Romain Grosjean vyvázl z hororového incidentu v Bahrajnu „pouze“ s popálenýma rukama. Teď na sociálních sítích ukázal, jak jeho konce horních končetin vypadají bez gázy. Zdroj: Profimedia.cz
Datum 29. listopadu si bude Romain Grosjean pamatovat jako den, kdy přežil. Pilot formule 1 v rychlosti přes 220 kilometrů za hodinu vletěl do bariéry a jeho monopost okamžitě vzplanul. Z ohnivého vězení se po nekonečných vteřinách dokázal dostat a odejít po svých. Při záběrech z Velké ceny Bahrajnu je třeba mluvit o zázraku. Ošklivou nehodu odnesl Francouz „jen“ popálenýma rukama, které teď poprvé ukázal bez gázových obvazů.
Nebýt ochranného rámu s názvem halo, který je součástí formule 1 od roku 2018, pravděpodobně by slovo zázrak nahradila tragédie. Právě ona konstrukce totiž zastavila svodidla před Grosjeanovou hlavou. Bezpečností prvky jsou naštěstí v dnešní podobě královny motorsportu na špičkové úrovni, a proto se dokázal jezdec stáje Haas vysoukat z torza svého vozu.
Hororový incident se neobešel kompletně bez následků. Když kamery zpětně ukázaly okamžik, jak Grosjean přeskakuje bariéru a utíká do bezpečí, máchal rukama. Dlouhé chvíle uprostřed plamenů způsobily popáleniny rukou – zejména levé. Ještě tentýž večer poslal pilot zdravici z nemocnice s ofačovanými konci horních končetin.
Nyní, po šesti týdnech od nehody, poprvé 34letý Grosjean ukázal, jak vypadají jeho ruce bez gázy. Na levé si zřejmě ponese připomínku toho, jak přežil, do konce života.
Nárazem do bariéry na bahrajnském okruhu Sakhir dost pravděpodobně skončila Grosjeanova kariéra ve formuli 1. Kvůli popáleninám nemohl zasáhnout do zbylých dvou závodů ročníku a už dopředu bylo avizováno, že on i jeho stájový kolega Kevin Magnussen po sezoně americký tým Haas opustí. V prestižním seriálu francouzský závodník působil dohromady deset let.
Co Grosjean prožíval při nehodě?
Grosjean už dříve popsal, co zažíval při nehodě: „Snažil jsem se z auta vysoukat vpravo, nešlo to. Zkusil jsem to samé vlevo, taky to vypadalo beznadějně. Byl jsem zaseknutý. Moje tělo na moment vypnulo. Říkal jsem si: ‚Tak dobře, má to tak být. Mám v duši mír, umírám.‘ Současně mě napadaly otázky: ‚Bude to bolet? Začne mi hořet nejdřív noha, nebo ruka?‘
Myslel jsem na to, že takhle to přece nemůže skončit. Ne teď. Viděl jsem všechno jen oranžové, všude plameny. Vybavil se mi speciálně Niki Lauda. A nechtěl jsem skončit jako on. Nejvíce jsem se bál o své blízké, hlavně o děti, ani ne tak o sebe. Viděl jsem smrt přicházet, takže jsem neměl jinou možnost, než se odtamtud dostat.
Nejdřív jsem se pokusil natočit helmu doleva, zdvihnout se, pohnout s ramenem. Nešlo to. Spodní končetiny jsem měl skřípnuté, musel jsem vyprostit nohu z uvízlé boty. Až když jsem ji vytáhl, zase jsem se pokusil stoupnout si. A sláva – teď už to šlo; z kokpitu jsem dostal ramena, potom i zbytek. Jakmile byla venku ramena, už jsem věděl, že se z auta vysoukám celý.“
