Fotbal se šířil od dělníků z Anglie. Neymar stojí jako 440 hráčů naší ligy, vypráví geograf

Velšské městečko St. Asaph vám možná nic neříká, ale vězte, že v celé Evropě produkuje nejvíce hráčů pro prvoligové soutěže v přepočtu na obyvatele. To je jen jedna z mnoha a mnoha zajímavostí, kterou v novém fotbalovém atlasu nabízí Jiří Tomeš, geograf působící na Univerzitě Karlově.

Začněme napřed aktuálně – mimo Evropu. Co byste z fotbalově-geografického hlediska vypíchl na Kataru, kde se nyní koná mistrovství světa?
Vzhledem k tomu, že jde o malou zemi – plošně i počtem obyvatel, přičemž ze tří milionů tvoří Katařané jen 350 000 – moc zajímavých geografických věcí nelze najít. Tak tedy něco málo o fotbalu. Katar vstoupil do organizace FIFA v 60. letech, v té době už existovaly nějaké kluby, které tam založili britští těžaři ropy. Liga má aktuálně 12 týmů, nejznámějším klubem je pak Al-Sadd, taková katarská Sparta, která v roce 2011 vyhrála Asijskou ligu mistrů. Al-Rayyan ležící na předměstí Dauhá může být Slavií. Největší úspěch fotbalového Kataru se urodil poměrně nedávno v roce 2019 na mistrovství Asie, na němž reprezentace porazila Saúdskou Arábii, Jižní Koreu, Spojené arabské emiráty, ve finále pak Japonce. Celý turnaj vyhrála se skóre 19:1.

Jiří Tomeš

RNDr. Jiří Tomeš, Ph.D., působí na katedře sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Zabývá se politickou geografií, zejména sférou geopolitiky (geopolitických aktivit a geopolitické diferenciace světa), vývojem a proměnami válek a ozbrojených konfliktů ve světě. K jeho dalším odborným zájmům patří regionální geografie se zvláštním zřetelem na geografii trhu práce a nezaměstnanosti, dále regionální vývoj evropských zemí (EU), sociálně ekonomická a regionální geografie Asie a geografie sportu.

Ale teď na domácím světovém šampionátu se zatím moc nepředvedla. Zpět na starý kontinent. Proč vznikla kniha Fotbalový atlas Evropy?
O tom, že budu dělat atlasy, jsem snil většinu produktivního věku ještě za totalitního režimu, když jsem pracoval ve Vojenském zeměpisném ústavu. Brzy po revoluci jsem tedy vydal takový sešitový atlásek, potom školní atlas. A pak nastal čas plnit si sny, což byly atlasy věnované sportu. Kamarád – velký fotbalový fanoušek – mě přemluvil, ať začnu fotbalem, takže jsem kvůli tomu založil firmu a vznikl úspěšný atlas světa, se kterým jsme se dostali i na veletrh ve Frankfurtu. S jinou partou lidí jsem začal dávat dohromady hokejový atlas, ale to nedopadlo, a tak až teď na důchod jsem se vrátil k tomu, co jsem plánoval, tedy fotbalovému atlasu Evropy. Hlavním důvodem je to, že taková podobná publikace neexistovala před 20 lety a neexistuje ani nyní. Našel jsem pouze jedinou dětskou knihu z Itálie.

Podobná publikace neexistuje, ale o fotbale už toho bylo napsáno spoustu. Tak čím je atlas unikátní?
Je to diametrální rozdíl. V té produkci, která se dá počítat na tisícovky titulů – monografie o hráčích, knihy o klubech, encyklopedie – zkrátka atlas chyběl. Kdekdo se mě ptal: „Na co atlas?“ Především jsem víc geograf než znalec fotbalu. A pak tato forma něco přinese. Klasické atlasy s přehlednými mapami ukazují například velikost měst. V tomto případě jsou tam města také, akorát jejich velikost odráží počet historicky získaných bodů. To je hlavní novum oproti atlasu světa. A jak to u atlasů bývá, i u fotbalového je úvodní část tematická. Jsou tam klimatické podmínky, stadiony a hlavně velký blok věnovaný ekonomice. Další novinku představují mapy s původem hráčů.

