Diagnóza: Nenávidím zvuk. Když vám mlaskání druhých vadí tolik, že rozdáváte facky

Soused u stolu žvýká. Mlaská. Srká. Jí, sem tam hlasitěji polkne. Anebo za oknem prostě jen zpívá kos. Z vedlejší místnosti se ozývá tikání hodin.

Pro většinu z nás epizodní zvuky, kterých si možná ani nevšimneme.

Pro jiné? Obrovské utrpení.

Při poslouchání výše zmíněného mají pocit, jako kdyby jim do těla někdo bodal nožem. Krev se v nich vaří, žaludek bolí, svírá je strašlivý tlak. Není to žádný rozmar, ale lékařská diagnóza – misofonie. Lidé, kteří bojují s touto formou snížené zvukové tolerance, zažívají trýznivá muka, byť to zdravým jedincům okolo přijde naprosto nepochopitelné.

„Některé zdánlivě obyčejné zvuky mohou být pro leckoho nesnesitelné,“ říká foniatr Libor Černý. „Jsou lidé, kteří kvůli mlaskání či zvukům polykání musí při rodinných oslavách nosit sluchátka na uších. Některé to dokáže iritovat opravdu hodně, často to u nich přechází až do agresivity.“

Nesnáším, jakmile si někdo zapomene zapnout propisku a při snaze o psaní s ní zadrhne o papír. Znamená to, že mám misofonii?
Nejsem neurolog, s podobně malicherným škrtnutím o papír si tedy upřímně řečeno nejsem jist. Pokud by vám ale vadil třeba zvuk z cvakání propiskou, už byste pod diagnózu misofonie dozajista spadal; o takových případech se již ví. Ona je totiž misofonie formulovaná velmi široce – týká se vás, jakmile emočně vnímáte nějaký konkrétní zvuk negativně. A existuje škála, v níž se netolerance stupňuje. Vejdou se do ní jak lidé, kterým je něco pouze trochu protivné, tak jedinci, pro něž je misofonie dominantním životním problémem.

Dominantním? Jak si to mám představit?
Nějaký konkrétní zvuk je pro ně naprosto nesnesitelný. Jsou i jedinci, které to trápí tak, až začnou být agresivní. Někdy jsou schopni druhého napadnout. Mnoho z těch, kteří byli vyšetřováni pro misofonii, na cílený dotaz uvedlo, že už v dětství hodně negativně vnímali žvýkání, mlaskání a vůbec zvuky spojené s konzumací jídla. A to většinou u svých blízkých.

Proč právě u nich?
Nemusíme za tím nutně hledat objektivní intenzitu zvuku, záleží i na emocích. A emoce bývají nejintenzivnější právě směrem k nejbližším.

Co se děje v těle člověka trpícího misofonií?
Podobné procesy jako při úzkostných a negativních reakcích na cokoliv. Může to být jako při vzpomínce na hodně nepříjemný zážitek, na zkoušku, strach z vlastního selhání. Vzorec negativní emoce je částečně univerzální. Pravdou je, že spoustu věcí o misofonii ještě nevíme.

Třeba kde se bere?
Třeba. Nebo zda se v průběhu života nějak nerozvíjí. Ono je možné, že mozek dospělých s misofonií od dětství hůř tlumí některé podněty. Anebo je za tím fakt, že je víc propojuje s negativními emocemi. Za to druhé může část mozkové kůry zvaná insula, máme ji jako primáti zřejmě nějak propojenou do našich interpersonálních vztahů. Tahle část mozku dává dohromady jak vnitřní, tak i vnější podněty těla, míchá je do emocí – komunikuje s amygdalou, tedy s párovou mozkovou strukturou ve střední části spánkového laloku, která pak vytváří stres. Při povídání o misofonii si každopádně musíme uvědomit jednu věc: Co je příčina a co následek, co případný souběh.

Jak to myslíte?
Někdy za zmíněné potíže totiž zřejmě nemusí přímo misofonie, ale spíš obsedantně kompulzivní porucha, kterou tihle lidé také často trpí. Některé její rysy má v sobě mnoho z nás. Třeba to také znáte: Raději se vrátíte k autu, jestli jste ho opravdu zamkli. Jogurty dáváte v ledničce vždycky doleva, tvarohy doprava. Nic z toho není třeba řešit; to až ve chvíli, kdy to skutečně začnete pociťovat jako problém.

Což je kdy?
Měl jsem třeba pacientku, která nebyla schopná odejít ráno do školy. Než projela všechny své rituály, už jí pomalu končilo vyučování. A podobně vám může kazit kvalitu života právě i to, pokud vám vadí konkrétní zvuky. Zajímavé je, že pacienty ve stupni těžký až velmi těžký jsou skutečně nezřídka neurotici, lidé s obsedantně kompulzivní poruchou a dalšími neurologickými problémy. Soudím tedy, že ve skutečnosti může jít o souběh dvou věcí. Něco jim v hlavě funguje odlišně než u běžného průměru populace. Emoční doprovod pro cokoliv – ať už vizuálního nebo sluchového charakteru – vyvolá tak negativní vjem, až třeba vybudí agresi.

