Stát neziskovky potřebuje. Bez nich by se systém pomoci zhroutil. Nejenže by se lidé zvedli a šli do ulic, ale byli by zde i ti, kteří by začali umírat někde na lůžkách. Že by neziskový sektor nebyl? Absurdní představa. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to uvedl zakladatel dárcovské platformy Znesnáze21 Čestmír Horký. Přiblížil také, jaké skupiny lidí by si v sektoru veřejně prospěšných organizací zasloužily své řádné místo, i to, zda by neziskovému sektoru prospěla určitá centralizace.
Když se řekne veřejně prospěšná či nezisková organizace, co si pod tímto pojmem má obyčejný člověk v Česku představit?
V České republice jsou desítky tisíc neziskových organizací. Velmi výraznou, a zřejmě jednou z nejstarších v zemi, jsou dobrovolní hasiči. Pokud se budeme bavit o pomáhajících profesích či neziskovkách, tak to jsou především sociální služby, které najdeme napříč všemi kategoriemi, jež vás napadnou. Systém by podle mě měl vypadat tak, že ve chvíli, kdy se ocitnete v nepříjemné či těžké situaci, máte se kam obrátit. Pokud se vám narodí handicapované dítě, stane se těžký úraz, náhle přijdete o práci a nejste dostatečně zdatní si pomoci sami, tak by zde měl být systém, který vám dokáže pomoci. Předpokladem je ale to, že člověk v nouzi je aktivní, chce docílit změny a vynakládá na to potřebnou snahu a energii.
ČTĚTE TAKÉ: Společně jsme pomohli vybrat přes čtvrt miliardy. Jak vznikají sbírky, které mění životy?
Často se ale setkávám s názorem, zejména od lidí ze starší generace: Já jsem si pomohl sám, tak ať si pomůže ten druhý také sám. Často to zaznívá například na sociálních sítích. Podle mě se jedná o velmi mylný předpoklad k tomu, jak pomoc vypadá. Člověk, který něco takového napíše, ještě možná nezažil situaci, v níž by si sám neuměl poradit a kdy by pomoc skutečně potřeboval.
Kdyby neziskový sektor zanikl, tak si s touto situací stát už nemůže poradit. Neziskové organizace jsou jeho jakousi prodlouženou rukou.
Pozici, kdy se má občanům v nouzi pomoci, určitým způsobem ale zastupuje stát. Příkladem jsou třeba sociální dávky. Proč tedy neziskový sektor vznikl a v čem je lepší?
Lidé potřebovali dostupnou péči hned a podle svých přístupných pravidel. To stát i vzhledem ke kapacitám a financím nabídnout nemohl. Proto se v 90. letech začali lidé přirozené sdružovat, a právě to dalo za vznik prvním neziskovkám – občanským sdružením. Maminky, které měly zdravotně handicapované dítě, aby si vzájemně pomohly, se začaly sdružovat, tlačit více na stát, na podporu a přirozeným vývojem došlo k tomu, že vznikla sdružení. Ta v roce 2014 zanikla a nahradily je spolky a ústavy. Občanská sdružení však byla určitým předchůdcem dnešních neziskovek. Důvod jejich vzniku byl jasný: velká byrokracie, složitost a nedostupnost pomoci. To vše dnes funguje. Kdyby neziskový sektor zanikl, tak si s touto situací stát už nemůže poradit. Neziskové organizace jsou jeho jakousi prodlouženou rukou.
Osud malého Adámka nebyl divákům Primy a čtenářům CNN Prima NEWS lhostejný. Podívejte se v přiložené reportáži, jak mu pomohli:
Dá se tedy velmi zjednodušeně říci, že by neziskové organizace bez státu „přežily“, ale naopak nikoliv?
Pokud odpadne financování, tak ano, jednoznačně. Stát neziskovky potřebuje, proto je tady má a podporuje. Bez nich by se systém – systém pomoci – zhroutil. Nejde jen o seniory, ale i o zdravotní zařízení. Kam by se tito lidé dali? To nejsou jen lidé, kteří by se zvedli a šli do ulic, ale i ti, kteří by začali umírat někde na lůžkách. Ne, to skutečně nejde. Představa, že by zde neziskový sektor nebyl, je absurdní. A myslím, že to ví každý.
Navzdory tomu, co říkáte – jak by takový scénář, kdy by neziskový sektor v zemi náhle zmizel, vypadal v praxi?
Okamžitě by se tady objevily možná desítky Jindřichů Rajchlů a možná i Tomiů Okamurů, kteří by všechny nespokojené lidi začali sdružovat. Desítky tisíc běžných klientů neziskovek, které by zanikly, by se musely obrátit někam jinam – a také by se obracely, nezůstaly by někde v kanále. Lidé by vyšli ven, šli klepat na úřady, na dveře starostům a domáhali se pomoci. Obce však na pomoc nemají ve svém rozpočtu dostatek peněz ani personálních kapacit. Musíme si uvědomit, že neziskový sektor funguje částečně na bázi dobrovolnictví, být srdcař a toho, že jsou lidé ochotni pracovat třeba pod hranicí průměrné mzdy. To jsou důležité věci, které nebudete vždy ve státní sféře očekávat. Navíc jsou neziskovky velmi blízko lidem – jsou s nimi v daných regionech a lokalitách. Jsou hodně decentralizované. Starostové, zastupitelstva a ministři by si podle mě takovou věc, jako rušení neziskového sektoru, rychle rozmysleli.
Navzdory tomu, co říkáte, se objevují informace, kdy ministerstvo financí v čele s ministrem Zbyňkem Stanjurou (ODS) uvažuje o tom, že by snížilo spoluúčast státu na dofinancování projektů z Evropských fondů. Jak na vás takové případné plány působí?
Podobné proklamace slýchám od doby, co jsem v neziskovém sektoru. Že skončí evropské dotace, pomoc státu se bude snižovat... Když se to stane, tak věřím tomu, že si neziskovky nějak poradí a přežijí. Bude však větší tlak na fundraising (systematickou činnost, jejímž výsledkem je získání finančních či jiných prostředků na obecně prospěšnou činnost organizací, pozn. red.). Obecně kofinancování, které zde je, neziskovkám nezávidím – měly by se věnovat své práci, kde jsou odborníci. Místo toho začíná být vše o fundraisingu, aby si sehnaly peníze na přežití a mohly plnohodnotně dělat svou práci. Je to špatně a nalamuje to vládě důvěru. Šetřit na neziskovém sektoru mi přijde absurdní.
Utažení finančních kohoutků všem přitíží, to je jasné, ale třeba to pročistí vzduch. Tlak tady je, možná máme neziskovek hodně... Člověk na to musí koukat trochu realisticky.
Říkal jste, že neziskové organizace jsou „jakousi prodlouženou rukou státu“. Neznamenají tedy podobné úvahy, jako to, že by se spoluúčast státu na dofinancování některých projektů snížila, že si pod sebou stát takzvaně podřezává větev?
Ano, ale jde o obrovsky těžké téma. Také by mohla přijít otázka z protistrany, na niž nemám odpověď, a to: Co by se stalo, kdyby třeba 20 procent neziskovek skončilo? Kdyby existovalo jakési síto s kritérii, kterými by zkrátka 20 procent neziskovek neprošlo (třeba podle hodnocení veřejnosti, efektivity nakládání s penězi v poměru s přímou péčí a tak dále). A já si netroufám říci, zda by to bylo dobře – třeba ano. Je zde celá řada neziskovek, které svou činnost dělají, že je to vlastně hezké, ale až tak moc je nepotřebujeme. Nedokážu přesně ukázat prstem, ale je to otázka, která by klidně mohla padnout. Utažení finančních kohoutků všem přitíží, to je jasné, ale třeba to pročistí vzduch. Tlak tady je, možná máme neziskovek hodně... Člověk na to musí koukat trochu realisticky.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Na léčbu, pomůcky a lepší život. Zakladatelé sbírek jsou dojatí. Komu vaše štědrost pomohla?
Nebylo by tak řešením třeba to, že by se malé neziskovky se stejným zaměřením – příkladem na jednotlivé typy onkologických pacientů – spojily pod jednu velkou, která by je zaštiťovala? Lidé by věděli, kam se přímo obracet, a třeba by to přinášelo lepší výsledky...
Je velká otázka, kdo tohle dokáže zcentralizovat a řídit. Lidé (v jednotlivých neziskovkách) by vás sežrali. Bylo by to velmi těžké. Navíc nevím, zda by to bylo dobře, nebo ne. Někdy si říkám, zda právě ty velké neziskovky, zaběhlé molochy, nejsou neefektivní a nežerou peníze malým dříčům, kteří si v regionu odmakají svoje za poloviční peníze. Monstrózní neziskovky mají vyšší desítky, někdy i stovky zaměstnanců. Taková instituce už potřebuje velký aparát, který spolkne hodně peněz.
