Terapeutka Sylvie Stretti pomáhá pozůstalým, mezi nimiž jsou často i děti. Zdroj: Archiv Sylvie Stretti
V koronavirové éře se děti mnohem častěji potýkají s trápením po náhlém úmrtí blízkého člověka. Jak jim vysvětlit, co je to smrt? Proč je chyba nenechat je vyplakat? Jak bojovat s jejich strachem? A proč bychom neměli říkat „odešel“ místo „zemřel“? V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to popisuje terapeutka Sylvie Stretti, ředitelka Poradny Vigvam, která se specializuje na pomoc pozůstalým.
Nedávno jsem byl s malou dcerou na hřbitově, u hrobu se mě zeptala: „A kde je vlastně prababička?“ Co jsem jí měl odpovědět?
Zareaguji jako terapeut a zeptám se i já: Co jste jí na to tehdy řekl?
Sylvie Stretti (43)
Terapeutka, pracuje s dětmi i dospělými.
Zakladatelka a ředitelka Poradny Vigvam. „Jde o místo, kde se věnujeme velké bolesti způsobené ztrátou blízkého člověka, snažíme se celé rodiny vrátit zpět na cestu životem, kterou mohou společně kráčet dál.“
Že prababička je v nebi a odtamtud se na nás dívá.
Pěkné, to není špatná odpověď. Děti přibližně do pubescence přijímají hodnoty, které se vyznávají v rodině. Je tedy ohromně důležité, jak to má kdo nastaveno. Pokud jste coby rodiče v souladu, že existuje i něco nad námi – přičemž to nutně nemusí mít co dělat s křesťanstvím – jde pro dítě o dostatečně srozumitelnou odpověď. Zároveň však respektujme, že existují rodiny, které to pojímají odlišně. Jde třeba o ateisty. Nebo o lidi, kteří nemají svou spiritualitu nějak zakotvenou. U nich je důležité, aby odpověď byla v souladu s rodinnými hodnotami a vnitřním nastavením. Situaci lze pojmenovat i fakticky: „Prababička zemřela. A tady v hrobu leží její ostatky.“
Takže neexistuje nic jako univerzální správná odpověď?
Není, opravdu. Odpovím vám proto slovy své dcery, která mě ve svých osmi letech nabádala: „Hlavně dětem říkejte pravdu.“
Dětské truchlení po smrti blízkého má jinou podobu než u nás dospělých. Zdroj: Profimedia.cz
Nemůže být ale pravda o smrti pro děti až příliš krutá?
My děti před pravdou neuchráníme, protože se prostě děje. Často si to o tom uchránění myslíme, ale to je jen mýtus, který v naší společnosti vytrvale přežívá. Pokud s dětmi nejednáme na rovinu, přináší jim to do života mnohem více nejistot a chaosu. Nese to s sebou komplikace do vztahů. Mám příklad. Nastane-li úmrtí v důsledku vraždy, sebevraždy či autonehody a my si o tom začneme před dítětem vymýšlet, stane se jednoduchá věc: Dítě se dříve nebo později pravý důvod tragédie stejně dozví, dojde pak k narušení bazální důvěry mezi ním a námi. Obnovovat ji je mnohem těžší než opečovávat plačící dítě, které se musí vzpamatovat z kruté pravdy. To druhé je momentální stav, se kterým umíme pracovat. A s nímž jsme na tom stejně. Kdežto pokud dítěti neřeknu pravdu, je to, jako bychom pluli nikoliv spolu, nýbrž na dvou různých lodích vedle sebe. Zároveň je důležité si uvědomit, že někdy potřebujeme čas, abychom tu pravdu sdělit dokázali.
I pro nás dospělé je to těžké.
Nesmíme na sebe mít příliš velké nároky – ze smrti blízkého se vzpamatováváme i my sami, a ještě bychom měli vše říct co nejdřív i dítěti... Dítěti můžu sdělit, že jeho blízký zemřel, že mu o tom řeknu více, ale že to nedokážu teď; že k tomu potřebuju čas. Tím říkám pravdu a nezamotávám se do komplikací.
Co když rodič ve skutečnosti nevěří, že po smrti ještě něco je? Co když v to jen chce věřit?
Už jen to, že chcete věřit, ale přece jisté prvky osobní víry představuje. Víte, ono je docela v pořádku říct dítěti i něco jako: „Já vlastně úplně přesně nevím, co se s námi po smrti stane. Akorát vím, že bych si moc přál, aby prababička právě teď byla v nebi a abychom se s ní zase někdy potkali.“
Jaká odpověď na dětskou otázku o smrti je naopak vůbec nejhorší?
Asi ta, s níž dítě odbydete. Takové to: „Prosím tě, neptej se. Nebudeme se o tom bavit. Na to jsi ještě moc malý.“ Tím zabíjíte přirozenou dětskou zvídavost.
