Její Excelence panenka Shirley. K revoluci patřila i americká velvyslankyně z Hollywoodu

Petr Pithart si pořád pamatuje, jaký dojem z té ženy měl, než se poprvé osobně setkali.

„Říkal jsem si: Ty budeš možná hezká a miloučká, ale hloupoučká,“ vzpomíná upřímně bývalý disident, který se v únoru 1990 stal místopředsedou první porevoluční vlády Mariána Čalfy. „Jenže hloupoučká nebyla. Vůbec. Brzy se ukázalo, že Shirley Temple-Blacková je nejen krásná panenka, ale i skvělá diplomatka.“

Pithart v časech sametové revoluce nebyl zdaleka jediný, kdo se v usměvavé dámě s jiskřivýma očima takto spletl. Tehdy 61letá americká velvyslankyně se docela nenápadně proměnila v jeden z důležitých symbolů velkých změn, které před 35 lety zamávaly s dosud komunistickým Československem.

ČTĚTE TAKÉ: Miloň Čepelka: Revoluce, válka, okupace a já. Jak mi do života vstupovaly velké dějiny

I její přívětivá tvář pomohla nasměrovat někdejší kolonii Moskvy směrem k Západu.

„Když to u nás prasklo, skutečně to prožívala,“ všiml si Pithart. „Pochopila šanci. Organizovala tu společenský život, objížděla slavnostní akce s památníky americké armády. Když jsem s ní k jednomu takovému jel, viděl jsem, že to dělala velmi spontánně. Byla velmi šťastná, že tu je.“

Poklona od Roosevelta

Rodačka z Kalifornie se stala slavnou ještě dávno před tím, než vůbec začala chodit do školy. Už ve čtyřech letech se v Americe proměnila v oblíbenou dětskou herečku, účinkovala v úspěšných komediích a reklamách.

Bylo jí pět, když vydělávala 150 dolarů týdně. O rok později už brala rovnou tisícovku, plus bonus 15 tisíc dolarů za každý dokončený film. Než začala druhá světová válka, vyrostla v jednu z nejlépe vydělávajících hereček Hollywoodu.

To už měla doma Oscara, kterého si odnesla v pouhých šesti.

Vlastní matka pro ni pracovala jako osobní kadeřnice. Její roztomilé písničky si zpívaly děti od Aljašky po Miami, celá země ji přezdívala Americké zlatíčko. V časech hospodářské krize to znamenalo víc, než se třeba zdá.

„Dokud má naše země Shirley Templeovou, bude to dobré,“ ocenil ji například tehdejší prezident Franklin Delano Roosevelt. „Je skvělé, že Američan může i během krize jít za patnáct centů do kina, podívat se na usmívající se dětskou tvář a zapomenout na starosti.“

Jaké to tenkrát bylo pro ni?

Kolikrát méně veselé.

„Na Santu Clause jsem přestala věřit, když mi bylo šest. V obchodě mě požádal o podpis,“ vzpomínala.

Před očima ruské tanky

Shirley u filmu nakonec nezůstala. První, hodně brzké manželství s hercem Johnem Agarou krachlo, brzy po rozvodu si vzala bývalého námořního důstojníka Charlese Aldena Blacka, jehož povolání do korejské války v ní podnítilo zájem o politiku.

Nejdříve se neúspěšně ucházela o křeslo v Kongresu, později se angažovala ve volební kampani Richarda Nixona. Nashromáždila pro něj dva miliony dolarů, což byl naprosto výjimečný výkon.

Díky svým aktivitám hodně cestovala po světě, v roce 1968 se tak poprvé dostala i do Československa. V souvislosti s přijetím země do organizace pro boj proti roztroušené skleróze se tu setkala s představiteli ministerstva zdravotnictví a s rektorem Univerzity Karlovy. V diáři měla i jednání s Alexandrem Dubčekem.

Jenže na něj nedošlo.

Paní Temple-Blacková v Praze místo toho na vlastní oči sledovala, jak tanky ruských okupantů trhají na kusy československé představy o socialismu s lidskou tváří.

„Tehdejší zážitek ji podle jejího vlastního vyjádření hluboce ovlivnil. Posílil její odhodlání prosazovat svobodu a demokracii po celém světě,“ říká pro CNN Prima NEWS současný americký velvyslanec Bijan Sabet.

Z pražského hotelu Alcron odjela vozem amerického velvyslanectví do Spolkové republiky Německo, až tam nasedla na letadlo směr USA. Nemohla tušit, že se za 21 let do Československa zase vrátí.

Tentokrát jako velvyslankyně své země.

„Bylo důležité, že měla zkušenost se srpnem 68. Diplomat by neměl být vyslán do země, s níž jej nic nespojuje,“ myslí si Pithart.

Auto pro Havla

Když její letadlo v pátek 11. srpna 1989 dosedlo na ruzyňskou ranvej, už to byl trochu jiný člověk. Měla za sebou velvyslaneckou štaci v Ghaně, práci u OSN a UNESCO, flek šéfky protokolu v Bílém domě. V roce 1972 navíc prokázala nevšední statečnost: při léčbě rakoviny podstoupila amputaci prsu a vzápětí se o tom jako vůbec první známá Američanka nebála veřejně promluvit.

O nabídce pracovat pro vlast ve městě nad Vltavou se dozvěděla v únoru 1989. Dost o ní prozrazuje skutečnost, že se okamžitě začala učit sedm hodin denně česky.

Neměla to přitom jednoduché už proto, že v Praze střídala absolutní diplomatickou špičku, manžele Niemczykovy.

„To byli vzdělaní, krásní, elegantní lidé. Julian Martin Niemczyk byl posléze prezidentem Metropolitního muzea. Takže elita,“ vzpomíná Pithart.

Shirley přesto obstála. V přelomových časech byl její největší zbraní vlídný úsměv. Zapsala se velmi přesnými analýzami, které na přelomu let 1989 a 1990 posílala do Washingtonu. Ale i kuráží, s níž na ambasádu zvala disidenty. Zúčastnila se ostatně jak nepovolené demonstrace z 28. října, tak dalších protestních akcí v okamžicích, kdy už šlo o všechno.

„Později vzpomínala, že se během studentských protestů procházela pražskými ulicemi, aby lépe pochopila situaci. A aby vyjádřila podporu studentům i dalším lidem usilujícím o demokratické změny,“ říká pro CNN Prima NEWS velvyslanec Sabet.

Ženu s pečlivě načesanými vlasy změny ve střední a východní Evropě zjevně pohltily, i svého psa pojmenovala Gorby; podle přezdívky strůjce velkých kremelských změn Michaila Gorbačova.

Netajila se sympatiemi k demonstrujícím.

„Obdivuji vás,“ vzkázala jim přes vysílání Československého rozhlasu.

Podle vzpomínek Michaela Žantovského měla moc ráda Václava Havla. Postarala se mu dokonce o pořízení pancéřované limuzíny z majetku americké vlády.

„Na kočičích hlavách, které na Hradčanech jsou, se však auto houpalo. Václav z toho dostával mořskou nemoc. A tak se příliš nepoužívalo,“ přiznal Žantovský pro Radiožurnál.

V roce 1990 doprovázela československého prezidenta při jeho první oficiální návštěvě Washingtonu. V Československu naopak hostila mnohé senátory a kongresmany. Návštěvy si tehdy na americkém velvyslanectví rády z knihovny půjčovaly vystaveného Oscara, aby se s ním mohly vyfotit. Anekdot z časů jejího působení se ale dochovalo víc. Třeba jak bezprostřední radost měla z toho, když sametová revoluce definitivně přemohla komunistický režim.

„Udělám to jednou, ale právě jen jednou,“ řekla ve své pracovně kolegům. Načež se podle knihy Poslední palác nedávného amerického velvyslance Normana Eisena při euforickém tanci pustila do zpěvu písně On the Good Ship Lollipop, s níž zažila jako dětská herečka tolik slávy.

Shirley Temple-Blacková se s Prahou rozloučila v roce 1992. Zemřela 10. února 2014 ve věku 85 let. V místech, kde před lety tak spontánně tancovala a zpívala, se na ni ovšem dodnes nezapomnělo.

„Byla velikánem americké diplomacie,“ uznává Sabet. „Je skutečným vzorem, jak využít veškerou sílu diplomacie ve prospěch obou našich zemí. Jako velvyslanec tento model podporuji, aby ho můj tým na velvyslanectví následoval. Ať už jde o naši společnou podporu Ukrajiny, posílení kolektivní bezpečnosti východního křídla NATO, podporu společné hospodářské prosperity prostřednictvím obchodu a investic nebo zajištění dlouhodobé bezpečnosti v oblasti čisté energie – úzké osobní, diplomatické a veřejné vztahy mezi Spojenými státy a Českou republikou poskytují pevný základ pro prosazování našich společných cílů.“

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Češi vsadili v amerických volbách stamiliony. Tip na Harrisovou přišel některé velmi draho