reklama

Buď vyhoříte, nebo se z vás stane monstrum, popisuje sestra z covidového oddělení

Zdravotní sestry zažívají na covidových odděleních hodně krušné chvíle.
Zdroj: ČTK/Pavlíček Luboš

Jedna úmorná dvanáctihodinová služba, druhá, třetí. Klidně i šest za sebou. A při nich spousta bolesti, utrpení, bezmoci. Zoufalství. Smrti. Zdravotní sestra ze západních Čech, která si přála zůstat v anonymitě, pro CNN Prima NEWS popisuje, jaké to je bojovat s covidem přímo v místech, která se pro mnohé z nás staly konečnou stanicí.

reklama

Ženu může trápit jenom lotr.

Tím spíš takovou, která den co den statečně čelí hrozným tragédiím, a z jejího hlasu přitom bezpečně poznáte, že se jindy tak ráda směje.

Ženu může trápit jenom lotr.

A přece přesně takovou sympaťačku trápím teď i já.

Příběhy z první linie

Příběhy z první linie se redakce CNN Prima NEWS rozhodla začít zveřejňovat na základě podnětů od sestřiček, lékařů, záchranářů i ostatních zdravotníků z českých nemocnic. Některé jsou přebírány i ze sociálních sítí - například od datového analytika Petra Ludwiga pod #zprvnílinie. Vše je publikováno s jeho souhlasem. Tímto těm, kteří své příběhy zveřejňují, děkujeme za odvahu a žádáme všechny zdravotníky, kteří by se rádi otevřeně podělili o své zkušenosti z terénu, aby se obrátili na redakci prostřednictvím mailu zpravy@iprima.cz.

Alespoň mi to tak přijde, když se po telefonu ptám na všechny ty trýznivé zážitky a pocity. Na to, jak člověk zvládá pracovat v covidovém oddělení, které už nemá ani jedno volné lůžko.

„Neomlouvejte se, nebolí mě o tom mluvit,“ říká zdravotní sestra z ARO a JIP jedné západočeské nemocnice v dalším dílu seriálu Příběhy z první linie. „Já se o tom jinak s nikým z venku nebavím. Manžel hovory o nemocnici nesnáší. A další lidi mimo špitál teď nepotkávám. Takže jsem vlastně naopak ráda, že to můžu někomu vyprávět. I mně samotné to pomáhá.“

Co běží hlavou zdravotní sestře z covidového oddělení, když jde ráno do práce?
Hlavně jedna otázka: „Jak je možné, že jsem vůbec vstala?“ Po dvanáctce se domů dostanu kolem půl osmé večer, takže si dám kafe, něco k jídlu. Chvíli si oddechnu a hned ulehnu. A ve čtyři ráno zase vstávám. Když pak kráčím do práce, hlavou mi běží ještě jedno: „Bože, co mě tam dneska zase čeká?“

A odpověď?
Situace se tam mění každou vteřinu. Víte, svým způsobem je právě tohle důvod, proč dělám na ARO. Nemám ráda rutinu. Jenže tohle už je moc. Ráno jdete do práce a netušíte, zda lidi, s nimiž jste večer mluvil, stále ještě žijí. Stalo se, že jsem se na covidové oddělení dostala až po týdnu. A leželi tam úplně jiní lidé.

Jak na to lidské nitro reaguje?
Jednou jsem to pojmenovala takhle: Buď člověk vyhoří, takže je mu to jedno. Anebo se z něj stane monstrum.

K tématu

Monstrum?
Řečeno s nadsázkou. Člověk, který emočně úplně odumřel. Stal se něčím, čím se stát fakt nechcete.

