Čech jako jediný na světě natočil náraz obou letadel do Dvojčat. Od zkázy byl sto metrů

Pavel Hlava je jediným člověkem na světě, jemuž se 11. září 2001 povedlo natočit oba nárazy letadel do newyorských Dvojčat (tedy Dvojiček, jak jim sám říká se zřetelným moravským přízvukem). Bývalému havíři k tomu pomohl sled neskutečných náhod, i díky nim pak video prodal za slušné peníze americkým médiím. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS uznává, že se považuje za klikaře. Už jen proto, že chybělo málo a syn by mu výjimečnou nahrávku omylem smazal.

Když se řekne 11. září, vybavíte si spíš zkázu newyorských Dvojčat z roku 2001, nebo svou svatbu, kterou jste měl ve stejném termínu o několik let později?
Určitě mi naskočí spíš zhroucení World Trade Center. Na svatbu jsem totiž dávno zapomněl. Byla v mém životě už druhá, a zase to byl přešlap. Až se nabízí úvaha, zda tohle datum nenosí smůlu.

Pavel Hlava (58)

Čech, který jako jediný na světě natočil na kameru nárazy obou letadel do Světového obchodního centra.
Bývalý havíř, v Americe pracoval jako údržbář. Nyní dělá na poště.
Pochází z Brna, je dvakrát rozvedený.

Mnoha lidem v roce 2001 skutečně přineslo velkou bolest, vy jste byl tehdy přímo u toho. Jak se přihodilo, že jste jako vůbec jediný natočil nárazy obou letadel do Světového obchodního centra?
To byla neuvěřitelná náhoda. Vlastně hned několik náhod najednou.

Vyprávějte.
Předně – kameru jsem si koupil jen týden před 11. zářím. V Americe jsem tenkrát pracoval jako údržbář, tak jsem hodlal natočit, jak se mi tam žilo. Původně jsem ji s sebou do práce chtěl vzít už 10. září, nakonec zůstala doma – su sova, po ránu bývám bez nálady, takže se mi točit chvíli po probuzení prostě nechtělo. Desátého jsme přitom původně měli vyrazit na čtrnáctidenní práci do Pensylvánie. Dopadlo to jinak – jakmile jsme dorazili do fabriky, náš šéf Mike Cohen přišel s tím, že se odjezd z New Yorku posouvá o den, na jedenáctého. Druhé ráno po sobě jsem potom už kameru doma nenechal. A příznivých náhod přibývalo.

Jaké byly ty další?
Když brácha 11. září pověděl Mikeovi, že si beru s sebou kameru, posadili mě v autě zcela výjimečně na šéfovské místo spolujezdce. Nebýt toho, později tak slavné záběry bych nenatočil. Stejně jako kdybychom do Pensylvánie vyrazili obvyklou cestou spodním Brooklynem přes Verrazano Bridge do New Jersey. Jenže my se tentokrát vypravili jinudy – tunelem na Manhattan, pak Lincolnem. Dodnes netuším proč.

Co jste točil?
Všechno. I kolonu před tunelem Battery. Říkal jsem si: „Tohle musím ukázat doma. Tady se sjíždí osm pruhů do dvou a není problém. U nás se sjíždějí tři pruhy a všichni se můžou pominout.“ Pohyboval jsem kamerou zleva doprava, zaostřil na billboard se Schwarzeneggerem, kterému měl v říjnu jít do kin film Protiúder: mimochodem příběh o teroristech a obrovské explozi. Udělal jsem záběr na Arnolda, stáhnul to zpátky a v poslední možné chvíli před zajetím do tunelu otočil kameru na Dvojičky. Přesně v tu chvíli do nich naletělo první letadlo.

Všimnul jste si toho hned?
Kdepak! Pokud bych ten první náraz zaregistroval, rychle bych zakřičel, abychom zastavili. Takhle jsme jeli dál. A když jsme projížděli tunelem, už z rádia mluvili o nárazu do prvního z baráků Světového obchodního centra. Hned jsem Mikea nabádal, aby jel rychle, že to natočím i zblízka. Snažil se, kličkoval. Když jsme se konečně dostali z tunelu, spatřili jsme před sebou místo mrakodrapů hořící spoušť. Jen jsme se užasle překřikovali. V nehybné koloně aut jsme zastavili u chodníku. Zatímco Mike volal domů rodině, já točil. Dvojičky jsem měl přímo před sebou, tak sto metrů. Jedna věc byla, co jsem v těch chvílích viděl. Druhá, co jsem slyšel.

Co?
Asi do dvou minut se najednou zezadu od oceánu ozval divný zvuk, který stále mohutněl, blížil se. Zvednu hlavu a všimnu si, že nade mnou přelétává obrovské dopravní letadlo. Osmdesát metrů nad hlavou! To byl rachot, pane! Mihlo se nad námi zvláštně nakloněné, vlastně to vypadalo, že by mohlo Dvojičky minout. Bylo to ale jenom zdání, i od FBI jsem později při zkoumání svého videa slyšel, že pilot moc dobře věděl, co dělá. V křídle měl benzín, ze strany od vody dost prostoru, tak to do budovy práskl co nejníž. Proto pak druhá napadená budova spadla o půl hodiny před tou první. Na první barák oproti tomu letěli směrem od Manhattanu, kde máte samé mrakodrapy. Na manévr nebyl prostor, k World Trade Center vlastně jen doplachtili a pustili to do baráku, co to dalo.

