Covid zabíjí i bezdomovce. Reportáž z bolavého světa, o který se nechceme umazat

Pan František má sice kvůli jakési lapálii jen jedno oko, v životě s ním ale viděl dost. Svých posledních třicet let označuje za nepřetržitý mejdan. Patří k němu dlouhé zimy strávené na ulici, shánění jídla, žebrání, pervitin, marihuana, LSD. Spousta alkoholu, beznaděje a proher.

A taky mu po Vánocích umřel kamarád.

„Poslední sobotu před Štědrým dnem proběhlo u nás na azyláku testování na koronavirus, z asi třiceti lidí bylo pozitivních zhruba dvacet. I já. Vzali nás do covidového hostelu, kde jsme jedenáct dnů zůstali v karanténě. Tenhle můj parťák z cimry, který tak rád chodil po Praze a sbíral vajgly, byl ještě v sobotu negativní. O tři dny později ho už ale odváželi,“ vypráví. „Byl tenkrát výjimečně dva dny střízlivý, tak dostal delirium tremens. A covid mu to celé završil. Nejdřív byl několik týdnů na jipce, pak ho převezli na LDN. Tam umřel.“

U 41letého Františka byl průběh nemoci mírný, měl vlastně jen rýmičku, při které je člověk trochu protivný. I jeho příběh ovšem dokazuje, že se pandemie už dávno nevyhýbá ani lidem jako on. Ať už přespávají v azylovém domě, nebo tráví noci někde ve křoví.

Zatímco jarní vlna bezdomovce víceméně ušetřila, teď je virus kosí. „Čísla jsou alarmující,“ potvrzuje Jan Desenský z Armády spásy. „Pakliže přistoupíme na expresivní přirovnání, že v tomhle prostředí šlo o časovanou bombu, pak ještě nedošlo k nukleárnímu výbuchu, ale je to za pět minut dvanáct. Musíme si dávat bacha.“

Šatové vši jsou horší

Kdo chce vědět, proč se zmutované hydře tak daří zrovna mezi jedinci bez přístřeší, může leccos vyčíst z odpovědí Pavla z Opavy. Zrzavý chlapík s černou hučkou obvykle přebývá ve stanu kousek od vysočanských kolejí, právě teď ale požitkářsky nastavuje tvář slunci na lavičce před libeňským nádražím. Jen co se posadím vedle položených berlí a umolousaného kočárku s modrou ikeáckou taškou, už vím, co ho dostalo na ulici. Smutně košatá historie se dá zkrátit do dvou slov: „Herna. Chujoviny.“

Zubů Pavlovi moc nezbylo, než si však navlékne textilní roušku s kočičím obrázkem, několikrát mi je při širokém úsměvu s gustem ukáže. I při otázce na koronavirus.

„Jo todlencto… Já mu říkám moribundus. Řeknu vám to tak. Ještě jsem neslyšel, že by to chytil bezďák. Jasné, umřel na to ten Štajdel nebo tito, televizní hvězdy. Mezi námi to ještě nebylo. Včera jsem se o tom bavil s kolegou, řekl to jednoduše: Nesmíš si to připouštět. Strach samozřejmě mám, ten musíte mít vždycky. Ale já ho mám spíš z teho, že od někoho chytim džuvy.“

Džu – co? „Džuvy. Šatové vši. Víte jak? V létě mundúr vyhodíte. Ale teď v tej zimě? Shánějte si nový kabát!“

Pavel je jedním z desítek tisíc bezdomovců žijících v Česku. A byť to tak možná nevypadá, určitě nepatří k těm nezodpovědnějším. Občas se na koronavirus nechává testovat od terénních sociálních pracovníků, průběžně od nich dostává dezinfekci, ústenky, roušky i respirátory. Přesně podle strategie, s níž se nákazu pokouší potírat sociální služby.

„Snažíme se lidi bez domova motivovat k dodržování protipandemických opatření,“ přikyvuje Aleš Strnad, vedoucí terénních pracovníků střediska Naděje. „Pokud se necítí dobře, nebo zkrátka jen chtějí mít jistotu, mohou být otestováni mobilním týmem. Pakliže jsou pozitivní, čeká je ještě vyšetření PCR testem, následně ubytování v izolaci. Osoba bez domova je samozřejmě občanem jako každý jiný. V případě, že má doklad totožnosti a průkaz pojištěnce, může využít běžných testovacích míst. Otázkou ovšem zůstává, kolik z nich je ochotno a schopno se tam dostavit; kvůli nedostatečné motivaci, obavě, studu, špatné zkušenosti. Proto se naopak jezdí za nimi.“

Takhle to ostatně proběhlo i s jednookým Františkem. Přestože ho kromě posmrkávání nic nesoužilo, raději se v azylovém domě nechal otestovat, jelikož měl druhý den na evangelické akci zpívat koledy seniorům.

