„Valí se to jako smrad, hektolitry kalného sajrajtu, směs bahna, stromů, odpadků, laviček z parku, kusy všeho možného, co kdysi někomu patřilo,“ popisuje živelní katastrofu v Opavě tamní básník a hudebník Jan Kunze. „Ostravice, tedy voda v ostrém proudu. Ta řeka dala jméno i celému městu,“ přemítá o rozvodněném symbolu Ostravy spisovatel a loňský držitel prestižní ceny Magnesia Litera Petr Hruška. Redakce CNN Prima NEWS požádala literáty i další umělce ze zaplaveného Ostravska a Opavska o první reakce na nezkrotnou stoletou vodu.
Hasiči popisují záplavy v Moravskoslezském kraji realisticky, informace opírají o tvrdá data. Politici uklidňují veřejnost a nenápadně také sbírají body před krajskými volbami, zato spisovatelé vykreslují řádění vodního živlu emotivními obrazy.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Totální devastace, popsal primátor Opavu po povodních. Voda zničila halu i historický areál
Tah delfínů zatopenou Ostravou
„V noci se městem hnala řeka. Těžké hřbety vln připomínaly tah zešílených delfínů, vletěly do světel nábřeží a okamžitě mizely dál ve tmě,“ popisuje pro CNN Prima NEWS přední český básník Petr Hruška, který žije v historickém středu Ostravy. Tedy na břehu rozběsněné řeky Ostravice, zatímco od západu k centru pomalu postupovala voda z Odry.
Hruška byl silou obou hlavních ostravských toků znova překvapen, i když už v roce 1997 zažil, co tyhle řeky dokážou v jeho rodném městě napáchat. Třeba Hlučínskou ulicí ve čtvrti Přívoz, která je nyní opět zaplavena, se před 27 lety hnala řeka vysoká 2,4 metru. A to rovnou po tramvajových kolejích. Bezprostřední zápis ostravského básníka o záplavách v září 2024 pokračuje takto:
„Stoletá voda se divoce řítila městem. Hrnula se nocí, nezjednaným a neužitečným pohybem směřovala – pryč. Ten chvat, tmavé tělo vody do tmavého těla noci, řeka ženoucí se městem nic nezanechávala. Vítr serval dráty deštníku, zahodil jsem ho. Chtěl jsem myslet na nebezpečí, vytopené domovy, zničené cesty, vyvrácené stromy, ploty, sloupy, ohrožené lidi a zvířata. Ale jenom jsem hleděl na ohromnou spěchající vodu mizející ve tmě – jako děcko. Proboha, kolik mi je?“
Zatopené auto v Ostravě, ulice Marianohorské. (14.9.2024) Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Dvě stoleté povodně za 60 let
Petru Hruškovi je 60 let, ale v Ostravě už zažil dvě stoleté povodně. Někteří historikové dokonce v obou případech mluví o pětisetleté či tisícileté vodě. Něco tu nesedí, když se tak velké záplavy objevují ve stále častějších periodách. Matka příroda má nějaký problém. A nejspíše s civilizací...
Ostravice, která těsně protéká kolem nejstaršího ostravského chrámu sv. Václava ze 13. století, něco výhružného nese už ve svém názvu. „Řeka se vrací ke svému jménu: Ostravice, tedy voda v ostrém proudu. Ta řeka dala jméno i celému městu, Ostrava tedy mělo být ostré, prudké město. A často jím za mého života taky bylo,“ dumá básník Hruška, mimo jiné nositel Státní ceny za literaturu z roku 2013.
Hruška je také autorem básnické sbírky Auta vjíždějí do lodí. Teď v Ostravě mnoho aut vjelo přímo v ulicích města do řeky, kde pak řidiči museli nepojízdné vozy zanechat svému osudu.
Voda se valí jako smrad
„Voda je všude, kam se podíváš. Valí se to jako smrad, hektolitry kalného sajrajtu, směs bahna, stromů, odpadků, laviček z parku, kusy všeho možného, co kdysi někomu patřilo. Hladina se zvedá, proud nabírá sílu, město se topí a volá o pomoc,“ zaznamenává bezprostřední pocity opavský básník, textař a hudebník Jan Kunze (např. v kapelách KOFE-IN a Munroe). Opava stejně jako v roce 1997 patří k nejpostiženějším místům v republice.
Kunze pokračuje: „Vypadá to hrozně, jako nějaký konec světa. Volám bráchovi. ‚Jo, už to máme v baráku,‘ říká mi. Sklepy jsou plné vody. A teď už to teče ulicemi. Barák je starý, kdo ví, jestli to přežije. Brácha má k vodě blízko, dělá v tom. Do telefonu mi říká: ‚Ty vole, kdyby postavili tu přehradu v Heřminovech, měli na to 27 let! Jenže nepostavili nic. Politici si to mezi sebou přehazovali a lidi nechtěli prodat pozemky. A teď je to tady.‘“
Policie v pondělí 16. září zveřejnila letecké snímky Ostravska, které byly pořízeny téhož rána. Zdroj: Policie ČR
Ignorace politiků a magické uhranutí
A teď je to opět tady! Některé protipovodňové stavby se sice podařilo realizovat, mnohé se ovšem nechaly takzvaně „plavat“. Svým způsobem nikdo vážně nepočítal, že se záplavy z konce devadesátých let ještě mohou zopakovat. Stoletá voda je stoletá voda, další podobné povodně už nikdo během svého aktivního života prostě neočekával.
Ani v zaplaveném ostravském Přívoze či v Nové Vsi, kde žádné protipovodňové zábrany nikdo nepostavil. A tak se obě čtvrti ocitly pod vodou. Hádali se politici, až řeky opět vytekly do měst. Bezpečně bylo v minulých dnech jen vysoko nad koryty.
„Jsme na kopci, odkud voda steče. Proteče Sovincem a zmizí. Včera jsem však byl v Třeštině, vesnice u Mohelnice, a tam jsem viděl krajinu pod vodou. Projížděl jsem nočními obcemi a všude měli hasiči pohotovost. Bylo to až magické,“ reaguje na prosbu CNN Prima NEWS o komentář světoznámý fotograf Jindřich Štreit. Skvělý dokumentarista, který zaznamenal již povodně v roce 1997.
Vzpomínka z Českého Těšína na rok 1997
Dramatické zprávy přicházely o víkendu i z Českého Těšína, silniční spojení s Polskem ale nebylo přerušeno. Navíc je to dnes schengenský prostor, hranice je propustná i bez pasů a občanských průkazů. Při povodních v roce 1997 to ještě byla ostře střežená čára, která ovšem dávala práci mnoha přenašečům alkoholu z české na polskou stranu. Říkalo se jim mravenci. Spisovatel a režisér Národního divadla moravskoslezského Janusz Klimsza tehdy žil v Českém Těšíně hned u hraničního mostu, který povodeň uzavřela.
Alkohol přenášela i Božena. „Byla to žena neurčitého věku, vyžilá, zdevastována chlastem a bůhvíjak složitým životem. Stála schoulená v oné řece z nebes, promočená na kost. Postoupil jsem těsně k ní a v hukotu řeky jsem uslyšel, že se modlí. Modlí se o to, aby byl zachován její pracovní nástroj a existenční nutnost. Aby voda neodnesla most, přes který nesčetněkrát denně přenášela krosnu vyskládanou lahvemi hanácké vodky myslivce a rumu,“ líčí Klimsza pro CNN Prima NEWS, co před 27 lety zažil v Českém Těšíně.
Záchranné akce hasičů na sídlišti Kateřinky v Opavě, které postihla přívalová voda (fotografie z 15. 9) Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Od wehrmachtu k záplavám
„Zbožná přání ‚ať už to skočí, ať už to skončí‘ jsou k ničemu. Jen mraky, vítr, lijáky a displej mobilu nabízející stále se opakující peklo v podobě žlutočervených vln, které se valí kupředu. Za okny mračna deště a stoupající hladiny čehokoliv,“ sugestivně popisuje kulminující řeky na Opavsku a Ostravsku spisovatelka Eva Tvrdá.
Tvrdá je v regionu populární autorkou, která v literatuře otevřela poválečný příběh takzvaného Hlučínska. Regionu mezi Ostravou a Opavou, který v letech 1742 až 1920 a znova mezi roky 1938 až 1945 patřil k Německu. A i když tamní muži museli na frontu v uniformách wehrmachtu, poválečný odsun na ně nebyl uplatněn.
Teď Hlučínskem protekla běsnící řeka Opava, která za sebou zanechala šílenou spoušť. A voda z této řeky se dostala až na dotek přízemního domku v Hlučíně, v němž žije jeden z posledních veteránů wehrmachtu Josef Bialas (ročník 1927), jehož válečný příběh už CNN Prima NEWS zaznamenala.
Eva Tvrdá ve svém díle mapuje právě osudy hlučínských veteránů, teď se ale soustředí výhradně na vodu: „Voda v ulicích, v prolukách, v zahradách, na polích, v potocích i řekách se stává novými řekami a jezery, která krajinu změnily v nepřátelské území.“
Z nepřítele opět přítel
Až se řeky vrátí do svých koryt a zahladí se i všechny škody způsobené běsnícími vodami, stane se i krajina znova přátelským územím a povodeň ze září 2024 jen historickou událostí. Stejně jako ta ze srpna 1997. Pro dějiny tu pak zůstanou svědectví pamětníků, videa, fotografie, reportáže či kronikářské záznamy. A také umělecké reflexe...