Slyšel jsem, že špatně je dítěti říkat i „odešel“ místo „zemřel“. Dětská hlava si to prý může přebrat tak, že zesnulý se ještě vrátí.
To máte pravdu. Říká se to ve snaze, aby to pro dítě nebylo tak bolestivé. Ale o šťastné řešení se nejedná. Stejně jako když místo „zemřel“ používáte eufemismus „usnul“. V důvěřivějších dětech to vzbuzuje nejistotu, co takové výrazy doopravdy znamenají. Nezapomínejme, že děti bývají velmi vztahovačné, egocentrické. Mají pocit, že mohou za všechno, co se ve světě děje. V okamžiku, kdy o zemřelém řekneme, že odešel, jim to může evokovat: „Asi jsem nebyla dost dobrá, tak se na mě vykašlal. Co já jsem za člověka, že jsem mu nestála za to, aby se mnou zůstal?“ Tím spíš, pokud se tenhle člověk, který „odešel“, už nevrátí. Ne, tyhle zdánlivě zjemňující výrazy nejsou upřímné, pravdivé. Nejsou to žádná změkčovadla, spíš naopak.
Stejně si neumím představit, že bych dítěti řekl: „Po smrti není nic. Vůbec nic. Konec.“
Dá se to vysvětlit šetrněji.
Jak?
Začnete mluvit o tom, že když daný člověk zemřel, prostě se s ním už nemůžeme potkat. To se přece normálně děje. Jako když uvadne květina, protože nemá vláhu.
Bojí se děti smrti jinak než my dospělí?
Nebojí se jinak, ale víc to jsou schopné pojmenovat. Zejména ve věku od čtyř do šesti let, kdy děti přirozeně, vývojově začnou téma smrti řešit. Objevují se u nich strach a úzkost spojené se smrtí. Najednou tomu chtějí víc a víc porozumět: „A ty mi taky umřeš?“ Zjišťují, co to znamená. Jak moc je svět kolem nich bezpečný. To je něco, co my dospělí už míváme potlačené. Je to v nás, že neznáme dne ani hodiny. Tak nějak to však v sobě odsouváme, abychom celý život nežili v šílené panice. Děti to odsunout nedokážou. Výrazně víc se na to ptají, potřebují se o tom bavit. Jakmile se to projeví v dětsky vědátorském věku, pídí se navíc po tom, co se s tělem děje v hrobě, v krematoriu. Přichází s otázkami, které jsou pro nás dospělé mnohdy zraňující.
I v nejtěžší chvíli je důležité říkat dětem pravdu. Zdroj: Profimedia.cz
Nesetkáváte se s tím, že se dítě často dokáže vyrovnat se smrtí blízkého snadněji než dospělý?
Snadněji ani ne, spíš rychleji novou situaci přijme. Děti podle zkušeností z naší poradny častěji potřebují péči kratší dobu než dospělí. Mají tendenci si podobné věci odehrát v rámci hry, kdežto dospělí si v hlavě neustále analyzují spousty souvisejících otázek. U dětí se však zároveň často stává, že se jim to vrací. Dětský organismus funguje sebezáchovně: Dítě je chvíli smutné, chvíli radostné, chvíli naštvané, chvíli euforické. A podobně to mají i s truchlením. Vypadá to, že se s tím srovnaly, najednou jim ale ten člověk znovu začne chybět. Zemře jim milovaná babička, už už to dělá dojem, že novou situaci přijaly, jenže pak odjedou na školu v přírodě, kde jsou samy, stýská se jim daleko víc než obvykle. A do toho stýskání se promítne i stesk po babičce, u níž navíc vědí, že už se nevrátí.
Takže děti truchlí jinak.
Truchlí v etapách. Vrací se jim to roky. Zase ale ne v intenzitě, kterou známe my dospělí – že nás to doslova zaplaví, nemůžeme se toho zbavit týdny, měsíce. U nich to přichází v návalech, truchlení provází rychlé změny.
Jak obecně chápou smrt?
Opravdu záleží na momentální fázi jejich vývoje. Od třetího roku si všímají, že někteří lidé zničehonic zmizí a už se o nich nemluví. Vnímají náš pláč, vztek. Kolem čtvrtého, šestého roku začnou řešit smrt jako takovou. Nechápou všechny její souvislosti, už ale vstřebávají, že jde o záležitost nevratnou. Že ten člověk už nikdy nepřijde. Dost často to uchopí především na fyziologické úrovni – že se člověku zastaví dech, netluče mu srdce. V dětské fantazii si k tomu přidávají obavy typu „aby mu nebyla zima“, případně „nebylo by dobré ho přikrýt?“ – mají snahu mrtvého opečovávat. Objevuje se to i u nás v poradně při herní terapii: Děti například uvažují tak, že chtějí na stole ponechat talíř s jídlem pro tátu, aby neměl hlad, kdyby přišel. Na podobných věcech jim člověk může vysvětlit, že když táta zemřel, můžeme pochopitelně věřit, že jeho duše je stále všude kolem nás, že zůstává v našich srdcích a vzpomínkách, že už ale nemá potřebu jíst, spát, netrápí ho ani chlad, ani horko.
Až u adolescentů ve třináctém čtrnáctém roce pak vidíme, že na smrt blízkého reagují opravdu jako dospělí.
To mluvíme o šestiletých. Jak je to dál?
Do desátého roku už děti chápou všechny komponenty smrti, jak je chápeme i my dospělí. Tenhle skok zvolna probíhá též na jejich emoční úrovni, i propady emočních stavů už bývají méně tíživé. Až u adolescentů ve třináctém čtrnáctém roce pak vidíme, že na smrt blízkého reagují opravdu jako dospělí.
Zmínila jste herní terapii, s níž pomáháte dětem po smrti jejich blízkého. Jak si ji mám představit?
Se zátěží se děti obecně vyrovnávají hrou, což můžete pozorovat i v jejich přirozeném prostředí, tedy doma. Když jim nezasáhnete do hry a jenom pozorujete, můžete si všimnout, že s tím pracují samy, naprosto přirozeně. Rozjedou proti sobě dvě autíčka, nabourají je a řeknou: „... tohle umřelo, udělá se mu pohřeb!“ Odehrávají si to zkrátka po svém. My s nimi pracujeme podobně, necháváme je odehrávat situace. Někdy necháváme volnou hru, doptáváme se. Jindy hru směrujeme, abychom mohli vidět zdroje smutku dítěte, jelikož je mu těžko apod. Pracujeme například s herním pískovištěm, ve kterém může docházet jak k volné hře, tak k té řízené.
Jak vypadá taková řízená hra?
Třeba dochází k různým bitvám, z nichž někdo odchází a jiný neodchází. Nebo na písku používáme motiv pohřbívání, rozloučení. Klíčem je přijmout smrt jako neměnnou součást života. Je nezbytné se s tím naučit žít, být s tím v souladu.
Mám právě tohle chápat jako hlavní radu, jak se chovat k dítěti, kterému zemřel někdo blízký?
V podstatě ano. Především je nutné odpovídat mu na to, na co se ptá. A třeba si i uvědomit, že pro něj může být těžké, jakmile před ním my sami ze ztráty blízkého smutníme, pláčeme. Nemusíme to před ním za každou cenu skrývat. Je lepší se s dítětem dohodnout: „Víš, teď je mi smutno, zavřu se raději na chvíli do pokoje. Neboj, hned zase přijdu.“ Každé dítě je pochopitelně jiné – některé unesou, když vidí svého rodiče brečet, jiné ne. Je každopádně důležité, abyste před nimi uměli pracovat se svým vlastním žalem. Abyste se o něm se svými dětmi dokázali bavit.
Po ztrátě blízkého není chybou nechat dítě vyplakat. Zdroj: Profimedia.cz
Je správné nechat dítě po ztrátě blízkého vybrečet?
Jistě. Jakmile dítě něco prožívá, potřebuje si to odžít. Měli bychom mu to umožnit. Na druhé straně jej nelze do ničeho nutit, ani do smutku. Je totiž hodně dětí, kterým opravdu trvá, než začnou plakat.
Je rozumné brát děti s sebou na pohřeb?
Myslím si, že je především nesmírně důležité o téhle možnosti s dítětem dopředu mluvit. Znám spoustu dětí, které na pohřeb jít nechtěly. Ale je nutné to zjistit; na tohle je schopné odpovědět i čtyřleté dítě. V předstihu mu tedy popíšu, jak takový obřad vypadá, v jakém prostředí se odehrává. Že tam bude hodně lidí, dost z nich bude plakat. Řeknu mu, kde budu sedět já. Ujistím ho: „Můžeš být v první řadě se mnou. Nebo se domluvím s někým, kdo bude stát vzadu. A pokud to už na tebe bude moc, vyjde s tebou ven. A když se ti tam nebude chtít vůbec, i to je v pořádku. Můžeš se k nám připojit až při smuteční hostině. Anebo nemusíš jít vůbec. Vymyslíme jiný způsob, jak tomu člověku dáme ahoj, sbohem.“
Podle čeho poznám, že mé dítě po ztrátě někoho blízkého potřebuje odbornou pomoc?
