BLOG: Čokelí pokec - Děda je frajer!

Hledáme nový domov nebo dočasnou péči pro desetiletého šeltiáka. Hledali několik měsíců, nenašli a tak aby onen šeltiák nemusel do útulku, zajeli jsme s kamarádkou pro něj s tím, že zůstane u mě, dokud mu nenajdeme nový domov. Je prý hodný, jen má trochu problém se psy. Jmenuje se Aron, ale po pár hodinách s ním bylo jasné, že Aron není to pravé jméno. Více se hodí Ten zrzavý debil! (vykřičník je součást jména, není to konec věty), Casanova nebo Dědek jeden blbá.

S každým novým čokelem, co mi přijde pod ruku, si říkám, že už mě nemůže nic překvapit. A pic ho! Může! Ono to asi už bude spíš o tom, že se snažím uklidnit, že už mě přece nic nemůže překvapit, i když moc dobře vím, že nejen, že může, ale naopak docela jistě budu tak překvapená, až se mi bude chtít brečet, vypustit ty debily do lesa a utéct někam děsně daleko, kde mě nenajdou.

Aron, nejspíš tak v šoku, že jede někam pryč autem, se nechal naložit do auta a ani se nás u toho nepokusil sežrat. Dokonce se nepokusil sežrat po příjezdu moje psy ani její psy. Odpoledne jsme ještě zvládli procházku. A pak to přišlo. Čokle špinaví jak čuňátka šli jeden po druhém do vany. Sáhnu na Arona, že ho zvednu do vany a brnk, už sem měla zubní razítko na ruce.

Před smrtí vám prý proběhne celý život před očima. Dyž vás rafne čokel, od kterého to vůbec nečekáte, páč je hodný, že jo, má jen trochu problém se psy, tak vám hlavě proběhne jen něco jako AHA. Hned za tím následuje sestava nadávek vůči vaší vlastní osobě a pak NO TAK TO JE TEDA DOBRÉ TODLE.

Zas na druhou stranu vám teď aspoň můžu shrnout docela slušnou sestavu chování, které předvádí adoptovaní čokle. A ani se nemusíte děsit, váš potenciální adopťák bude obsahovat tak jednu, dvě věci z celého seznamu. Páč sice všichni čokle jsou debili, ale na Dědu Arona má málo kdo.

V prvé řadě měl Děda skoro 17 kilo. Čokel, který by měl vážit tak 10 kilo, by fakt neměl mít těch kilo 17. Byl tak bachratý, že nevyskočil na gauč. Byl tak bachratý, že ani nepřeskočil 30 centimetrů široký odtokový kanálek. Vyfasovala jsem k němu pytel granulí. Nežral je. Vyzkoušela jsem postupně asi 12 druhů granulí od těch fakt kvalitních až po granulovaný šrot s obrázkem čokela na pytli. Nežral ani jedny. Moji čokle žerou maso. To taky nežral. Ani vařené.  Žral piškoty. Jenom piškoty. Z čeho byl asi tak bachratý? Vyvážená piškotová strava, zdá se. No mně je to jedno. Nechceš žrát? Tak nežer! Piškot není jídlo pro masožravce. Dneska má krásných 10,5 kilo a uplně nejvíc miluje, když si může ohlodávat obří hovězí kost na sluníčku.

Děda ne, že měl trochu problém se psy. Děda měl problém se psy, s fenkami, s lidmi, s lidmi, psy, sám se sebou, s fenkami, s každým, kdo se na něj jen podíval, s každým, kdo se jen podíval na jeho hračku, na jeho kost, na jeho misku s vodou, na něho, na jeho klacek, na jeho strom. Všechno je jeho, nikdo se na něj nesmíme dívat, stejně tak se k němu přiblížit  a nedej kvokík po něm něco chtít. A fšecko, co se mu nelíbilo, mělo jen jedno jediné řešení – cvak do ruky, do nohy… do kvokíka dubového, když si na to dneska vzpomenu, to byl ale debil.

