Poláci mi říkají, že je to u nich kvůli zákazu potratů jako ve středověku, říká Hadrava

Nejste ani politolog, ani sociolog, přesto Poláky skvěle znáte. Proto to můžete posoudit: Co se přihodilo, že tomuhle blízkému slovanskému národu přestáváme rozumět?
Neviděl bych to tak zle. Realita není vždycky tak ostrá, jak se na dálku může zdát. Že se Poláci staví ostře proti Bruselu? To přece někdy i my. Že se v jejich politice dějí věci, nad kterými zůstává rozum stát? To taky známe.

A že jsou na nás tak nabroušení kvůli dolu Turów?
Jednou jsem se na to ptal svých polských spoluhráčů a upřímně – bylo jim to úplně jedno. Od nás z města Jastrzebie-Zdrój je to 400 kilometrů daleko, lidi mají své starosti, nedoléhá to na ně. Omezením či zastavením provozu dolu Turów budou biti pochopitelně především ti, kteří žijí v jeho bezprostřední blízkosti. Doly zaměstnávají mnoho lidí z okolí, práci dávají nejen horníkům, ale i řadě navazujících firem. O živobytí jde obrovskému počtu osob. Takže pro ně mám do jisté míry pochopení.

V kraji kolem Turówa se teď prý o Češích nemluví hezky. Na některých restauracích visí cedule „Čechy neobsluhujeme“.
Myslím, že drtivá většina obyčejných Poláků takhle nesmýšlí. Sice mezi námi existují neshody, pořád nás ovšem berou jako bratry. Upřímně – spíš jsme to my, kdo se na ně často dívá skrze prsty. Každý polský řidič na české silnici je předem považovaný za hrozbu. Hned se říká: „Ježíš, co tady ten Pšonek dělá?“ Nebo věčné shazování polských potravin… Zrovna v tomhle to tedy funguje i obráceně – Poláci si rádi dělají legraci z našeho smažáku, kroket a kofoly.

Vážně?
Ono jim to chutná, jenom se smějí, že bloček eidamu dáme do trojobalu, usmažíme a máme hotové jídlo. Obecně si myslím, že bychom měli být ve vztahu k Polákům pokornější. Je to pár let zpátky, co jsme si všichni dělali srandu z polských cest a dálnic. Dneska? Kam se na ně s naší D1 hrabeme… A takových příkladů by se našlo víc. Polsko se dynamicky rozvíjí. My tuhle fázi zažili dříve, teď jsme se propadli do jakési zvláštní stagnace.

Jenže i Polsko má své problémy. My Češi možná vůbec nejvíc nechápeme tamní přístup k potratům.
To je pravda, nedávno zavedená opatření proti interrupcím vyvolávají i v samotném Polsku velké vášně. Demonstruje se kvůli tomu v ulicích a na náměstích. Dříve byla interrupce přípustná při naplnění alespoň jedné ze tří možných podmínek: V případě znásilnění a incestu, pokud těhotenství ohrožovalo zdraví matky, případně když bylo jasné, že je plod poškozen a nevyvíjí se, jak má.

Podle nejnovějších polských zákonů už však třetí zmíněný důvod pro potrat není legální. Takže víc než kdy jindy záleží na tom, jak to konkrétní lékař posoudí. Což je problém: Lékaři na každé klinice, kde byly dosud potraty prováděny, si je najednou dvakrát rozmyslí. Nastane například situace, kdy je plod poškozený a život matky být ohrožen může, taky ale třeba nemusí. Jak se k tomu lékař postaví? Dost možná se bude bát zpětného postihu, takže se interrupce neprovede.

A hrozí, že to dopadne zle.
To se už stalo. Jistou třicetiletou ženu postihla sepse, jelikož v nemocnici donekonečna čekali, až plod v její děloze odumře. Kvůli tomu zemřela i ona sama. Hrůza… Kam se vytratila Hippokratova přísaha? Doktorovi má přece vždycky jít v první řadě o zdraví pacienta. Pokud jim ve špitále zemře matka jen proto, že se lékař bál, aby nepřišel o byznys, je to šílené. Moji polští kamarádi říkali, že jim to přijde jak ve středověku.

Protipotratové zákony nechápou?
Nikdo z nich s nimi nesouhlasí. V mladší polské generaci nevím o nikom, komu by se to zamlouvalo. Lidem vadí vměšování církve do rodiny i do politiky. Polsko je pochopitelně hodně katolický stát, mnoho lidí je zde nábožensky založeno. Přesto se spoustě místních nezamlouvá, že se jejich vláda ve 21. století chová jak ve středověku. I od manželek a přítelkyň polských spoluhráčů vím, že si o tom myslí své.

Co vám říkaly?
Třeba že se kvůli tomu hádají se svými rodiči, kteří zmíněná opatření naopak podporují. Ono je to složitější. Příští rok jsou v Polsku parlamentní volby a tohle rozdělení společnosti se při nich jistě projeví. Se současnou vládou je sice nespokojeno plno mladých, má však výraznou podporu u starší generace.