K čemu jste se v posledních měsících dostala blíž?
K vyhoření. Naštěstí. Říkám „naštěstí“, protože z toho se ještě dá nějakým způsobem vykroutit. Nemyslete si, všichni se obrovsky snažíme, ale je to opravdu strašné. Neubráníte se jistému emočnímu otupení. Vždyť já v oboru dělám dvanáct let. A nikdy mi pod rukama neumřelo tolik lidí jako v posledních měsících. Nejde jen o samotnou smrt. Na ni si zvyknete. Musíte ji přijmout, je to součást života. Spíš jsou šílené ty okolnosti. Pacient k nám přijde, je při vědomí. Snažíte se, dáváte mu naději. Komunikujete s ním. Pomáháte, co to jde. Současně však vidíte, jak se postupně zhoršuje. Stále. Soustavně. Až umře. To je hrozné. Strašné. Nedopadne to takhle vždycky. Je super, že se někomu snažíte pomoct a ono to skončí uzdravením. Jenže takových případů je pramálo. Míň než těch smutných. V drtivé většině těm bolavým očím říkáte, že to bude dobré, přitom víte…

…že to dobré nebude?
Bohužel. My zdravotníci samozřejmě nesmíme rezignovat, psychika hraje obrovskou roli – lidi odevšud slyší, že jakmile se dostanou na ARO, na JIP, tak umřou. Najednou jsou tam. U nás. Kolem nich se umírá. Na psychiku to musí být nesmírná zabíračka. Často se proto stane, že se lidé zlomí. Už nevěří, že se mohou uzdravit. Poddají se tomu. Ze své zkušenosti přitom můžu říct, že pokud se i ke covidu postavíte pozitivně, máte daleko větší šanci na uzdravení. Zato když si budete opakovat: „Já to nezvládnu, já to nezvládnu,“ nepomůžete si. Platí to obecně při jakékoli nemoci, u covidu ovšem obzvlášť.

/ fotografií

Jaká je ve vaší nemocnici situace právě teď?
Buď trochu zabral lockdown, nebo začali lépe fungovat koordinátoři. Každopádně u nás už není takový nával, nevolá tolik záchranných služeb. Těžko říct. Buď jsme si zvykli, nebo to opravdu začíná ubývat. Na covidových lůžkách jsme už měli i dvě volná místa. Asi hodinu.

To je úspěch?
Oproti nedávné minulosti je to posun. Když si vzpomenu, jak se to kolem Vánoc rozjelo… Před tím jsme měli na ARO a JIP chvíli i prázdno, po svátcích to ovšem začalo nanovo. Vůbec nejhorší byl leden, únor. Než jsme si zvykli, byl to mazec. Zlomilo se to až někdy v posledních dnech. S holkami se střídáme, jsme buď na covidu, nebo na čistém ARO. A zhruba týden už je to lepší. Každopádně se ještě ani zdaleka nedá říct, že by všechny hrůzy byly za námi. Lidé, kteří to nějakým způsobem zvládnou, stejně nadále potřebují kyslík a péči. Míst, kam je umístit, zas tolik není. U nás zůstávají na doléčení i pacienti, kteří mají dvacet dnů za sebou. A buď to zvládnou, nebo ne.

K tématu

Táhne se to už celé měsíce. Máte v sobě ještě dost sil?
To je samozřejmě problém. Často už opravdu nemáme kde brát. Já se nabíjím tak, že vyrazím se sluchátky do přírody. Pustím si muziku, nic jiného nevnímám. Jdu. Kromě toho mám naštěstí i zlatou kamarádku. Jakmile jsem vážně na dně, vždycky mě po telefonu během chvilky rozesměje. Ale přímo v práci? Jakmile před vámi leží člověk, který potřebuje pomoc, tak se neobrátíte zády. Pomůžete. Vždycky.

Jsou zdravotníci, kteří to už dál nezvládali a odešli.
A já se jim vůbec nedivím. Vůbec. Taky jsem měla krizi, samozřejmě. Pak jsem si ovšem řekla, že jsem na to přece studovala, v běžných časech mě tahle práce baví. Tak se přece na všechno nevykašlu. Byť je pravda, že se na své zaměstnání v časech po covidu asi budu koukat jinak.

Jak?
Už si to nebudu brát tak osobně. Ono to mezi zdravotníky nějak změnilo asi každého. Ze mně se stal ještě větší cynik, než jsem byla. Beru to tak, že když přijdu domů, už nemůžu donekonečna přemýšlet nad lidmi, kteří mi leží v nemocnici. Ptát se sama sebe, zda jsem všechno zmákla správně. Jestli jsem nemohla udělat víc. To nejde. Z toho byste se zbláznil. Jen si představte, co vás tam běžně potkává: Díváte se člověku do očí, mluvíte s ním. Po pár hodinách se k němu vrátíte a on už není.

K tématu

Je těžké se zbavit otázek, zda jste nemohla udělat víc?
Je. Moc. Jenže jakmile je z mysli nevypudíte, napadá vás: „Tak tohle skončí buď alkoholismem, nebo psychiatrií.“ Přičemž psychiatrie je plná… Člověk si naštěstí v určité fázi uvědomí, že vydrží mnohem víc, než si původně myslel. Je to až neuvěřitelné. Prostě se zapřete, jdete znovu a znovu do toho. Obrovsky vás nabíjejí i vzácně světlé okamžiky. Jako když se konečně podaří přeložit někoho na standardní oddělení. Nejde pochopitelně o záruku, že to zvládne. I z toho samotného přeložení máme ale vždycky tak obrovskou radost! Stejně jako z každé pochvaly. Někdy na pacientech vidíte, že je jim strašně. I tak se však pokusí s vámi zavtipkovat. Situaci odlehčit. Je nádherné, když vám takový člověk řekne: „Sestři, vy jste úžasné. Já vás obdivuju.“

Takže míváte v očích nejen slzy smutku, ale i radosti?
Ano. Častokrát. Stačí jeden takový člověk a nesmírně vám to projasní den. Pamatuju si na rodinu, jejichž maminka u nás na ARO ležela s covidem. Bylo to špatné, vypadalo to na poslední chvíle, takže měli povoleno ji navštívit. A přestože pak skutečně zemřela, stejně za námi přišli a poděkovali. Ocenili, že jsme pro jejich blízkého udělali maximum. To vám vyrazí dech.

Pomáhat i v nejtěžších chvílích. To je úkol pro zdravotní sestry na covidových odděleních.
Pomáhat i v nejtěžších chvílích. To je úkol pro zdravotní sestry na covidových odděleních.
Zdroj: ČTK/Petrášek Radek

Zůstávají ve vás případy konkrétních pacientů?
Ano. U lidí, kdy to dopadlo špatně, si pamatuju jména i obličeje. Víte… To je nejhorší. V člověku většinou zůstane to špatné, co vás emočně a bolestivě zasáhlo. Hodně bojujeme o každý lidský život. Hrozné je, že někdy je pro pacienty konec vysvobozením. Bohužel.

K tématu

Má se vůbec zdravotní sestra v tak smutných časech na co těšit?
To zase ano. Na holky v práci třeba. Když máte dobrou partu, i na tak smutných místech se občas zasmějete. Snažíme se vzájemně podporovat. Víc než kdy jindy se ukáže, s kým člověk pracuje. Jestli ten druhý má charakter. Kdo je a není týmovým hráčem. Jak se teď neoperuje, hodně nám chodí pomáhat i anesteziologické sestry a sálovky. Moc si toho vážím, každá ruka je teď dobrá. Přišli i medici, studenti ze záchranky, záchranáři. Jeden takový kolega mi říkal, že když vidí, kolik máme práce, tak by ho hanba fackovala, pokud by měl zůstat stranou.

Je fyzicky náročné už jen strávit dvanáct hodin v ochranném obleku?
Je. Jste okamžitě zpocený. Jen co do něj vlezete. S kolegyněmi jsme se shodly, že všechny známe stejný, naprosto neodbytný pocit: Že se v tom udusíme. Popadne vás panika, že to okamžitě potřebujete sundat, shodit ze sebe, utéct a nikdy se nevrátit. Musíte si to v hlavě přecvaknout. Nic jiného nezbývá. Musíte. Opakujete si, že to bude dobré. Že to vydržíte. A pokud je to přece jenom k nesnesení, holt na chvíli vyjdete ven. Opravdu jen na chvíli, po kterou vás kolegyně zastoupí. Ano, je to náročné. Když ve třech lidech myjete šest těžkých ležících pacientů, máknete si. Únava je značná.

Napadá mě – líčí se sestřička, než ráno vyrazí do práce?
Ne. Nemá to smysl. Zrovna nedávno jsem byla na čistém ARO a kolegyně přišla nalíčená. Radovala se, že když nemá službu na covidu, tak se mohla namalovat. Jenže my tam zrovna měli v izolaci covidového pacienta, protože jinde pro něj nebylo místo. A právě o něj se toho dne musela starat. Smůla. Moc jsem jí v té chvíli rozuměla. Pro člověka je to svátek, když má zrovna službu na klasickém čistém oddělení.

