Byla „mimozemšťan“, tak prchla k rychlobruslení. Teď Erbanová zažívá ženský hokejový sen

S hokejem končila v roce 2006 ještě jako dítě, protože vnímala, že s ním toho v České republice nejde mnoho dokázat. Tento sport milovala, ale aby žena sváděla souboje mezi mantinely a mlátila do puku? To tehdy nebylo „in“. Proto – když viděla, jak začíná vystrkovat růžky jistá Martina Sáblíková – se vrhla na rychlobruslení.

Dařilo se jí víc než dobře. Vrcholem byly dvě bronzové medaile z mistrovství světa, titul evropské šampionky a především pak bronz z olympijských her v Pchjongčchangu. Právě po životním úspěchu nečekaně ukončila kariéru. Rychlobruslařskou, ne sportovní. V létě 2018 vzala opět do ruky hokejku a započala ambiciózní plán návratu. Tuzemský ženský hokej se v tu chvíli nacházel v o dost lepším stavu, než ve kterém ho Karolína Erbanová o 12 let dříve opouštěla.

Po prvotní adaptaci v Jičíně si vysloužila angažmá ve Švédsku, teď hraje za finské HPK (Hämeenlinnan Pallokerho). A hlavně byla u vůbec prvního postupu „lvic“ na olympiádu a na začátku záři mohla velkolepě oslavit historické ukořistění medaile z mistrovství světa.

V jakém dalším sportu získáte na velké akci bronzovou medaili?
Na jeden lidský život jsou dva různé sporty asi maximum. (smích) Protože přejít individuálního sportu do kolektivního… Můžete říct, že je to přesun z ledu na led, ale jde o úplně jiná odvětví. Víc už toho asi nestihnu. Ráda bych ale určitě přidala ještě aspoň jednu v hokeji.

Historický úspěch pro české hokejistky. Po výhře nad Švýcarskem vezou z MS senzační bronz

Sport

České hokejistky porazily v zápase o 3. místo na mistrovství světa Švýcarsko 4:2 a poprvé v historii získaly na vrcholné akci medaili. Dvěma góly se na dnešním bronzu v dánském Herningu podílela útočnice Natálie Mlýnková.

Zmiňujete „led jako led“, u Ester Ledecké to může být „sjezdovka jako sjezdovka“, když sbírá úspěchy v alpském lyžování i ve snowboardingu. Nevtipkují občas spoluhráčky v šatně, že jste trochu jako Ester v jiné verzi?
Úplně nejmenovaly Ester Ledeckou, ale občas mi říkají „rychlonožka“ nebo „obojživelnice“. Někdy tedy určité vtípky padnou, ale jsou samozřejmě myšlené v dobrém.

Jaká slova se vám s odstupem derou na mysl, když řeknu, že česká ženská hokejová reprezentace na světovém šampionátu v Dánsku s vámi v sestavě získala historickou medaili?
Nejen mně to bude docházet ještě dlouho. Turnaj byl v mých očích strašně dlouhý, protože s takovou akcí jsem zatím zkušenost neměla. Ale jak jste řekl – historický úspěch pro český ženský hokej. Pro mě pak po individuální stránce znamenal šampionát nesmírnou zkušenost. Ještě během rychlobruslařské kariéry jsem sledovala vývoj tuzemského ženského hokeje. A když jsem přecházela k hokeji, snila jsem o tom být součástí změny ve sportu, který mám dlouhodobě velmi ráda. Opravdu mi současný stav přináší obrovskou radost. Sice mi nevyšly olympijské hry v Pekingu, ale byla jsem předtím u úspěšné kvalifikace, a tedy historického postupu na ně. Načasování mého rychlobruslařského konce a začátku úspěšné hokejové éry je úžasné.

