Sionisté s Jidášem. Poválečný antisemitismus v Československu přiživila i podpora Izraele

Výrazná vojenská podpora Československa pomohla udržet existenci Izraele krátce po jeho vzniku. Po změně postoje Sovětského svazu k židovskému státu se však přátelská výpomoc náhle stala černou skvrnou na vrubu komunistického vedení. I kvůli ní zaplatili životem někteří funkcionáři Komunistické strany Československa (KSČ) v čele s Rudolfem Slánským. Monstrózní proces v náručí propagandy přitom doprovázela silná nota antisemitismu. Nepřátelé režimu byli soustavně označováni za sionisty a přiživovány byly i negativní stereotypy Židů.

Světově ojedinělé vztahy mezi Izraelem a tehdejším Československem započaly již na samém počátku dějin židovské země. Jen den poté, kdy došlo 14. května 1948 k vyhlášení samostatnosti, zaútočily na nově založený stát spojené vojenské síly arabských zemí.

K TÉMATU: Česko-izraelská vášeň? Budoval ji už TGM se synem. Odkaz převzal Havel, Zeman i Lipavský

První izraelský premiér David Ben Gurion takový vývoj očekával, a proto sháněl na geopolitické scéně podporu v podobě dodávek zbraní ještě před stvrzením rezoluce OSN z listopadu 1947, která dala vzniku Izraele zelenou. Jenže v té době platilo ve stínu nedávné války zbraňové embargo.

Šéfové Hamásu jsou chodící mrtvoly. Dostaneme je a bude to bolet, říká bývalý agent Mosadu

Zločinci z Hamásu stojící za brutálním přepadením Izraele jsou už teď chodící mrtvoly. V exkluzivním rozhovoru pro CNN Prima NEWS to říká bývalý agent Mosadu Gad Šimron. Ví moc dobře, čeho jsou tajné služby jeho vlasti schopné. O některých jejich operacích napsal úspěšné knihy, na jiných se sám podílel. A palestinským teroristům vzkazuje: „Neutečete. Neschováte se. Nemáte nárok. Mosad dokáže dotahovat do konce i akce, na které by nepomysleli ani nejodvážnější hollywoodští scénáristé po superdávce houbiček.“

Jedinou zemí, která byla ochotna prodat židovskému státu vojenskou výbavu k obraně, bylo právě Československo. Představitelé tuzemské politiky mimo jiné nabídli i výcvik izraelských pilotů či dalších specialistů, připomněl web The Jerusalem Post. Země čelící silnému útoku tak po stvrzení dohody z ledna 1948 obdržela zhruba čtyři stovky tun minometů a další těžké techniky, a to od pušek a kulometů až po letecké bomby, obrněná vozidla či tanky ze skladů československé armády.

Přislíbeno bylo v separátní smlouvě i 24 stíhacích letounů Avia S-199, které byly vyrobeny u nás. Stroj mimochodem ozkoušel i americký vojenský pilot Lou Lenart. Ten později prohlásil, že se jednalo „o nejhorší kus šrotu, kterým kdy letěl“. Izraelští letci se však museli z výcviku v Československu urychleně vrátit zpět do vlasti kvůli náhlému útoku na nově deklarovaný stát.

Stíhačky nakonec sehrály zásadní roli při obraně Tel Avivu. Invazní egyptskou armádu letecká síla zaskočila. Čechoslováci nabídli rovněž ke koupi 61 Spitfireů, které zbyly v hangárech po druhé světové válce. „Jejich dodaná armádní výbava zachránila náš stát, to je bez debat. Bez této techniky bychom padli,“ vyjádřil své díky první předseda vlády Ben Gurino. Vřelé vztahy však brzy čekala rázná stopka.

Zklamané naděje Sovětského svazu

Výraznou podporu židovskému státu vyjadřovala v konfliktu zprvu i sovětská velmoc. Vznik nového autonomního celku totiž vnímala jako příležitost rozšířit své pole působnosti i do této oblasti a vytvořit tak další satelit ve své síti vlivu v tiché válce se Spojenými státy. Od voleb v lednu 1949 do tamního zákonodárného orgánu Knesetu si tak sovětská garnitura slibovala výrazné posílení místních subjektů komunistického ražení.

Takto orientovaná levice však po historicky první volbách propadla. Izrael následně získal ekonomickou podporu USA, což byla pro Stalina poslední kapka. Postoj Sovětů k nově založenému státu tak prošel turbulentní proměnou. Země uprostřed bouřlivého dění na Blízkém východě byla označena za dalšího spoluúčastníka na „americké imperialistické politice“. Veškerá podpora se přesunula na stranu arabských států.

Vedení Československa bylo v té době již po únorových událostech roku 1948 zcela v područí východního giganta. Dřívější význačná výpomoc nově deklarovanému nepříteli nesměla u nás zůstat bez odezvy. Komunistická vláda v čele s prezidentem Klementem Gottwaldem a předsedou vlády Antonínem Zápotockým musela pod tlakem Sovětů vyvodit závěry a provést rozsáhlý „sebezpyt“ strany, jemuž se podrobovali především partajníci s ideologickým vroubkem.