No a pak už k tomu jen pár bonusů v podobě značkování celého baráku (zevnitř), šílené hysterické záchvaty pokaždé, když sem vzala do ruky mikinu, bundu, zvedla se ze židle, šla jsem směrem ke dveřím o vodítku ani nemluvím. Hysterický řev, když jsem odešla z domu, z pokoje, přijela autem k domu, nechala ho za dveřmi a šla na zahradu, nebyl jako první z čokelů na zahradě, nebyl jako první z čokelů ze zahrady v baráku, šla jsem krmit kvokice a on zůstal za plotkem, před domem projelo auto, před domem zastavilo auto, za plotem prošel soused, někde 3 kilometry daleko prošel pes… Přehryzávání vodítka, když se z něj chtěl dostat, hryzání do vodítka jen tak, přehryzání vodítka jen tak, páč prostě chce, no. A zkus mi v tom zabránit, ženská, uvidíš, co ti udělám s prstíčkama. Nebo mě zkus učesat. Nebo okoupat. Ostříhat drápky. Ustřihnout zakuckané chlupy. Ošetřit rozbitý a zanícený ocas.

Fšecko to, co Děda předváděl, mělo jen jeden jediný důvod. Nikdo s ním nemluvil. Nevysvětlil mu, že nemusí kousat a řvát, aby dostal to, co by chtěl. Že na procházku se půjde i když nebude běhat jak šílený a řvát jak tygr na celou dědinu.

Takže jsme to otočili. Uzavřeli jsme dohodu, že když se mu něco nebude líbit, tak se na mě podívá, olízne si nos a já toho nechám a dám mu kokino. Domluvili jsme se, že do vodítka se nekouše, protože když se kouše do vodítka, tak se nikam nejde. Domluvili jsme se, že když bude místo hraní s hračkou kousat do ostatních čokelů, tak hračka zmizí a žádné hraní nebude. Řekli jsme si, že pokud odejdu z pokoje a on bude řvát, tak dokud bude řvát, tak se do toho pokoje nevrátím a on bude sám.

A co je uplně nejvíc nejdůležitější? Začala jsem s ním mluvit. A on se dnes nebojí mluvit se mnou, páč ví, že povídání je lepší než kousání, a taky že ho hlavně poslouchám. Já mu říkám, že je moc šikovný, když se mu něco povede. A on mi řekne, že už toho vyčesávání na něj bylo moc. Olízne se, otočí na mě hlavu a tím mi řekne, že potřebuje pauzu. Já mu řeknu, že je moc hodný a poděkuji mu za to, že se mnou mluví, pohlazením a kokinem.  Příště už se nechá česat déle. A dneska když vezmu do ruky hřeben, tak je okamžitě u mě a chce se nechat načesat, páč je pak velký frajer a děsně mu to sluší, že jo.

Stačí jedno jediné slovo, aby váš čokel pochopil, co po něm chcete. To slovo může být třeba ŠIKOVNÝ. Díky tomu jednomu slovu vy můžete čokelovi říct, že něco udělal dobře. A když za ŠIKOVNÝ přijde ještě kokino, tak hrozně rychle pochopí, že být ŠIKOVNÝ je to uplně nejlepší.

Děda udělal značku venku na zahradě místo v domě. ŠIKOVNÝ Děda. Kokinko. Znovu udělá značku venku. ŠIKOVNÝ Děda. Kokinko. Děda udělá značku v domě a nic. Udělá ji venku. ŠIKOVNÝ. Kokinko. Aha, takže šikovný jsem jenom venku. Budu dělat značky venku, v domě je to na prd.

Děda je frajer! Za rok se naučil i přes svůj věk mluvit. Zanedlouho mu bude 11 a dneska už do mě nekouše. Nekouše ani do čokelů. Nekouše ani do vodítka. Proč by to taky dělal, že jo, když šikovný pejsek nemusí jen tak kousat, šikovný pejsek umí říct, že se mu něco nelíbí a šikovný paneček svého šikovného pejska poslouchá a udělá všechno pro to, aby našli společné řešení bez kousání.

Je to frajer. Jsem na něj moc pyšná. A on to ví.