Chtěla jsem někam patřit. A to hokej neumožňoval

Hokej jste hrála už v mládežnickém věku, než jste se vrhla v roce 2006 na rychlobruslení. To byla úplně jiná doba, kdy pro holku – na rozdíl od kluků – v Česku nebylo úplně typické snít o hokejové medaili z mistrovství světa, že?
Trochu jsem předběhla dobu. Brácha hrál hokej, bratranci také, maminka je velkou fanynkou. Tím pádem jsem se také chtěla pustit do tohoto sportu. V té době to u holky nebylo normální, takže od rodičů jsem neměla úplně největší podporu. Nebrali to jako možnost. Nakonec jsem ale začala hrát. Hokej byla a je láska. Ale odjakživa jsem sportovní fanatik a viděla jsem, že v hokeji zatím neexistuje cesta, jak proniknout do sportovního světa. Tehdy holky neodcházely do zahraničí, třeba na stipendium do Ameriky a Kanady, kde by pak mohly hrát poloprofesionálně ligu. A vlastně jsem ani neznala jedinou hokejistku. Proto jsem zvolila rychlobruslení, u kterého jsem věděla, že úspěch bude záležet jen na mně. V té době už měla Martina Sáblíková velmi dobře našlápnuto, svět si jí začínal všímat.

Jedním z hlavních problémů tedy byla absence vzorů. To teď pomáháte měnit. Dívky v Česku mohly vidět ženský tým na olympiádě, teď na MS reprezentantky s medailí na krku. Berete to sama jako zásadní krok pro to, aby boom mohl pokračovat v dalších letech?
Určitě. Když je dívce s křehkou mentalitou 14 nebo 15 let, vyrůstá v klučičím prostředí a nemá se o co opřít, představuje to velký problém. Sama jsem si připadala mimo. A teď jsem strašně ráda, že jsem součástí hnutí, vidím, že se tvoří správná komunita. A ta občas zachytí holky, které mají problém udržet se na hokejové cestě. Leccos nyní vidí i na sociálních sítích, mohou ženský hokej sledovat v televizi. Já ještě v době, kdy internet nebyl tak rozjetý jako dnes, ani neviděla ženskou ve výstroji. Proto jsem měla pocit, že jsem mimozemšťan. Chtěla jsem někam patřit a rychlobruslařská skupina mi to umožnila.

V té době to u holky nebylo normální, takže od rodičů jsem neměla úplně největší podporu. Nebrali to jako možnost. Nakonec jsem ale začala hrát. Hokej byla a je láska. Ale odjakživa jsem sportovní fanatik a viděla jsem, že v hokeji zatím neexistuje cesta, jak proniknout do sportovního světa.

Co podle vás vedlo k tomu, že je nyní všechno jinak a ženský hokej se u nás těší velké popularitě?
Delší proces. Není to zásluha jen holek z užšího i širšího reprezentačního kádru, ale také lidí, kteří se pohybují kolem. Bylo to o každoroční snaze protlačit ženský hokej, budování lepších podmínek, velké inciativě dostat ho do povědomí veřejnosti. Dlouhodobý tlak má nyní efekt. Trvalo, než české holky začaly odcházet do zahraničí hrát kvalitní ligy, které u nás nejsou. Teď je normální, že hokejistky míří do Švédska, Finska nebo zámoří. Hráčky si pak budovaly jméno na světové scéně, což se spojilo s pomocí od svazu. A bylo možné uhrát postup na olympiádu.

Už jste zmínila, že ve finální nominaci na olympiádě jste nefigurovala. Vím, že jste necítila křivdu, vzala to sportovně. Bylo to částečně třeba i proto, že pod pět kruhů už jste se předtím opakovaně podívala coby rychlobruslařka?
Nemyslím si, že kdybych na olympiádě předtím nebyla, mrzelo by mě to víc. Věděla jsem od začátku, v jaké pozici se nacházím. Už při kvalifikaci jsem byla 13. útočnicí a bylo jasné, že musí dojít ke změně, abych měla místo v sestavě. Že nejedu, nebylo velké překvapení, ale nebudu lhát – samozřejmě mě to trochu mrzelo, cítila jsem zklamání. Bylo by úžasné podívat se na olympiádu ve dvou různých sportech.

