Izrael
Mezinárodní soud vydal zatykač na izraelského premiéra. Netanjahua viní z válečných zločinů
Více informací
Vít Rakušan
Hanba, lháři, fuj. Policisté a hasiči bučeli před vnitrem na Rakušana, ten sestoupil mezi ně
Více informací
Domácí
Chci střílet, stálo před tragédií na fakultě na Telegramu. Síť odmítla s policií spolupracovat
Více informací
Politika
Ministerstvo zaplatí milionovou pokutu za digitalizaci. Zadání bylo chybné, rozhodl úřad
Více informací
Ukrajina
Rusko zahájilo masivní raketový útok na Ukrajinu. Zemí otřásají exploze, nefunguje proud
Více informací
Věda a technologie
Prodejte prohlížeč Chrome, požaduje po Googlu americká vláda u soudu. Ten se tvrdě brání
Více informací
Evropská unie
Europoslanci schválili všechny členy nové Evropské komise. Fungovat by mohla už v prosinci
Více informací
CNN Prima News ■ Lifestyle Lidé Rozhovor

Psycholog: Nejdřív covid, teď válka? Tahle doba lidi nešetří, povleče se s námi ještě dlouho

Na psychiku lidí doléhá kombinace covidu a války na Ukrajině, která hrozí přerůst v jaderný konflikt. Ustát těžkou dobu není jednoduché.

Na psychiku lidí doléhá kombinace covidu a války na Ukrajině, která hrozí přerůst v jaderný konflikt. Ustát těžkou dobu není jednoduché. Zdroj: Archiv/ Profimedia.com

Nejdřív jsme čelili covidové pandemii, teď se kvůli ruské agresi na Ukrajině obáváme hrozby jaderné války. Není náhoda, že všechny daleko více souží úzkosti a deprese, poslední roky představují pro naše nitro obrovský zápřah. Psycholog Jiří Šípek je přesvědčen, že si je budeme pamatovat do konce života. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS poradil, jak se strachu bránit.

Jak nás psychicky poznamenávají roky, v nichž jsme se nejdřív museli vypořádat s covidem a pak s válkou za humny?
Není sporu o tom, že mnohem více z nás teď trpí velkými psychickými problémy. Ordinace jsou přeplněné jedinci, kteří bojují s úzkostmi, s depresí. Je to stav, který se s námi ještě dlouho povleče. A nelze se divit – v posledních letech jsme ztratili jistotu, najednou jsme poznali pocit přímého ohroženi. Lidé se museli vypořádat s dvojnásobnou dávkou dosud netušeného nebezpečí. Ano, dostali jsme dost zabrat. Po několika covidových letech jsme už viděli světlo na konci tunelu, jenže přišla ruská agrese, při níž se zničehonic začalo mluvit o možnosti jaderného konfliktu.

Válka na Ukrajině

Nestačili jsme nabrat dost sil.
Nestačili. Naprosto jsme se vyčerpali covidem, načež nás až na zem srazila válka. Důležité je si uvědomit, že odbornou pomoc rozhodně nevyhledal každý, kdo ji potřeboval. Jsou lidé, které kombinace covidu s válkou poznamenala, přitom si svůj vnitřní problém ani neuvědomují. Řada z nich trpí, aniž by si to pojmenovali. Prostě se zatnou a jedou dál.

Chápu správně, že období covidu a války poznamenalo psychiku každého z nás?
To není zrovna snadná otázka.

A odpověď?
To víte, že nás to všechny poznamenalo. Minimálně po zkušenostní stránce. Co jsme zažili, to nám nikdo neodpáře. A připusťme, že je to zkušenost bolestná. U někoho víc, u někoho méně – jsou osoby, kterým do toho vstupuje ještě pocit ztráty, ale i znechucení, zklamání. Každý se tomu brání po svém. Jak ve vztahu k sobě, tak ke svému názoru na svět. Není náhoda, že právě v podobných časech se daří kvasu dezinformačních a propagandistických jedů. I v tom se všichni hledáme. Snažíme se pídit po informacích, které nám vyhovují. Které podporují naši stabilitu. Potřebujeme ji. Ať už jde o stabilitu názorovou, nebo prožitkovou.

Budou některé vrypy na našich duších nezhojitelné?
Na tahle léta bezesporu nikdy nezapomeneme. Budeme si je pamatovat do smrti. Jen je třeba oddělit prožitkovou stránku od poznávací. V poznávací je to dané jednoznačně: TOHLE a TOHLE se prostě stalo. Emoční, prožitková stránka však časem eroduje.

Za pár desítek let si budeme u piva vyprávět: Vzpomínáš, jak jsme tenkrát nosili na puse ty šílený hadry, ty hrozný dusítka? I tohle je obrana našeho JÁ.

Takže si i z téhle doby budeme pamatovat spíš to lepší, asi jako když po desetiletí vzpomínáme s úsměvem na historky z vojny, byť to celkově bylo protivné?
U vojny je to spíš tzv. vzpomínkový optimismus, což je psychologický obranný mechanismus. Ale vlastně máte pravdu – v něčem to může být skutečně podobné. Za pár desítek let si budeme u piva vyprávět: „Vzpomínáš, jak jsme tenkrát nosili na puse ty šílený hadry? Ty hrozný dusítka?“ I tohle je obrana našeho JÁ. Příroda ji vymyslela z dobrého důvodu – abychom se netrápili přespříliš.

Psycholog Jiří Šípek Zdroj: Archiv Jiřího Šípka

Existuje účinná obrana i pro chvíle, kdy je zrovna zle? Jak na strach, jakmile je pandemie nebo válka na Ukrajině v plném proudu?
Kéž bych znal jednoduchou odpověď. Něco nám v tomto kontextu rozhodně neublíží: Zůstat aktivní, psychicky i fyzicky. Je jistě dobré se zajímat o dění, ale ještě lepší to nepřehánět. Něco jako fascinace tou hrůzou, kdy od rána do večera sledujeme, co kdo komu zase na Ukrajině provedl, je normální. Patří to k lidské přirozenosti. Měli bychom se však snažit to regulovat.

Jiří Šípek (71)

Psycholog a psychoterapeut.
Působí na Katedře psychologie Filozofické fakulty UK a na DAMU.
Zabývá se psychoterapií, psychologií umění a diagnostikou dospělých.
Autor několika monografií a řady odborných článků.

Jak?
Uložit si informační dietu. Prostě nejsme založeni tak, abychom byli schopni zpracovat kvanta informací a zároveň si zachovat vnitřní klid. Místo neustálého shánění válečných novinek je vhodné si zacvičit, projít se. A taky – pečovat. O sebe, o druhé. O lidi v nouzi, o bližní, o děti, třeba i o květiny. Nepodléhat hysterii. Mít schopnost odstupu. Nezapomínat na humor, na smích, na zábavu.

Není cynické bavit se, zatímco pár stovek kilometrů odsud lidé umírají?
Ne, vůbec. Zábava, vtip a humor jsou součástí naší výbavy, potřebujeme je jako jednu z nejvyšších obran svého ega. Lidi se černým humorem bránili za všech válek. Vím to od svých prarodičů, když vyprávěli o tehdejší povinnosti zatemňovat okna. Rozkaz uposlechli. Ale využili ho k tomu, že si za zatemněnými okny pustili zahraniční rozhlas a tančili při jazzu. Za kopcem se střílelo a oni tančili? Zaplaťpánbůh za to. Musíme žít, a to i ve vypjatých časech. Tím spíš, když máme vedle sebe děti, na které bychom své strachy neměli přenášet. Dítě si totiž bude pamatovat spíš strach rodiče než konkrétní pohnutou reportáž z televize.

21 Zobrazit galerii

Občas přemýšlím, co tahle doba s dětmi udělá. Vždyť pro mou čtyřletou dceru je přirozený svět ten, ve kterém se nosí roušky. Ve kterém mohla měsíce své prarodiče vidět jen přes videohovor. Ve kterém jí co chvíli někdo strká štětičku do nosu.
Nebojte se, děti leccos zvládnou lépe než my dospělí. Pokud nejsou konfrontovány s obrovskými, především vztahovými traumaty, věřím v mimořádnou schopnost regenerace jejich dušiček. Dětská psýcha se vyznačuje mimo jiné tím, že si se světem hraje – většinou „na něco“. Jednak to má vliv na získávání zkušeností, ale navíc – tahle hra je sama o sobě založena na určitém odstupu. Proto bych se nebál. Pokud mají doma vztahovou pohodu, vnější jevy zvládnou. Potíž je vážně spíš s námi dospělými, jelikož za vším rádi vidíme pouze černé stíny, vyžíváme se v zoufání si: „To je hrůza, to je hrůza, co s námi bude…“

Expert: Ruští vojáci neplní rozkazy a ničí svou výbavu. Je to jasný nesouhlas v válkou

Ukrajina

Rusko blokuje humanitární koridory, lidé kvůli tomu trpí nejen v Mariupolu. Uvedl to analytik Výzkumného centra a Asociace pro mezinárodní otázky Pavel Havlíček v Novém dni na CNN Prima NEWS. Dodal, že Rusové provádí na Ukrajině genocidu. Nyní na bojišti přeskupují vojenské síly, jejich armáda však nemá dostatečnou morálku a někteří vojáci odmítají plnit rozkazy.

Prostě se bojíme o své blízké.
Jistě, to je pochopitelné. Jen to nepřenášejme na děti.

Zesílení strachu o blízké je jen jednou z věcí, v nichž jsme se během posledních let změnili. Sám se třeba přistihuji, že jsem před covidem býval větší cynik, tolik jsem se nedojímal.
To je jeden z možných vzorců změny. Zároveň si ale umím představit i přesný opak. Že nejeden člověk během těch několika let naopak výrazně zcyničtěl. Uvnitř zatvrdnul.

Jak to?
Ne každý má kapacitu pojmout nával tolika emocí, které se na nás navalily. Bylo jich zkrátka moc. Konkrétně u covidu k naší bezradnosti přispívali i experti se svými protichůdnými vyjádřeními. Jak jsme se v tom my, obyčejní lidé, měli vyznat? Nedej bože, jakmile se debata na palčivá témata vyostřila, zvulgarizovala. To je v podobně zlých časech velmi nebezpečné. Měli bychom tím šetřit, aby to ve společnosti neposunulo normy na dlouhou dobu dopředu někam, kde bych je já osobně už třeba mít nechtěl.

Vojáci kolikrát trpí největšími psychickými problémy teprve ve chvíli, kdy se vrátí z války domů. Může to tak být i s námi? Nehrozí nám nejhorší trable až ve chvíli, jakmile budou dvě velké krize pryč?
Myslíte něco na způsob posttraumatického syndromu? Někomu se to pochopitelně přihodit může, nebude to ale nic masového. Dozajista se vyskytnou jedinci, kteří budou i po nějaké době na projevy ohrožení a nejistoty reagovat citlivěji, protože to v nich z těchto let zůstane. Současná bolest se u leckoho zapouzdří. Psychiatři a psychoterapeuti budou mít pořád narváno, potáhne se to. Tak silné prožitky v nás budou mít dlouhou setrvačnost. Vždyť i věci, které prožijeme už v dětství, a sice především to, co se nám nedařilo, s námi jdou až do smrti. Nepředstavujte si, že lidské nitro můžete při návštěvě u odborníka krásně vybílit a vytapetovat, jako když rekonstruujete byt. Takhle to nefunguje. Ani psychoterapie není všemocná.

30 Zobrazit galerii

Nebolí nás zlé časy o to víc, že jsme si odvykli vnímat smrt jako běžnou součást života?
Ano, dřív se umíralo doma. Dětem a vnukům na očích. Patřilo to víc k životu. Pro komunitu to bylo – a nelekněte se toho výrazu – jaksi zdravé. Pokud jste si něčím takovým prošel, byl jste daleko víc připraven, co všechno může život přinést. Kolik z nás dneska vidělo na vlastní oči mrtvého člověka? I děti se před tou konečností snažíme úzkostlivě chránit – hlavně aby z ní neměly újmu. Nejsem si jist, zda je to správně. Kdo ví, zda setkávání se s přirozenou – a to dvakrát podtrhuji – smrtí, není ve výsledku užitečné pro cosi, co bych nazval životní moudrostí. Pro snadnější přijmutí ran osudu. Jelikož jsme se v moderní éře vydali jinou cestou, smrt zprostředkovaná pandemií či válkou dostává v našich očích ještě děsivější rozměr.

Je to pro nás nové.
A podtrhává nám to nohy.

Namítnu: Když už srovnáváme svou dobu s časy našich předků, nemáme to oproti nim úplně ve všem jednodušší.
To je pravda. Žijeme v době, která na lidi klade daleko větší nároky. A to i bez covidu a války. Je neuvěřitelná spousta věcí, které musíme obstarat, udržet je v pozornosti. Kvantum informací plynoucích do našich hlav narůstá. Odfiltrovat to, zůstat v souladu se sebou a se svými názory, ale i s názory svého okolí, to je strašně těžké. Jasně, naši prarodiče zase žili ve větší chudobě, kosily je různé choroby, neměli zdaleka tolik volného času. Taky se jich mnohé války týkaly skutečně bezprostředně. Přesto bych se zdráhal tvrdit, že to máme oproti nim jednodušší úplně ve všem. Není vůbec snadné si dnes vydělat na živobytí, vedle toho se vyznat ve světě, který se v jednomu kuse komplikuje. A do toho ještě udržovat své vztahy, pečovat o ně, mít na ně dost času.

Uspěchaná doba klade na naši psychiku velké nároky i bez covidu a války, natožpak s nimi. Zdroj: Archiv/ Profimedia.com

Tím jsme u dalšího důležitého bodu: Jaký dopad budou mít roky s covidem a následnou válkou na mezilidské vztahy?
V téhle oblasti se směrem do budoucnosti skrývá velké nebezpečí. Komunita typu rodiny mívá obecně tendenci vyznačovat se podobnými názory na zásadní věci života. Její členové se mohou v detailech lišit – jeden bude mít raději bramborovou kaši, druhý knedlíky. Ohledně zásadních témat života, smrti, násilí či války však má komunita velmi silnou potřebu, aby na ně nahlížela buď hodně podobně, nebo přímo totožně. Jenže to platilo dosud. Najednou jsme schopni se výrazně rozcházet i v postojích k záležitostem, které se zdají klíčové.

Ilustrační fotografie odstřelovače v akci.

Elitní český sniper: Odstřelovač musí být neviditelný. Na ránu čeká bez hnutí i celé dny

Rozhovor

Během války na Ukrajině patří k nejobávanějším i nejtajemnějším bojovníkům. Celou věčnost dokáží bez sebemenšího hnutí čekat v úkrytu na svou chvíli, trefují i neskutečně vzdálené cíle. Snipeři jsou machři nad machry. Elitní český policejní odstřelovač vypráví v rozhovoru pro CNN Prima NEWS třeba o legendárním Kanaďanovi Walim, jenž zasáhne cíl na 3,5 kilometru. Popisuje zbraně, které umí střílet za roh. A také prozrazuje, proč sám před akcí nikdy nepije kávu.

Myslíte ke covidu, k očkování, k propagandě?
Třeba. Tyhle otázky jsou teď samy o sobě schopné zničit dosud pevné vztahy partnerské i rodinné. Lidi se jen kvůli nim odcizují. Obě strany mají tendenci druhého neustále přesvědčovat, překřikovat. Skáčou si do řeči, aktivně si nenaslouchají. Lidé spolu léta žili, vztah fungoval, najednou je cosi vyhroceno do kruciálního postoje k životu a smrti, existuje pouze černá a bílá. Nic mezi tím. Napumpuje se to takovými emocemi, že toho druhého už vedle sebe nesnesete.

Co s tím?
Partneři by si měli dokázat sednout a naslouchat si, doplňovat se. Nechat druhého domluvit, zopakovat v klidu jeho stanovisko a pak teprve říct „aha, dobře, ale já to cítím jinak“. Jenže něco takového je sakra dovednost. Já trvám na tom, že bychom se za všech okolností měli snažit o používání rozumu. Za všech! I v případech, kdy se snažíme pomáhat druhým.

Jsou třeba lidé, kteří dělají dojem, že chtějí unést tíhu celého světa jen na svých ramenou. Jenže pak jde jen o to, kdy je to zavalí. A co jiného taky mohou čekat? Svět je prostě překročí a půjde dál. Marná sláva. Někteří jedinci v touze konat bezmezné dobro přinášejí do vesmíru kousek zla. Jakmile totiž neuspějí, mají v sobě svatý hněv: „Jak to, že to takhle dopadlo, když jsem se obětoval?“ Nedokáží pochopit, že o samotné obětování tady přece nešlo.

30 Zobrazit galerii

I snaha pomáhat může být fanatická.
Jasně. Takový fanatismus může být navíc pořádně zhoubný, protože se obrací proti každému, kdo není podobného ražení. Lehce se zhmotní třeba do výčitky: „Co jsi dělal ty, zatímco já jsem pomáhal?“ Úplně se z toho vytrácí ona nezištnost, která je pro pomoc klíčovým předpokladem. Podobné výkřiky jsem přitom začal registrovat dost brzo poté, co k nám začali z Ukrajiny proudit uprchlíci. Mrazilo mě z toho. Tohle je totiž cesta do pekla.

Historik Vít Smetana tvrdí, že nám při nahlížení na současné dění na Ukrajině může pomoci zkušenost z roku 1938. Konkrétně i z mnichovské dohody.

Putin má Hitlerovy metody, poučme se z Mnichova. Jen nežijme v mýtu o zrádném Západu

Rozhovor

Zaznívá to teď z mnoha úst: Ukrajině v době ruské agrese hrozí druhý Mnichov, Západ ji prý může nechat napospas stejně, jako to udělal roku 1938 v případě Československa. Je ale takové srovnání namístě? A víme my Češi vůbec, co doopravdy znamenala Mnichovská dohoda? Historik Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR na obě otázky odpovídá, že ne. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS tvrdí, že přes 80 let žijeme v bludu. O průzračnou zradu totiž prý tehdy nešlo, Československo si část svých běd způsobilo samo.

Je cestou do pekla i to, když někteří Češi křičí, že bychom radši než Ukrajincům měli pomáhat svým lidem?
Jde o to, kdo křičí. Pokud to někdo haleká z ryzího politického populismu, je to zlé. Jenže v Česku zároveň žije opravdu hodně i takových lidí, kteří na tom nejsou dobře. Byli vystaveni hrozbě, že nejenže jim nikdo výrazně nepomůže, ale že na tom budou vzhledem k vnějším okolnostem možná ještě hůř. Opravdu po nich chceme, aby za všech okolností tleskali pomoci Ukrajincům? Kde mají najít dostatek ušlechtilé vnitřní síly, aby se – pateticky řečeno – podělili s bližním o poslední kůrku? To jsou přece, s prominutím, hrozné kecy.

Mám pro jejich strach pochopení. Od toho by tu měli být moudří politici, kteří nebudou nabubřele argumentovat způsobem „vaše utrpení se s utrpením Ukrajinců nedá srovnávat“. To nepomůže. Podobně namyšlený přístup jen přihraje další hlasy extremistům. Proto jsem rád, když slyším politika typu Petra Fialy, který nemá potřebu někoho mentorovat, někomu se vysmívat. Mluví s klidem. Bez emocí.

Jenže současně mluví o tom, abychom se připravili, že bude hůř. Jsme na něco takového po covidu a válce za humny připraveni?
Řeknu, že ano. Berte to ale tak, že jde spíš o přání než o víru. Ano – přeji si, abychom to všechno vydrželi. Možná že tím dokonce ve výsledku proplujeme snadněji než jiné národy, protože my Češi jsme se v dějinách museli vypořádat už s lecjakou bolestí. Cosi jako historická paměť bezesporu funguje. Nejsme tak bohatí jako jiní. Ani velcí, ani slavní. Ale překonáme to, tak jako už tolikrát v minulosti. I když se to bez slz a zatínání zubů neobejde.

K tématu

K tématu

Tagy:
válka rozhovor deprese Ukrajina psychika úzkost psycholog Rusko koronavirus Jiří Šípek

Návrhy pro vás

Populární témata

Jak zhubnout Nejlepší filmy 2023 Nejlepší horory TV program Změna času Partie Počasí Kdy budou volby Mafia Auto – katalog 7 pádů Honzy Dědka Partička Svařené víno Tatarák podle Pohlreicha Filmy od Marvelu Aloe vera Pěstování lichořeřišnice Výpočet ascendentu Tvarohové knedlíky Nejlepší palačinky Švestkový koláč
O FTV Prima Management Volná místa Press Reklama Castingy a výzvy HbbTV Kontakty Podmínky užívání Zpracování osobních údajů Cookies Nápověda Vlastník FTV Prima spol. s r.o. Redakce Nastavení soukromí
App Store Google Play
© FTV Prima spol. s r.o.