Revoluce díky vysílacím právům

Fotbal = peníze. Tak to zkrátka je, přestupové částky přesahují mnohdy miliardy korun, čteme o nebetyčných sumách za vysílací práva, šampionát v Kataru vyšel na 5,5 bilionu korun. Jaké ekonomické jevy ve fotbale byste za poslední dekády vypíchl?
Je jich celá řada. Když jsem toto hledisko studoval, opravdový ekonomický boom spojený s komercionalizací začíná s 90. lety minulého století. Tehdy se výrazně začaly proměňovat částky, za které si kluby kupovaly hráče, případně které jim platily. V roce 1992 po špatných zkušenostech s chováním britských fanoušků se transformovala anglická nejvyšší soutěž na Premier League. A zároveň byl uzavřen první velký kontrakt s britskými televizemi v hodnotě jedné miliardy liber. To byl šok pro většinu odborníků. Ale splnilo to účel, protože do té doby bylo hospodaření klubů dost omezené. Když se zjistilo, že je možné na vysílacích právech získat tolik peněz, přitáhlo to investory. A vše se rozjelo.

Revoluce fotbalu.
Když si uděláme srovnání pěti největších evropských fotbalových zemí – tedy Anglie, Francie, Německa, Itálie a Španělska – ekonomický růst v nich byl od poloviny 90. let do období před krizí v roce 2008 50 procent. Ale v případě klubů a lig těchto zemí to bylo 210 procent. Začaly se dít velké věci.

Situace je nyní taková, že některé kluby utrácejí za posily a platy více, než si mohou dovolit. Dá se ve vašem atlasu najít, v jakých částech Evropy je to běžná praxe?
Dá, není to však tak jednoznačné. Ale rozdělení Evropy je jasné a dost souvisí se zmiňovanou komercionalizací – se sledovaností a velikostí trhu. Velké kluby z nejlepší ligové pětky si mohou dovolit utrácet za hráče obrovské sumy, protože právě třeba i z vysílacích práv dostanou nemalé peníze. Dříve spoléhaly především na příjmy ze vstupného. Z hlediska nákup-prodej jsou v minusu, nicméně zisky ze sledovanosti jim to bohatě nahradí. Střední a východní Evropa je na tom opačně. Pokud nepočítáme Rusko – kde si tamní miliardáři napřed díky Borisi Jelcinovi a pak Vladimiru Putinovi nakradli peníze –, případně ještě Ukrajinu s Tureckem, kde je to podobné, hospodaření závisí především na prodeji hráčů. Na mzdách procentuálně vydávají daleko více než například spořiví Němci, ale počítají s tím, že hráče úspěšně prodají do nejlepších lig. Daří se to především Chorvatsku a Srbsku.

Zatím si ale jednorázově nejvíce prodejem hráče vydělala Barcelona.
Od pár liber, které se dříve platily za hráče, jsme se dostali k částce 222 milionů eur. Bylo to před pěti lety, takže s inflací dnes mluvíme zhruba o 250 milionech eur. Takové peníze zaplatilo za Neymara Paris Saint-Germain. Respektive pokryl to investiční fond patřící nynějšímu katarskému vládci, který je velkým sportovním fanouškem. Abych se vrátil k té sumě. To je cena celé naší ligy se 440 hráči!

Líhně jménem Split a Hořovice

Prodej fotbalistů je jedna cesta k výdělku, tou další mohou být odměny za účast v evropských pohárech. V této oblasti se výše rozdávaných částek ze strany UEFA také rapidně proměnila, že?
Je to tak. Odpovídá to koncentraci fotbalové kvality. Spočítal jsem celkové odměny za účast v Lize mistrů za posledních 30 let. První místa nikoho nepřekvapí: Real Madrid a Bayern Mnichov si jen touto cestou přišly na 1,5 miliardy euro, což je takřka 40 miliard korun. Nahoře je také Barcelona, Liverpool nebo Manchester United. To byl kdysi nejbohatší klub, ale v poslední době už nemá tak velké úspěchy. Nahoru se tlačí Manchester City i Paris Saint-Germain, což jsou kluby, kterým trofej z Ligy mistrů nedávno unikla o fous. Pro srovnání – u nás je na tom nejlépe Sparta Praha se 70 miliony eur. To je zhruba 20krát méně, než co vydělala Borussia Dortmund, která se nachází někde za první desítkou.