Poznávám nový druh bolesti

Nebylo třeba přehnaně smutnit i proto, že to bylo prakticky jen dva roky poté, co jste se k hokeji vrátila. Po 12 letech. Jste sama v šoku z toho, za jak krátkou dobu vám náleželo místo v reprezentaci a jak rychle jste medailistkou z mistrovství světa?
Jsem. V srpnu 2018 jsem poprvé byla ve výstroji na ledě. A šlo to hodně rychle. Napřed jsem nevěděla, jestli budu schopná se na požadovanou úroveň dostat. Cítila jsem, že mám vůli, tělo drží. Chtěla jsem začít ještě jednu sportovní kariéru. Začátkem mi situaci zkomplikovala pandemie, takže první rok jsem nehrála ani jeden zápas, mám za sebou jen tři sezony v hokeji. Asi je to trochu sportovní úkaz, když jsem se dostala do situace, kdy se mě týká nominace do národního týmu. Trošku mi to připomnělo reakce v mém okolí, že chci získat medaili na olympiádě v rychlobruslení. Viděla jsem tehdy přející tváře, které ale zároveň pochybovaly. Když jsem si stanovila nový cíl, bylo to podobné. Ale už ne tolik, protože když se do něčeho opřu, většinou to vyjde.

Viceprezident ČSLH Petr Bříza na týmové oslavě! 🦁❤️ #narodnitymzen pic.twitter.com/k3fB5WWClU

— Hokejový nároďák žen (@narodnitymzen) September 5, 2022

V jednom rozhovoru jste řekla, že rychlobruslení vám způsobilo šrámy na těle i na duši. Hokej tyto rány rychle zacelil?
Nevím, jestli ty fyzické, protože moje tělo stále po přechodu k hokeji prochází šokem a každý den se mě ptá, jestli to myslím vážně. Přece jen po 15 letech profesionálního sportu není v optimálním stavu. Teď do toho přidat nový sport, ve kterém dochází na neustálé změny směru. Zápas také není úplně krátký, osobní souboje jsou pro mě rovněž novinkou. Duševní rány jsou pak samostatnou kapitolou. Není tajemstvím, že můj odchod z rychlobruslení nebyl ideální. Ale je to součást mé cesty, otevřelo mi to nové možnosti. Dostala jsem se přes to, i když neříkám, že si nikdy nevzpomenu. Nebo že bych do rychlobruslení nikdy nenaskočila, kdybych měla šanci vrátit čas. To vůbec.

Asi je to trochu sportovní úkaz, když jsem se dostala do situace, kdy se mě týká nominace do národního týmu. Trošku mi to připomnělo reakce v mém okolí, že chci získat medaili na olympiádě v rychlobruslení.

A je tedy po fyzické stránce náročnější hokej, nebo rychlobruslení? Dá se to vůbec porovnat?
Tyto sporty mají úplně jiný druh bolesti. Teď na šampionátu jsem vůbec poprvé schytala pořádnou ránu pukem do špatného místa. A nevěřila jsem, jak bolestivé to může být (úsměv). Už chápu, proč občas hokejisté vypadají, že je po nich. Hokej je pro mě sportem gladiátorů, odnášíte si úrazy z boje. V rychlobruslení se nerodí zranění z kontaktu. Ale zase se bavíme o obrovské fyzické námaze s velkými tréninkovými dávkami. Dochází k přetížení nejvíce namáhaných partií.

