Disident z procesu s Plastiky: Dám pěstí tomu, kdo si myslí, že za totality lze svobodně cestovat

Výčepní pult v hospodě na Skalákově mlýně je postavený ze starých škrpálů, byly prý levnější než cihly. Na stropě visí saně, psací stroje i kusy jugoslávského letadla DC-9, které se 26. ledna 1972 zřítilo u Děčína. V útrobách mlýna se skrývá obrovská knihovna, tisíce gramodesek i geologická sbírka.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Její Excelence panenka Shirley. K revoluci patřila i americká velvyslankyně z Hollywoodu

V areálu pořádají akce umělci z někdejšího disentu, mnohem častěji sem ale Miroslav Skalák Skalický zve mladé tvůrce, kteří se nějak vyhraňují vůči současnému establishmentu. Punkové kapely, a především vyznavače techna, jejichž setkání bedlivě monitoruje policie. Bránu i fasádu mlýna zdobí řada nápisů s jednoznačným poselstvím. Na jednom z bannerů je černý nápis: „Nevolím Zemana.“ A z části ho překrývá jiný červený vzkaz: „Putine chcípni.“

Dusno, šťáry aneb Policie a techno

V jaké kondici je současný český underground? Tedy něco jako hnutí nebo životní postoj; vlasatí hipíci čili máničky z disentu silně přispěli k pádu komunismu v listopadu před 35 lety.

Těžká otázka, protože nevím, jestli v demokracii vůbec něco můžeme nazývat slovem underground. A my žijeme v demokracii, byť to říkám trochu v uvozovkách.

Proč?

O nás staré a proplešatělé máničky se dneska fízlové vůbec nezajímají, to je pochopitelné. Zato jdou třeba po technařích, kterým hodně komplikují život. Možná je tak techno něčím jako dnešním undergroundem. Už premiér Jiří Paroubek v roce 2005 nechal v Mlýnci na Tachovsku rozehnat CzechTek po zuby ozbrojenými těžkooděnci a tenhle trend neskončil. Když se u mě na mlýně koná technoparty, přijede sem i deset policejních vozů. Když tu mají akci staré máničky, jde to bez fízlů, novým nepřítelem systému se stali technaři.

Jak se k nim policisté chovají?

Dělají dusno, šťáry, je to divoké. Jdou po nich docela tvrdě, zabavují jim řidičáky a šikanují je všemi možnými způsoby. Za komoušů nás policajti zavírali a dávali nám do držky, ale dneska jim jde asi hlavně o prachy, prostě nás moc nechrání a nepomáhají, oni si z práce dělají byznys. Po technoparty si často vybírají cizince, že prý použili drogy, a pošlou je na krev. Pak se měsíce čeká na výsledky, ti chudáci jsou bez řidičáků a jejich auta mezitím zůstanou odstavená a domorodci je postaví na špalky.

Rozkradou je?

Jo. A policie po technařích vymáhá kauce, pokuty a jiné poplatky. I mé ženě už tady vzali řidičák, i když nic nenafoukala, a vrátili jí ho až za čtyři měsíce. Prostě buzerace. Teď tu za mnou byly dvě Rakušanky, že jim policie taky vzala papíry a neví, jak se dostat domů. Kdyby fízlové alespoň nabízeli dobrovolné testy před jízdou. Našeho známého taxikáře nedávno jedna hlídka zkontrolovala a nebyl problém, druhá hlídka ho vzápětí hnala na krev do nemocnice, protože ho podezřívala z užití drog. Ten kluk nikdy nic nebral, což se prokázalo. Zažíváme tu desítky podobných případů na každé techno akci. Máničky kdysi fízlové odvezli někam do lesa, dali nám pár ran obuškem, a tím to skončilo. Teď je to v něčem větší opruz.

Utahování šroubů a nový underground

Jak na takový tlak reagují technaři?

Když je pořád buzerují, tak už se sami považují za underground. Vlastně ten přístup státu nechápu, protože technaři po nikom nic nechtějí, jen si dělají svoje. Jsou to většinou taková tintítka, veřejně nejdou proti systému, nedělají demonstrace proti establishmentu a jdou si vlastní cestou.  Ale establishment z nich tou šikanou dělá nepřítele, vytváří něco jako nový underground.

V něčem mi to připomíná poměry na dnešním Slovensku. Tamní umělci si chtějí hlavně dělat svoje, jenže ministryně kultury Martina Šimkovičová jim ten klid nedopřeje. Obviňuje divadla či galerie z protinárodních záměrů a odvolává i ředitele, kteří nijak výrazně proti Ficově vládě nebrojili.

No jo, na Slovensku teď kulturu a svobodu vesele likvidují. Blbé je, že s pomocí svobodných voleb, protože Slováci si opravdu přáli návrat Roberta Fica. U nás si zase velká část voličů přeje Babiše, Okamuru, komunisty anebo nějaké jiné populisty, ale v tomto směru se pomalu mění celá Evropa. Od svobody někam k nesvobodě.

Každé utažení šroubů přece časem u části společnosti vyvolá snahu je zase povolit?

Dějiny jsou takové. Babiš a všechny ty jeho tlaky, které přijdou, když vyhraje volby, samozřejmě vyvolají negativní reakce. Nějakou novou vlnu odporu hlavně mezi mladými lidmi, a dost možná i nějaký návrat k undergroundu.

Pak možná na váš mlýn bude přijíždět deset policejních vozů nejen na technoparty. Slovenský písničkář Samuel Szabó mi tento měsíc vyprávěl, že v Budapešti už se některé kulturní akce konají pouze v bytech a kód ke vstupu dostávají jen důvěryhodné osoby.

Nic se nedá vyloučit. Underground pak aspoň znova dostane původní význam z časů normalizace.

Narozen za Stalina

Narodil jste se v roce 1952, tedy ještě za diktátorů Josifa Vissarionoviče Stalina a Klementa Gottwalda. Jak se z dítěte totality stane hipík, mánička a poté disident, politický vězeň a emigrant?

Vyrůstal jsem v Plzni, a když jsem chodil na druhý stupeň základní školy, začal jsem si všímat, že existuje i jiná hudba, než kterou hrají v rádiu a má úspěchy na československé hitparádě – Houpačce. Viděno dnešníma očima, zaplať pánbůh za tehdejší českou pop music, ale skupina Beatles byla o moc lepší. A v roce 1965 přijel do Prahy americký beatnický básník Allen Ginsberg, z něho jsem měl také obrovský dojem. Někdy v té době jsem muzikanty z Beatles nebo Rolling Stones poprvé spatřil na fotografiích, v časopise Květy nebo v Mladém světě. A najednou jsem pocítil, že takový chci být i já.

Což se vlastně splnilo.

Napřed to bylo hlavně o muzice. V roce 1969 jsem odbíral tehdy nově a jen krátce vycházející český časopis Pop Music Expres a uslyšel první nahrávky skupin Doors, Jethro Tull nebo Led Zeppelin. A v tom časopise se objevily i první zmínky o pražské psychedelické kapele Primitives Group, na kterou později navázali kluci z Plastic People. Jak už jsem říkal, tehdy jsme žili v Plzni, tak chvíli trvalo, než jsem se k té partě dostal blíže. Strašně mě ty lidi zajímali.

A kdy jste seznámili?

Z Plzně mě to napřed odválo do Chomutova, kde jsme dali dohromady kapelu The Hever & Vaselina Band. A pak mě někdo v roce 1975 seznámil s Ivanem Martinem Jirousem, tedy s Magorem, odehrálo se to v hospodě U Slunců v Praze. Hned jsme si porozuměli a začali organizovat hudební festival v hospodě v Příchovicích u Přeštic, ale nevyšlo to.

Proč?

Hospodského vystrašili fízlové, tak jsme alespoň v Plzni uspořádali Večer poezie a hudby, kde měl Ivan Jirous přednášku s názvem Zpráva o třetím českém hudebním obrození. A zahráli tam písničkáři Svatopluk Karásek a Charlie Soukup. Už v Přešticích mě zatkla policie, a pak jsem za tu akci šel také do lochu, i když se to nestalo hned. Ještě mě na čas pustili, aby nás všechny znova pozatýkali na jaře 1976. Justice spojila více akcí, byl z toho známý proces s Plastiky, o kterém demokratický svět informoval Václav Havel. Celkem asi 22 osob, soud v Praze pak poslal do vězení Ivana Martina Jirouse, Pavla Zajíčka, Vratislava Brabence a Svatopluka Karáska, plzeňský soud zase nechal zavřít Františka Stárka, Karla Havelku a mě.

