Místo gólů koncentrák. Čeští fotbalisté za války pomáhali odboji i hajlovali

Českoslovenští fotbalisté skončili na mistrovství světa 1934 druzí. Co mohli dokázat o pár let později, pokud by nepřišla válka?
Dá se to odvodit z toho, co vyprávějí pamětníci. A sice že kdyby se před mistrovstvím světa 1938 stihlo včas zařídit československé občanství legendárnímu útočníkovi a vídeňskému rodákovi Josefu Bicanovi, pak bychom měli ještě silnější nároďák než ve čtyřiatřicátém. Pravda je taková, že ve zmíněném roce 1938 se Československu formoval zřejmě nejsilnější útok, jaký kdy náš fotbal měl. I v následujících letech bychom se tak mohli opřít o opravdu hodně kvalitní sestavu. Bohužel – začala válka, takže se už nedozvíme, zda bychom se na nikdy neuskutečněném světovém šampionátu 1942 náhodou nedostali ještě dál než v Itálii 1934. Čili – jestli bychom se nestali mistry světa.

Někdy se říká: Nebýt války, pak by nejlepším fotbalistou historie nebyl Pelé, ale Bican. Není to přehnané?
Nedá se to vyloučit. Vycházejme z toho, co se dá vyčíslit: Z počtu vstřelených branek. Jakmile se nedávno dopočítaly všechny Bicanovy góly z nejvyšších soutěží v Rakousku, Československu a protektorátu, pak se doopravdy stal kanonýrskou jedničkou světové fotbalové historie. Právě za války byl v nejlepších fotbalových letech – když přišli Němci, táhlo mu na šestadvacet. Měl neuvěřitelnou smůlu, vzhledem k okolnostem se vlastně zúčastnil jediného světového šampionátu – roku 1934 si v mladičkém věku zahrál za Rakousko. O čtyři roky později už chtěl nastupovat za Československo, úřady mu ale nestihly včas vydat povolení.

Zatímco všichni spoluhráči cestovali do Itálie vlakem, Bican se přes Německo raději přepravoval letadlem, aby ho gestapo někde náhodou nevyvleklo z vagónu

Jak to, že se to nestačilo?
S ním to bylo komplikovanější. Po rodičích byl sice Čech, ale narodil se ve Vídni, do února 1938 tak zůstal rakouským občanem. Po anšlusu se z něj stal občan Říše, v dubnu 1938 požádal o československé občanství. Ani právníci se ovšem nedokázali shodnout, jestli k tomu jako bývalý rakouský občan nepotřebuje souhlas svého mateřského státu. Šampionát se hrál v termínu 4.–⁠19. června, Bican všechny formální podmínky splnil už v květnu. Zbývalo složit tzv. státo-občanskou přísahu a uhradit poplatek 300 korun. To všechno by se do mistrovství světa zvládlo, Němci ale jeho nově nabyté občanství zpochybňovali. Deník henleinovské strany ho dokonce obviňoval, že z pohledu německého práva musí být považován za dezertéra. A protože se mistrovství konalo ve Francii, tak se všichni báli, že by Bican při přejezdu německého území mohl být zatčen. Konečné a oficiální potvrzení, že byl vyvázán z původního státního svazku, z Vídně přišlo až 27. června. Po turnaji. Bican se německého postihu bál i následně, když se Slavií mířil k pohárovým zápasům do Itálie. Zatímco všichni spoluhráči cestovali k zápasu vlakem, on se raději přepravoval letadlem, aby ho gestapo někde náhodou nevyvleklo z vagónu.

Jaký byl jeho osud za protektorátu?
Právě tehdy vytvořil nejvíce střeleckých rekordů. V jednom ročníku měl víc gólů, než kolik jich dalo šest týmů nejvyšší ligové soutěže! Hned čtyřikrát se stalo, že za jediný zápas nastřílel sedm gólů. Tři branky dokázal soupeři nasázet i za pět minut. Bezprostředně po začátku protektorátu byl o Bicana velký zájem v zahraničí, chtěli ho ve Francii. Trochu s tím přestupem koketoval, definitivně jej odmítnul až v dubnu 1940, kdy se Slavií podepsal novou dvouletou smlouvu. Vzhledem k jeho rakouskému původu o něj projevovala veliký zájem německá reprezentace. Němci jinak start cizích sportovců ve svých výběrech odmítali, pokud se ale u někoho výjimečného dal dohledat alespoň papírový německý původ, pak byli ochotni učinit výjimku. Jako u polského fotbalisty Ernesta Wilimowského, jehož otcem byl německý voják, který padl za první světové války. Wilimowski se proslavil na mistrovství světa 1938, jelikož Brazílii vstřelil čtyři góly. Na rozdíl od Bicana nabídku říšského občanství přijal – v průběhu války reprezentoval Německo, musel se však smířit s tím, že se po jejím skončení už nikdy nepodíval do Polska; vlast ho až do smrti označovala za zrádce. Je třeba přiznat, že zmíněnou německou nabídku nebylo snadné odmítnout; přesvědčil se o tom i Bican.

Bylo to od něj odvážné, když odmítnul?
Bezesporu. Říšské kruhy za ním poslaly Rudiho Gramlicha, kapitána německé reprezentace z olympiády 1936, který za války působil nedaleko Prahy jako tělovýchovný instruktor. Pokud by Bican souhlasil, na oplátku by se mu dostalo mnohých výhod – mohl by hrát mezinárodně, jako říšský příslušník by měl vyšší plat a příděly. Samozřejmě by s tím souvisely i nevýhody, především by mu hrozil povolávací rozkaz. Bican se poradil se slavistickými funkcionáři a odmítnul. Obával se, že to bude mít nějaké dozvuky, k ničemu ale naštěstí nedošlo. Když se pak s Gramlichem v roce 1956 setkal při zájezdu Slavie do Stuttgartu, tak mu bývalý skvělý záložník přiznal, že ani jinou odpověď nečekal.

Je pravda, že se Bican za války zasloužil o to, aby se slavný reportér Laufer vyhnul koncentráku?
Říká se to, jen neexistují žádné přímé důkazy. Doložené je, že Lauferovi pomáhal přinejmenším potravinami a finančně. A ano – tvrdí se, že kvůli němu přispíval i na úplatky německým úředníkům. Dá se tedy usuzovat, že Laufer byl i díky Bicanovi jedním z mála občanů židovského původu, kteří válku přežili přímo v okupované Praze. Lidí, kterým mohl děkovat, bylo každopádně víc. Především šlo o jeho ženu Milku. Přestože na ni byl vyvíjen velký tlak, aby v tomhle smíšeném manželství podala žádost k rozvodu, odmítla to. Což Laufera zachránilo.

Laufer se koncentráku vyhnul, mnozí fotbalisté však ne. Čí příběh byste zmínil?
Nejslavnějším z nich byl asi Paul Mahrer, nejlepší židovský fotbalista u nás. Před válkou hrál za DFC Prag, Československo reprezentoval i na olympiádě 1924 v Paříži. Nacisty byl po okupaci zavlečen do Terezína, naštěstí přežil. Jedním z důvodů, proč to v jeho případě dobře dopadlo, byl podle jeho vlastních slov právě fotbal. I v Terezíně se totiž hrál, pořádala se liga – a fotbalisté reprezentující buď sklad nebo kuchyni měli přece jen snadnější přístup k potravinám. Do koncentračního tábora se dostal i Čestmír Vycpálek, předpokládaný Bicanův nástupce ve Slavii. Zatčen byl roku 1944 nejspíš kvůli nelegálnímu přechodu hranic. Věznili ho v gestapácké vyšetřovně Kounicových kolejí v Brně, v listopadu 1944 byl převezen do Dachau. Také přežil. Říká se, že na přímluvu již zmíněného Rudi Gramlicha.

Jiní fotbalisté ale v koncentráku zemřeli, slyšel jsem třeba o někdejším Pláničkově náhradníkovi Fritzi Taussigovi.
To je pravda. Taussig byl brankářem DFC Prag, který bohužel skončil v koncentráku Gliwice. Jeho jmenovec Jiří Taussig také chytal, rovněž velmi dobře. Před válkou působil v belgickém Beerschotu. I on byl internován, přežil však jak Terezín, tak následné utrpení v koncentračním táboře. Po válce hrál nejvyšší soutěž ve fotbale i v hokeji.

Bojovali někteří ligoví fotbalisté přímo na frontě?
V knize zmiňuji zajímavý příběh tří spoluhráčů ze Židenic. Jedním z nich byl obránce Karel Böhm, vídeňský rodák. Druhým záložník Štefan Pospíchal, taktéž původně Vídeňák. A třetím jejich kamarád František Novák. Židenice byly ve 30. letech velmi solidní mančaft, dvakrát v lize skončily třetí hned za Spartou a Slavií. O záloze Smolka, Pospíchal, Novák se říkalo, že je v Československu vůbec nejlepší. Okupace však do osudu zmíněných mužů zasáhla velmi tragicky. Böhm se za války zapojil do odbojového hnutí, nacisté jej odhalili a posléze popravili v berlínské věznici Plötzensee. Pospíchal se jako rakouský státní příslušník sice zabýval myšlenkou stát se Čechoslovákem, ale neučinil tak, ihned po začátku války proto narukoval do wehrmachtu a už roku 1940 padl ve Francii. Jeho spoluhráč ze zálohy Novák působil v Británii u RAF, v průběhu bojů zemřel kdesi nad Biskajským zálivem.

Našli se i mezi známými fotbalisty kolaboranti a udavači?
Mezi největšími jmény ne. A pokud přece, už to nesouviselo s fotbalem. Po válce byl například souzen a odsouzen protektorátní ministr dopravy a techniky Jindřich Kamenický, bývalý předseda Slavie a Českého svazu fotbalového. Podobný osud potkal i Jiřího Stříbrného, někdejšího předsedu Sparty. Co se týká samotných hráčů, ti mezi známými kolaboranty nefigurovali.

Kluby uměly zařídit, aby se jejich fotbalisté vyhnuli totálnímu nasazení v Říši. Oproti zbytku populace měli ligoví hráči též přístup k nedostatkovým potravinám

Jak se vůbec žilo fotbalovým hvězdám za protektorátu?
Měly pochopitelně jisté výhody. Jedním z prvních kroků protektorátních úřadů bylo zrušení profesionalismu. Ono skutečných profíků nebylo mezi českými fotbalisty tolik – svaz měl na začátku okupace přibližně 50 tisíc členů a pouze 455 se počítalo mezi profesionály. Už před válkou se navíc málokterý z nich živil skutečně jen fotbalem, většinou měli i civilní povolání. Když byl profesionalismus zakázán zákonem, kluby se hráčům o zaměstnání postaraly. Do práce musel nastoupit i Josef Bican – v Bánské a hutní společnosti vyřizoval německou obchodní korespondenci. Firmy hráčům samozřejmě umožňovaly určité úlevy, například je pouštěly na zápasy. Kluby navíc uměly zařídit, aby se jejich fotbalisté vyhnuli totálnímu nasazení v Říši. Oproti zbytku populace měli ligoví hráči též přístup k nedostatkovým potravinám, Sparta, Slavia a další městské kluby totiž začaly kvůli uvolněným termínům jezdit na venkov, kde byla honorářem výslužka v podobě mouky, krup, masa. Pokaždé podle toho, kdo byl mecenášem onoho vesnického soupeře. Dokonce začaly vznikat i tzv. proviantní jedenáctky. Výběry hráčů z různých klubů jezdily ve volných termínech po venkově, aby domů přivezly něco na přilepšenou.

Bylo to něco za něco? Museli fotbalisté kvůli svým výhodám přistoupit na nějaké kompromisy?
Ve srovnání s kulturou nebyl tlak protektorátních úřadů na sportovce tak nemilosrdný. Mnozí známí čeští herci včetně Vlasty Buriana byli přinuceni vystupovat v propagandistických skečích, po smrti Reinharda Heydricha se museli účastnit různých masových shromáždění. To se sportovců netýkalo, vedoucí Českého svazu fotbalového se lecčemus dokázali vyhnout. I fotbalisté museli pochopitelně od července 1941 před svými zápasy pozdravit obecenstvo árijským pozdravem. Pokud se ale podíváte na dochované fotografie, pak sami zjistíte, jak mnozí z nich nařízené hajlování bojkotovali, sabotovali ho, různě při něm švejkovali.

Odskákal to někdo z nich?
Většinou se to řešilo důraznější domluvou. Kupodivu. Bezpečnostní složky totiž jinak fotbal dost bedlivě sledovaly. Třeba po porážce u Stalingradu začalo na ligové zápasy některých týmů kontrolně chodit šedesát až osmdesát příslušníků gestapa. Kolikrát se v nejznámějších klubech snažili o získání slavných plejerů pro různé kolaborantské organizace. Už zmíněnému Bicanovi se všem podobným nástrahám podařilo odolat i díky tomu, že řada členů Slavie měla vyšší pozice na magistrátu či u protektorátní vlády, členem klubu byl koneckonců i ministr vnitra a pozdější premiér Richard Bienert. Slávističtí vedoucí se snažili chránit Bicanovu bezúhonnost, co to šlo. Souhlasili nanejvýš s tím, že Bican sem tam zaštítil fotbalové turnaje českých dělníků, kteří byli totálně nasazeni v Říši.

Když už jste zmínil politiky – třeba o Edvardu Benešovi se ví, že hrával za Slavii. Jaký ale měli vztah k fotbalu Heydrich a Hitler?
Heydrich byl velmi výkonným sportovcem. Vynikal v jachtingu, jízdě na koni, moderním pětiboji a především při šermu. Už před válkou se účastnil šermířského mistrovství Německa. V prosinci 1941 se dokonce stalo, že ho už jako zastupujícího říšského protektora povolali do šermířské reprezentace pro zápas v Budapešti. Maďaři byli tou dobou nejlepší šermíři světa, trojnásobní olympijští šampioni. Heydrich v původní nominaci nebyl, oslovili ho až po zranění jednoho z německých reprezentantů. Zejména v šavli byl skutečně vynikající, takže si ze zápasu s Maďarskem odnesl vůbec největší bodový zisk ze všech německých reprezentantů. K jeho vztahu k fotbalu toho moc neřeknu. I Hitler uznával spíš bojové sporty typu boxu a juda, na fotbale byl jedinkrát v životě.

Kdy?
Roku 1936 na olympiádě v Berlíně, kdy jej přesvědčili, aby přihlížel očekávanému vítězství Německa nad Norskem. Před utkáním navštívil reprezentanty v šatně. Dodnes se tvrdí, že i tréma z této návštěvy pak mohla za to, že Němci duel senzačně prohráli. Hitler nebyl s ryze pragmatickým přístupem k fotbalu sám, vyznával jej i Goebbels. Původně fotbal naprosto odmítal, protože šlo o britský vynález, navíc v něm působila řada činovníků židovského původu. Pak ale zjistil, jaká propagandistická síla se ve fotbale skrývá, tak názor změnil. Trval ovšem na tom, aby se němečtí sportovci utkávali s protektorátními soupeři jen v odvětvích, ve kterých mají navrch. Z roku 1941 je známý případ, kdy pražský Radiožurnál dostal povolení vysílat druhý poločas utkání Itálie–Německo jen pod podmínkou, že po půli povedou zástupci Říše. A jelikož vedli Italové, místo fotbalu se vysílala hudba.

I Češi dokázali ve fotbale Němce potupit. Třeba v červnu 1939 porazil výběr Prahy soupeře z Berlína 2:0. Jak nacisté reagovali?
Byl to malér. V tom utkání byli Češi jednoznačně lepší, už jeho průběh provázely nepokoje v hledišti, po fotbale to vyvrcholilo ve Stromovce potyčkou českých návštěvníků s vojáky wehrmachtu. K. H. Frank na to reagoval tak, že požadoval okamžitý zákaz všech sportovních podniků, čtrnáctidenní vazbu pro pořadatele zmíněného zápasu. Protektorátní vláda chvíli lavírovala, díky tomu se podařilo alespoň dohrát ligu. Později pod berlínským nátlakem skutečně na čtrnáctidenní zákaz sportu došlo. Sportovat se pak během protektorátu nesmělo ještě dvakrát – po Heydrichově příjezdu do Prahy a po jeho smrti.

Jinak byl ale fotbal pro české lidi jednou z mála povolených zábav.
Vždyť o něj byl během protektorátu také mimořádný zájem! Návštěvy enormně narostly, ve srovnání s předválečnou érou se zdvojnásobily, třeba na derby mezi Spartou a Slavií nepřišlo od listopadu 1942 až do konce války nikdy méně než 30 tisíc diváků. Český fotbal tedy za protektorátu paradoxně zaznamenal takový nárůst jako nikdy před tím. Zčásti proto, že řada jiných volnočasových aktivit byla zakázána. Ale i proto, že o fotbale se mluvilo jako o nejlidovějším, nejlevnějším sportu. Vstupenky i na nejlepší ligový fotbal stály deset korun, což bylo ve srovnání s předválečnými poměry pár drobných.

Současný český fotbal bojuje s korupcí. Znal ji i během protektorátu?
No jéje, ani tehdy to bohužel nebyla výjimka. Známá je například snaha dvou funkcionářů o ovlivnění plzeňského kanonýra Josefa Hájka. Vůbec největší tehdejší skandál vypukl ve Vlašimi, kde klub s ambicí postoupit do vyšší třídy ovlivňoval nejen rozhodčí, ale i funkcionáře, kteří je delegovali k utkáním. Tenkrát peníze mnoho neznamenaly, takže se uplácelo v první řadě potravinami. Český svaz fotbalový viníky potrestal, přesto bylo po válce činovníkům v čele s předsedou Rudolfem Pelikánem vyčítáno, že se měli ke korupčníkům zachovat přísněji. Funkcionáři se hájili docela logicky: Jelikož šlo o uplácení potravinami, tak pokud by se kolem toho udělalo opravdové haló, hříšníkům mohl klidně hrozit i koncentrák. A něco takového byste přece nepřáli ani fotbalovým podvodníkům.

Zdeněk Zikmund (56)

Autor nové knihy Bican proti Hitlerovi / Fotbal v protektorátu Čechy a Morava.
Mluvčí Českého hokeje, dříve pracoval i jako ředitel tiskového odboru ministerstva zahraničních věcí.
Zájmy: sport, literatura, historie.