Vztek může být podle psychologa Davida Čápa i prospěšný. Je jen potřeba ho mít pod kontrolou. Zdroj: Profimedia.cz
Psycholog David Čáp je odborník na zvládání vzteku, s jeho krocením pomáhá zájemcům ve speciálních kurzech. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, že v časech pandemie se vztekáme daleko častěji. A že odejít od partnerské hádky neznamená vždycky slabost.
Někdo tam nahoře si asi všimnul, že se s vámi dnes chci bavit o vzteku.
Jak to?
Už od rána mám den blbec. Všechno mi padá z rukou, nic nestíhám – některé autobusy mi ujely před očima, jiný měl zpoždění 20 minut.
Vře to ve vás?
Strašně!
A co jste na té zastávce dělal, když vám všechno ujíždělo?
David Čáp (41)
Psycholog, speciální pedagog, terapeut.
V Lize otevřených mužů vede program Zvládání vzteku.
Přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Zhluboka jsem se nadechnul a počítal do desíti. Poradil byste mi něco účinnějšího?
Vydýchávání náhodou není špatné řešení. Nejde ani tak o nějaké okysličení těla jako spíš o uvědomění si, co mi nová situace přinese: „Možná něco nestihnu, možná budu muset malinko pospíchat. Je to ale opravdu fatální problém? Spíš pouhá nepohodlnost…“ Vždycky jde především o to, abyste svůj vztek nenamířil na jinou osobu. Ať budu dělat cokoliv, autobus kvůli tomu dřív nepřijede. Někdo by možná křičel, nadával, hledal zástupného viníka. Vůbec nejrozumnější ovšem je si uvědomit: „Dobrá, není to v mé moci, nějak to dopadne. Proč plýtvat energií na něco, co beztak neovlivním?“ To není žádný defétismus, jen prosté přijetí faktu, že cosi nedopadlo, jak jsem očekával.
Někdy je těžké si připustit, že mám problém s vlastním vztekem. Zdroj: Profimedia.cz
Uklidňuje mě, že nějaký ten vztek asi občas zažije každý.
Jistě. I flegmatik; jinak by byl buď mrtvý, nebo android. Rozdíl mezi námi spočívá v tom, jaké situace vztek v člověku vyvolávají. Na podněty reagujeme podle našeho základního osobnostního nastavení, temperamentu. Někoho určitá situace navzteká rychle, stejně svižně mu to pak zase spadne do zklidnění. Jiný to má táhlé, vztek vůči někomu dokáže pociťovat i měsíc v kuse. Než se o tom rozpovídám víc, jednu věc bychom si měli říct hned na začátku: Vztek může být i přínosný.
Vážně?
Není na něm nic špatného. Je to základní lidská emoce, stejně jako radost, smutek, strach. Třeba strach je emocí, která člověka spíše tlumí. Jakmile ho pocítíme, nejraději bychom zalezli někam pod deku. Nevede nás k řešení. Vztek je naopak emocí, co nás energií nabíjí. Informuje, že ve světě je cosi jinak, než potřebuji či chci. Jen je nutné ho mít pod kontrolou. Potíž totiž nastává v tom, jak s ním zacházíme. Hodně lidí má vztek a násilí za jedno a totéž. „Byl jsem naštvaný, tak jsem ho zmlátil.“ Takhle to ale nefunguje.
A jak tedy?
Ve skutečnosti to je rozdělené: „Byl jsem naštvaný. Rozhodl jsem se ho zmlátit.“ To už jsou dva různé kroky. Za emoce nemám zodpovědnost – jakmile vám řeknu, abyste okamžitě začal být šťastný, nepůjde to. Emoce se mi tedy spíš jaksi přihodí, jen ji ještě můžu přikrmovat, nějak s ní zacházet. Za vlastní chování oproti tomu už nesu plnou zodpovědnost. A jakmile nad sebou ztrácím míru kontroly, neznamená to, že jsem zbaven zodpovědnosti. I s tím se dá totiž pracovat.
Jak?
První krok: Umět na sobě zpozorovat, že už jsem naštvaný. V programu zvládání vzteku, který vedeme s kolegy pod Ligou otevřených mužů, používáme jako základní nástroj tzv. žebříček vzteku. Má šest stupňů. Na tom prvním už cítím jisté naštvání. Někdo si to může pojmenovat jako „rozladěnost“, jiný jako „brblání“. Další příčky to pak stupňují, šestá představuje cosi jako „absolutní ztrátu sebekontroly“. Účastníky našich programů necháváme, aby si názvosloví pro jednotlivé stupně vyplnili podle vlastních slov, někdo tak šestku nazve „výbuch atomové bomby“, jiný „vidím rudě“, setkal jsem se i s pojmem „lokomotiva“. Jde zkrátka o to, aby si každý uměl říct, že právě teď se nachází tady.
Jakmile nad sebou ztrácím míru kontroly, neznamená to, že jsem zbaven zodpovědnosti. I s tím se dá totiž pracovat.
Jak se s tím pracuje dál?
Druhým krokem je zachytit, jak se na tom kterém stupni chovám. Představit si to zvenčí, jako kdyby mě někdo natáčel na video. Hodně lidí by bylo překvapeno, že i když jsou teprve na jedničce, dvojce, trojce, už dělají věci, které ostatním vadí – mávají rukama, zvyšují hlas, používají vulgarismy. Natožpak šestka! Ta s sebou občas přináší, že biju ostatní, kopu do věcí.
Mnohým problémům by se dalo předejít, pokud by si člověk včas uvědomil, že v něm každou chvíli bouchne vztek. Zdroj: Profimedia.cz
Řekněme, že první dva kroky jsem už zvládnul. Co následuje?
Krok vůbec nejtěžší– ke každé zmíněné příčce žebříčku zachytit konkrétní tělesné signály.
Poznat včas, že ve mně něco bublá?
Stane se, že tělo už se vzteká, i všichni okolo vidí, že pěním. A já mám zatím pořád ještě pocit, že jsem úplně v pohodě. K tomu, abych si včas uvědomil skutečnost, může posloužit právě povědomí o tělesných signálech spojených s nastupujícím vztekem. Může to být tepání ve spánku, sevření čelistí, zatínání pěstí, ztuhnutí krku a horní poloviny těla, mrazení v břiše. Pro tohle všechno používáme pojmenování shark music.
Shark music?
Kvůli známému hudebnímu motivu z filmu Čelisti. Pamatujete si ho? V kině pomáhá navodit stav, kdy všichni diváci tuší, že žralok v té vodě někde je, že brzy zaútočí, jen ho zatím nikdo nevidí. To je úplně stejné jako u vzteku. Proto účastníky našeho programu učíme naslouchat své shark music, aby věděli, že jim už tělo hlásí: „Pozor, začínám ztrácet sebekontrolu.“ Pro každý stupínek fungují jiné nástroje kontroly, jiná zastavení. Čím jsem níže, tím mám širší paletu. Na jedničce zabere, že to rozdýchám. Že si budu opakovat, jak zůstanu v klidu. Na pětce si s tím už nevystačím.
Co zabere na pětce?
Jakmile si uvědomím, že jsem se dostal takhle daleko, ocitám se v tzv. jednosměrce. Začínám ztrácet sebekontrolu, už mi nefunguje žádný z naučených způsobů. Tam je posledním řešením zatáhnutí za záchrannou brzdu. Něco, co nazýváme time outem.
Problémy se vztekem mají pochopitelně i ženy. Jen to méně často končí fyzickým násilím. Zdroj: Profimedia.cz
O co přesně jde?
O opuštění dané situace. Představme si, že jde třeba o hádku s manželkou. Jakmile se dostanu do bodu, kdy cítím, že ztrácím sebekontrolu, raději na chvíli odejdu. Ne proto, že utíkám z bitevního pole, že jsem prohrál, že chci bouchnout s dveřmi. Ne, tohle není žádný zbabělý útěk. Ve skutečnosti vysíláte vzkaz: „Odcházím proto, abych ti neublížil.“ Time out je stav, kdy odcházím, abych na sobě použil zklidňující techniky, po jejichž zapojení se zase vrátím.
Marná sláva: Na první pohled takový odchod vypadá, že se v té hádce vzdávám.
To si myslí spousta účastníků našeho programu, ale není to pravda. Tahle taktika se používá po vzájemné dohodě. Partnerka je informována, že záchrannou brzdu používám ve chvíli, kdy cítím, že by mohl nastat problém. Proto by v té hádce už neměla přikládat pod kotel. Neměla by mě následovat ven, aby mi ještě něco dovysvětlila. Cílem není o věcech nemluvit. Jen neublížit. V dohodě mezi partnery je i to, kam jdu, jak dlouho tam budu, co tam budu dělat. Rozhodně nejde o to se vylejt v hospodě, něco rozmlátit. Spíš si zaběhat, projít se, případně si prostě jen sám sednout, být v klidu. Připravit se, že nepříjemná situace bude pokračovat i po návratu. Abych toho byl schopen, musím v žebříčku klesnout na méně nebezpečný stupeň.
Neříká se ale, že není zdravé vztek potlačovat?