Jak vám bylo po těle, když se nadosah odehrávala podobná hrůza?
Nedocházelo mi to. Bylo to strašně rychlé. Fakt, všichni jsme zůstávali v klidu. Až teď, po dvaceti letech, si uvědomuju, v jakém jsem byl i já sám nebezpečí. Doba se od toho okamžiku neuvěřitelně změnila. V roce 2001 jsem stejně jako většina ostatních lidí vůbec netušil, že existují nějací teroristé. Teď dochází k explozím všude možně, v Kábulu nedávno zemřelo 170 lidí. To je přece hrozné. Ať jste kdekoliv, vůbec nevíte, jestli vám pod zadkem náhodou něco nebouchne. Pokud bych se do blízkosti podobného útoku dostal v roce 2021, asi bych se posr...

Zatímco v roce 2001…
…jsme si nepřipouštěli žádné nebezpečí. Stáli jsme sto metrů od hořících Dvojiček, a kdyby nás kvůli blížícím se hasičům nevyhnali policajti, sledovali bychom to z první řady až do úplného konce. Vybavuju si, co jsem si říkal: Že musí jít o hloupou náhodu. Vždyť týden před 11. zářím zůstal na stejném místě viset nějaký šílenec s padákem. Proto mě po prvním nárazu napadlo, že se asi mezi Dvojičkami pokusil prosvištět podobně trhlý letecký akrobat. A že mu to nevyšlo.

Byli stejně v klidu i ostatní lidé na newyorských ulicích?
Zkraje ano. Nikdo nestresoval. Jen brácha řval: „Atentát!“ Pamatuju si, jak Newyorčané pomalu kráčeli po mostě směrem na Brooklyn, jako by se ani nic nestalo. Žádná panika. Dívali se vzhůru do vrchních pater a ujišťovali se: „To se za chvíli uhasí.“ Až postupem času všem docházelo, o jak příšernou tragédii se jedná. A že to mohlo být ještě mnohem, mnohem horší! Ve většině budov na Manhattanu se totiž chodilo do práce na devátou, přičemž první letadlo vrazilo do Dvojiček v 8:45. Pokud by udeřili až v deset, kdy byly oba baráky plné, došlo by k ještě šílenějšímu masakru. Mike mi tvrdil, že v obou barácích dělalo dohromady 50 tisíc zaměstnanců. Hodně z nich se toho dne podruhé narodilo. Jedním z lidí, kteří se takhle zachránili, byl můj kámoš, co do Ameriky zdrhnul v 80. letech. 11. září 2001 naštěstí do práce moc nespěchal, proto tam nezůstal.

Viděl jste na vlastní oči, jak Dvojčata spadla k zemi?
Viděl jsem zhroucení jedné z budov. To už jsem točil z větší dálky, ze zadního sedadla našeho auta, když jsme se rozjeli na jediný most, který po té tragédii zůstal na Manhattanu otevřený. Jakmile jsme za Washington Bridge tankovali na benzínce, z rádia hlásili, že spadlo i druhé z Dvojčat. Naprosto nás to šokovalo. I pro nás Dvojičky představovaly důležitý symbol. New York je postavený na rovině. Jakmile jste se do něj odněkud vraceli, vídali jste je před sebou už pět, deset kilometrů před vjezdem do města. Najednou tam nebyly. Hodně zvláštní pocit!

Jak na jejich zkázu reagovali Američané?
Jakmile ty dvě budovy spadly, ovládla tamní lidi panika. Svým způsobem v tu chvíli přišli o své tradiční sebevědomí. O bezprostředních reakcích Američanů na 11. září jsem ale slyšel jen od jiných kluků. My jsme ještě toho dne přejeli do už zmíněného pensylvánského kempu, kde jsme odříznutí od okolí makali na táborových chatkách.

Kdy jste zjistil, že máte nahraná obě letadla?
Až po čtrnácti dnech, kdy jsme se zase vrátili do New Yorku. Premiérově jsme si nahrávku pouštěli ještě v Pensylvánii; táborový správce tam měl malou, černobílou televizi, ke které jsem připojil kameru. Sjeli jsme to asi pětkrát za sebou, záběru s prvním letadlem jsme si ale zatím nevšimli. To až po návratu, kdy se o video zajímal jeden kolega. Jen co se na to mrknul, už přiběhnul: „Ty brďo, vždyť ty tam máš i první letadlo!“ Hodně mi spadla brada. Musíte si uvědomit, o jaké době se bavíme. Lidi tenkrát ještě neměli natáčecí mobily. Dnes by takové záběry měl kdekdo, tenkrát nikdo.