Pomáhejme společně
Redakce CNN Prima NEWS navázala spolupráci s dárcovskou on-line platformou Znesnáze, která umožňuje vytvoření charitativní sbírky během krátkého časového úseku. Tato platforma byla vytvořena v lednu 2020 Nadačním fondem pomoci. Pokud i vy chcete pomáhat potřebným, podpořte některý z projektů či sbírek, které naleznete na webu CNNPrima.cz nebo právě na stránkách znesnaze21.cz.
Je podle vás něco, co by veřejnému sektoru skutečně pomohlo, aby se situace kolem financování neziskovek, například, zlepšila?
Určitě by pomohl systém dlouhodobého financování. Většina neziskovek – zhruba 90 procent z nich – dnes funguje na principu krátkodobého financování, třeba na rok. Mnohdy však přicházejí hluchá místa, například od ledna do dubna, kdy si neziskovky musejí brát i půjčky, aby měly na platy. Dotaci jim schválí třeba v únoru, ale na vyplacení peněz čekají do dubna či května. Několik měsíců tak nemají finance – a takhle se to děje každý rok. Každý ředitel neziskové organizace by byl hrozně rád, kdyby se systém financování změnil na dlouhodobý.
Příkladem by zde bylo výběrové řízení, komise a proces schvalování. Následně by se udělaly dotace na tři až pět let, kdy by neziskovky mohly v klidu pracovat: a po uplynutí lhůty si o dotaci požádat znovu. Ne být rok co rok v nejistotě. Mnohdy totiž dotace nevyjdou, a tak na řadu přichází fundraising.
Mluvili jsme o financování. Když to nyní vezmeme z druhé strany věci – jsou zde nějaké skupiny lidí, na něž by se měl veřejný sektor a vlastně i veřejnost více zaměřit?
Myslím, že dlouhodobě je podceňovaná oblast samoživitelů, otců i matek, které to, že jsou samoživitelé, dostává do velmi nekomfortní situace. Nyní se o nich hodně mluví, třeba s propagací známých osobností, které se samoživitelům věnují. Každý z nás se může stát samoživitelem. A téma navíc umocnila doba – na financování rodiny nemají sezdaní nebo páry, natož samoživitelé. Za mě jde o jednu velkou skupinu lidí, která je v ohrožení.
Tou druhou jsou pečující. Jde o opravdu velké množství lidí, kteří o někoho pečují – své dítě, třeba handicapované, nebo jiného člena rodiny, například otce či matku. Myslím, že těmto lidem by měla být věnována pozornost. To, jak se dokážeme postarat o své nejbližší, je vizitkou toho, kdo jsme, jací bychom měli být.
Stále se ve strachu před veřejností – abychom třeba neutratili o korunu více a nebyli jsme lynčovaní – chlubíme tím, že máme nejlevnější propisky. To je špatně.
Pokud odhlédneme od systémových změn, je nějaké jiné téma, které byste ve společnosti rád otevřel?
Proč lidé nevěří neziskovkám. Neznám totiž odpověď. Nebo proč si lidé myslí, že by v charitě měli lidé pracovat zadarmo? Proč mají lidé určitý despekt k neziskovkám? Zajímalo by mě, proč takovou image neziskovému sektoru někdo dává a kde se to vlastně vzalo.
Nehraje zde třeba roli výchova?
Určitě to souvisí s výchovou, s tím souhlasím. Rodiče vychovávají své děti stejně, například k tomuto despektu. Mluví se o nedůvěře k neziskovému sektoru, jsou o tom data, ale nepamatuji se na diskuzi i s oponenty, proč tomu tak je. A velmi by mě to zajímalo.
Je podle vás něco, co by neziskovky mohly udělat, aby tuto image, jak jste zmínil, změnily?
Víc snad už dělat nemohou. Podívejte se, co vše musíme zveřejňovat, jak musíme šetřit, jaké jsou v neziskovém prostoru platy, a to souvisí právě s touto naší image. Stále se ve strachu před veřejností – abychom třeba neutratili o korunu více a nebyli jsme lynčovaní – chlubíme tím, že máme nejlevnější propisky. To je špatně. Měli bychom se chlubit tím, že máme nejlepší školy, dostupné další vzdělávání, že máme ty nejlepší podmínky pro práci. A měli by u nás pracovat odborníci. Jednou, až budete svěřovat dědečka do zařízení, tak nechcete, aby o něj pečoval nějaký de**l, který je podhodnocený, naštvaný, frustrovaný a třeba ještě k tomu nevzdělaný.
