Milan Cais z Tata Bojs Zdroj: ČTK
Legendární kapela Tata Bojs z Hanspaulky využila složité koronavirové časy, aby dokončila již desátou řadovou desku „Jedna nula“, která spatřila světlo světa před několika týdny. Frontman skupiny Milan Cais však v rozhovoru pro CNN Prima NEWS připustil, že kapelu tvrdě postihlo zrušení koncertů, kvůli čemuž muzikanti narážejí na existenční problémy. Zpěvák a bubeník kapely, která přednedávnem oslavila 30 let existence, také popsal, jak to bude s koncerty k nové desce.
Jak jste jako kapela prožívali covidové období, kdy se v podstatě zastavila živá kultura?
Udělali jsme hodně práce na nové desce, protože jsme se do ní mohli díky tomu skutečně myšlenkově ponořit. Jakékoliv jiné projekty, jako například koncerty, jsou trochu jiným typem energie. Koncert člověka rozstřelí, celý druhý den je na nic a pak teprve může začít znovu fungovat. V tomhle ohledu to bylo super, protože se nic nedělo a my jsme se mohli plně soustředit na práci na desce. Na druhou stranu odpadlo hodně koncertů. Člověk pak naráží na trochu existenční problémy. Uvědomili jsme si, jak moc je pro nás kapela důležitá v tomhle slova smyslu. Zkrátka mě překvapilo, jak moc se to projeví v rodinném rozpočtu, že najednou přestanou být koncerty. Neustále osciluji mezi světem vizuální tvorby a hudbou a žil jsem v domnění, že je to tak půl na půl, ale zjistil jsem, že to tak úplně není.
Uvědomili jsme si, jak moc je pro nás kapela důležitá. Překvapilo mě, jak moc se to projeví v rodinném rozpočtu, že najednou přestanou být koncerty.
Svoji desátou desku tedy vydáváte ve velmi složité době. V čem covid vznik a vydání desky ovlivnil?
Vždy jsou nějaká pro a nějaká proti. Ta první covidová vlna nám možná trochu pomohla právě v tom, abychom to album dokončili s klidným pocitem, že děláme všechno přesně tak, jak chceme. Měli jsme na to hodně času a daleko větší prostor, než bychom měli v běžném koncertním chodu. Hlavní instrumentální náběry k prvním čtyřem písním jsme stihli udělat ještě před první vlnou a pak tu práci, kterou musíte udělat a strávíte na ní nejvíce hodin, což je postprodukce a zpívání, jsme dělali s Dušanem Neuwerthem v klidu ve dvou ve studiu skoro celé jaro. Okolo léta se to trochu zlepšilo, začali jsme hrát i nějaké koncerty a na konci léta jsme šli znovu do studia a nahráli zbytek. Práce na desce byla rozložená do delšího časového úseku. Intenzivně jsme na tom dělali tak dva roky, poté co skončil blázinec kolem výstavy a knížky Tatalog. Mezi deskami je sice pět let, ale nenudili jsme se. Teď to vyšlo a my nemůžeme koncertovat. V tom je to nepříjemné.
Nepřemýšleli jste nad tím, že byste vydání desky odložili?
Přemýšleli, ale s vydavatelstvím jsme se dohodli, že to vydáme před Vánocemi, protože fanoušci Tata Bojs jsou asi ještě generace, která zatím nezavrhla cédéčka. A skutečně spousta lidí si desku na cédéčku koupila, přestože dnes ty cd přehrávače mají lidé spíše pouze ve starších autech.
Plánujete například vinyly?
Na vinylu už se pracuje, ale věděli jsme, že to nejsme schopní zvládnout udělat naráz, protože výrobní lhůta vinylů je vždy několikaměsíční, takže vinyl by měl být na jaře. Měli jsme to vymyšlené tak, že teď vyjde cédéčko a vinyl by byl spíš až v rámci turné, které bylo naplánované na únor/březen, a závěrečný koncert v březnu jsme chtěli pojmout i jako křest.
Takže turné bude, ale počkáte až na jistější situaci, aby jej šlo vůbec dostatečně dopředu naplánovat?
V podstatě jsme se teď aktuálně dohodli, že se turné přesune na podzim 2021 a ten velký koncert v O2 Universum, který měl být jakousi vlajkovou lodí turné, má teď nový termín – 30. listopadu 2021. A bavíme se o tom, že bychom v únoru udělali jeden větší on-line koncert jako takovou náhradu za zrušené O2 Universum. Byl by to koncert se vším všudy, světla, projekce, prostě rokenrol jako vždycky, akorát asi ještě bez lidí na místě, doufám, že se aspoň někdo připojí. Pokud bude již možné v létě hrát, některé destinace, které měly být na podzim, bychom odehráli jako open air samostatné koncerty.