Říká. A je to pravda. S tím, co jsem popisoval před chvílí, se to ovšem nijak nevylučuje. Při naší práci často mluvíme o nezdravém zvládání vzteku. A každého překvapí, že za nezdravé považujeme jak vybíjení vzteku – křik, nadávky, bití – tak i jeho potlačování. Já podle těchto dvou opačných pólů dělím lidi na motorkáře a papiňáky. Motorkáři jsou ti okamžitě startovací, papiňáci to v sobě naopak drží, drží, drží, protože chtějí být hodní, milí, báječní. A pak to v nich najednou bouchne. A většinou to taky skončí katastrofou – ať už směrem ven, nebo dovnitř, když se zhroutí, sesypou. Tohle nicméně není ten případ. Nám jde o to dostat se od nebezpečných řešení k těm bezpečným.
Psycholog David Čáp Zdroj: Archiv Davida Čápa
To se dobře říká, dokud člověk není v ráži.
Jistě. Pokud ale jednou vím, že s tím mám problém, je zkrátka potřeba najít správné strategie. Předně: Začít mluvit o tom, že jsem naštvaný. Už když řeknete „jsem teď strašně naštvaný, nechte mě být“, i to drobně pomůže. Dostanete to ze sebe civilizovaným způsobem. Jiným krokem je umět si stát za vlastními hranicemi. Zavčasu druhým říct „tohle nechci, tohle se mi nelíbí, s tímhle nesouhlasím“. Zpětně se vám to teritorium vymezuje hůř. A navíc: Jakmile budete dokola dávat najevo, že i tohle a tohle je pořád v pohodě, najednou se vám ta hranice posune až bůhvíkam, načež zjistíte, že nemůžete dýchat.
Pak už je pozdě s tím něco dělat?
Buď se z vás stane oběť, nebo vybuchnete. Budete jako kočka, kterou uličník zatlačil do kouta, prováděl jí něco nepříjemného, tak se proti němu vrhla a vysekla mu oko. Vrátím se k vaší předchozí otázce – je dobré umět se zastavit. Fyzicky i mentálně se zpomalit, začít trochu racionálně uvažovat. Není to vždycky jednoduché, a nejde pokaždé jen o partnerské vztahy. Hodně vzteku bývá v rodičích i kvůli dětem. Vůbec není na škodu občas partnerku požádat: „Prosím tě, dnes je jdi umýt ty.“ Pokud člověk cítí, že už je vypěněný, takže by to bez křiku nezvládnul, měl by si tuhle informaci s partnerkou předat zavčasu. Aby se pak nevrátil z koupelny celý naštvaný a neulevil si: „Zase jsem to dneska musel dělat já!“
Když už jsme u dětí, je těžké správně pracovat i s jejich vztekem?
Pochopitelně. Úplně nejmenší děti moc jiných nástrojů ke komunikaci než křik nemají. Každý křik není vztek, to si rodiče někdy zaměňují. Jsem úplně alergický na to, když někdo o kojenci říká, že strašně zlobí. Ne – dítě nám jenom dává najevo, že je cosi špatně; je mokré, hladové, je mu zima, chce se přitulit. Sympatické mi není ani to, jakmile termíny hodný a zlobivý užíváme v souvislosti s většími dětmi. Našim dětem doma třeba říkáme, že po nich nechceme, aby byly hodné, nýbrž aby spolupracovaly. To je důležitější.
Rodiče se často pokouší mírnit vztek u svých dětí nešťastným způsobem. Zdroj: Profimedia.cz
Z té otázky jste mi malinko utekl: Co dělat se vztekajícím se dítětem?
Řeknu vám, co nefunguje. Rozkřiknout se na něj: „Okamžitě se uklidni!“ Dopustil se toho asi každý rodič a je to pochopitelné. To neustálé dětské pobíhání, brebentění a hluk prostě na nitro dospělého doléhá. Člověk si nepřeje nic jiného, než aby bylo alespoň chvíli ticho. Jenže výše zmíněná reakce není vhodná, místo ní bychom se měli pokusit zjistit příčinu dětského vzteku. Může to být třeba ze zoufalství – když na dítě sourozenec například v jednom kuse dělá opičky, jemu se to nelíbí, ale neumí s tím nic dělat. Co s tím? Trpělivě s ním řešit, co se mu stalo. Jindy může jít o úplně jiný vztek. Takový, kterým si chce něco vynutit.
Co pak?