Proč se ty vaše dostaly do médií až po dvou letech?
Napsal jsem mail na Novu, jestli by neměli zájem. Odpověděli, že záběrů s Dvojičkami už mají plno. A že tím jsou diváci unavení. OK, kameru jsem tedy odložil, schoval do šuplíku. A mohlo to vzít hodně zvláštní konec: Po Vánocích za mnou do Ameriky přijela má první manželka s dětmi a syn to mé video s Dvojičkami málem smazal. Chybělo fakt maličko! Kamera jej zaujala, mačkal jedno tlačítko za druhým. Zírám na to a úplně jsem se zděsil: „Hned to pusť!“ Naštěstí stačil z nahrávky umazat pouze první minutu.

A v televizi ji nakonec přece jen pustili.
Byla k tomu ještě dlouhá cesta. V Americe jsme žili v semknuté české komunitě, která si mé záběry na VHS kazetách různě kopírovala. Dostaly se k jisté učitelce angličtiny, jejímž známým je uznávaný fotograf Walter Karling. Ti dva se začali pídit po tom, kdo má originál videa. Našli mě až po dvou letech. Karling mi vysvětloval, že mám v rukou poklad. A že by se to mohlo dostat do televize. Odpověděl jsem: „Když mi to vrátí 500 dolarů, které jsem dal za kameru, proč ne?“ Karling se do toho pustil, nikde mu ale nevěřili. Zavolal až večer 4. září 2003, jestli bych ještě na desátou před půlnocí nemohl zajet na Manhattan, kde bychom s novinářem udělali rozhovor pro New York Times.

Šel jste do toho?
Co by ne. Byl čtvrtek, článek měl vyjít v neděli. Jenže se to celé zkomplikovalo. K článku mě chtěli vyfotit, před půlnocí už ovšem nikoho s aparátem nesehnali, takže za mnou další den dorazili do práce. A do věci se vložil Mike… I jemu jsem tu nahrávku před tím zkopíroval. A on si teď vzal do hlavy, že bych na tak hrozném neštěstí neměl vydělávat. Nelenil, ještě v pátek vzal kazetu a odvezl ji do televize ABC. V sobotu ráno už na Times Square valila reklama, že ABC vlastní mimořádnou nahrávku z útoku na Dvojičky a že ji exkluzivně pustí v neděli dopoledne. To byla od Mikea křivárna! A je mi úplně jedno, že z toho asi nic neměl. Tedy – možná… Kdo ví, třeba mu nešlo jen o morálku.

Zůstali jste i nadále kamarády?
Od té doby jsem ho neviděl. A to jsme si před tím byli hodně blízcí… Když jsme se o jeho kroku s Karlingem dozvěděli, hned jsme vtrhli do ABC a oháněli se autorskými právy. Nikdo se s námi nebavil. V neděli ráno jsme tedy stejně jako všichni ostatní sledovali, jak to ABC pouští. A v pondělí jsme si na Manhattanu našli advokáty. Mou kazetu okamžitě zaregistrovali, stálo to 700 dolarů. Nakonec jsme se s ABC dohodli, že si to půjčí na tři odvysílání a na základě mimosoudního vyrovnání nám vyplatí určitou částku. Asi si uvědomili, že by u soudu neměli šanci.

Na kolik jste si přišel?
Nezlobte se, dodnes jsem to nikde na veřejnosti neprozradil. Můžu ale říct, že z té sumy připadlo 30 procent právníkům, 20 procent Karlingovi, něco překladateli. Až zbytek jsem shrábnul já. V Brně jsem si za to koupil byt, pronajal si bar s diskotékou. Nakonec fungoval čtyři roky. Sice se to rozjelo, ale mladí dělali před diskotékou bugr. A protože nad námi byl hotel a hosté si stěžovali, majitel s námi neprodloužil smlouvu. I takový je život, někdy se všechno otočí proti vám. Já třeba v baru zaměstnával i svou druhou manželku, všechno jsem to v tom vztahu táhnul, přesto o mně všude po dědině vykládala, jak jsem špatný. Poté, co i s dcerou odešly, nestačil jsem se doma divit: Strašně moc věcí mi doma zdevastovaly, ukradly kuchyňskou linku. Dodnes se s nimi soudím.

Najednou to nezní jako příběh klikaře.
A to zase ano. Sice nejsem věřící, vzhledem ke svým životním peripetiím ale mám za to, že nade mnou někdo nahoře drží ochrannou ruku. Už jen proto, kolikrát jsem měl hodně namále. Dvanáct let jsem pracoval v šachtě, mám z toho nemocné plíce. A loni na podzim buch!, dostal jsem covid. S těžkým zápalem plic jsem nevěděl, jestli se z toho vylížu. Ve špitále jsem byl na kyslíku, dokonce mně dali remdesivir. A vidíte – pořád jsem na světě. Jsem šťastný člověk. Rozhodně! Zdaleka nejen kvůli tomu, co se mi kdysi povedlo v New Yorku natočit.

Tagy: