Rozhovor s Robertem Markovičem, který se vyléčil z covidu-19
Příběh prvního Čecha léčeného remdesivirem oblétl společnost už letos v březnu, kdy ho lékaři hospitalizovali s těžkým průběhem COVID-19. Nejprve v Thomayerově, poté ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Taxikář Robert Markovič v exkluzivním rozhovoru pro CNN Prima NEWS uvedl, že v současné době se už cítí lépe, jeho psychika je na tom ale pořád špatně. Nechápe lidi, kteří nemoc stále zlehčují a věří, že když budou držet pohromadě, koronavirus je nezlomí.
Je to půl roku, co jste vyhrál boj o život. Jak se vám daří?
Je mi o dost líp. Ale mám nějaké následky a očekával jsem, že se uzdravím rychleji. Že budu lépe chodit a pohybovat se, ale pořád mám potíže. Hlavně s chůzí. Navíc mám bolesti v pánvi, v kyčlích a stále nemůžu pořádně hýbat s rukou. Zrovna jsme přišli z neurologie a čeká mě ještě další vyšetření. Pan doktor říkal, že na otázku, kdy budu v pořádku, mi ještě neumí vůbec odpovědět. Koronavirus je pořád dost neznámá pro lékaře, pořád trochu tápou.
Lékaři říkají, že mám být rád, že jsem to přežil
První Čech léčený remdesivirem: Pán vedle mě na COVID umíral. Bál jsem se, že mě to taky čeká
Před půl rokem pražský taxikář Robert Markovič vyhrál boj s koronavirem. Lékaři ve Všeobecné fakultní nemocnici mu jako prvnímu pacientovi v Česku podali experimentální lék remdesivir. V nemocnici strávil celkem dva měsíce. Pro CNN Prima NEWS řekl, že už se cítí lépe, ale že by lidé neměli brát koronavirus na lehkou váhu. Také zavzpomínal na pacienta, který v nemocnici přímo vedle něj zemřel.
Může být špatná hybnost ruky způsobená tím, že jste dva měsíce ležel a ochably vám svaly?
Doktor říkal, že to může být tím. Takže mám pravděpodobně někde skřípnutý sval od páteře nebo přerušený nerv. To teprve budou zjišťovat. Ale od té doby, co jsem doma, se to vůbec nezlepšilo. Ani se nenajím vidličkou. Od patnácti let jsem muzikant, hraju na kytaru, a teď už hrát nemůžu, takže jsem z toho jsem docela nešťastný.
A pomáhají vám rehabilitace?
Chodí za mnou sestřička a už zkoušíme chodit po schodech nahoru a dolů. Ale netušil jsem, že se tak rychle dokážu zadýchat a zpotit. To je takové zvláštní.
V jakém stavu jsou vaše plíce? COVID-19 totiž nejvíce napadá plíce, někteří lidé potom mají ještě problémy se srdcem.
Byl jsem na rentgenu a na CT. To hlavně kvůli tomu, jestli nemám rakovinu na plicích, protože tam bylo podezření podle toho, jak jsem je měl zničené. Ale naštěstí se tam nic nenašlo. Mám na plicích nějaké jizvy, což pan doktor očekával. Kdyby tam nebyly, tak by to prý bylo divné. To má asi každý, kdo si covidem projde. Měl jsem těžký oboustranný zápal plic. A zadýchávám se hodně, nedokážu ujít delší kus, musím si sednout. Nohy musím hlídat, motají se, jako kdybych si dal dva, tři panáky. Hlídám si kamínky a patníky. Závidím lidem, kteří normálně jdou, a přitom se baví a smějí. Nemůžu dělat ani rychlé pohyby, to se mi hned zatočí hlava. Když si takhle zastěžuju, lékaři říkají, že mám být rád, že jsem to přežil.
Jsem zklamaný z lidí. Štve je všechno, roušky, že se nemůžou scházet a normálně žít, že přišli o svobodu. Všichni tím ale nějak trpíme
Co říkáte na to, jak o koronaviru lidé mluví?
Z lidí nejsem rozčílený, ale zklamaný. Někteří se koronaviru smějí, pohrdají jím a vymýšlejí různé konspirační teorie. Štve je všechno – roušky, že se nemůžou scházet a normálně žít, že přišli o svobodu. Všichni tím ale nějak trpíme. A všem nám to vadí, ale musíme si uvědomit, že to je nakažlivá choroba, celkem neznámá. Takže musíme být opatrní, protože v nemocnicích jsou plné JIP. Opravdu lituji lidi, kteří tam jsou.
Rozhovor s taxikářem, který přežil koronavirus. Co pro něj po návratu domů bylo nejtěžší?
Dva měsíce bojovali lékaři o jeho život. Po třech týdnech v nemocnici mu jako prvnímu v Česku začali podávat experimentální lék Remdesivir. Taxikář Robert Markovič už je tři týdny doma u své rodiny. Od začátku jsme jeho příběh sledovali a naše reportérka ho navštívila i teď.
Narážíte třeba na demonstrace proti nošení roušek nebo na lidi, kteří říkají o COVID, že je to chřipečka a že se nic neděje?
No samozřejmě. Někdo tím prošel jako chřipečkou s nudlí u nosu, ale to je individuální. Někdo to měl horší, jako moje žena. Tu to drželo snad měsíc. Silné horečky měla přes týden, snad deset dní, bolely ji klouby, kosti a hlava. Není to úplně jako chřipka. Člověk zeslábne, i psychicky ho to úplně oddělá. Pak jsou těžší případy, které mají zápal plic. A pak ty kritické, jako jsem měl já. Jestli si lidé myslí, že tím projde špatně jen člověk, který má nějaké přidružené nemoci, tak upřímně, kdo dnes něco nemá? Skoro každému něco je. Tisíce lidí mají vysoký tlak nebo cukrovku. Hypertenzí trpí dva miliony lidí a z toho čtvrtina o tom ani neví.
Takže by koronavirus podle vás lidé neměli brát na lehkou váhu?
Určitě ne, vždyť v nemocnici vedle mě umřel pán, který měl taky COVID-19. Dávali mu stejný lék, remdesivir, jenže jemu nezabral. A lékaři si pořád lámali hlavu, proč mu nezabírá. Nakonec se dozvěděli, že ten pán měl karcinom na ledvině. Měl rakovinu. Ve spojení s koronavirem byly rakovinné buňky prostě neporazitelné a imunita mu úplně odešla. Nic mu nepomáhalo. Nakonec umřel. Ale kdyby neměl COVID, možná by šel na chemoterapii, nebo by mu transplantovali ledvinu. Mohl tady ještě dlouho být.
Pán vedle mě umíral. Bál jsem se, že mě to taky čeká
Při rozhovorech na onoho pacienta často vzpomínáte. Byl to tak silný zážitek, že si na něj někdy vzpomenete třeba i jen tak doma?
Vedle mě jen za plentou někdo umíral a já taky pomalu umíral. Nevěděl jsem, jak jsem na tom a bál jsem se, že mě to taky čeká. Byl jsem samá hadička a cévka a dýchal jsem jen díky nějakým hadicím. Nemohl jsem se ani pohnout, pak jsem si teprve uvědomil, že je to se mnou špatné. Přišly za ním děti a loučily se s ním, asi i jeho žena, která ho prosila, aby se vzbudil. To byl pro mě hrozný zážitek. Nikomu bych to nepřál.
V Česku propukla druhá vlna koronaviru. Bojíte se znovu nákazy nebo toho, co to může přinést?
To víte, že se bojím. Zakašlu nebo mě něco zabolí a mám strach. Vždyť my radši nikam nechodíme, jsme doma. Ani netoužím po tom někam chodit. A proč bych nadával na to, že nikam nemůžu? Prostě to tak je a já to přijímám, protože tady chci být. Mám děti a vnoučata a chci být s nimi. Nechci hnít někde dva metry pod zemí.
Pořád to není dobré. Neustále si pokládám otázky, proč jsem to měl tak hrozné, když támhle se tomu smějí
Bála jsem se, že umře, vzpomíná partnerka prvního pacienta léčeného remdesivirem
Je to asi nejznámější český pacient nakažený koronavirem. Taxikář Robert Markovič, který kvůli koronaviru bojoval o život. Jako prvního v Česku ho léčili experimentálním lékem remdesivir. V úterý ho lékaři ze Všeobecné fakultní nemocnice propustili domů. Přijela pro něj celá rodina a jeho partnerka Michaela poskytla CNN Prima NEWS exkluzivní rozhovor.
Při posledním rozhovoru pro CNN Prima NEWS jste ještě neměl úplně v pořádku psychiku. Jak se vám po půl roce po psychické stránce daří?
Kdybych řekl, že je to dobrý nebo lepší, tak bych asi lhal. Pořád to není dobré. Neustále si pokládám otázky, proč já, proč jsem to měl tak hrozné, když támhle se tomu smějí. Je těžké s tím žít, ale samozřejmě jsem šťastný, že jsem tady.
Naposled jste také měl v obýváku nemocniční postel. Spíte tedy už normálně v ložnici?
Pořád spím v obýváku, v ložnici spí dcera. Nemocniční postel jsme platili, takže to bylo finančně zatěžující, proto jsme ji vrátili. Docela mi chybí, protože jsem se měl čeho chytit, přitáhnout a hlavně byla polohovací. Ale musím si zvyknout. Člověk musí jít dál, aby to tady nevypadalo jako v nemocnici.
Postel jste tedy vraceli proto, abyste ušetřili?
Samozřejmě, každá koruna je teď dobrá. Postel jsme platili měsíčně. Já jsem bez práce a neberu ani žádnou marodku, protože jsem jezdil u Uberu. Ti se se mnou vypořádali jednorázově, dostal jsem nějakých sedm tisíc, ale o tom se nedá ani mluvit. A žena chodí ráno někam uklízet.
K taxikaření bych se nevrátil, bál bych se, že zase něco chytnu
Vy tedy přemýšlíte nad nějakou prací, alespoň z domova?
Na něco jsem koukal na internetu. Jedna paní nabízí něco z domova, ale já počítačům zas tak nerozumím. A jít někam do práce v mém stavu, to nevím. Určitě už bych se ale nevrátil k taxikaření, bál bych se, že zase něco chytnu. A psychicky bych to taky nezvládal. Možná bych pak zkusil rozvoz krve, jestli by mě vzali. U manuální práce nevím, co bych dělal, protože nemám žádnou školu. Umím jen to řízení.
Co vás teď drží nad vodou?
Doufali jsme, že dostaneme byt, ale dozvěděli jsme se, že ne. Nabídli nám jednu místnost někde v sedmnáctém patře ve věžáku, na to se snad ani nepůjdeme podívat. Docela jsme tím ale poslední dny žili, protože jsme v pronájmu a majitel nám ukončuje smlouvu, máme se po novém roce vystěhovat. Vůbec nevím, kam půjdeme a co budeme dělat. Ale nechci fňukat, nějak to dopadne. Jinak skládám básně. Kolikrát ráno vstanu ve čtyři, v pět a něco mě napadne, tak vezmu tužku a papír. Jednu takovou báseň jsem odnesl panu doktorovi Balíkovi jako dárek. Dali jsme ji do rámečku a odnesli na JIP. Říkal, že si ji tam dá na zeď, tak doufám, že to udělá. Určitě to udělá.
Takže z vás nakonec bude spisovatel?
No, 25. října vyjde kniha, kterou napsal Jindřich Bíč. Tam je moje báseň, nějaké moje fotky a můj příběh, plus nějaké poznatky pana docenta Balíka. Snad si ji lidé koupí, téma bude i teď aktuální. Myslím, že z toho dobře pochopí, co je COVID-19. Už jen z té básně.
Když se lidé budou mít rádi, budou si vycházet vstříc a chápat jeden druhého, tak nás nic nezlomí, ani koronavirus
Babiš: Nová opatření budou platit od středy, vláda o nich rozhodne v pondělí
Nová opatření kvůli COVID-19 budou platit od středy, vláda o nich rozhodne v pondělí, řekl premiér Andrej Babiš (ANO) ve videu na svém facebookovém profilu. Návrhy chce předtím probrat s Bezpečnostní radou státu, opozicí a tripartitou.
Jak trávíte svůj den?
Většinou sedím a hádám se s lidmi na Facebooku kolem koronaviru, koukám na televizi a snažím se pomoci ženě. Včera jsem se například snažil udělat večeři, ale když jsem krájel cibuli, musel jsem si sednout, protože jsem to nedával. Ale žena měla radost, že jsem ji překvapil.
Co byste tedy vzkázal lidem? Ať už těm, kteří v současné době bojují s koronavirem, ale i těm, kteří ho zpochybňují, a vysmívají se nařízením.
Vzpomněl jsem si na takovou věc ze základní školy. Když praotec Čech umíral, pozval si své tři syny. Vzal jeden proutek a zlomil ho, pak vzal tři proutky, ty zlomit nešly. Tak řekl synům, že když bude každý zvlášť, budou se hádat a nebudou držet při sobě, tak nebudou existovat, zlomí se. Když ale spolu budou držet pohromadě, nikdy se nezlomí. Tři proutky zlomit nejdou. To je důležitá věc, aby lidi drželi pohromadě, protože když si nebudeme rozumět a budeme se hádat, národ se rozbije. Ale když se lidé budou mít rádi, budou si vycházet vstříc a chápat jeden druhého, tak nás nic nezlomí, ani koronavirus.
