Je 1. září, dlouho očekávaný den. Dá se jen těžko rozpoznat, kdo se na začátek nového školního roku těšil víc. Zda děti, nebo jejich rodiče. Nakládám své tři ratolesti do auta a vezu do jejich školy v Teplicích. V naději, že v lavicích tentokrát vydrží celý rok a nebudeme je mít třeba hned po volbách zase na krku na on-line výuce.
Už v předvečer začátku školy se to u nás doma tetelilo jak v úle. Na všech třech našich školou povinných dětech byla znát směs jakési nervozity a těšení se, že opět zasednou v lavicích a budou tak činit až do konce června 2022. „Děcka, mazejte spát,“ naháníme je s manželkou do postelí. „Ráno jdete do školy,“ dodáváme nevyžádanou rodičovskou připomínku.
Je středa ráno a místo budíku nás do stavu bdělosti přivádí ruch, který se ozývá z koupelny. Děti zjevně nemohly dospat. Než se kolem půl sedmé sejdeme všichni u stolu ke snídani, všechny tři jsou již oblečené a nachystané. „Co blbnete? Máte čas,“ hlásím se zkušeností muže středního věku. „Tati, ale dneska musíme vyjet dřív, máme tam být nejpozději v 7:35. Musíme se otestovat,“ zpraží mě mladší dcera, která jde do páté třídy. „Prosím tě, v klidu,“ odvětí její starší sestra, pro niž je to poslední školní rok na základní škole.
Co jste dělali o prázdninách
Vyrážíme s dvacetiminutovým předstihem. Tuším, že u školy bude problém zaparkovat. Jednak se tam opravuje jedna z přilehlých ulic, jednak bude tradičně nával. Auto odstavíme asi 300 metrů od budovy. Před školou už postávají hloučky dětí a jejich rodičů, a tak čekáme, až se otevře „brána“. „Tak za hodinu tady,“ připomínám trojici, která už mě sotva v tom hluku může slyšet. Skupinky rodičů pomalu mizí jako po nějaké demonstraci.
Za necelou hodinu stojím zpět před školou. Mezitím mě naše deváťačka informuje smskami, jak to ve třídě probíhá. „Tak už se testujeme. Je nás tady šest, co se nechali očkovat a mají za sebou první dávku. Paní učitelka nás za to chválí,“ píše dcera. Výsledky všech testů jsou negativní, nikdo tedy nemusí z kola ven. Od úterý už budou mít roušky jen a chodbách, ve třídě si je budou moci sundat. „A teď si říkáme, co jsme dělali o prázdninách. Máme říct jen tři slova,“ přichází další zpráva na mobil. „Prudili jsme rodiče,“ odpovídám.
Zvoní a z útrob školy se začínají valit první děti v doprovodu svých třídních učitelek. Vyhlížím ty svoje tři, abych z nich vytáhl čerstvé dojmy. „Normálka,“ hlásí syn, který si letos odbyde svou premiéru na druhém stupni. „Nejdřív jsme se testovali. Šťourali jsme se tyčinkou v nose, pak jsme to dali do takový lahvičky s nějakou vodou. Tu jsme vylili na ten test a čekali čtvrt hodiny. Mezitím nám učitelka říkala, co nás v tomhle roce čeká,“ popisuje.
Jdeme ještě do mekáče
Nejsdílnější je právě mladší dcera Alexandra. „Testovali jsme se, pak jsme si vybarvovali rozvrh, říkali jsme si, co jsme dělali o prázdninách a kde jsme byli, a paní učitelka se nás ptala, na co se nejvíc těšíme. Připadala jsem si, jako bych šla znovu do první třídy,“ říká s úsměvem a nadšením v hlase. Na otázku, jestli někdo testování odmítl, mi všichni tři odpovídají, že ne. „Jenom u nás mělo asi pět dětí potvrzení, že se nechali testovat tím jiným testem,“ upřesňuje Alexandra a ptá se mě, jaký je mezi antigenním a PCR testem rozdíl.
První školní den roku 2021/2022 končí. Dvě naše starší děti jdou ještě s kamarády do „mekáče“, já vezu „číslo tři“ domů. A v duchu si říkám, že se snad nezopakuje loňské distanční „peklo“. Nedovedu si představit, jak to zvládaly rodiny, které se musely tísnit někde v paneláku ve 2+1. Klobouk před nimi dolů.