Dobře – že mi vadí mlaskání u člověka, který mě dlouhodobě irituje, to dokážu pochopit. Jak to jde ale dohromady s tím, že jiného rozčiluje i pouhý ptačí zpěv?
Ano, tohle je podstatné – misofonie se může vázat ke skutečně jakémukoliv zvuku. Je něčím na způsob alergie na konkrétní zvuk.

Jako když jsem alergický na pyl, na kočky?
Přesně tak. Alergická reakce je neadekvátní odpovědí imunitního systému na podnět, který za to nestojí. A tohle je podobné. Jde o zvuk, který mě nijak neohrožuje, reaguji na něj přehnaně. Kde se to bere, to se prostě neví… Mě na tom ale stejně nejvíc zajímá to prolínání s dalšími diagnózami. Třeba s hyperakuzí, se zvýšenou citlivostí na hluk. Nebo s tinnitem, šelestem v uších. Všechno to znamená negativní emoce na nějaký sluchový vjem. Pamatuji si třeba pacientku, které vadil právě vámi zmíněný ptačí zpěv. A světe div se, měla silnou hyperakuzi.

Ví se, kolik lidí trpí misofonií?
Špatně se to odhaduje. Co ještě misofonie je, co už není? Jako termín ji dva neurovědci, Pawel a Margareta Jastreboffovi, definovali teprve v roce 2000. Zas tolik jsme se toho o ní dosud nedozvěděli, třeba v Česku jsem neslyšel o nikom, kdo by se jí speciálně odborně věnoval. Svého času ji zkoumala odborná studie z jedné britské univerzity. Zjišťovalo se, kolik procent vysokoškoláků z tamní lékařské fakulty přizná, že příznak misofonie pociťuje. Výsledek byl ohromující, přihlásilo se k ní 50 procent! Mělo to ale základní problém. Vědci svou otázku inzerovali na nástěnce a na webu. A kdo se do takového výzkumu přihlásí? Jistě – především ten, kdo má pocit, že se ho to týká. Proto je z mého pohledu zmíněné číslo nevypovídající. Jsou studie, které míní, že by se misofonie mohla týkat 20 procent lidí. Podle mého je ale i tohle číslo přehnané.

Dá se misofonie vůbec nějak léčit?
Nabízí se pokus o jakési překlopení zkušeností s léčbou šelestu v uchu. S intuitivní nadějí, že by to mohlo fungovat i zde. Hlavně u nejtěžších pacientů, tedy u neurotiků, neurasteniků a lidí s obsedantně kompulzivní poruchou, bych ovšem jako první krok zkusil, co udělá kontrola základního stavu. Jinak řečeno: Pokud vím, že trpím obsedantně kompulzivní poruchou, měl bych mít především medikaci, kterou to trochu tlumím – současně s tím je pak dost pravděpodobné, že dojde i k redukci misofonie. V rámci její léčby bych též přistoupil k vystavování se postupným, mírným dávkám inkriminovaného zvuku, propojoval bych jej s něčím pozitivním. Mimo to bych taky doporučil, aby se člověk moc nesledoval. Měl jsem pacienta s šelestem v uchu, který si dělal záznamníček – každé tři hodiny si čísloval intenzitu zvuku od jedné do trojky. Jenže to je přesně cesta, jak si problémy pouze zhoršit, dostat se s tím až na psychiatrii.

Čili nakonec platí babičkovsky laická rada: Tak si toho nevšímej?
Byť to zní banálně, vlastně ano. Neberte to ode mě jako knížecí radu, sám mám také šelest v uchu, proto si to při jednání s pacienty mohu sem tam dovolit malinko odlehčit. Opakuji například radu svého někdejšího šéfa, který pacienty s šelestem v uchu nabádal, aby se odstěhovali ke splavu. Má to racionální jádro: překrýt nepříjemný zvuk něčím jiným, co objektivně existuje, čímž se úzkost odstraní.

Nemůže být za našimi potížemi se sluchem fakt, že v moderních časech je všude více hluku než dříve?
A jste o tom větším hluku přesvědčen?

Přesvědčen ne, spíš tipuji.
Já bych si tak jistý nebyl. Ani naši prapředkové z jeskyní nežili v bůhvíjakém tichu. Natožpak ti, kteří se narodili těsně po průmyslové revoluci. Navíc – mluvme spíš o celkové zvukové zátěži. Hlukem se rozumí cosi, co chápeme negativně. Jenže pokud budu poslouchat devadesátidecibelovou rockovou hudbu od své oblíbené skupiny, pak to pro mě nebude hluk. Na rozdíl od padesátidecibelového vrtání od sousedů, které pro mě bude spojeno s negativními emocemi.

