Tvrdí o sobě, že není snad nic, na co by si svýma rukama netroufl. Starou oprýskanou kuchyňskou váhu změní k nepoznání, že byla lepší než nová z výroby. Ze sériové motorky vykouzlí „Chromajzla“, blýskající se unikátní kousek. A ze sedačky bojového letounu udělá netradiční kancelářské křeslo. Nyní předvede Alexandr Holub, kterému nikdo neřekne jinak než Lexa, své umění v soutěži televize Prima Dream team – mistři dílny.
Stal se inženýrem strojařem a stroje provázejí celý jeho život. Ať už ty, které potřebuje ke své práci či koníčku, nebo ty, které přeměňuje k obrazu svému či z nich dělá opět funkční zařízení.
Nejraději však dělá se dřevem, protože víkendy a prázdniny trávíval na chatě uprostřed lesa. A už jako malý po večerech vyřezával dřevěné šperky.
Alexandr „Lexa“ Holub
Český designér, strojař, restaurátor starých strojů, také truhlář. Narodil se v Jičíně, ale od narození žije v Praze, kořen má též na Vysočině a v Podkrkonoší.
Vystudoval Strojní fakultu na ČVUT v Praze, obor Konstrukce motorových vozidel.
Vlastní firmu Lexani Racing, specializující se na úpravy motorových vozidel, je dlouholetým dovozcem disků OZ Racing pro osobní a závodní automobily.
Mezi koníčky řadí automobily, motocykly, design nábytku, restaurování starých strojů, přírodu a její aktivní ochrana.
Jak sám upozorňuje, tak v tradičním stylu. „Nikoli ty nesmyslné protesty, ani se nikde nelepím k asfaltu,“ přibližuje Lexa.
Je mu 53 let, ženatý, má dvě děti.
„Na dřevo jsem zvyklý. Navíc krása a rozmanitost dřeva je úžasná a samozřejmě se dobře opracovává,“ říká v rozhovoru pro CNN Prima NEWS Alexandr Lexa Holub a vypráví o tom, jak se dostal do soutěže, která startuje v pondělí 10. ledna na Primě.
Co nejzvláštnějšího jste vyráběl do českých kanceláří?
Nevím, jestli je to nejzvláštnější, ale rozhodně hodně zajímavé bylo křeslo, nebo chcete-li kancelářská židle vyrobená z katapultu ze stíhačky. Snad by mělo být z letounu F16.
Sám o tom křesle mluvíte jako o stíhačce v pracovně. To vás napadlo jen tak? Nebo to bylo na zakázku?
Bylo vyrobené na zakázku pro aero firmu, ale jako bývalému leteckému modeláři mi je toto téma blízké, takže jsem věděl, do čeho jdu a co chci vytvořit. Nejtěžší bylo sehnat ten základ. Armády si to většinou udržují mimo civilisty, takže sedačka s deaktivovanou patronou přiletěla až z Jihoafrické republiky.
Jaký je vlastně poměr vašich děl na zakázku a těch z vlastní hlavy?
Všechno je z mé hlavy. Nedělám toho řemeslníka, kterému přinese někdo obrázek a chce to přesně tak vyrobit. To by mne nebavilo a takové zakázky většinou odmítám. Často se ale stává, že někdo má nějakou představu, kterou potom společně rozvineme.
Dokážete vybrat jednu věc, na kterou jste obzvlášť pyšný? Kterou byste se vždy pochlubil?
To je těžká otázka. V průběhu času se vyvíjím a rovněž se postupně mění mé zaměření. Takže vlastně neumím vybrat jednu věc. Pro každou dobu nebo obor je to něco jiného.
Vaší specialitou jsou stoly. Jídelní, kancelářské, ale i tzv. obývákové. Kde na ně berete nápady? Případně inspiraci?
Nyní se opravdu zaměřuji na stoly a když to situace dovolí, tak na tématické stoly. To znamená, aby se do konečného díla promítnul buď interiér, do kterého je určený, či styl a hobby zadavatele, ať už je to surfař, motorkář, milovník přírody nebo třeba rybář. No a velký prostor je u firem, kde se často jako základ používají motivy nebo i konkrétní části výrobků.
Všechno je z mé hlavy. Nedělám toho řemeslníka, kterému přinese někdo obrázek a chce to přesně tak vyrobit. To by mne nebavilo a takové zakázky většinou odmítám.
Kopírujete je také někdy?
V dnešní době internetu a médií, kdy se na vás ze všech stran hrnou obrázky naprosto cíleně z vašeho oboru se ta inspirace přímo nabízí. Takže ano, beru inspiraci i od jiných výrobců. Není to ale prosté kopírování. Spíš náměty a zajímavá řešení, která ale použiji svým způsobem.
Co si o kopírování či opisování myslíte?
Kopírování jako takové, když někdo přijde a vyfotí si moje dílo se slovy, že mu to truhlář u nich na vesnici podle toho obrázku vyrobí za půlku, tak to mne samozřejmě štve. Jinak je ale normální, že od sebe tvůrci částečně opisují, ale když do díla vkládají i svoji invenci, tak je to v pořádku.
Dá se vůbec ještě vymyslet něco zcela nového, originálního? Prostě prvotinu?
V tomto oboru už bylo vymyšleno asi všechno, takže vymyslet něco zcela nového asi nejde. Navíc je svět globálně propojený a když včera někdo něco vymyslel v Austrálii, dnes už o tom čtete na internetu i u nás. Takže spíš jde o zpracování tématu, použití nových nebo nezvyklých technologií a nebo zatím nepoužité propojení oborů.
Máte něco takového v hlavě? Čím byste chtěl překvapit? Udivit?
V hlavě nosím spoustu informací a nápadů, které někdy i jen podvědomě nasávám do sebe z okolí. Nemyslím tím hotová díla, ale různé výjevy třeba z přírody, staré stroje v rozpadlých továrnách, a nebo třeba použití nové technologie, která ještě před pár lety neexistovala. Mám v hlavě jeden projekt, který udiví asi dost lidí, i když už samozřejmě něco podobného někde vzniklo. Udělám si to ale po svém.
Co by to mělo být?
Bude to samozřejmě stůl, ale speciální. Je to hodně pracné a asi se to nepovede napoprvé. Nechte se překvapit.
Je něco, na co byste si netroufl?
V zásadě není, nebojím se ničeho. Ono to není jen o tom, že musím vše udělat svýma rukama, ale najdu si většinou toho nejlepšího v oboru, aby byl výsledek ne na 100, ale na 150 procent. (Smích) Prostě lepší, než byste čekali.
V hlavě nosím spoustu informací a nápadů, které někdy i jen podvědomě nasávám do sebe z okolí. Nemyslím hotová díla, ale výjevy z přírody, staré stroje v rozpadlých továrnách, a nebo použití nové technologie, která ještě před pár lety neexistovala.
S jakým materiálem pracujete nejraději? A proč?
Mám rád dřevo, protože jako dítě jsem trávil celé prázdniny a každý víkend na chatě uprostřed lesa, kde jsme měli malou truhlárnu a po večerech jsem u krbu vyřezával dřevěné šperky. Takže jsem na tento materiál zvyklý. Navíc krása a rozmanitost dřeva je úžasná a samozřejmě se dobře opracovává. K tomu se pak vážou přírodní materiály jako kůže. Ovšem ze své profese konstruktéra a designéra motorových vozidel se spíše orientuji na kovy. Takže i ty umím zpracovat a díky tomuto strojařského vzdělání vím jakou technologii a postupy zvolit. No a samozřejmě kompozity a pryskyřice, které jsem si zase osvojil při stavbě letadel a designových úpravách automobilů.
Jaký materiál je naopak nejhorší na zpracování?
Pro mne osobně je to asi sklo. Sice ho umím uříznout podle pravítka, ale to je asi tak všechno. Bojím se toho, že popraská, rozbije se. Proto spolupracuji s lidmi, kteří jsou, co se týče skla kouzelníci.
Jsou častějšími zadavateli muži, nebo převažují ženy?
Když se jedná o soukromý interiér, jsou zadavatelky téměř výhradně ženy. Ovšem muži pak řeší technické a hlavně finanční otázky. U interiérů pro firmy je to tak půl napůl.
Jde o dárky? Nebo dekorace kanceláří či bytů?
Nábytek jako klasický dárek pořizuje málokdo. Když už, tak se jedná spíš o překvapení. Dárky ve formě, jak je známe my, jsou z mojí produkce jiné věci než nábytek. Obrazy, dekorace, ale hlavně personifikované dárky.
Jako například?
Představte si, že jste pozvaní na oslavu jubilea k úspěšnému člověku, co v podstatě všechno má. Co mu přinesete? Další drahý koňak, který uloží k ostatním a za 10 minut ani neví od koho byl? Lepší je nějaký dárek, ve kterém je vtisknuté něco z jeho osobnosti. Tam ten obdarovaný ocení, že se nad ním někdo zamyslel. Může jít o hodiny, šachovnici nebo třeba o velmi populární krájecí prkýnka, do kterých zakomponuji podpis, grafiku, symbol nebo datum. Mnohokrát jsem dostal zpětnou vazbu, že takový dárek byl i po letech stále na očích, používaný a dotyčný si přesně pamatoval od koho byl. A klidně to mohl být finančně jen zlomek zmiňovaného koňaku za desítky tisíc.
Je česká společnost už natolik vyspělá, že si lidé uvědomují, že skutečně dobrá řemeslná práce má svou hodnotu a ty věci „něco“ stojí?
Ano, naštěstí už ano. Trvalo to ale dlouho a subjektivně mám pocit, že ten zlom nastal po odvanutí poslední ekonomické krize. Samozřejmě ještě najdete, zejména na sociálních sítích, chytrolíny, kteří si myslí, že stejnou práci udělají v kočárkárně z překližky a za čtvrtinu ceny. Ale už existuje dostatečně velká množina zákazníků, která poctivé řemeslo ocení.
Nenapadlo vás se prosadit na západ do Česka, kde byste za vaše díla zřejmě inkasoval větší peníze?
Občas zakázku ze zahraničí dostanu, ale cíleně je nevyhledávám. Je to asi dáno i mojí leností v komunikaci a také tím, že design a tvůrčí práci dělám zejména pro radost. Jakmile bych obsáhl půl světa, už bych si musel najmout zaměstnance, továrnu a sklouznul bych zase k manažerské funkci na plný úvazek, a to by mne už nebavilo.
Mnohokrát jsem dostal zpětnou vazbu, že takový dárek byl i po letech stále na očích, používaný a dotyčný si přesně pamatoval od koho byl. A klidně to mohl být finančně jen zlomek zmiňovaného koňaku za desítky tisíc.
Vy však jen nevyrábíte, ale také restaurujete staré stroje či upravujete motocykly. Je toto největší zábava?
Restaurování starých strojů je zatím především koníček, který vznikl tak, že jsem si chtěl jednou na Silvestra nakrájet sušenou šunku na tenké plátky. A protože jeden můj dědeček byl ředitel obchodní akademie, ale ten druhý řezník, tak jsem si vzpomněl, že měl nějaký červený stroj. Začal jsem ho shánět po bazarech. Až jich nakonec mám 28. Jenže pozor, nejsem sběratel! Jen jsem tam ty krásné stroje nemohl nechat. Takže teď je moje ambice taková, že si nechám jeden nebo dva nejmilejší kousky, a zbylé prodám. Už mám frontu zákazníků, převážně z řad známých, kteří na tyto stroje čekají. Zrestaurování takového stroje ale trvá více než rok a ceny těch raritních kousků šplhají až ke 30 tisícům dolarů (660 tisíc korun, pozn. red.). Ono to není jen o tom ho vykoupat v „jarové vodě“ a nastříkat sprejem. Je tam mnoho úskalí. Ty stroje někdy vypadají jako vytažené z potoka, jsou neúplné, ale hlavně se musí udělat dokonale, a to včetně těch chybějících částí.
Je to tedy obživa, která se stala koníčkem? Či spíš obráceně, že se z koníčku stala práce?
Většina mých profesí vznikla tak, že nejdříve byla koníčkem a pak se stala zaměstnáním. Takto jsem se dostal nejdříve k designu a úpravám automobilů. Pak jsem začal jezdit na motocyklech a rovněž jsem je začal upravovat a dodávat na ně doplňky. No, a protože to vždy pojmu velkoryse, vznikaly tehdy v mojí firmě zajímavé kousky, které i dnes po více než deseti letech stále budí rozruch. To je příklad celochromové motorky, na které je však i spousta technických vychytávek.
Kolik máte doma zařízení, strojů?
To by se těžko počítalo. Jak jsem již zmiňoval, mám pro staré stroje jakožto strojař slabost. Takže jsem zachránil několik strojů před šrotištěm. Navíc ty původní litinové stroje mají úplně jinou pevnost a tuhost než novodobé svařence z plechů. Samozřejmě se hodí spíš pro nárazovou a kusovou výrobu než do moderního provozu. Mám například obrovskou, skoro tři metry vysokou, litinovou pásovou pilu z roku 1907. Ano, pamatuje ještě císaře pána (smích), kterou jsem zachránil před kovošrotem. Původně mi jí bylo jen líto, ale po zrepasování, seřízení a úpravě na pohon elektromotorem a ne parním strojem, je to úžasný a přesný stroj, který používám denně. Takových strojů mám více na obrábění dřeva i kovů. Ale aby to nevypadalo že jsem zamrznul ve století páry, mám rovněž moderní CNC frézku, laser, plasmovou řezačku nebo TIG svářečky. Právě ta kombinace starého a nového je unikátní.
Jak vlastně děláte ty nejnáročnější úkoly?
Díky tomu, že nemusím moc řešit efektivitu velkovýroby, tak zvolím kroky podle svých podmínek a možností. Něco by se jistě dalo vyrobit rychleji, ale třeba to budu dělat jen jednou v životě, tak nemá smysl hned kupovat pětiosého robota. I když stroje a nástroje miluju, takže mám spoustu i pro mne „zbytečných“ strojů. No a samozřejmě spolupracuji s těmi nejlepšími. Nepotřebuji všechno vlastnit, takže třeba kalírnu na čtyřmetrové skleněné tabule si kupovat nebudu. Asi. (Smích)
Přihlásil mne kamarád, který je velkým fanouškem mého díla. Samozřejmě finální přihlášku jsem musel potvrdit sám a jako správný ješitný chlap jsem to udělal. Po dlouhých měsících doma v kanceláři a doma v dílně jsem se nudil.
Startuje nová soutěž televize Prima s názvem Dream team – mistři dílny. Jak jste se do ní dostal? Přihlásil jste se sám?
Přihlásil mne kamarád, který je velkým fanouškem mého díla. Samozřejmě finální přihlášku jsem musel potvrdit sám a jako správný ješitný chlap jsem to udělal. No a že jsem jeden ze 12 lidí, kteří byli vybráni ze 600 šikovných uchazečů, mi pochopitelně lichotí.
Chcete nebo potřebujete se zviditelnit?
Nemyslím si, že by v pořadu podobného typu byl prostor pro nějaké velké řemeslo nebo pečlivost, ale předvést některé ze svých dovedností je fajn. Dozví se o mne více lidí a vyhledají si moji práci na internetu. Pak třeba přijde ta zakázka, kterou nosím v hlavě a zatím nemám důvod ji realizovat. Všechny mé výrobky se mi domů nevejdou. Tak je ideální vyrábět unikáty pro ostatní a zkusit vždy něco nového.
Nebo se jdete spíš jen pobavit a ukázat, jak se pracuje třeba se dřevem?
Hlavním důvodem nejspíš bylo to, že jsem se po dlouhých měsících doma v kanceláři a doma v dílně nudil. Já jsem na home-office totiž už pět let. Ačkoli stárnu, potřebuji čas od času nějaké nové vzruchy.