Jsem ráda, že ženy vede žena

Bavíme se o adaptaci na jiný druh bolesti. Jak bylo těžké se přeorientovat z individuálního sportu na kolektivní?
Tento proces podle mě bude trvat do konce mé hokejové kariéry. Jsem velice individuálně nastavený člověk, takže rychlobruslení v tomto pro mě nepředstavovalo žádný problém. Žijete ve své individuální bublině, samozřejmě trénujete v nějaké skupině, ale jinak se věnujete převážně sobě. Trenéra máte de facto pro sebe. Do závodu jdete sám, prohráváte, případně vyhráváte sám. U hokeje – zvlášť na reprezentační úrovni – jsem velmi rychle zjistila, jak moc důležité je naladit se na stejnou vlnu se zbytkem týmu. A zvlášť u turnaje jako mistrovství světa je extrémně vnímat tuto týmovou energii. To vyhrává zápasy i šampionáty. Často musíte pracovat s tím, že o dost lepší tým porazí horší. Tam pak hraje týmový duch velkou roli. Překvapilo mě, že to má na výkon až takový vliv. Mistrovství světa v Dánsku mě v tomto dost naučilo. Stejně jako mám ještě hodně práce na ledě, abych dohnala velké manko, musím se stále zlepšovat mimo led.

Dříve jste si žila před závody v bublině a nevnímala okolí?
Ano. Ve velké hale jsem se rozcvičovala úplně sama, byla ve své zóně. I na hokeji jsem se ze zvyku napřed rozcvičovala sama, ale poznala jsem kouzlo toho, že je fajn si jít s holkami například zakopat. Vždy rozcvička obnáší nějaké hry a já nerozuměla, proč jsou součástí. Říkala jsem: „My se máme fyzicky připravit a jdeme si kopat?“ Ale opravdu se díky tomu správně naladíte, má to své kouzlo.

Předpokládám ale, že oslavu medaile z mistrovství světa v hokejovém kolektivu si člověk užije více než večer po individuálním cenném kovu z olympiády. Je to tak?
Zezačátku jsem tomu nevěřila, ale ano. Oslava v šatně s týmem je nezapomenutelným zážitkem.

🤫🤫🤫 pic.twitter.com/YxOFqvy172

— Hokejový nároďák žen (@narodnitymzen) September 4, 2022

Podle vašich slov jste si v reprezentaci vytvořily rodinu. Do jaké míry k tomu přispěla nová kanadská trenérka Carla MacLeodová, která v dubnu nahradila Tomáše Pacinu?
Ve svém sportovním životě jsem měla možnost potkat už spoustu zahraničních trenérů. A je pro mě tak velmi zajímavé srovnávat. Musím říct, že jakmile jsem se dozvěděla, že nás povede ženská trenérka, myslela jsem si, že je to správný krok. Je to dobrá cesta, když ženský kolektiv dostane na starost žena. Od začátku na mě měla velký vliv, mile mě překvapilo, jak situaci uchopila. Před mistrovstvím jsme se sice viděly jen jednou, ale i tak do všeho vložila hodně úsilí prostřednictvím mnoha videocallů. Dost jsme pracovaly také mimo led na tom, jak být lepší tým. Cítila jsem z toho jakýsi kanadský přístup. Přinesla klid a ten se mi ve finále zdál klíčový v určitých fázích takto dlouhého turnaje.

Obecně teď český hokej inklinuje k zahraničí. U mužské reprezentace je Fin Kari Jalonen, předchůdce MacLeodové Pacina je sice Čech, ale předtím roky působil v Kanadě. Vy jste tedy zastánkyně přijetí pomoci zpoza hranic?
Mně se to hůře posuzuje, protože jsem zvyklá trénovat pod zahraničním vedením. Vůbec to neberu jako něco zvláštního. Žádné „wau, máme tu cizince“. Už dříve jsem spolupracovala i s dalším personálem ze zahraničí jako fyzioterapeuty a doktory. Každopádně trend speciálně v kolektivním sportu takový je. A když se podaří k týmu sehnat člověka, který do role opravdu pasuje, je to dobře. Člověk z jiné kultury přinese nové poznatky.