Dobře, neříkejme tomu tedy hluk, ale zvýšená zvuková zátěž. Škodí našim uším?
Říká se, že z hygienických důvodů bychom ucho neměli moc zatěžovat. A jsou pro to jisté argumenty: Třeba přírodní národy mají v průběhu života menší poklesy sluchu než my lidé z takzvané civilizace. Sice obecně nežijí tak dlouho, jenže zatímco u nás dochází k měřitelným úbytkům sluchu už v pětatřiceti, u domorodců z pralesa k tomu dochází později. Pravděpodobně právě proto, že pokud žijí v amazonské bambusové vesničce s 25 dalšími příslušníky kmene, zvuků je obklopuje o dost méně.

Tím se vracíme k předešlé otázce, nakolik nám kazí sluch zvuková zátěž moderní civilizace. Třeba sluchátka s hlasitou muzikou, která někteří nesundají od rána do večera.
Konkrétně na sluchátka s muzikou se mě rodiče od adolescentních dětí ptají velmi často. Společnost si běžně myslí, že jde o škodlivou věc, jenže ona je to spíše zkazka, která se traduje bez udání jakýchkoliv dat.

Opravdu?
Zmíněným rodičům vyprávím o jedné nizozemské studii. Jistý vědec si dal velkou práci, sledoval tuhle problematiku u stovek lidí. Pracoval i s tím, jakou má kdo značku přehrávače, sluchátek, jakou ti mladí poslouchají hudbu, od kdy do kdy. Byl opravdu pečlivý. Co zjistil? Že měřitelné zhoršení lze pozorovat až u lidí, kteří jdou do opravdových extrémů. Kteří poslouchají hlasitou muziku deset, dvanáct hodin denně.

Asi jste právě udělal velkou radost vzdorovitým puberťákům.
To jsem neměl v úmyslu, přesto opakuji, že škodlivý vliv hlasité hudby na uši se podle mého spíše přeceňuje. Jen to, prosím, zase nepřehánějme. Pokud budu pátek co pátek chodit na koncerty, kde si navyknu stát přímo u reproduktoru, asi se taky poměrně dost zvýší pravděpodobnost, že budu mít ve čtyřiceti uši jako jiní v šedesáti. Rodičům říkám: „Když stojíte dva metry vedle svého syna, který poslouchá hudbu do sluchátek, a rozumíte textu písničky, pak je to špatně.“ Třeba u muzikantů ze symfonických orchestrů a rockových kapel je to známý problém – ne že by snad byli všichni ohluchlí, ale jejich ztráty sluchu jsou hodně nad průměrem stejně staré populace. Dost záleží na genetice, stejně jako třeba u kuřáků. Zatímco někdo šedesát let kouří třicet denně a karcinom nemá, u jiného se objeví, přestože si zapálil jen výjimečně. Podobně „nespravedlivé“ je to občas i se zvukovou zátěží a jejím vlivem na naše uši.

Nebylo by nakonec permanentní ticho pro naše uši ještě škodlivější?
Do jisté míry ano – pobyt v dlouhodobém tichu skutečně přináší psychické poruchy. Není náhoda, že patřil i ke způsobům mučení. Ucho potřebuje pestrou škálu zvuků i pro svůj rozvoj v době plasticity sluchové kůry v mozku. Jinak řečeno: Pro člověka je například zvuk řeči nezbytný především v prvních třech až šesti letech života. Pokud by dítě během této fáze žilo ve světě bez zvuků, bylo by nevratně poškozeno. Vůbec by se u něj nevyvinula část mozku, která má zvuky diferencovat. Schopnost tvořit nová spojení mezi těmito neurony už by byla nedostatečná k efektivnímu používání. V dospělosti, jakmile máme zmíněný rozvoj dávno za sebou, nás už přílišné ticho nemůže poškodit.

Přesto – nemůže mít někdo alergii i na ticho?
Odpovím vám s nadsázkou: Může, třeba já! Právě proto, že mám šelest v uších. Jakmile ráno vstanu, ze všeho nejdřív zapnu rádio. Někdy u zapnutého rádia i usínám. Ticho mi rozhodně není příjemné. Je lepší slyšet něco smysluplného, než podivnou směs šumů a pískání.

Stejně podivné mohou druhým připadat i stesky někoho, kdo má misofonii.
Ono se to člověku bez podobných potíží špatně vysvětluje. Je to jako se vším, s čím máte zkušenost jen vy a ostatní ne – jak chcete někomu, kdo nikdy neviděl svíčkovou, vysvětlit její chuť? To prostě nejde. Další věc je, že lidé svou misofonii neradi přiznávají. Nechtějí, aby se na ně nahlíželo, že jsou divní. Když máte třeba ADHD, také se s tím nebudete chlubit. Rozdíl je v tom, že o ADHD se mezi lidmi už ví, kdežto misofonie je pro veřejnost neznámá. Zatím.