Křičí v obchodě, protože požaduje, abyste mu koupili lízátko? Pak je třeba zůstat neoblomný, nepovolit. Aby si nenavyklo, že si takhle může pokaždé dosáhnout svého. Jakmile něco takového zažijete na veřejnosti, nic nedejte na pohoršené pohledy kolemjdoucích. Na jejich doporučení, co máte dělat. To by si měl vůbec každý zapsat za uši: Jedním z nejstrašnějších nápadů je cokoliv doporučovat maminkám a tatínkům, jakmile se jejich potomek někde vzteká. Za sebe si dovolím poradit jediné: Nejdřív uklidňuju, až pak vychovávám. Jakmile je totiž dítě v afektu, stejně nás pořádně nevnímá. Taky je dobré nehroutit se z toho, když si zpětně vyčítáte, že jste v takové situaci neuspěli. Řekněte si: „No jo, dvakrát se mi to povedlo, jednou ne. A to je přece pořád docela dobrý…“
Navštěvují váš program muži i kvůli vzteku vůči dětem?
Ano. Jasně nejpočetnější jsou problémy se vztekem v partnerském vztahu, nezřídka k nám ale dochází i muži, kteří se ho učí korigovat i směrem ke svým potomkům. A jsou i jiní klienti. Někdo řeší vztek za volantem. Jiný je středním či top manažerem v korporátu, který řve na kolegy, ponižuje je. A uvědomuje si, že to není v pořádku. Ani takových není málo.
Připustit si, že nemám sám sebe plně pod kontrolou? To člověk někdy vnímá jako slabost.
Není na tom všem nakonec nejtěžší si vůbec přiznat, že mám nějaký problém?
Je. Připustit si, že nemám sám sebe plně pod kontrolou? To člověk někdy vnímá jako slabost. U nás to ale chápeme jako nejdůležitější podmínku pro přijetí do programu. Pokud někdo přijde, že ho k nám jenom poslala manželka, sám přitom problém necítí, je to k ničemu. Zájemce by na sebe měl být trochu naštvaný, protože se mu nedaří se s tím vypořádat. A bývá to tak – absolutní většina mužů si na začátku programu uvědomuje, že něco dělá špatně. Jen se občas musí vypořádat s tím, že pokud jejich ubližování partnerce trvá déle, často si stačili vypěstovat sebeospravedlňující vysvětlení: „Kdyby ona nedělala tohle, tak já bych se tak nechoval…“ Z mého pohledu jde o lhaní si do kapsy. V konfliktních partnerských vztazích samozřejmě platí, že chybu dělají obě strany. Ale… Manželka mi pochopitelně nemá co říkat „debile“. Pokud jí za to však vlepím facku, nedá se to nijak ospravedlnit.
Zásluhou pandemie prožíváme mimořádnou dobu. Hodně času trávíme s rodinou v karanténě, izolaci. Zmáhá nás tíseň z nemoci, ze stereotypu. Vztekáme se proto častěji než dříve?
Bezpochyby. Ze začátku pandemie probíhala odborná diskuze, zda roste domácí násilí. A ověřili jsme si, že ano. Jakmile pár lidí, kteří se mají normálně rádi, zavřeme do stísněného prostoru a necháme je tam bez možnosti přirozeného prchnutí ven, na jejich vzájemném chování se to pochopitelně podepíše. Leckdo z nás si v posledních letech uvědomil, že se může jít do práce i vydýchat. Zklidnit se z jednoho prostředí v druhém, pak se zase s radostí vracet domů.
Zdeněk Svěrák to ve filmu Vratné lahve vystihnul, když svou postavu označil za „vítací typ“.
Tam to bylo hodně přesné, rád tu větu používám: „Abych se s tebou mohl takhle radostně přivítat, musím se nejdřív rozloučit.“ V časech pandemie zažíváme něco dříve nepoznaného: Pokud jsme neustále spolu, prostě si dřív nebo později musíme začít lézt na nervy. Takže ano, v rodinách kvůli tomu dost narostlo napětí. Lidi po sobě o poznání víc štěkali, byli otrávení. Znám to i od sebe. Moje manželka je lékařka, máme tři malé děti. Naprostou většinu lockdownu jsem byl s dětmi doma já, protože žena chodila do práce. Férově říkám, že jsem se těšil jak na smilování, až přijde ze zaměstnání domů a já budu moct alespoň na chviličku někam vypadnout. Záviděl jsem jí, že může chodit do práce. I s lidmi, které máte moc rádi, holt platí: Pokud jste s nimi příliš dlouho, na příliš malém prostoru, není jak se jinak vybít, začnete být na sebe vzájemně alergičtí.
I když jste odborník na zvládání vzteku.
I když jsem odborník na zvládání vzteku. Taky jsem přece člověk. A vztekat se je velice, velice lidské.
