. „Chovali se k nám dobře. Byly tu sprchy, toalety a pokoje byly čerstvě vymalované. I jídlo bylo dobré. Dostali jsme cukrovinky a párky pro děti, dále máslo, sýr i klobásy. Dokonce jsme měli i ovoce,“ popsala Ukrajinka pro The Insider.
Krásné zacházení i kvalitní strava však brzy skončily. Trvaly prý jen do té doby, dokud byla pro ruské novináře uprchlická situace atraktivním tématem. Pak už do tábora nejezdili. Vše se najednou změnilo. „Ráno nám servírovali ovesnou kaši, na které byly černé skvrnky. Když jsme si to blíže prohlédli, zjistili jsme, že jídlo bylo zkažené a dokonce v něm byli brouci,“ vypráví Ukrajinka.
Stěžování nepomohlo. „K obědu byla divně zapáchající polévka z jehněčího, k večeři jsme dostali jen těstoviny s nějakou omáčkou. Jednou jsem se dostala do jídelny, když zde byla návštěva zvenčí, a najednou jsem zde viděla saláty a ryby. Byl to naprostý opak toho, co dávali nám a našim dětem,“ popsala Ksenija.
Klášterním sestrám navíc brzy začaly být na obtíž. „Stěžovaly si, že plýtváme elektřinou a vodou,“ komentovala válečná uprchlice. „Jednou jsme dostaly k jídlu máslo, které smrdělo plísní. Stěžovali jsme si matce představené a ta na nás zavolala policisty. Když přijeli, začali na nás řvát a vinit nás z války,“ popsala žena. Ta se nakonec dostala s matkou i dcerou zpět do Doněcké oblasti, kde našla svůj dům stát a svého muže i se synem živé. „Boje zuří, slyšíme exploze, ale stále je to daleko. Pokud se přiblíží, znovu budeme muset utéct. Co jiného můžeme dělat?“ tázala se Ukrajinka.
Pro Ukrajince jsem zrádkyně, říká uprchlice
Třetí ukrajinská uprchlice, která se dostala do Ruska, je přímo jmenována jako Nika Karakonstantinová. Ve vesničce Tsyrkuny v Charkovské oblasti bydlela s manželem a čtyřmi dětmi, ale pak do jejího života vešla válka. V brzkých ranních hodinách 24. února, kdy začala invaze, do vesnice vstoupili ruští vojáci. Konflikt ji navíc rozdělil nejen s jejím nejstarším synem, který žil v Charkově kvůli škole, ale také manželem, na kterého se vztahovala branná povinnost.
„Ruská armáda v naší vesnici zřídila základnu s vojáky, vybavením i polní kuchyní. My jsme ale nedostávali jídlo z této kuchyně. Napřed ruští vojáci rozbili výlohy v obchodech v naší vesnici a jen nám řekli, ať si vezmeme, co potřebujeme,“ říká žena. Jídlo však rodině brzy došlo, tak se Nika rozhodla prohledávat oblast kolem základny, kde nacházela ruské vojenské příděly. Prý byly od krymské společnosti nazvané Družba národů. Vzhledem k ruské invazi na sousední Ukrajinu to považuje za smutnou ironii.
Vesnice v té době neměla přístup k žádnému plynu, nebylo žádné světlo a teploty klesaly. Děti Niky tak onemocněly. „Naše nejmladší holčička, která měla jen čtyři měsíce, měla zápal plic, jak jsme později zjistili,“ vypráví Ukrajinka. Ruští vojáci na místě se k ní a dalším obyvatelům vesnice prý nechovali špatně, ale lidé jim byli lhostejní. „Během těžkého ostřelování měli vojáci zákaz nás kamkoliv pouštět kvůli obavám, že bychom ukrajinským silám prozradili jejich lokaci. Evakuace tak nebyla možná,“ zmínila Nika.
Po měsíci plném bombardování se rozhodla, že musí své děti dostat pryč. Cesta do Charkova nebyla kvůli ostřelování prakticky možná. Zbýval tak jen azyl v Rusku. Ruští vojáci je varovali, že můžou vyrazit auty, ale nemůžou jim zaručit bezpečnost. Na cestu se vydala i s několika sousedy. „Po cestě najednou někdo začal střílet na auto před námi, hned na to i na vůz za námi. Nevíme, kdo střílel, ale měli jsme štěstí, že jsme vyvázli bez zranění,“ vyprávěla uprchlice.
Když se dostala na ruskou stranu hranic u Belgorodu, žádné problémy nenastaly. Rusové ji dokonce měli uklidňovat, že „do dvou týdnů bude po všem a vrátí se domů“. Uprchlická centra byla přeplněná, ale paradoxně se díky svým nemocným dětem dostala do místní nemocnice, kde s nimi mohla být celý týden. Personál se o ně ale skoro vůbec nezajímal. „Lékaři neposkytli žádnou psychologickou podporu dětem, které na tom byly opravdu strašně kvůli událostem posledního měsíce,“ říká Nika, která doplnila, že jeden z jejích rodičů je doktor, a tudíž má představu, jak by se měli chovat.
Později se dostala do tábora poblíž Belgorodu, kde jí mělo být řečeno, že zde s dětmi „může zůstat tak dlouho, jak potřebuje“. „Hned další ráno se nás ale snažili dostat do autobusů mířících do jiných oblastí. Chtěli mě a dvě mé děti poslat do Magadanu, zatímco moje 15letá dcera a její tříletá sestra měly zamířit do Tatarstánu,“ popisuje žena. Nakonec se však podařilo Rusy přesvědčit, aby rodina zůstala pohromadě. Posléze jim pomohl známý, který žil v Rusku a pronajal jim byt v Belgorodu. Sem se k ní pak dostal i její manžel a navíc zjistila, že nejstarší syn je naživu.
Nika pro The Insider dodává, jak cítí, že na ní Ukrajinci teď nahlíží. „Pro mnohé Ukrajince jsem zrádkyně. Neodešla jsem, ale zůstala, takže podporuji nepřítele. Kromě toho mám ruský pas, i když pro mě je to jen nástroj k přežití,“ dodává žena s tím, že k Rusku žádnou lásku necítí. „Vrátit se? Může dojít na další ofenzivu. Můžu snad ohrozit své děti?“ táže se žena.