Od předchozí desky tedy uplynulo pět let. Co se za půl dekády událo? Zmiňoval jste například výstavu nebo knihu…
Strašně moc se toho událo. My jsme se hned poté, co vyšlo album A/B a odjeli jsme k tomu nějaké koncerty, vrhli na projekt se SOČR, takže se udělala další deska, která tedy není řadová, ale je to výběr našich písniček v koncertních orchestracích, které jsme s Markem Doubravou dali dohromady. Pak jsme začali chystat výstavu. Věděli jsme, že nás čeká třicetileté výročí, a chtěli jsme to oslavit nějakým originálním způsobem. Napadlo mě tehdy udělat výstavu. Materiálu máme dost. Na jedné straně silný archív a na druhé jsem chtěl, aby to nebyla jenom přehlídka starých artefaktů, ale aby tam zároveň byly nově vytvořené instalace, které budou reflektovat a svým způsobem i popisovat daná období. Myšlenka se začala rodit, nabobtnalo to a nakonec šlo o poměrně velkorysou záležitost. Celá výstava v Doxu trvala asi čtyři měsíce a předtím se dva měsíce chystala a já tam pak skoro každý týden dělal komentované prohlídky. Dox se stal na chvíli naším druhým domovem. Na to hned navazovala knížka, takže to byly tři nabité roky. Často se nás lidé ptají, proč jsme měli tak dlouhou mezeru mezi A/B a Jedna nula. Kdyby všechny tyhle věci nebyly, tak je ta deska už dávno na světě, ale asi by vypadala trošku jinak. Já jsem zastáncem toho, že člověk musí něco zažít, aby bylo o čem psát písničky. Ty zážitky nepřijdou za týden.
Jsem zastáncem toho, že člověk musí něco zažít, aby bylo o čem psát písničky.
Takže nápady na písničky vznikaly už v průběhu těchto událostí?
Vždycky když pracujeme na nějaké desce, máme spoustu nápadů, které se tam nedostanou. V tu chvíli ale třeba nevíme přesně, co s tím, nebo se nám to k ničemu nehodí. Po čase to ale třeba zarezonuje úplně novým způsobem a může z toho něco vzniknout. Písničky často procházejí velkými proměnami, kdy zůstane pouze základní harmonie. Vzpomínám, že na Ležaté osmičce jsme měli harmonický nápad písně Filmařská, ale byla to úplně jiná písnička, spíše taková hutná a pomalá. Pak nás to začalo trochu štvát, říkali jsme si, že je to moc rockově standardní a nemá to v sobě nic zajímavého. Vláďa odložil kytaru, vzal si basu a zahrál ten základní riff jinak. Najednou jsme věděli, že tudy by mohla vést cesta. Harmonicky to zůstalo stejné, ale ukázalo se, jak jiný formální pohled na stejnou věc udělá strašně moc.
Kam jste se v rámci nové desky snažili jako kapela hudebně posunout? V čem je ta deska podle vás jiná než ty předchozí?
Je to těžké takhle zobecnit, protože si nemyslím, že bychom udělali nějaký velký úkrok stranou. Překvapují mě a zároveň těší některé reakce, že máme nový zvuk a přitom jsme to pořád my. Člověk si vždycky tak trochu latentně přeje dotknout se něčeho nového, ale zároveň si ponechat svůj rukopis, který mají fanoušci rádi. Ono se to ale vlastně svým způsobem děje samo. Člověk sám sebe a svůj hudební rukopis nemůže popřít. Od roku 2000 například pracujeme s elektronikou. Někdy jí je tam trošku víc, někdy méně a někdy tvoří jen takové koření, jindy je na ní zase písnička postavená – třeba Holka z plakátu leží hodně na arpeggiu a je to taková elektro píseň. Fanoušci na to pro mě celkem dost překvapivě reagovali hodně pozitivně.
Člověk si vždycky tak trochu latentně přeje dotknout se něčeho nového, ale zároveň si ponechat svůj rukopis, který mají fanoušci rádi.
Zaujala mě informace, že jste částečně nahrávali také na Mardošovu první baskytaru z konce 80. let, na kterou si lidé mohli zahrát také na zmiňované výstavě. Jak k tomu došlo?
Všechny tyhle věci vznikají hodně spontánně ve studiu a my teď zpětně nedovedeme úplně říct, jak to přesně bylo a která pasáž je na ní nahraná. Hledání nového zvuku může být i v tom, že si člověk klade nějaké limity. Jsme zvyklí hrát na naše nástroje, ale do studia si vezmeme další. Měl jsem tam například úplně jiné bubny, než na které normálně hraji. Stejně tak si i Mardoša bral jiné baskytary. Často jsme to dělali tak, že jsme nahrávali stejnou basovou linku na vícero bas do playlistu pod sebe a pak jsme si zpětně vybírali, který sound baskytary je pro tu písničku vhodný. Jedno je ale jisté, ten Mardošův žabák, jak mu my říkáme, se ve studiu ukázal jako docela dobrý nástroj, jehož zvuk má zajímavý charakter. Ve studiu nás vždy baví experimentovat, a když už tam jsme a platíme si ho, tak chceme využít všech jeho výhod, které nabízí.
Když si dnes tu desku poslechnete, dokážete již odhadnout, které písně by se mohly do budoucna zařadit do vašeho pravidelného koncertního playlistu?