A vida – byl pozitivní, takže ho místo besídky spolu s ostatními převezli na téměř dva týdny do připraveného covidového hostelu nedaleko od Karlova náměstí, kde je pro klienty zajištěna celodenní strava i odborný personál.

„Byl to fajnový, čtyřhvězdičkový hotel. Starali se,“ oceňuje František. „Samozřejmě – nějaké mouchy se najdou vždycky, úplně jste tam nevěděli, co se vlastně děje. Ale vůbec si nestěžuju, ten čas jsem využil po svém. Měl jsem tichého spolubydlícího, za jedenáct dnů jsme si řekli deset vět. Takže jsem si odpočinul, urovnal si myšlenky.“

Mimozemšťan s rouškou

Zrovna František není úplně typický homeless. Uhlazeně vypadá na první pohled jak jeho oděv, tak vyjadřování. Časy, kdy přebýval ve stanu na holešovickém železničním náspu nebo v propršené „zašívárně“ na mostě u Vltavské, jsou (přinejmenším prozatím) pryč.

Snaží se bojovat nejen se závislostí na alkoholu, ale i s rezignací, skutečným morem všech ztracenců ulice. Stejně jako s pýchou, dalším častým extrémem vyvrženců.

Má svůj mobil – už ne starou tlačítkovou nokii, kterou bezdomovci nezřídka nosí v kapse kvůli sjednávání brigád, ale docela fajnový bezdotykový aparát. Navštěvuje adiktologickou ambulanci, vrátil se k truhlařině, do Naděje dochází na hodiny angličtiny. Svůj denní program si zapisuje do úhledné tabulky. Když se ho tedy ptám, zda by měl na povídání se mnou čas, musí se nejdřív podívat do diáře. „No jo, ve čtvrtek ráno by to šlo!“

Od ostatních lidí bez střechy nad hlavou se však liší ještě něčím podstatnějším. Připouští si, že do trablů se dostal jen a jen kvůli sobě.

„Tohle 99 procent z bezdomovců nechápe,“ popisuje. „Vždycky za to můžou jiní, to je základ celého problému. Jenže víte, jak to funguje doopravdy? Když na někoho míříte ukazovákem, pak další tři prsty té samé ruky ukazují na vás. Člověk musí začít u sebe. Setkal jsem se s tím i u anonymních alkoholiků, kde je to jeden z prvních kroků. Přiznat si svou bezmocnost. Prohru. Ona je to prohraná bitva, ne válka. Nezbývá nic jiného, než přiložit ruku k dílu. Proto se od podzimu snažím něco dělat. Nebýt pořád na azyláku. Nečekat, až přinesou, co zbylo v potravinové bance. Nezabřednout zpátky do stavu natažené ruky. Jsou lidi, které to semele. Člověk si na to rychle zvykne, hezky si to zmapujete: Tamhle u křesťanů dávají jídlo, tamhle na městské části taky. A najednou zjistíte, že kromě chlastání neděláte nic jiného.“

Pořád je to ještě vyprávění o covidu, otázka přístupu s ním totiž velmi úzce souvisí. František respirátor nosí, a to důsledně. Nechápe, že spousta kolegů situaci podceňuje. „Vlastně si s tím často připadám jako nějaký mimozemšťan,“ míní. „Lidi na to kašlou. Úplně.“

Čas pro selský rozum

Aleš Strnad z Naděje mluví trochu jinak. Podle něj je podíl zodpovědných i nezodpovědných mezi bezdomovci a majoritou podobný. Na lidi bez přístřeší je prý jen víc vidět.

„Vy si doma roušku sundáte, oni by ji museli mít čtyřiadvacet hodin denně. Takže se párkrát stalo, že jakmile se lidé bez domova někde kumulovali, občané nelenili a okamžitě kontaktovali strážníky městské policie. Řeším v tomto ohledu spoustu nedorozumění. Někdy si říkám, jestli to není až závist. Že lidé sedí doma, koukají z okna a štve je: Podívej, tenhle je venku a já musím sedět zavřenej.“

Policisté jsou k bezdomovcům každopádně o fous shovívavější. Už když ministerstvo vnitra na podzim vydalo metodický pokyn zavádějící zákaz vycházení, byli směrem k tulákům nabádáni k používání selského rozumu. Stejné je to i po pondělním zpřísnění, kdy se leckdo z nás musí venku ohánět čestným prohlášením a vysvětlovat, co vůbec pohledává na čerstvém vzduchu.