Když si uděláme srovnání pěti největších evropských fotbalových zemí – tedy Anglie, Francie, Německa, Itálie a Španělska – ekonomický růst v nich byl od poloviny 90. let do období před krizí v roce 2008 50 procent. Ale v případě klubů a lig těchto zemí to bylo 210 procent. Začaly se dít velké věci.

Celkem jste do knihy využil údaje o 160 000 hráčích a zkoumal jste i jejich původ. Lze na základě toho říct, které město v Evropě je nejfotbalovější? Jinými slovy takové, v němž se rodí nejvíce fotbalistů, kteří se pak chytí v některé z nejvyšších kontinentálních soutěží?
Lze i nelze. Normálně bych řekl, že ne, ale jako geograf-statistik můžu naznačit. Vždy je třeba vzít v potaz velikostní kategorii měst. Každému je jasné, že když se budeme dívat na malá městečka, tak je větší šance, že výsledek vydělení počtu prvoligových hráčů počtem obyvatel – přesněji řečeno mladých mužů ve věku 17 až 35 let – u nich může být vyšší. Můžu tedy zmínit městečko St. Asaph v severním Walesu. U něj mi vycházelo, že na jednoho prvoligového fotbalistu je devět mladých mužů. Velmi podobně je na tom islandský Akranes. U nás by to byly Hořovice. A jak mě upozornil kamarád Jiří Martínek, v Hořovicích funguje porodnice i pro Beroun a další města, takže na tyto vlivy je třeba brát ohled. Větší smysl dává bavit se o středně velkých městech. Tady byste si mohl tipnout. Napovím, že to město má zhruba 50 000 obyvatel, bylo nějakou dobu v první lize.

Napadá mě Jihlava a Příbram.
Je to Příbram. Ale kdybychom ji srovnali s největší zásobárnou v Evropě, jsou na tom – pokud pomineme Reykjavík, protože celý Island má 300 000 obyvatel – nejlépe města na Balkáně, země bývalé Jugoslávie. U Mostaru a Šibeniku jde o 20 až 30 mladých mužů na jednoho prvoligového fotbalistu. U více než 100tisícového Splitu je to 38. Takové statistiky jsou více na Západě výjimečné. A pokud se budeme bavit o milionových městech, vedou Dublin, Glasgow, Liverpool nebo Amsterdam – tam je číslo třikrát vyšší než u Prahy. Mimochodem zaostáváme za Slovenskem. Když to řekneme zjednodušeněji, aniž bych chtěl někoho urážet, v zemích s menším ekonomickým potenciálem jsou mladí více zaměření na šanci proniknout do světa, vydělat si více.

Celtic nejúspěšnějším sběratelem bodů

Atlas se zaměřuje také na geografické i fotbalové trpaslíky. Jak to, že Gibraltar má vlastní ligu, a o poznání větší Lichtenštejnsko nikoliv?
Ono to u Gibraltaru – stejně jako Malty – tolik překvapivé není. Jde o britskou vojenskou základnu, s čímž je spojeno i šíření fotbalu. I na malém plácku v Gibraltaru, kde je jen jeden stadion, se dá hrát. A hraje se tam už poměrně dlouho. Lichtenštejnsko je populačně i územím větší, ale liga mu o kousíček uniká. Má pouze sedm klubů, přičemž většina z nich je amatérských, profesionální je jen Vaduz. A ten tak hraje obvykle druhou ligu ve Švýcarsku, výjimečně nakoukne do nejvyšší. Podle pravidel FIFA potřebujete na soutěž osm týmů.

Už byla řeč o mapách zobrazujících historicky nejúspěšnější týmy dle počtu bodů. Který jich má na kontinentu vůbec nejvíce?
Je jasné, že to musí být tým z ligy, které se hrají nejdéle. A to je pochopitelně anglická a skotská. Tak se zeptám vás, jestli byste řekl, že to bude spíše některý z anglických, nebo skotských?

Asi vzhledem k menší konkurenci bude mít navrch některý ze skotských. Takže z neohrožené glasgowské dvojice Celtic, Rangers si tipnu Celtic.
Trefil jste se. Je to Celtic, ale v uvozovkách jen o 150 bodů před Rangers. Má přes 8 800 bodů za celou historii. Pak následují anglické týmy Liverpool, Arsenal a Everton. Tedy kluby, které do nejvyšší soutěže patří dlouho. Zajímavé je, že do první desítky – někam před Aston Villu – se dostal maďarský Ferencváros. Je to tím, že maďarská, respektive dříve uherská liga, se hraje už od roku 1901. A tento mančaft z ní téměř nevypadl. O něco méně má v Rakousku Rapid i Austria Vídeň.

Pro srovnání je možné podívat na nizozemskou ligu, která vznikla o pár měsíců později než anglická, ale u ní není jednoduché počítat celkový zisk, protože zejména v meziválečném období se soutěž tak rozšířila, že vzniklo nakonec šest skupin. Hrálo 40 až 60 týmů. Tím pádem tam bude větší rozptyl fotbalové kvality. Liga v tradičním pojetí odstartovala až v roce 1957. A třeba až v roce 1964 začala klasická bundesliga v Německu. Když se dostaneme k nejlepším týmům těchto dvou soutěží – tedy Ajaxu Amsterdam a Bayernu Mnichov –, jejich zisky zdvojnásobíme, tak budou na úrovni těch nejbodovějších celků v Evropě. Protože Bayern jen od zmiňovaného roku 1964 získal skoro 4 000 bodů.

Vídeňský extrém

Jakým způsobem se vlastně nakazil kontinent fotbalem? Byl to předpokládaný klíč, tedy z hlavních měst dál?
Nebylo tomu všude stejně. A otázka proměny mapy nás geografy velmi zajímá. Jde nám o politický vývoj, ale hlavně ekonomický. Kde jsou, jak se rozvíjejí, jak upadají ekonomická centra. V tomto směru existuje několik modelů a fotbal je na ekonomiku navázán. Protože je zábavou především dělnických vrstev. A v dělnických centrech Anglie fotbal také vznikl. Prvoligový se začal tvořit v Lancashiru, tam se přes odpor amatérů z jihu profesionalizoval. Bylo to největší textilní a bavlnářské středisko světa. Centrem byl Manchester a výrobky vyvážel Liverpool. Zrovna tak silnou textilní a hutní oblastí průmyslu byl Yorkshire, kde se stal centrem Sheffield nebo Leeds. A dalším průmyslovým i fotbalovým centrem byl Sunderland, Newcastle a Middlesbrough na severovýchodě. Nesmím zapomenout na West Midlands s Birminghamem. První liga se ještě 20 let na jihu nehrála. Woolwich Arsenal, dnes už jen Arsenal, byl průkopníkem z – tehdy – předměstí Londýna. Trvalo nějakou dobu, než se do nejvyšší soutěže propracovaly další londýnské kluby a mapa se kontinuálně měnila.

V poválečné době se stále zmíněné tradiční fotbalové bašty držely, ale Londýn se jim blížil. A především posledních 20 až 30 let máme v Premier League kluby vyloženě z jihu, které dříve vůbec neexistovaly. Napřed to byl krátce Bristol, pak Portsmouth a Southampton, což jsou velká přístavní města obnášející vojáky a dělníky. Právě z nich se často rekrutovali fotbalisté. Ale dnes? Brighton a Bournemouth, reprezentanti cestovního ruchu. Zásadní proměna.