To člověk dopředu nikdy úplně neví. Zvony, Minoritní, Vlasní brácha a Velký třesk byly první čtyři písně, které jsme měli hotové. Zvony jsme vybrali jako první singl, takže bylo nutné se je naučit a uchopit je do živého provedení. Ještě jsme je moc neuměli, ale když jsme je zahráli poprvé před rokem na předvánočním koncertě v Arše, už na ně lidi hezky reagovali, stejně tak i na Minoritní, protože to je taková přehledná písnička. Měli jsme radost, že to jsou věci, které okamžitě fungují. Pak jsme je hráli přes léto a hezky si sedly. Na posledním koncertě na Metronomu jsem měl pocit, že to funguje skvěle. Nedávno jsme si zkoušeli další dvě písničky z desky kvůli jednomu projektu virtuální reality. Tam jsme hráli Vlastního bráchu a 220 Travoltů. Říkal jsem si, že Vlasní brácha bude trochu problematičtější, ale že ti Travolti půjdou. A ejhle, bylo to přesně obráceně. Vlastního bráchu jsme měli okamžitě chyceného. Naopak s Travolty jsme se trápili. Taková vyloženě koncertní energická pecka, ale ono nám to dohromady moc nešlapalo.
Za deskou se skrývá i koncept. Jako vztyčné body při poslechu působí dvě části písně Velký třesk. Můžete jej trochu přiblížit?
Ten koncept se začal rodit až k samotnému závěru. Ono je někdy dobré to nechat žít svým životem. Když jsme dělali Nanoalbum, kde byl zkrátka příběh a do něj jsme se snažili ty písně vměstnat, jimi ten příběh odvyprávět, to bylo trochu něco jiného, ale to není příklad nové desky. Tam má každá píseň svůj vlastní mikropříběh. Jediný koncept, který tam možná na začátku byl, že jsme chtěli pracovat s číslovkou deset, protože jsme věděli, že to bude naše desáté řadové album. Říkali jsme si, bude kulatý rok 2020, desáté album, takže bychom tam mohli mít i deset písniček. Také turné jsme stavěli na deset destinací. Tu desítku jsme se také snažili trochu opsat i v názvu. Nakonec se ukázalo, že co tu desku asi nejvíc tematicky spojuje, je hra kontrastů. Je to cítit i v některých textech. Třeba Velký třesk je o jakémsi oblouku prázdnoty před zrozením světa, oním velkým třeskem a prázdnoty, která přichází po smrti. Takže je tam to „nic“ a „něco“, což se nám líbilo, že se dá dosadit za nulu a jedničku. Nebo Vlasní brácha je o genetickém inženýrství, tam je zase to „on a off“, v Minoritní „menšina a většina“. Zkrátka nám to začalo všechno tematicky nějak fungovat a ten název Jedna nula, ještě napsaný digitálním písmem, to všechno tak krásně objímá.
S tím souvisí také vizuální koncept desky…
To je takový dotek digitalizace, když jsme se sami nechali naskenovat, a převedli se tak vlastně na jedničky a nuly. A následně jsme se na 3D tiskárně nechali vytisknout. Je v tom další symbolika.
Teď ale na sociálních sítích spojujete figurky s dalšími písněmi z desky…
Říkal jsem – pojďme zkusit udělat s těma našima malýma dvojníkama adventní kalendář. Máme figurky, takže udělám pár snímků s nějakými předměty. Jak jich tam bylo víc a víc, lidi to celkem reflektovali. Dušan mi pak volal a říkal: Hele, ta laťka je docela vysoko, lidi to baví, musíš vymyslet ještě něco lepšího. Takže teď víkendy trávím tím, že si hraju s panáčkama. Vždy za mnou přijde manželka a říká: Ty seš blázen, to snad není možný. A já tam stavím figurky a mám radost. Vzpomínám si u toho na knížku Gulliverovy cesty, kterou jsem měl jako dítě rád. On je nejdřív u těch obrů, pak u trpaslíků. Taky to stojí na té hře s tím měřítkem. Líbí se mi, když třeba dám naše malé dvojníčky do kontextu s obyčejnou zásuvkou. Překvapí mě, jaký to najednou chytne zvláštní zážeh. Skoro jako 220 Travoltů. (smích)
Víkendy trávím tím, že si hraju s panáčkama. Vždy za mnou přijde manželka a říká: Ty seš blázen, to snad není možný. A já tam stavím figurky a mám radost.
Na desce se jako host objevila například Emma Smetana. Jak podobná hostování vznikají? Emmu jste si vybrali kvůli francouzštině?
Když jsem Tajemství skládal, tak se mi, ani nevím proč, vybavovaly písně Serge Gainsbourga. Takže ta francouzština tam byla od začátku tak nějak samozřejmá. Emma má francouzštinu skvělou, což je logické, když tam žila skoro celé dětství. Tak jsem jí zavolal, poslal písničku a ona souhlasila, že přijde do studia. Nazpívala to moc hezky. Možná k téhle písni natočíme brzy i videoklip.