K tématu

Máte manžela, syna. Jak váš pracovní režim zvládá rodina?
Oba se mnou tiše trpí, snaží se to tolerovat. Svému muži musím poděkovat, je to teď doma hodně na něm. Nějak to zatím zvládáme, hodně jsme zapojili babičky. Byť já osobně se od nich samozřejmě snažím držet dál. Mají už svůj věk, takže se o ně strachuju.

Vy sama jste už covid prodělala?
Ano, jako skoro každý u nás v práci. Chytila jsem to někdy na začátku listopadu, zaplaťpánbůh se to projevovalo jenom velkou únavou. Celých deset dnů v karanténě jsem proležela. Každý z těch dnů jsem měla jiný příznak, naštěstí jsem vyvázla dobře. Přestože jsem astmatik.

Když mi někteří na sociálních sítích na věcné informace odpovídají, že stejně jako další zdravotníci lžu... To už je slušná porce arogance.

Co si jako zdravotní sestra myslíte o způsobu, jakým na pandemii reaguje vláda?
Připadám si jako schizofrenik. Na jedné straně jsem obyčejný člověk, který stejně jako všichni ostatní trčí doma, protože v podstatě nikam jinam nesmí. Na druhé straně v práci na vlastní oči vidím, co tahle nemoc skutečně obnáší. A přiznávám, že spoustu věcí nepochopím. Proč třeba musím chodit i do lesa s rouškou? To je přece blbost. Stejně jako že musí být zavřené malé krámky, zatímco velká obchodní centra mají otevřeno. Pochopím, že nemůžu do bazénu. Že si nemůžu jít zacvičit. Ale tohle? Mám dojem, že to politici snad i myslí dobře, vůbec ovšem neberou ohledy na psychiku lidí. Spoustu z nás to postupně ničí. Lidi psychicky upadají. Dopadá to tak, že národ je rozhádaný. Nazlobeně se dělí na antirouškaře a na ty druhé, jimž je nadáváno do ovcí.

Co si myslíte o antirouškařích?
Ať nám přijdou pomoct do nemocnice! Alespoň ušetříme za ochranné pomůcky…

Už jste se s někým z nich pohádala?
Na sociálních sítích jsem to už několikrát nevydržela. Ozvala jsem se. Zpětně jsem toho pochopitelně litovala, člověk to nemá zapotřebí. Jenže když mi na věcné informace odpovídají, abych toho nechala a raději dělala pořádně svou práci? Nebo že stejně jako další zdravotníci lžu? To už je slušná porce arogance. Víte, když nás jiní lidé označují za hrdiny první linie, taky mi to nesedí. Jako hrdinka si nepřipadám. Ale lháře bych si vyprosila. Já si přece ten vir nevymyslela! Nás zdravotníky to taky nebaví. Někdo to ovšem dělat musí. Prý lháři… Jen se přijďte podívat, jak to vypadá, když někdo trpí!

K tématu

Tagy: nemocnice pacienti JIP zdravotní sestra koronavirus COVID-19 příběhy z první linie
reklama
reklama

Další hlavní zprávy

Konec tolerance. Komunisté vypověděli dohodu s ANO, vyslovili by i nedůvěru vládě
Babiš: Ministerstvo zahraničí o vakcínách nerozhoduje, Petříček jel předvolební kampaň
Hamáček zkolaboval kvůli tlaku. Před pár týdny podstoupil operaci
Drama na Přerovsku. Starosta se musel schovat na úřadě, útočník mu hrozil nožem
Kauza lihového bosse Březiny opět u soudu. Začal proces s příbuznými a zaměstnanci
reklama
reklama
Prymula: Opatření musíme vydržet ještě dva měsíce, pak epidemie začne ustupovat

Nový den

Domácí zpravodajství

Útok na dítě na Petříně: Krátce předtím napadl pes jinou oběť. Policie označila viníka
Hazard a nezodpovědnost. Opozice kritizuje zmatky s obsazením postu ministra zahraničí
Následky hackerského útoku v Olomouci: Lidé si nic nevyřídí, výplaty přijdou pozdě
Další články
reklama
reklama