„Když policisté potkají člověka bez domova, naštěstí většinou nemají potřebu ho pokutovat, něco restriktivně donucovat. Spíš mu doporučují patřičnou sociální službu,“ oceňuje Desenský.

Dá se celkem pochopit, že bezdomovci mají priority nastavené jinak. V první řadě řeší, kde se dnes nají, kde přespí, kde se ohřejí. Až potom uvažují o pandemii a jejích možných důsledcích. Řada z nich má na pandemii pifku z úplně jiného důvodu – přišli kvůli ní o příjmy jak ze žebrání před turisty, tak z brigád, jichž znatelně ubylo.

Obecně bývají velmi snadným terčem, ne vždy však svou vinou. Právě teď jim, víc než komu jinému, chybí aktuální informace. Protivirová opatření se leckdy mění několikrát za den, zmatení jsou i občané, kteří to mohou sledovat na internetu a v televizi. Natožpak osoby, pro něž je mnohdy jediným spojením s děním komunikace se sociálními pracovníky.

„Když se mluví o lidech v první linii, zmiňují se sestřičky, doktoři, hasiči, policisté. Zcela poprávu, vždyť třeba zdravotníci z ARO jsou úplnými paladiny naší doby. Za sebe ale k velkým hrdinům řadím vedle terapeutů a pečovatelů v domovech pro seniory i tyhle terénní pracovníky roznášející lidem bez domova vše potřebné – od roušek po pandemické novinky,“ tvrdí Desenský z Armády spásy. „Nemyslím, že si občané úplně dokáží představit, co by se stalo, pokud by sociální služby najednou přestaly fungovat.“

Ochrání vás čůčo

Covidové hostely jsou zaplněné, virus se navzdory všemožným opatřením dál šíří. Není to dobré. Strnad přesto tvrdí, že poměr nakažených mezi bezdomovci zatím nepřevyšuje poměry u majority, vlastně právě naopak.

„Těžko říct, čím to je,“ přemýšlí vedoucí terénních pracovníků střediska Naděje. „Snad tím, že fungují alespoň některá opatření, kterými se snažíme pomáhat. Asi hraje roli i fakt, že řada bezdomovců zůstává v místech přespávání, nesdružují se tolik s ostatními. Že tráví čas venku, ne v uzavřených místnostech.“

Zeptejte se na to Františka, má na věc svéráznější názor. „Blahobyt člověku nesvědčí, venku naopak získáte imunitu,“ vysvětluje. „Na pražské ulici jsem zimu přežil bez chřipky. Chytli ji leda lidi zhýčkaní ústředním topením. A všechno přebije i chlast. Víte, co se na ulici pije za věci? Čůčo! S vínem nemá nic společného, jde o ředěný, dochucený destilát. Na Žižkově se k té dvoulitrové dobrotě dostanete za 27 korun. Denně toho vypijete až deset litrů, to pak máte organismus hodně přemlácenej. I proti covidu. Jen musíte počítat s tím, že tělo je takovými dardami zároveň dost otrávené.“

Ve světě lepkavém od krabičáku a sebelítosti nelze hledat přehnanou romantiku. Není to dobrodružství jako z filmu, spíš smradlavé dno. Nefungují v něm klasická přátelství, solidarita, nebezpečí může přijít z každé strany. Radost chutná po vajglu z koše.

Zítřek není. Nikdy nebyl, nikdy nebude.

Třeba Pavel měl předevčírem padesátiny, prozradili mu to ale až policajti, kteří ho legitimovali. Prý: „Tak ať vám to klape dalších padesát, chlape!“ Úplně mu při tom naskočila husí kůže.

Kvůli tomu všemu. Kvůli známému, jehož před třemi týdny napitého srazil vlak. Kvůli dalšímu, který pár měsíců nazpět uhořel, protože si zapálil retko na matraci a usnul. Kvůli dceři, o níž mu přítelkyně tenkrát řekla, že není jeho. Kvůli všem těm bitvám, které znova a znova prohrává. Kvůli plechovce piva, co jsem mu teď dal a on si ji honem schovává pod kabát, aby si jí kumpáni na vedlejší lavičce nevšimli.

Jasně, i kvůli té podivné nemoci, tomu moribundu či čemu.

Čert to vem. Místo mudrování mávne furiantsky rukou.

„Život je o tom, aby se člověk porád učil, že? Nemáš ještě jedno pivo?“