Fotbalový historik: Messiho PSG sbírá hvězdy jak Figův Real či tým starý 140 let

PSG má Messiho, Neymara, Mbappého, Ramose, usiluje prý i o Pogbu. Je jako nenasytný Otesánek sahající po jedné hvězdě za druhou. Byl tu vůbec někdy v minulosti klub s podobně megalomanskými praktikami?
Byl, ta paralela ovšem z jednoho úhlu pohledu pokulhává. PSG vynakládá neuvěřitelné prostředky, pravděpodobně větší než přední týmy z anglické, španělské nebo německé ligy. Ovšem hraje „jen“ ve francouzské lize, která při vší úctě není špičková. Obávám se, že jde o vyhozené peníze. Respektive o peníze pomáhající víc klubům, ze kterých nakoupené hvězdy pocházejí. Zkrátka PSG může nanejvýš jednou za x let vyhrát Ligu mistrů. Ale stačí to? Upřímně by mě zajímalo, co se honí v hlavách superhvězd, které sice vydělají náramný balík, ale mnoho slávy na téhle adrese nepoberou. S výjimkou některých mačů Champions League nehrají proti věhlasným a silným soupeřům, a navíc občas ani tu domácí ligu nevyhrají. Aby budování All-Star týmu dávalo smysl, musí hrát v soutěži, kde má opravdové soupeře, rivaly, derby, které s napětím sleduje celý svět. To určitě není případ PSG.

Proč se tedy katarský vlastník rozhodl rozjet takovou parádu právě v Paříži?
Možná proto, že celkem snadno získá domácí dominanci. Pravda je, že konkurence většinou nestíhá. V byznyse to chcete, ve fotbale nikoliv. Co by byla Slavie bez Sparty a Sparta bez Slavie? Utrpěly by oba kluby. Lidi by soutěž zajímala míň.

Zamluvili jsme předchozí případy, kdy se supertým též skládal s pomocí bombastických nákupů. Kdy to vyšlo a kdy ne?
Například éra Galácticos z Realu Madrid, ke kterým patřili Luís Figo, Zidane nebo Ronaldo, byla zpočátku (2000–2003) úspěšná. Následoval však útlum. „Pusinky“ ani přes pravidelné nákupy dalších hvězd jako Beckham nebo Owen nevyhrály tři roky žádnou trofej. Jistě, alespoň pozitivní finanční efekt to mělo, Real disponoval nejvyššími příjmy mezi fotbalovými kluby. I Barcelona s triem Messi, Neymar, Suárez válcovala soupeře neuvěřitelným způsobem. Prodej Neymara a drahý nákup Coutinha, který se neprosadil, ovšem přispěl ke značnému poklesu výkonnosti. Dnes je Barca asi nejzadluženějším klubem světa.

Svého času to byl ale válec!
A to i v dobách dávno před Messim, třeba začátkem 90. let, kdy ji vedl Johan Cruyff. To za Barcelonu hráli Bulhar Christo Stoičkov, Brazilec Romário, Nizozemec Ronald Koeman, Dán Michael Laudrup, několik španělských reprezentantů. Podobných supermužstev bylo v historii samozřejmě víc, vybavím si například italský AC Milán z přelomu 80. a 90. let. Famózní nizozemské trio Ruud Gullit, Marco van Basten, Frank Rijkaard, Italové Paolo Maldini, Franco Baresi – jeden skvělý hráč vedle druhého! Velkou roli hrálo, kolik času tenkrát dostali na práci trenéři Sacchi a Capello. U AC Milán to přitom nebývá zvykem, většina trenérů tam u týmu stráví pouze rok.

U už zmíněných madridských Galácticos se naopak říkalo, že trenéra ani nepotřebují.
Tak na to vzpomínal třeba brazilský obránce Roberto Carlos. Mimo jiné prozradil, že plechovky piva nebo lahvičky s vínem byly v kabině tehdejšího Realu vždy k dispozici. Přestože se je kouč Wanderlei Luxemburgo pokusil zakázat. A zákaz vydržel tři měsíce… U mimořádně úspěšných týmů to tak už bude – nemůže to být založeno jen na modelu, že se hráči nechají vést trenérem, aniž by se na vedení spolupodíleli. Konkrétně v případě Galácticos se zdálo až nepochopitelné, že se povedlo ukočírovat tolik eg najednou. Neuvěřitelně tahali za jeden provaz.

Jaký tým se vůbec považuje za historického průkopníka hromadného nakupování světových hvězd?
Pokud budeme velmi tolerantní k výkladu sousloví „světových hvězd“, tak můžeme jmenovat už anglický Preston North End z roku 1884. Penězi, což bylo tehdy ilegální, nalákal hráče i ze vzdálenějších míst, dokonce ze Skotska. Podobná taktika se stala běžnou až o rok později, s legalizací profesionalismu.

Podle legendárního kouče Alexe Fergusona byl prvním podobně seskládaným týmem moderní éry Real Madrid z druhé poloviny 50. let.
S tím bych nepolemizoval, Sir Alex má určitě pravdu. Real v té době nabral na výkonnosti hlavně díky zrušení pravidla o maximálním počtu tří cizinců. Dokázal angažovat řadu špičkových hráčů, například Argentince Di Stéfana, Francouze Kopu, Maďara Puskáse. Na rozdíl od anglických týmů, které se bránily cizímu vlivu, se tím nejlepším z ciziny obohacoval. Pořádal mezinárodní turnaje a hrál přátelské zápasy. Okoukal taktiku, kdejaké finty, měl přehled o talentech, které se pak snažil nalákat. A i díky tomu vyhrál pětkrát za sebou Pohár mistrů evropských zemí, předchůdce dnešní Ligy mistrů.

Kolik braly tehdejší hvězdy?
Roční gáže top hráčů v 50. letech mohla být v řádu tisíců liber. V této měně to uvádím pro názornost – průměrný roční plat v Anglii byl totiž v té době 350 liber, po očištění od inflace je to dnešních 25 tisíc liber. Pokud by Di Stéfano bral v Realu řekněme 3000 liber, je to dnešních 215 tisíc liber, čili 17 tisíc měsíčně. Messiho plat v PSG je údajně milion liber týdně, to je přibližně 250krát víc.

Jak se vyvíjela výše platů největších fotbalových hvězd?
Prvním profesionálem, který kdy hrál za Anglii, byl James Forrest. V 80. letech 19. století dostával od Blackburnu jednu libru týdně. Kolem roku 1915 si už fotbalisté vydělali desetinásobek. Mzdy však rostly pomalu, protože existovaly platové stropy. Až jejich uvolnění v roce 1961 plně odhalilo částku, kterou si kluby mohly dovolit. Týdenní plat Johnnyho Haynese, tehdejšího kapitána anglické reprezentace, se ve Fulhamu zvedl z dvaceti na sto liber. O hvězdném Georgi Bestovi z Manchesteru United se říká, že měl v roce 1968 tisíc liber týdně, kapitán stejného klubu Roy Keane bral však v roce 1999 už 50 tisíc. Z toho je patrné, že gáže fotbalistů rostou mnohem rychlejším tempem než platy ostatních lidí. Závratný růst „produktivity práce“ špičkových fotbalistů se odvíjí od ochoty fanoušků „přispět“ třeba koupí drahého lístku, repliky dresu nebo placením televizního kanálu. Jen musíme brát v potaz, že se bavíme o nominálních částkách.

Co to v praxi znamená?
Že reálně rozdíly nebudou tak velké. Reálná hodnota je očištěná od inflace. Nedávný přestup Součka do West Hamu za 540 milionů korun proto rozhodně nepřekonal ten Rosického do Dortmundu z roku 2001 za 504 milionů korun, jak chybně uváděla řada médií. Po zahrnutí inflace je to totiž 742 milionů korun roku 2020.

Jednou věcí jsou peníze, druhou společenský status. Messi a spol. – dosahují slávy srovnatelné s hollywoodskými hvězdami, jak tomu bylo třeba v éře Di Stéfana?
Domnívám se, že i společenský status Di Stéfana byl vysoký. Sice neexistovaly sociální sítě, fotbal však tehdy na druhé straně neměl v médiích a volnočasových aktivitách tak velkou konkurenci, jako je tomu dnes. Patrně vůbec první významnou mediální celebritou z řad fotbalistů byl už zmíněný Best. George byl nejen výjimečným hráčem, ale i dobře vypadal, a tak se skvěle hodil na titulní stránky nejen sportovních časopisů. Přezdívali mu „Pátý Beatle“, přestože nepocházel z Liverpoolu jako čtveřice světoznámé hudební skupiny, hrál dokonce naopak za konkurenční Manchester. A taky se jmenoval Best (Nejlepší)... Všechno krásně hrálo dohromady. Bohužel až na strašlivou životosprávu, když démon alkohol zkrátil nejen Bestovu fotbalovou kariéru, ale i život. Jinak pokud bychom mluvili o fotbalistovi, který se v šoubyznysu prosadil vůbec nejvýznamněji, šlo by bezesporu o Davida Beckhama. Není náhodou, že se v obou případech jedná o Brity.

Proč?
V Británii zvládají marketing a média jako nikdo další. V dobrém i špatném. Práva Premier League prodají za draho i do nejchudších zemí. Českého fotbalistu Kúdelu očerní tak, že za prkotinu, slovní provokaci protihráče, dostane od UEFA exemplární trest. Vždyť ať řekl cokoliv, zjevně žádným rasistou není, o čemž svědčí snímky s africkými spoluhráči ze Slavie. Jenže odsuzující vyjádření britských fotbalových ikon typu Kennyho Dalglishe váží bohužel nepoměrně víc.

Když už zmiňujete termín ikona světového superklubu… Přisuzují ji v zahraničí z historického hlediska i nějakému Čechovi?
Petr Čech v Chelsea a Pavel Nedvěd v Juventusu jsou takové pozici blízko; v superklubu vynikali a udělali maximum na hřišti i mimo něj. Na úplném vrcholu by se však ocitli jen tehdy, pokud by první z nich byl Angličan a druhý Ital. To je velká výhoda hvězd významných národů. Jinak bychom ale neměli zapomenout na fakt, že v top klubech úspěšně působili i další naši krajani: Rosický v Arsenalu, Poborský v Manchesteru United, Berger se Šmicerem a Barošem v Liverpoolu. A třeba Tomáš Skuhravý hrál sice v devadesátkách za menší klub, Janov FC, několik let se ovšem řadil mezi nejlepší střelce italské ligy. V době, kdy byla nejlepší na světě.

Měli někdy do superklubu nakročeno i další Češi, u kterých to nakonec nedopadlo?
Tomáš Rosický byl v roce 2004 blízko přestupu z Dortmundu do Realu Madrid. O zájmu stejného klubu v 80. letech mluvila i sparťanská ikona Jan Berger. Hvězda „železné Sparty“ 20. let, holohlavý Antonín Janda-Očko, odmítl přestup do Barcelony. Měl údajně říct: „Do Barcelony? Nejdu! Ony taky prachy nejsou všechno, já jsem tady ve Spartě nejspokojenější!“ V prvních dvou desetiletích 20. století byl výjimečným hráčem i slávista Jan Košek, legendární kanonýr, který měl lepší poměr gólů na zápas než Bican. V knihách o něm psal Jaroslav Hašek i Eduard Bass, v cizině byl spolu s Bedřichem Smetanou nejznámějším Čechem. I Angličané ho oceňovali a zřejmě Slavii nějakou tu nabídku předložili. Jiní hráči měli směrem k možným supernabídkám z ciziny smůlu na dobu, v níž působili. Bezpochyby to platí třeba o Josefu Bicanovi, jemuž vzala nejlepší fotbalová léta druhá světová válka. V roce 1948 za něj Juventus údajně nabízel balík. Pepi zůstal ve Slavii, aby ho zanedlouho okolnosti poúnorového režimu přiměly přestoupit úplně jinam. Do provinčních Vítkovic... I Josef Masopust odešel do zahraničí až na sklonku kariéry, navíc pouze do belgického týmu Crossing Molenbeek. Venku se o něj určitě zajímali už dřív, ale aby voják z Dukly přestoupil do kapitalistické ciziny? To by musel emigrovat.

Jaký máte vůbec osobní názor na současné superkluby typu PSG? Já třeba kdysi fandil anglické Chelsea, když ji ale koupil ruský miliardář Abramovič a mohla si najednou dovolit úplně cokoliv, začala mi být protivná.
Chápu, co chcete říct. S internacionalizací klubového fotbalu se ovšem musíme smířit. Kvalitativně jde díky tomu dopředu. Cením si klubů, které jsou klidně i bohaté, ale hospodaří vyrovnaně a nepodvádí. Pravidla FIFA Fair Play mají smysl, zajišťují rovnou soutěž a slouží jako prevence krachů. Jen mám dojem, že je někteří vlastníci obcházejí a poskytují svým klubům nepovolený finanční doping. Tím mám na mysli hlavně Messiho PSG.

Kdyby se hlasovalo o nejsilnější supertým všech dob, který by dostal váš hlas?
Srovnávat jednotlivé éry je vždycky ošidné. Nedávno v televizi dávali záběry z mistrovství Evropy 1976. Můj sedmnáctiletý syn, který hraje za Slavii, to se zájmem sledoval a nakonec odtušil: „To bylo tehdy času a místa! Ten obránce gentlemansky počká, až si to útočník zpracuje, to se jim to hrálo!“ O něčem to vypovídá. Mám rád historii fotbalu, doba kolem Jana Koška mi voní dobovým tiskem. Byli to borci. Ale dnes by nevynikali. Konkurence je obrovská, vše jde dopředu, zdokonaluje se. Domnívám se, že kdyby bylo možné, aby si to konkrétní jedenáctky rozdaly napříč časem, vyhrál by takový turnaj nespíš anglický nebo španělský mistr z posledních let.