Někdy to nepoznáte, protože jste sám zahlcen velkou bolestí. Na pováženou však je, pokud si všimnete, že se vaše dítě v něčem hodně změnilo. Že z hravého, veselého rošťáka, který nenechá žádný kamínek v klidu, je najednou tiché dítě, které chodí spořádaně za ruku, slušně odpovídá, nehlučí, nesměje se. Anebo naopak – že dítě, se kterým byla legrace, které někdy zlobilo a někdy ne, zničehonic v jednom kuse strká do spolužáků, ze školy na něj neustále chodí stížnosti, při hodinách nevnímá. Trvá to delší dobu? Pak se rozhodně nezdráhejte navštívit odborníka.
Co je „delší doba“?
Adaptace na novou situaci obvykle trvá šest až osm týdnů. To neznamená, že to za tu dobu zvládnu. Ale po uplynutí této doby již vnímám, že se mé emoční výkyvy zmenšují. Pokud se to u mého dítěte nelepší, pak je něco jinak, je třeba se někam obrátit; buď na naši Poradnu Vigvam, nebo na krizové linky. My jsme zaměření vyloženě na práci s rodinami a dětmi, kterým někdo zemřel. Nejčastějšími klienty jsou ti, jimž někdo zemřel nečekaně, náhle. Poslední rok a půl je pro nás v tomto ohledu hodně jiný, náhlých úmrtí na následky covidu je mnoho.
Přibyla vám práce?
Ano, už rok a půl se potýkáme s obrovským tlakem. Poskytujeme různé typy pomoci: Na jedné straně takzvané stabilizační kontakty určené primárně pro dospělé a dospívající, které většinou probíhají on-line. Pokračujeme však i s terapeutickými sezeními, především pro rodiny s dětmi. A na ně teď musíme používat čekací listinu. Ještě před rokem a půl jsme si zakládali na tom, že lidé na terapii nečekají víc jak čtrnáct dnů. Teď už to bohužel říct nemůžu.
Je přístup k pozůstalým po obětech covidu v něčem specifický?
Specifický ani ne. Spíš mě překvapilo, že se u nich setkáváme podobně často s pocitem viny, jak ho známe třeba od blízkých lidí, kteří buď spáchali sebevraždu, nebo zemřeli při autonehodě. I tady mnozí velmi intenzivně přemýšlejí o tom, zda nemohli udělat něco jinak, aby úmrtí předešli. Tím spíš, pokud někdo skutečně zemřel proto, že ho nakazili.
Jak se tohle dá překonat?
Překonat se to nedá. Dá se s tím naučit žít. Najít míru své odpovědnosti. A také si vymezit to, co již ovlivnit nemohu. Je třeba si uvědomit, že ani nejzodpovědnější chování nyní neovlivní vše, jelikož virové nálože je ve společnosti hodně. Ano, je potřeba si odžít vlastní bolest, smutek, naštvání, všechny možné emoce. A otázka viny v kontextu smrti blízkého je velké téma. S jejím pocitem se u našich klientů zabýváme velmi často.
Nepramení mnohé psychické problémy pozůstalých z toho, že jsme smrt tak trochu vytěsnili ze svých životů? Že už to není jako kdysi, kdy se běžně umíralo doma v chalupě před zraky dětí, vnuků, pravnuků?
Určitě. Smrt se bohužel za poslední století institucionalizovala. Někdy se chováme, jako kdyby tady s námi vůbec nebyla. Staří lidé už neumírají doma, vlastně se o ně v pokročilém věku ani příliš nestaráme; místo vejminků je stěhujeme do domovů pro seniory. Děti jsou pak odtržené od důležité fáze přirozeného životního procesu. Ještě před patnácti roky bylo prakticky nemyslitelné, aby byly v nemocnicích připuštěny k umírajícímu. Postupně se to sice zlepšilo, teď se k tomu ale v důsledku covidu z epidemiologických důvodů zase vracíme… Bohužel – děti zažívají neblahé důsledky toho, že se je dlouhodobě pokoušíme od tématu smrti zcela izolovat. Při sledování Popelky vidí, že má zlou macechu. Už se s nimi ale nebavíme o tom, že jí před tím zemřela maminka, posléze i tatínek. A že to pro ni muselo být těžké, jelikož si neměla s kým poplakat.
Smrt se bohužel za poslední století institucionalizovala. Někdy se chováme, jako kdyby tady s námi vůbec nebyla.
Slýcháte při své práci od pozůstalých často otázky, na které neexistuje dobrá odpověď?
Jistě. Třeba ve chvíli, kdy mi lidi říkají: „To přece není fér! Proč se to stalo právě nám? Vždyť my jsme nikdy nikomu nic neudělali, ke všem jsme se vždycky chovali hezky.“
Co se na to dá říct?
Že to opravdu není fér. Že bych chtěla umět kouzlit, změnit to. Někdy je tohle uznání maximem, co pro ně mohu udělat. Zase jsme u toho přijmutí reality. Ano, někdo vám zemřel. Tak to je. Nezbývá nic jiného než se s tím naučit žít.
