Fatima Rahimi je česká novinářka afghánského původu. Dlouhodobě se zajímá o situaci v Íránu a Afghánistánu Zdroj: Se souhlasem Fatimy Rahimy
Žena, život, svoboda. To je slogan, který se stal symbolem silného odporu vůči krutému íránskému režimu. Odstartovala jej smrt Kurdky Mahsy Amínové na následky brutálního zásahu policie kvůli nedostatečnému zahalení vlasů. Do ulic nejen v Teheránu pravidelně vycházejí muži a ženy volající po svobodě. Navzdory tomu, že jim hrozí zatčení, mučení, či dokonce popravy. Odborníci současné protesty nazývají „ženskou revolucí“. Česká novinářka afghánského původu Fatima Rahimi v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popsala drsné praktiky, které v zemi panují, i smutné osudy jednotlivců, kteří se nebojí nasadit život za změnu poměrů v jejich rodné zemi.
Íránský režim během protestů podle lidskoprávních organizací zabil přes 483 lidí, včetně 63 dětí, a uvěznil přes 15 tisíc osob. Odkud protestující čerpají sílu pokračovat v demonstracích navzdory nebezpečí a popravám, které v Íránu probíhají?
Lidé jsou dlouhodobě frustrováni. Je to právě hněv, který je nutí vycházet ven, protestovat a riskovat své životy. Často také slyším a čtu, že cesta zpět už neexistuje. Lidé říkají, že už hodně ztratili, a proto je na čase, aby nastaly změny. Hodně z nich zdůrazňuje, že během posledních dvaceti lety zkusili různé cesty, jak prosadit reformy v zemi, ale nepodařilo se jim to. Proto začali žít svůj „tajný svobodný život“. Mladé generaci to ale nestačí, ta se skrývat nechce.
S jakými hrozbami se demonstranti při účasti na protestech potýkají?
Íránský režim je většinou vůči protestujícím velmi tvrdý. Jsou biti na ulicích, vězněni a také se v poslední době mluví o sexuálním zneužívání žen ve vazbách. Upozornila na to například íránská aktivistka za práva žen a dlouhodobá politická vězeňkyně Narges Mohammadiová. Podle ní například jedna známá aktivistka měla ve vozidle, které ji vezlo do vězení, ruce a nohy přivázané k háku nad hlavou, a poté byla sexuálně napadena členy bezpečnostních sil. Další ženu, kterou vezli na policejní stanici na motorce, potkal stejný osud.
Co je základní myšlenkou protestů v Íránu? Jde pouze o práva žen?
Protesty se proměnily. Na začátku byl velký důraz na povinné zahalování žen, dnes je to mnohem širší. Základní myšlenkou je podle mě boj za lidská práva a spravedlivější společnost. Nedílnou součástí toho jsou ženská práva a přístup k základním životním potřebám, včetně potravin. Írán se již dlouhá léta střetává s ekonomickou krizi a zdražováním. Současný íránský prezident se k moci dostal s příslibem vymýcení absolutní chudoby a většího přístupu k bydlení. Írán stejně jako mnoho evropských měst trpí krizí bydlení. Nejenže po roce jeho prezidentování se nic nezměnilo, naopak ceny základních potravin rostou.
Když jsem před několika týdny mluvila s íránskou herečkou z Teheránu, říkala mi, že se v hlavním městě začaly některé ženy pohybovat nezahalené. Popisovala mi také svůj strach z policie. Policie má občany chránit, v Teheránu je to ale naopak. Svěřila se, že když vidí na ulici člověka v uniformě, bojí se. Často se podle ní totiž stává, že se členové bezpečnostních sil na veřejnosti pohybují v civilním oblečení. To podle ní způsobuje rostoucí nedůvěru mezi lidmi, jelikož nevíte, s kým právě hovoříte, a jestli to není náhodou někdo, kdo spolupracuje s režimem.
Na internetu se rozšířily fotografie íránských žen, které na ulicích pálí své šátky nebo si stříhají vlasy. Jakou to má symboliku?
Tato praxe je například citovaná v Šáhnáme — Knize Králů, zhruba tisíc let starém perském eposu, který napsal Firdausí. Epos se skládá z více než 60 tisíc veršů a vypráví příběhy perských králů a je jeden z nejdůležitějších literárních děl v perském jazyce. A právě v Šáhnáme je více než jednom případě vytrhávány vlasy jako akt smutku. Když je v eposu zabit hrdina Sijávaš, jeho žena Farangís a dívky, které ji doprovázejí, si ostříhaly vlasy na protest proti nespravedlnosti. Tento akt je běžný i v jiných starověkých kulturách. Například v Eposu o Gilgamešovi se stříhání nebo vytrhávání vlasů používá k vyjádření úzkosti.
V září íránský prezident Ebráhím Raísí zrušil rozhovor s novinářkou americké televize CNN Christiane Amanpourovou poté, co si v New Yorku odmítla nasadit na hlavu během rozhovoru s ním šátek. Jak chápete tento krok?
Tady je možná důležité zmínit, že sama Amanpourová má íránské kořeny. Hodně lidí ji po tomto kroku vyčítalo například, že v rozhovoru s mluvčím Tálibánu si šátek vzala. Pro mě to bylo významné gesto v situaci, kde íránské ženy protestují a jeden z výrazných symbolů je povinné zahalování. Přišlo mi sympatické takto na dálku je podpořit. Rozhovor se konal ve Spojených státech, možná, kdyby se konal v Íránu, Amanpourová by si šátek vzala. To je ale jenom spekulace.
Novým heslem protestů v Íránu, kterých se účastní i muži, se stal slogan „Žena, život, svoboda“. Jaké má žena postavení v íránské kultuře?
Stejně jako v jiných zemích záleží na mnoha faktorech, ať je to tradice, náboženská příslušnost, vzdělání atd. Život žen ve velkých městech bude jiný než na vesnici. Řekla bych, že v současných protestech jde mnohem více o strukturální nerovnosti. Íránské ženy si nejsou s muži rovné před zákonem, ať jde o dědické právo, trestní nebo rodinné. Například po rozvodu často děti skončí automaticky u muže. Žena na odcestování do zahraničí potřebuje souhlas otce nebo manžela. Kontrola ženského těla je pak mnohem rozšířenější, než je povinné zahalování.
Jedním z požadavků demonstrujících bylo zrušení mravnostní policie, která údajně měla způsobit smrt Kurdky Mahsy Amínové. V médiích se v prosinci minulého roku pak rozšířila zpráva o jejím zrušení. Co je úkolem tohoto orgánu a co si o jeho zrušení myslíte?
„Gašte eršád“, také známá jako náboženská policie nebo také mravnostní policie, byla v Íránu založena v roce 2005. Jejím úkolem je kontrolovat a zadržet pak především ženy, které porušují islámský kodex oblékání. Kodex se týká také mužů, neměli by na veřejnosti mít krátké rukávy, ale obecně se to moc nekontroluje. Pod mnohem větší tlakem jsou právě ženy. Pokud pravidla poruší, většinou skončí na policejní stanici a posléze například i ve vazbě. V prosinci minulého roku se ve světě roznesla zpráva, že mravnostní policie byla zrušena, informace se ale nezakládá na pravdě.
Ve vězení byla například íránská herečka Taraneh Alidústiová, která na svém profilu na Instagramu podpořila demonstranty heslem „Žena, život, svoboda“ a svou fotkou bez povinného šátku.
Nakolik jsou v Íránu omezená média, sociální sítě a celkově přístup k relevantním informacím?
Íránská media, tedy televize, rozhlas i noviny jsou cenzurované. Zahraniční novináři v Íránu nemohou skoro působit. Íránci ale znají různé nástroje, jak cenzuru obejít, a dostat se tak k zahraničním médiím. Ze sociálních sítích je velmi rozšířený například Instagram a Telegram. Sociální sítě jsou v zemi ovšem také pod kontrolou státu.
Ve vězení byla například íránská herečka Taraneh Alidústiová, která na svém profilu na Instagramu podpořila demonstranty heslem „Žena, život, svoboda“ a svou fotkou bez povinného šátku. Následně také několikrát sdílela videa z míst, kde se protestovalo.
Co si myslíte, že musí mezinárodní společenství udělat, aby podpořilo protesty v Íránu?
Podle Íránců hlavně o tom mluvit a psát. Upozorňovat na to, co se děje, a popisovat situaci. Podporovat íránské ženy a nebýt k jejích situaci lhostejní. Lidé si například velmi cenili rozhodnutí Spojených národů založit speciální skupinu, která shromažďovala informace o nedodržování lidských práv v Íránu. Íránský režim spolupráci s OSN ale odmítl.