Z vězení do vyhnanství

Jak jste přijal rozsudek?

Před procesem jsme na politiku v podstatě sr*l, zajímala mě muzika, režim mě ale paradoxně donutil se politikou zabývat. V lochu mě chtěli převychovat k obrazu svému, jenže vychovali nepřítele režimu. A tím jsem už zůstal, tak mě v roce 1980 komunisti vystěhovali do Rakouska.

Násilně, aby se zbavili věčného rebela?

Po propuštění z kriminálu a podepsání Charty 77 nás napřed odstěhovali z Chomutova, ale pak nám zbourali barák i v Nové Vísce. Když jsme pak chtěli koupit starý mlýn na Domažlicku, a dokonce už byla podepsána smlouva, StB udělala z majitelky nesvéprávnou osobu a smlouvu zneplatnila. Doma jsme měli malou dceru, a když mi při výslechu vyhrožovali, že ji může přejet auto, ale zároveň nám nabídli vystěhování do Rakouska, tak jsem na to kývnul. Nerad, ale kývnul.

Jak probíhalo vystěhování?

Ve strašném fofru, měli jsme na sbalení jen pár dní. Zbavili nás občanství, naložili do expresu Vindobona a jelo se. Rakousko mě hned ohromilo čistou přírodou, opravenými domy, krásnými silnicemi a automobily, na záchodech tam dokonce měli hajzl papír. Do té doby jsem na Západě nebyl, tak jsem zažil kulturní šok. Rakousko se o nás skvěle postaralo, proto dnes špatně nesu, když Čechům vadí uprchlíci z různých válek a někdy na ně málem plivají. Nám přitom nešlo o život, jak jde na Ukrajině nebo v Sýrii, maximálně jsem mohl v Československu dostat dalších pár let vězení. Rakousko nám ale poskytlo politický azyl a díky tomu jsem dostal ohromnou možnost cestovat po celém svobodném světě.

Jak jste komunikoval z emigrace s Československem?

Na pláže do Jugoslávie jsem československým rekreantům vozil exilové časopisy a exilový tisk jsem také posílal z Vídně přímo do Československa. Za to se režim pomstil mým rodičům, které odmítal pustit do Rakouska. A při návštěvě Gustáva Husáka ve Vídni jsem polepil cestu z letiště do středu města stylizovanými zatykači na jeho osobu.

Trochu to kazit establishmentu

Proč jste po sametové revoluci koupil starý mlýn v Meziříčku u Želetavy?

I po revoluci jsem zůstával jednou nohou ve Vídni, rodiče však žili v Plzni. Mlýn na moravsko-české hranici na Vysočině to bylo ideální místo k odpočinku, aby ty cesty z Vídně do Plzně nebyly tak dlouhé.  Kousek odtud v Prostředním Vydří bydlel kamarád Magor, to byl další velký důvod. A také jsem snil, že to bude místo pro nezávislou kulturu. Nakonec jsme tu některé akce pořádali i s Martinem Jirousem, když se mu doma rozpadala stodola, ve které dělal festival Magorovo Vydří.

Jirous zemřel v roce 2011, festival Magorovo Vydří pořádáte dodnes?

Jo, děláme to pořád, stejně jako další undergroundový festival Napříč. Bez vstupného, obě ty akce jsou prodělečné, ale jede se dál. Pro mě je důležité, že mi s tím dneska pomáhají mladí lidé a skvělé osobnosti. Na mlýně vyrostla celá generace lidí, která má kritický pohled na současný establishment. Jedna pravidelná účastnice tady na festivalu téměř porodila dvojčata, a ti kluci dnes mají 20 let a letos tu hráli divadlo, konkrétně málo známou aktovku od Václava Havla. Takže úspěšně kur*íme systému další generace. (Smích).

Na pohřbu Ivana Martina Jirouse jste nesl rakev, chybí vám Magor?

Schází. Ale pořád má ve mlýně pokojík, kde spával. Je to jen jeho místnost, já ho tam pořád vidím. (Ukazuje na dveře pokoje).

Bez důchodu, ale svobodný

Prý nedostáváte důchod, ale máte už přece 72 let?

O důchod jsem zatím nežádal, nechci škemrat, to není v mé povaze, chci být hlavně svobodný. Někdy před deseti lety jsem se na penzi pouze informoval, ale řekli mi, že nemám nárok. Z Rakouska mi také nic nechodí, odpracoval jsem tam málo let. Dokážu se uživit, ale štve mě, že estébáci a komunističtí pohlaváři brali tolik let krásné důchody, a až teď jim penze trochu snižují.

Vadí mi, jak se s nimi po roce 1989 jedná v rukavičkách. Když nepřijde důstojník StB k soudu, tak se to odročí, často na neurčito ze zdravotních důvodů, jde to do ztracena. Stejně dopadl i soud, před kterým stál jeden z estébáků, který mě vyslýchal. Když jsem se za minulého režimu nedostavil k výslechu, dotáhli mě tam v řetězech, na zdravotní stav nikdo nehleděl.

Čí je to chyba?

Za revoluce jsme byli příliš mírumilovní, teď za to platíme.  Všechny ministry spravedlnosti po tom našem „plyšáku“ z roku 1989 považuji za zločince, protože ani jeden z nich neučinil pokus o nějaké skutečné vyrovnání se s komunistickou minulostí, třeba s režimními soudci. Tak se soudce Robert Fremr, který soudil emigranty, loni málem stal ústavním soudcem a nyní je místopředsedou Vrchního soudu v Praze. To je děs, systém to ovšem vidí tak, že je třeba dělat tlusté čáry za minulostí.

Jaké jsou bývalé máničky dnes, držíte pospolu?

Jako celá společnost, je to rozpolcené. Někteří úplně ztratili paměť, nebo se docela zbláznili. Někdy je to póza, jindy to myslí vážně, ale i lidé z bývalého undergroundu volí Babiše nebo mají proruské názory. Underground byl i za minulého režimu jednotný jen zdánlivě, třeba dlouhými vlasy a nadáváním na komunisty. Když jsme se ale režimu zbavili, tak část mániček zjistila, že ty svobody úplně nepotřebuje, že jim stačí hospoda. A že vůbec nepotřebují svobodně cestovat po světě, což je pro mě jeden z největších buržoazních výdobytků. Právě se s karavanem chystám do Maroka.

Jak lidem vysvětlit, že po případném návratu totality už nikam cestovat nebudou, anebo za přísných podmínek?

Dát jim pěstí. (Smích).  Myslím, že každému normálnímu člověku to musí být jasné.

Rus půjde tam, kam to dovolíme

Znám mezi mladými lidmi i voliče SPD, Okamura přitom nabádá k vystoupení Česka z Evropské unie, čímž by se zkomplikovalo i cestování.

Ať se mladí voliči SPD zeptají rodičů nebo prarodičů, kam mohli jezdit za komunismu. Skoro nikam, maximálně k Balatonu, na Jugoslávii už muselo být zvláštní povolení. V 80. letech se nemohlo ani do Polska. Dneska lze studovat kdekoliv ve světě anebo tam jen vyjet na brigádu. Vydělat si, koupit si knihy, hudbu a filmy, co kdo chce. My jsme sháněli samizdaty a desky ze Západu mi občas přivezl jeden tátův kamarád, řidič kamionu.

Objevují se proruské hlasy v bývalém undergroundu? Bojíte se návratu Rusů do Prahy?

Musíme se modlit, aby sem znova nepřišli. Vadí mi všichni ti chcimírové, co se ohánějí velkými slovy, že se můžeme dohodnout s Putinem. Tak ať to zkusí, jsem zvědav, co v Moskvě vyjedná Babiš nebo Okamura. Nic. Rusové jsou už prostě takoví, mají pořád ty svoje choutky ovládnout Evropu. Podívejte se na Karlovy Vary, tam už kolem roku 2020 mohli klidně vyhlásit referendum o připojení města k Ruské federaci, a my bychom jim to ještě dovolili. Jsou jich tu pořád mraky, na pozicích Kremlem placených dezinformátorů. A připraveni na příjezd ruské armády. Rus se bude roztahovat vždycky tam, kde mu to Evropa dovolí.

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Tragédie, která dodnes děsí. Tsunami v Dolomitech bylo jako atomovka, zemřely tisíce lidí