Čím to je?
Vláda si občany nad padesát let získává různými populistickými rozhodnutími, kupuje si je zvyšováním důchodů. Kluci v týmu si proto myslí, že se v tomhle zřejmě ani po volbách nic moc nezmění. Mně do toho nic není, jsem Čech. Ale je mi jich líto. Dřív spousta polských žen jezdila na potraty do Česka a Německa. Teď se v Polsku přísně kontroluje i tohle. Zavedl se registr rodiček, do kterého se dostane jakákoliv dívka, o níž lékař zjistí, že je těhotná. Pokud při další návštěvě těhotná není, okamžitě se spouští pátrání po tom, co se stalo. Zda to bylo samovolně, nebo jestli jí od toho nepomohl nějaký doktor. Hrozí za to nekompromisní postih.

Velká podpora drakonických opatření se v Polsku často spojuje s náboženstvím, vždyť ke katolické církvi se nedávno přihlásilo zhruba 90 procent obyvatel. Nedá se to ale vysvětlit ještě něčím jiným?
To se mi hodně těžko posuzuje. Je ale pravda, že v Polsku zástupci mladé a střední generace už tolik do kostela nechodí, tak třeba to má nějaký vliv i na jejich smýšlení o potratech.

Namítnu – volejbal jste hrál i v Itálii, kde v Boha též věří kdekdo. Italové jsou však k potratům daleko vstřícnější, mají u nich většinovou podporu, zákon je nezakazuje.
Máte pravdu, úplně všechno se asi nedá svádět pouze na víru. Itálie je obecně v mnohém progresivnější, benevolentnější, drží krok se zbytkem západní Evropy. U Poláků – marná sláva – se stále projevuje i jisté mentální dědictví po komunistickém režimu. Stejně jako u nás, byť v Česku to třeba znamená jiné konkrétní dopady.

Zase jsme u toho, že máme s Poláky stále hodně společného.
Rozhodně. Možná jsou jen více nacionalističtí, hrdí na svůj národ. To nám občas chybí. Často fandíme jen tehdy, pokud se vyhrává. Je v nás hluboko zakořeněné švejkovství, jsme na něj dokonce hrdí. Konkrétně ve sportu přitom moc nepomáhá. Ne všechno se dá okecat, obejít. Tenhle náš přístup pochopitelně vyplývá z historie, jako národ jsme byli bohužel hned několikrát sraženi na kolena. Zkušenosti od Bílé hory až po srpnovou okupaci z roku 1968 se na nás stále projevují. Přesto bych rozhodně neměnil. Jsem rád, že jsem Čech. A těší mě, že si nás jako národa váží i v Polsku, kde jsem při předchozím angažmá strávil čtyři roky a kam jsem se po roční italské štaci v létě zase vrátil.

Čím je Polsko pro vás osobně?
Mimo jiné ideálním místem, kde hrát volejbal. Můj sport je tam popularitou na úrovni fotbalu, na naše zápasy chodí tisíce lidí. Na návrat do Polska jsem se obrovsky těšil. Při angažmá v italském Lube jsem si to představoval jinak, původně jsem čekal, že si zahraju víc. Vyhráli jsme sice pohár i ligu, jelikož jsem ale na hřišti nestrávil tolik času, nemělo to pro mě takový náboj. Zklamalo mě to. V Polsku jsem proti tomu vyloženě spokojený. Hraju blízko českých hranic, mám daleko větší zápasové vytížení, tým i kolektiv jsou super, jde nám to. Dost mi pomáhá, že se za ty roky už bez problémů domluvím polsky.

Je pro Čecha těžké si ten jazyk osvojit?
Ani ne, hodně slov je podobných. I když to taky má svoje… Poláci třeba o češtině tvrdí, že jsme při mluvení intonačně strašně emotivní. Oni to naopak při řeči jedou furt stejně. Neznat konkrétní slova, vůbec neodhadnete, zda právě někoho chválí nebo kritizují.

V kabině se ale asi nebavíte jen polsky, tým máte složený hned z několika národností.
Pravda. Já si díky volejbalu průběžně zlepšuju jak polštinu, tak angličtinu, francouzštinu, italštinu. Člověk ani nepotřebuje brát lekce, úplně mu stačí pohybovat se v týmovém kolektivu. Třeba španělštinu umím jen okrajově, o francouzštině si ale dovolím říct, že ji zvládám dobře.

Alespoň jste se mohl vysmát svým francouzským spoluhráčům, olympijským vítězům, že jste je s českým týmem dokázali překvapivě vyřadit na zářijovém mistrovství Evropy.
To byla senzace. Francouzští kluci z toho sice nebyli šťastní, ale vzali to. Jenom si mě dobírali: „Hlavně abyste takhle hráli i proti jiným!“ Na mistrovství nám pak fandili. Škoda, že jsme ve čtvrtfinále vypadli se Slovinci, jinak bychom v boji o medaili narazili na polský nároďák. A to by bylo velké. Teda – ono to bylo velké i takhle. Když vás v ostravské hale žene vpřed šest tisíc fanoušků, hraje se vám úplně jinak. Na to nikdy nezapomenu.