A ve zbytku Evropy to bylo tak, jak jsem přepokládal v předchozí otázce?
Je to takový předpokládaný model. A poměrně častý. Platí to zejména pro nás, pro střední Evropu. Taková Vídeň je úplným extrémem. Ta celých 40 let představovala celou ligu, nebyl tam s výjimkou jedné sezony díky Štýrskému Hradci nikdo jiný. Podobně tomu bylo i v sousedním Uhersku, kde kluby pocházely z Budapešti. Promluvila do toho až socialistická industrializace. Za týmy totiž pak začaly stát velké průmyslové podniky. Takto se zaplnila mapa také u nás, na Slovensku i v Polsku.

Fotbal je zábavou především dělnických vrstev. A v dělnických centrech Anglie fotbal také vznikl. Prvoligový se začal tvořit v Lancashiru, tam se přes odpor amatérů z jihu profesionalizoval. Bylo to největší textilní a bavlnářské centrum světa. Střediskem byl Manchester a výrobky vyvážel Liverpool.

Je třeba zmínit i kombinované modely, například ze Španělska. Tam liga vznikala ze čtyř zdrojů. Prvním byla centra nejblíže Británii, odkud se šířil fotbal, tedy Baskicko a Kantábrie. Dále pak Barcelona, kde slavný klub zakládal Švýcar Joan Gamper. Nejstarší centra byla na jihozápadě díky britským aktivitám. A potom samozřejmě Madrid. V Itálii bylo na rozdíl od Španělska jediné centrum, opět průmyslové, a to Piemont. Turín byl jakousi italskou Ostravou, obchodně Piemont obsluhoval Milán a o vývoz se staral přístavní Janov. V tomto trojúhelníku se rozvíjel italský prvoligový fotbal. Podobnou kombinaci máme i v Nizozemsku.

Pro vás jako geografa určitě musí být zajímavý pohled na mapu německé bundesligy, která výrazně odráží někdejší rozdělení na západní a východní část, nepletu se?
To je. A není divu, protože jedno z největších center – ne-li vůbec největším – byl Berlín. Za bývalého Velkého Německa sahal stát až do poloviny Polska, takže Berlín byl i přirozeným centrem. Dost se ale změnilo po druhé světové válce a rozdělení země. Východoněmecký fotbal rozhodně nebyl špatný, koneckonců reprezentace Východu dokázala na mistrovství světa v roce 1974 porazit SRN. Ale bývalý kancléř Helmut Kohl se kvůli tomu, aby východní Němci nebyli považováni za druhořadé občany, rozhodl, že dostanou tvrdou západoněmeckou marku. To znamenalo, že německý průmysl za pár měsíců ekonomicky zkolaboval. Tím pádem neexistovala základna, která by kluby podporovala. Trvalo dlouhou dobu, než se východoněmecké kluby dostaly od bundesligy. Jen na chvíli se tam ocitly Dynamo Drážďany nebo Energie Chotěbuz. Až pak přišel byznysový projekt Red Bullu. Nejdřív doma v rakouském Salcburku, ale to je pro takovou firmu málo. A tak přišlo na řadu i Lipsko.

Fotbalový atlas Evropy je na světě, co máte v plánu teď? Přijdou na řadu jiné kontinenty?
Rád bych, aby přišly. Napřed chci ještě vylepšit současný atlas, protože všechno se do něj skrze hektický vznik nevešlo. A vydat ho před příštím mistrovstvím Evropy v Německu, což je výzva. Pak nový Fotbalový atlas světa k MS v roce 2026. Také bych se rád vrátil k rozdělanému atlasu ledního hokeje. Ale víte, jak to chodí – nejsou lidé, já už jsem v důchodu. Během přednášek jsem sháněl mladé studenty, kteří by pomohli. Napřed byli nadšení, ale když zjistili, kolik práce to obnáší, většina z toho vycouvala.

Tagy:
mapy Neymar fotbal sport Celtic Glasgow Mistrovství světa v Kataru 2022 geografie zeměpis rozhovor Premier League Liverpool Jiří Tomeš atlas