Český bojovník exkluzivně: Viděl jsem na Ukrajině umírat desítky kamarádů. Nikdy si nezvyknu

Bez západní pomoci jsme v háji, viděl jsem umírat desítky kamarádů a dobrých lidí. Cynik by si zvykl, já ale nikdy, řekl pro CNN Prima NEWS český bojovník na Ukrajině – říkejme mu třeba Matouš. V exkluzivním rozhovoru nastínil, co může znamenat další rok války s Ruskem. „Budu bojovat, dokud neprohraje, nebo dokud sám neumřu. Po tom všem, co jsem zažil, to balit nebudu,“ řekl reportérovi s odhodláním muž, který vyrazil na Ukrajinu už měsíc po začátku ruské invaze.

Dokázal bys popsat svůj nejdrsnější zážitek od začátku svého působení na Ukrajině?
Do paměti se mi vryl jeden. Bylo to ještě loni na podzim během protiofenzívy. Nebyl jsem úplně v kondici, něco na mě lezlo. Kryli jsme postup ukrajinských jednotek na jihu země, spíše v zadních vojích. Do úplné akce naši cizineckou jednotku úplně pouštět nechtěli, skoro vždy jsme spíš posloužili při držení získaných pozic.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Odminovávají pole vlastními lidmi. Proč Rusové i přes velké ztráty zuřivě útočí na Vuhledar?

A to se stalo i tehdy. Byli jsme na kraji lesa, schovaní v houští a pomalu pracovali na zákopu. Věděli jsme, že o pár kilometrů dál bojují Ukrajinci a rychle vytlačují ruské jednotky, takže jsme byli tak nějak v klidu. Jenže najednou na nás začala padat minometná salva. Bělorus – dobrý kamarád a strašně pozitivní člověk – to schytal se vším všudy. To samé Ukrajinec, mladík, který se k nám přidal relativně nedávno. Prostě se rozletěl. Stačilo, abych stál o pár metrů vedle, a bylo by i po mně.

Jak jsi z takové situace vyvázl?
Utekli jsme trošku hlouběji do lesa, aby nás nemohli zaměřit, a pak ostřelování skončilo samo. Nic lepšího jsme v tu chvíli udělat ani nemohli. Doteď pořádně nevíme, odkud to přišlo ani jak nás Rusové zacílili, ve vzduchu jsme žádné drony neviděli. Ale to je už jedno – viděl jsem kolem sebe umírat dobré lidi a kamarády, desítky kamarádů.

Cynik by si na to po roce asi zvykl, já nikdy. A jen radši doplním jednu věc, než mě někdo vyhejtí, že jsme „utekli“ – ne, vrátili jsme se pak na pozice, až jsme se ujistili, že to bude bezpečné. Jen ujasnění pro ty internetové hrdiny, kteří ví všechno nejlépe. Po zbytek dne už se pak nic neudálo.

Dostával ses často do podobných horkých chvilek, kdy ti šlo o holý život?
Častěji, než by asi člověk chtěl, ale s tím se počítá. Jsou dny, kdy se neděje vůbec nic. Prostě držíš pozice, občas vykoukneš. Pak jsou dny, kdy neustále něco venku burácí, hlína létá ze strany na stranu. Nikdy nevíš, jestli na tebe zrovna něco nepadá. Na úplnou frontovou linii nás spíše nepouštějí, než pouštějí, stalo se to snad jen jednou, když měly posily zpoždění a byla potřeba vyčistit jednu vesnici. Tam to bylo intenzivní, to je pravda. Tam jsem si ověřil, že ať už na mě míří branec, nebo elitní voják, zabít mě můžou oba.

To už jsi ostatně zmínil i v dřívějších rozhovorech.
Ale to je fakt nutný opakovat. Jako sorry, strašně mě vždy štve, když se někdo směje Rusům, jakože jsou neschopní – i přesto, že je z celého srdce nenávidím za to, co všechno provedli. Myslím to tak, že ano, možná se na frontu dostanou bez ostrých bojových zkušeností, ale to my přece taky. Za ten rok jsme se otrkali, oni se otrkají taky.

Kdy jsou podle tebe ruští okupanti ve větší výhodě?
Nejhorší bývají v noci, protože bez termovizí a nočního vidění jsme byli vždy nejzranitelnější. Ti branci jsou možná trošku troglodyti a nemají tolik zkušeností, ale je jich hodně a do „formy“ se umí dostat docela rychle. Stačí pár měsíců přestřelek a začnou být taky velmi nebezpeční a agresivní. Není to dobrý. Navíc oni to noční vidění často mají, my většinou ne.

Bez západní pomoci jsme v háji

Válka už trvá prakticky rok. Co když potrvá ještě jednou tolik?
Tak to doufám, že další rok trvat nebude. Přesně z toho důvodu, který jsem popsal před chvilkou. Stačí, aby Vladimir „Putler“ zmobilizoval dalších pár set tisíc lidí, nechat první vlny, aby se topily ve vlastní krvi, a zbytek už nabere z bojů zkušenosti. Najednou před námi bude stát další řada nepřátel, přes kterou se musíme prostřílet.

Další věc je, že mají také dostatek munice, nebo se to aspoň říká. Výhod mají stále dost, dlouhá válka jim nahrává silné karty do ruky. Podle mě můžou udělat to samé co během druhé světové války, že přeorientují všechno na zbrojení a budou sypat z továren vše, co jen půjde. Bez ohledu na to, že jim budou třeba umírat lidé hlady.

Z toho usuzuji, že munice a další výbavy nemáte úplně na rozdávání.
To spíš naopak. Bez západní pomoci bychom byli úplně v háji. Kdybychom vyhrávali tak, jak si někteří lidé na internetu představují, už bychom válku ukončili vloni, já bych byl na Vánoce doma a pil si spokojeně pivo. Teď jsem zvědavý na západní techniku. Nové tanky a obrněná vozidla by mohly sehrát nějakou větší roli.

Ale i ukrajinským vojákům chybí základní věci, třeba kvalitní spacáky. Fakt se modlím, aby ten proud zbraní, munice a podpory pro Ukrajinu neskončil, bez pomoci zvenku se neubrání.

Vím, že ses dvakrát vracel do Česka pro zásoby a novou výbavu. Co tě vždy donutí se vrátit zpět na bojiště?
Už to tak mám v hlavě nastavený. Znám pár lidí, kteří se už třeba na Ukrajinu nevrátili. I mezi dobrovolníky je několik jedinců, kteří si párkrát zajeli do Lvova a pak dělají v ČR ramena, jak strašně pomáhali. Ale i to je v pořádku, válka není pro každého a já jsem asi zelený mozek.

Máš nějakou představu, jak dlouho ještě budeš na Ukrajině?
Budu bojovat, dokud Rusko neprohraje, nebo dokud sám neumřu. Po tom všem, co jsem zažil, to balit nebudu.

Tagy: