Podle Hany Lipovské nám vládne kabinet příkazů a zákazů, který se zhlédl v absolutistických manýrech. Zdroj: ČTK
Promarnili jsme čas, který nám teď chybí. Ekonomika se začala uzavírat velmi bolestnou salámovou metodou. Máme vládu zákazů a příkazů, která se zhlédla v absolutistických manýrech, opatření jsou oznamována v ich-formě. Lidé jsou vyčerpaní, že už ani nemají sílu švejkovat. „Kabinet navíc rezignoval na vzdělanost, a tak vznikne jedna generace nedisciplinovaných pologramotů,“ říká Hana Lipovská, ekonomka a členka Rady České televize. Co měla podle ní vláda dělat jinak? Kteří lidé jsou současnou situací nejvíce ohroženi? A co si myslí o vznikajícím bloku proti Babišovi? I to se dočtete v první části velkého rozhovoru.
Zhruba půl roku od jarní karantény tu máme další lockdown. Jak si vláda z ekonomického hlediska v boji s koronavirem podle vás vede?
Rozdělila bych to do několika fází. Zaprvé je jasné, že ekonomika by byla ve špatné situaci i bez koronaviru. Lednový a únorový schodek státního rozpočtu už byl rekordně nejhorší za celou dobu existence samostatné České republiky. I kdyby nepřišel koronavirus, byla by dnes česká ekonomika velmi pravděpodobně v recesi s poklesem HDP o jedno či dvě procenta. Řešili bychom, jestli je problém mít deficit sto miliard korun. Tato negativní trajektorie byla přerušena koronavirem. Vláda přijala drastická opatření, ministři vystupovali na tiskovkách s dramatickým výčtem všeho, co se zakazuje. V této druhé fázi by člověk vládě řadu opatření odpustil, protože stěží kdo z nás věděl, jak závažné dopady vir bude mít, a co všechno republiku a ekonomiku čeká. Omezení byla přijatelná i proto, že přišla naráz. Byla to jedna rána, jeden velmi rychlý zásah, byli jsme to schopni, a především ochotni, snést a opatřením věřit. Pak přišla fáze třetí, symbolicky odstartovaná večeří na Karlově mostě, kdy mnozí začali předstírat, že jarní lockdown byl zlý sen, ze kterého jsme se vyspali, a že situace je nadmíru výtečná.
Takže říkáte, že jsme situaci podcenili a nyní sklízíme plody?
Promarnili jsme čas, který nám teď chybí. Přišla čtvrtá fáze, která je pro ekonomiku největší ranou. Tentokrát lockdown nebyl jedno zamknutí, jedno otočení klíčem. Ekonomika se začala uzavírat velmi bolestnou salámovou metodou. U jednotlivých opatření už ani občané netuší, jaký mají význam, proč se dějí, proč by jim měli věřit, natož co se ještě smí a co už nikoli. Máme vládu zákazů a příkazů. Je to vidět na tiskovkách, kdy nejen premiér s oblibou říkal „zakazuje se, není dovoleno“. Ministryně financí Schillerová předstupovala před národ se slovy „povoluji, umožňuji“. Zhlédli se v absolutistických manýrech, kdy se zakazovalo a přikazovalo v ich-formě. A to je teprve koronavirová katastrofa. Vláda přece vládne z naší vůle, z vůle lidu, není dvorem absolutního monarchy. A to, co já považuji asi za nejzásadnější problém, byť to může znít humorně, je vytracení přirozeného švejkování.
Ve vládě sedí bezprecedentní počet nestraníků, kteří nemají naprosto žádnou ideovou sounáležitost s některou politickou filosofií nebo ekonomickou teorií. V čele vlády stojí premiér, který sám o sobě prohlašuje, že není politik
Myslíte? Já se setkávám naopak stále častěji s tím, že se lidé snaží ta opatření nějak obejít.
Vysvětlím to. Švejkování je jednání člověka, který tím, že doslova a do písmene dodržuje literu zákona, obchází jeho podstatu. Ještě během první vlny jsme švejkovali, ale s druhým lockdownem tato naše schopnost naprosto zmizela. Já neříkám, že zmizel humor, ale kreativní vykládání příkazů a zákazů zmizelo.
Proč podle vás zmizelo?
Protože už švejkování nepotřebujeme. O velkou část lidí se totiž zdánlivě postaral stát. Když dneska posloucháte tiskovou konferenci vlády a jejího předsedy, nejčastěji slyšíte: „Těm jsme dali peníze, tady dáváme miliony, tady miliardy.“ Úplně z toho mizí samotná podstata, co jsou to peníze, kde se berou, jak vznikají a kde a komu naopak budou chybět. A pak tu máme velkou, jakkoli neviditelnou, množinu lidí, na kterých ekonomika stojí, ale kteří nemají tak silný hlas. Buď padají vysílením, nebo si jich nikdo nevšímá, protože nespadají do příslušných zájmových skupin. Ti se o sebe musejí postarat jako ostatně vždy sami, na švejkování už nemají energii, snaží se jenom ekonomicky přežít. Jsou to lidé, jejichž zaměstnavatel musel zavřít, nebo lidé, kteří sami končí s podnikáním, protože sice byli schopni přežít první vlnu, ale druhou už ne. Nebudou investovat, nebudou práci dávat, budou práci hledat – anebo na ni rezignují úplně.
Jak se tedy mělo postupovat jinak? Jarní lockdown byl vynucen příchodem koronaviru, na což vláda reagovala opatřeními. Nebylo tedy naopak legitimní, že to byla vláda, kdo začal lidem škody nahrazovat?
Kompenzace škod je založena na solidaritě. Samo slovo pochází z latinského „compensare“, tedy vyvažovat, vybalancovat. Pokud v mé vesnici vyhoří dům a ostatní se složí na toho postiženého, tak je to určitá kompenzace škody tohoto typu. Ale když vyhoří celá dědina, tak už není, kdo by komu co kompenzoval – není ani z čeho. To, že si sousedé budou pomáhat, budou společně stavět a snažit se vesnici společně obnovit, to je druhá věc. Ovšem jeden druhému už nebudou nic kompenzovat.
Takhle to ale přece nebylo, nevyhořely všechny domy ve vesnici. Velkou ránu dostal sektor služeb, část průmyslu. Podle odhadů bylo zamčeno asi dvacet procent ekonomiky, hrubý domácí produkt propadl asi o jedenáct procent ve druhém čtvrtletí.
Propad byl pravděpodobně tlumen udržováním spotřeby různými podpůrnými programy typu Covid, Pětadvacítka a podobně. Po otevření navíc ekonomika nenaskočila na původní úroveň. Náš páteřní automobilový průmysl se nedokázal vrátit ještě v květnu, červnu na svou klasickou výrobu – mimo jiné i kvůli problémům se subdodavateli. Řada problémů navíc vyplývá z činnosti a nečinnosti státu. Příznačná je situace třebíčské společnost MICo, která je jako jedna z mála schopna vyrábět plicní ventilátory. Namísto toho, aby je mohla začít hned dodávat nemocnicím, čekala dlouhé měsíce na státní certifikaci, přestože už měla certifikaci ze Spojených států. Náš stát tímto způsobem znemožnil výrobu tam, kde byla možná, chtěná a nutná. Nedůvěra ve vládu tak dále narůstá. A naše rezignace také.
Hana Lipovská na autogramiádě knihy Václava Klause Zdroj: Profimedia.cz
Na jaře snad všichni relevantní ekonomové doporučovali vládě, aby firmám odložila povinné platby namísto zavádění podpůrných programů, protože taková pomoc by byla plošná a rychlá. Stát se vymlouval, že to nejde, nakonec to udělal jen částečně. Nyní naopak vláda o odložení povinných plateb hovoří hned. Čím si vysvětlujete, že vláda nenaslouchá skutečným ekonomickým špičkám naší země a teprve až po trpké zkušenosti přistoupí k opatření, které jí bylo doporučováno už dříve?
Jedna možnost je, že chaos byl vestavěný v genomu této vlády i za dobrých časů. Vláda jednala chaoticky, nepřehledně, ad hoc od prvopočátku. Tato vláda není politická, je to vláda mikromanagementu. Vládní strany neměly vlastní ideový program, ve vládě sedí bezprecedentní počet nestraníků, kteří nemají naprosto žádnou ideovou sounáležitost s některou politickou filosofií nebo ekonomickou teorií. V čele vlády stojí premiér, který sám o sobě prohlašuje, že není politik. Nic z toho nesouvisí s koronavirem. Druhá věc je, že se možná opravdu změnili poradci. Možná se změnila doporučení z Evropské komise. Nevíme vlastně, kolik pokynů tato vláda nepřiznaně přebírá z Bruselu, ale ve výrocích jednotlivých ministrů o reakci na Brusel čteme často. Dalším faktorem byly bezpochyby volby. A svou roli sehrálo i usilovné snažení vystihnutelné starou anekdotu o nemocných slepicích: Když po mnoha pokusech o léčbu konečně zcepeněly všechny, šaman vzdychá: „To je škoda, já jsem měl ještě pár nápadů v záloze.“ Vláda také zkouší jednu možnost po druhé – a slepice dále cepení. A znovu, já nemám vládě za zlé, že neví. On totiž dnes v Evropě, ve světě skoro nikdo neví. Neznám zemi, která by zvolila správnou cestu. Což je dané ne tím, že by správné řešení nebylo, ale tím, že problémů v ekonomice bylo už nakumulovaných tolik, tím, že tzv. velká recese z roku 2008 se opravdu nevyřešila, že tady nemoci ekonomiky byly, takže i kdyby vláda „dobře“ bojovala s covidem, tak se jí bude bortit půda pod nohama. Protože teď se projeví všechny nastřádané problémy, které nebyly řešeny.
A co jsou tedy ty problémy, které se podle vás nevyřešily a teď se projeví?
Nevhodná struktura ekonomiky. To, že se při životě uměle držely segmenty sektorů, které neměly smysl. Politická reprezentace považuje za svou zásluhu a přednost, že platy ve státním sektoru rostou. Rostou výrazně rychleji než mzdy dělníků ve fabrikách a v zemědělství, kamioňáků, pokladních v supermarketech a než mzdy živnostníků – kadeřníků, zelinářů, taxikářů, zkrátka těch, díky kterým mohou platy ve státním sektoru růst a státní sektor personálně bobtnat. Vláda tak dává jasně najevo, koho si ve skutečnosti váží. Státní sektor ovšem přebuje nejenom ve smyslu úředníků, ale také ve smyslu struktury zdravotnictví, školství. To jsou dva nejohroženější segmenty české infrastruktury, které krizi nezvládají. Zatímco na vzdělanost se naprosto rezignovalo s tím, že „prostě“ vznikne jedna generace nedisciplinovaných pologramotů, zdravotnictví se stále ještě řeší. Počet mrtvých je cílová funkce, kterou se vláda snaží minimalizovat. Vláda necíluje stav veřejných financí, necíluje ekonomický růst ani nezaměstnanost. Vláda se rozhodla cílovat číslo R. Jinými slovy – rozhodla se cílovat něco, co nemá ve své moci. Vláda má cílovat strategické cíle, což znamená cíle, za které nese odpovědnost a je schopna je ovlivnit. Už v dubnu, květnu, mnozí exekutivci říkali, že první vlna skončí, přes léto bude klid, na podzim přijde druhá, velká a bude to všechny bolet. Dříve než příští rok v září to prý vyřešené nebude. Tvůrci hospodářských politik věděli, jaká bude situace. A co dělali ti, kdo měli nejen moc, ale hlavně odpovědnost? Odletěli na Krétu na dovolenou. Měli jsme tři, čtyři měsíce, kdy bylo možné ekonomiku připravovat. A i dnes bychom měli použít koronavirovou aféru k restrukturalizaci ekonomiky. Tedy k tomu, aby odumřelé větve ekonomiky nebránily růstu novým výhonkům, aby se ekonomika mohla postavit na nohy.
Myslíte, že voliči to vládě spočítají příští rok u voleb, nebo to vláda zase nějak uhraje třeba tím, že teď dá důchodcům příspěvek pět tisíc korun?
O volbách, které jsou až za rok, podle mě teď opravdu nedokážeme říct nic zásadního. Jediné, co dokážeme říct, je, že máme vládu, která situaci nezvládla. Není v tom sama, nezvládly to ani jiné vlády v Evropě. Neříkám, že se někteří ministři nevypravili za hranici svých sil, netvrdím, že na nich fyzicky a psychicky neleží obrovské břemeno, tohle všechno uznávám. Uznávám i to, že někteří z nich si jsou vědomi své odpovědnosti. Ale zároveň říkám, že se jim to nepodařilo udělat. Ale jaké jsou alternativy k téhle vládě? Jediná, která se rýsuje, je koalice Pirátů a Starostů a nezávislých, ale to není alternativa lepší. Je dost možná srovnatelná, ne-li horší.
A co ODS, KDU-ČSL a TOP 09, jejichž představitelé oznámili vznik předvolební koalice, to není relevantní alternativa?
Uvědomme si, že tato koalice by musela překročit patnáctiprocentní volební hranici. Nebyla bych si tak jistá, že se nutně dostane do Poslanecké sněmovny.
Hana Lipovská (30)
Pochází z jihomoravských Boskovic. Vystudovala gymnázium v Blansku a poté Ekonomicko-správní fakultu Masarykovy univerzity, kde letos získala doktorský titul a kde do minulého akademického roku vyučovala ekonomické předměty. Je členkou The American Economic Association nebo členkou představenstva České společnosti ekonomické. V minulosti spolupracovala s Institutem Václava Klause, loni spolu s Janou Bobošíkovou založila Institut svobody a demokracie. Nyní působí na katedře ekonomie Vysoké školy ekonomické v Praze.
Druhou část rozhovoru s Hanou Lipovskou vydáme v nejbližších dnech.