Provinění bylo v očích východního bloku tak závažné, že se muselo odrazit v nejvyšších patrech domácí politiky. Tuto závažnou bouři, jejíž síla vyvolala paranoidní ovzduší i mezi předními hlavami Komunistické strany Československa, však provázela nově vzedmutá vlna antisemitismu, o kterém si většinová společnost myslela, že je po řádění nacistů již zažehnáno.

Sionismus a antisemitismus na stejné rovině

Nejznámější obětí v rámci stranických špiček se stal dlouholetý člen generální tajemník Ústředního výboru partaje Rudolf Slánský. Po svém zatčení 23. listopadu 1951 byl ihned zbaven funkce a rozjel se proces monstrózních rozměrů. Ještě během podzimu tohoto roku se objevovaly náznaky otevřeného antisemitismu během zasedání strany, a to v plamenných projevech ministra informací Václava Kopeckého. Resortní předák při nich vytahoval kartu „židovského spiknutí“ a spojoval zástupce židovské komunity s „kapitalistickým imperialismem“.

Rovněž intenzivně přiživoval stereotyp „zákeřného a nebezpečného sionismu“ tím, že hovořil o rozkladných záměrech těchto údajných nepřátel lidové demokracie. Kopecký dokonce zašel tak daleko, že dával do souvislostí i antisemitismus z třicátých let s domnělým působením „sionistického hnutí“.

Nevraživých postojů k judaismu si tehdy všímala i agentura Jewish Telegraphic Agency. „Přibližně 15 tisíc Židů pobývajících v Československu je značně rozrušeno protižidovskou notou, jež zazněla v řeči premiéra Antonína Zápotockého,“ stojí ve zprávě z 21. prosince 1951. Předseda vlády totiž prohlásil, že „Československo nehodlá tolerovat cizí vlivy ve svých záležitostech, ať pocházejí z Washingtonu, Londýna, Římu či Jeruzaléma“, a v úzkém spojení se Západem je tak stavěl do nepřátelské pozice vůči domácímu obyvatelstvu.

Mezi obžalovanými byli převážně Židé

Antisemitistické podhoubí se plně vyjevilo v listopadu o rok později během propagandisticky pompézního soudu s „protistátními spiklenci“, v jejichž čele stál Slánský. Na lavici obžalovaných a na piedestal celonárodní nenávisti bylo posazeno 14 bývalých státních funkcionářů, mezi nimi i 12 lidí s židovským původem. Sám soud označil za Židy 11 aktérů.

Podvratná skupina byla neskrývaně obviněna ze „sionismu, titoismu (označení nepřátelského směru ve východním bloku odvislé od jugoslávského prezidenta Josipa Broza Tita) a trockismu“. Komunistický aparát si dal záležet na tom, aby se celý průběh stání dostal prostřednictvím rozhlasu a novin ke všem občanům.

V tiskovém orgánu strany Rudém právu tak byly detailně zaznamenány výpovědi, které zazněly u soudu. 22. listopadu se čtenáři mohli dočíst v jednom ze sloupků, který byl pojmenován po nechvalně známém označení Slánského „Jidáš“, o „ryšavých vlasech“, „zbabělých, vrásčitých očích“ či o „nové masce, kterou si jen na chvíli přikryl jidášskou tvář“ bývalého generálního tajemníka. Taková charakteristika vychází z ryze negativních předobrazů členů židovské komunity.

Propagandistická průtrž neustávala. O dva dny později Rudé právo otisklo na přední straně článek pojmenovaný Sionismus – nástroj amerických imperialistů. V něm byl dokonce přímo napaden Izrael, který byl označen za základnu celé organizace. Židé byly v denním výtisku popsáni jako nacionalističtí fanatici, kteří mají nenávidět celý československý národ a světové dělnictvo.

Slánský byl spolu s dalšími 10 lidmi odsouzen k trestu smrti, zazněla i tři doživotí. Popravy proběhly 3. prosince 1952. O rok později dokonce vyšla tlustá brožura o celém procesu, v níž antisemitistická nota nijak neutichala. Neustále omílaný sionismus byl v textu často spojován s „nebezpečím pro celý svět“.

Hněvu partaje se nevyhnuli ani izraelští občané

Do celonárodního víření vášní byli zahrnuti dokonce i dva izraelští občané. V roce 1951 byl zatčen diplomat Simon Orenstein, který v Československu organizoval dodávky zbraní do Izraele. V doprovodném, rovněž veřejném procesu byl o dva roky později v srpnu odsouzen k doživotí, které měl strávit na Mírově, později v Ruzyni. V říjnu 1954 byl však propuštěn na základě mimořádné amnestie a okamžitě vycestoval zpět do židovského státu, připomněl web Politické procesy.

Ve stejném vykonstruovaném stání byl k 15letému vězení odsouzen i komunisticky orientovaný politik a čelní představitel izraelské levicové strany Mapam Mordechaj Oren. Na cestách po Německu ohledně poválečné kompenzace obětem holocaustu byl zadržen u československo-rakouské hranici. Na svobodu se Oren dostal až v květnu 1956 během povolování tuhých stalinistických poměrů.

MOHLO VÁM UNIKNOUT: Fatální omyl Izraelců: Vojáci zastřelili hrdinu, který zlikvidoval teroristy, ukazuje video

Tagy: