Auta jako Alfa Romeo Giulia GTA nebudou mít s příchodem nové euronormy žádnou šanci. To, co produkují jejich motory, je v očích úředníků emisní peklo a ani „čistší“ modely jednotlivých značek nedokáží jejich zplodiny dostatečně zprůměrovat. Zdroj: Alfa Romeo
Brusel připravuje poslední hřebík do rakve spalovacích motorů – emisní normu Euro 7. „Je to válka vyhlášená autům na benzin a naftu,“ tvrdí německý odborný magazín Focus. Tento rok je pro automobilový průmysl z mnoha důvodů kritický. Výrobu a prodej aut zmrazila koronakrize a současně se do jejich rozpočtů mocně tlačí investice nutné na další vývoj ekologických pohonů.
Už loni si jednotliví výrobci museli utáhnout opasky. Za neplnění stále přísnějších emisních limitů jim totiž hrozí astronomické pokuty. Zdálo by se tedy logické, že v takové šlamastyce, kdy trh padl o 30 procent, bude Brusel shovívavější a některé emisní cíle posune na pozdější dobu nebo je, očima militantních optimistů, zcela reviduje. To se ale neděje. Právě naopak. Vypadá to, že se EU rozhodla těžce zkoušeným automobilkám zasadit rozhodující úder. Informuje o tom německý magazín Focus.
Hřebíček do rakve
Emisní norma Euro 7, která měla původně začít platit v roce 2024, by se podle Focusu mohla stát realitou už za rok. Informace má pocházet z dokumentu o 66 stranách, který pro Evropskou komisi vypracovala Poradní skupina pro emisní normy vozidel. Odborníci v ní doporučují nejen to, aby byla norma přijata už v roce 2021, ale také aby byla ještě přísnější.
Jeden z návrhů požaduje snížit emise oxidů dusíku osobních aut na směšných 30 g/km a jiný dokonce na 10 g/km. V současnosti je přitom podle normy Euro 6d povolených 80 gramů NOx pro naftové a 60 pro benzinové auta, což jsou čísla, která výrobci plní s odřenýma ušima a produkce takto zelených motorů se jim krutě nevyplácí.
S novou normou by měly navíc smazat rozdíly mezi naftovými a benzinovými pohony. A aby to bylo ještě složitější, zpřísnit se má také norma RDE (Real Drive Emissions), tedy procedura měření emisí v reálném provozu. Dále prý dokument požaduje, aby byly tyto limity auta schopné plnit v teplotním rozmezí od minus 10 do plus 40 stupňů Celsia a také v nadmořských výškách 1 000 a 2 000 metrů. Zároveň nesmí dojít k odchylkám během plánované životnosti auta stanovené na 15 let. Limity mají být splněny dokonce i se střešním boxem, nosičem jízdních kol nebo přívěsem.
Cílené zničení evropského autoprůmyslu?
„Je to otevřená válka vyhlášená spalovacím motorům. To, co se vyžaduje, není dnes možné splnit,“ cituje Focus kritiky návrhu. V podstatě jde o nastavení takových pravidel, která dají klasickým motorům poslední ránu do vazu. Pokud by totiž automobilky chtěly splnit představy Bruselu, bylo by to dražší než vyvíjet a vyrábět elektromobily.
Celá situace až příliš připomíná československá 50. léta, kdy byly soukromým zemědělcům ve snaze donutit je ke vstupu do JZD stanoveny tak vysoké povinné odvody státu, že je při zachování nezbytného minima pro vlastní potřebu nebylo možné splnit. Za jejich nesplnění přitom samozřejmě hrozily drakonické sankce. Není snadné si to připustit, ale EU se v tomto směru chová prakticky totožně.
Tento hřebík do rakve spalovacích motorů může být i hřebíkem do rakve evropského automobilového průmyslu. Nikde jinde na světě nejsou normy tak přísné a zaváděny tak chaoticky. Automobilky zatím nevědí, kdy začne norma Euro 7 platit a jaké limity pro ně budou definitivně závazné. To je hazard v době, kdy je většina evropských automobilových výrobců oslabená, propouští zaměstnance, zbavuje se výrobních kapacit a navíc si vytváří stamilionové finanční rezervy na placení pokut za nadlimitní emise oxidu uhličitého.
I kdyby byl snad zájem odpovědných evropských míst bohulibý a smysluplný, a tedy bezvýhradně ekologický, v současném stavu vyspělosti a cen elektrických aut nutně napáchá mnohonásobně více škod nežli užitku. A to ještě nepočítáme sociální jevy úzce související s negativním dopadem na zaměstnanost v jednotlivých státech apod. Je současně zarážející, že evropští výrobci se v hodině dvanácté svorně šikují do řady jako ovce na porážku. Teoreticky přitom mají obrovskou moc coby dobří zaměstnavatelé statisíců lidí a významní, či někde dokonce rozhodující přispěvatelé do státních a potažmo i evropských rozpočtů.
